EMIGRANT
  (1978-1989)

  Vyšel jsem z celnice na náměstí Republiky, zamířil pěšky na opravenej Václavák a vůbec mě to nedojímalo, tak jako mě tu už nic nedojímá. Ani můj odchod. Ten jsem prožíval někdy v květnu a červnu. Teď se jen rozhlížím a daří se mi snad lépe zahlédnout tvář věcí, jak v současném stavu jsou. V podloubí z Václaváku na Národní jsem potkal Pavla Kohouta.
  Řekl jsem mu, že jdu na úřad pro pasy a víza - zeptat se, jak mám autem dojet tisíc kilometrů do Holandska, když si nesmím vyměnit peníze.
  „Chtěl jsem tě pozvat někam na kafe,” řekl Pavel, „ ale můžeme místo toho skočit do banky na Příkopech. Tam se můžeš něco dozvědět, ale myslím, že ti dají deset dolarů. Víc se nedává.”
  „Za to dojedu tak na půl cesty.”
  „A nemůžeš si to zařídit nějak jinak?”
  „Samozřejmě, že mohu - a tenhle stát s tím kalkuluje. Že jedu někam, kde se na mě nevykašlou. Chtěl jsem je spíš trochu otrávit.”
  S Kohoutem jsem se skamarádil před dvěma roky, když neměl knír. Potom si ho nechal narůst a teď ho zase shodil. Zažil jsem jednou v únoru sedmdesát sedm jeho asi dvouhodinovou emigrační krizi, když se dozvěděl, že ho vystěhují z bytu. Tehdy jsem mu to vyčítal. Dnes odcházím já a on mi to nevyčítá, naopak mi radí.
  Seděli jsme v kožených pohovkách banky, kde mě provedl všemi okénky a vyřídil to za mne. Připadal jsem si vedle něj pomatený, nevýkonný a bez postřehu. Má schopnost sledovat několik věcí najednou a žádná mu neuniká.
  „Co teď děláš?” ptal se mě a sledoval, jestli už pokladní nevyvolává mé číslo.
  „Nic nedělám. Ani se neučím anglicky. Chodím a pozoruju okolí a přemýšlím o tom. Je to zážitek muže, který prochází zdí. Jsem stále intenzivně ve věci, vím, co se děje, a stýkám se se všemi přáteli, ale už tady nejsem, už se se mnou nepočítá. Mám pokoj od policie, jako bych byl průhledný. Je to pro mne fascinující vidění, být uvnitř a přitom v odstupu.”
  „Máš už promyšlené, jak tam budeš žít?” zeptal se Pavel po chvíli.
  „Měl jsem to, ale zapomněl jsem to všechno a zařídím se podle možností. Chci tam také mít pracovnu. Nikdy jsem žádnou neměl.”
  „To je snad ten nejmenší problém.”
  Díval jsem se na svůj pokladní lístek a měl pocit až jakési banální normality, klidu a nudy.
  Seděli jsme v solidní hale banky postavené v jiných, zavátých časech a tiše si povídali. Zdálo se mi, že Kohouta zdržuju, protože je stále plný energie a pohybu a já byl v náladě až líné, pozorovací a meditační. Pak mě paní z pokladny zavolala jménem a já si šel koupit přidělené marky. Za čtyřicet marek jsem zaplatil 465 Kčs. Kdybych jim je hned prodal zpět, dostal bych čtvrtinu.
  Šli jsme po Příkopech zpět a Kohout se dal zase do řeči. „Všichni lidé, co odešli, se vždycky děsně změnili a okamžitě najeli na ten nejodpornější způsob podnikatelství a vykašlali se na to tady. Ne, abys taky tak zblbnul.”
  „Snad mě to nepotká,” řekl jsem a pak jsme společně sestoupili do metra, kde před časem vykopali gotický můstek. Chtěl jsem se na něj podívat.
  Ve vestibulu jsme každý vhodili korunu do automatu a prošli. Dvířka se s bouchnutím otevřela. „Vždycky čekám, že mě ten stroj zatkne,” smál se Kohout, „Hele, tady to je. Hoď tam taky desetník, ať se vrátíš do Prahy.”
  Naklonil jsem se přes zábradlí a díval se do vykopané, zabetonované díry pod gotickými oblouky starého zasypaného mostku a svítilo to tam kolečky všech možných mincí.
  „To musím,” a hodil jsem dolů desetník a v duchu vyřkl jakési přání o návratu do Prahy. Sjížděli jsme po pohyblivých schodech.
  „A ne, abyste se tam rozvedli. Většina, která odjela, se rozvedla.” Jeli jsme spolu jednu stanici a já vystoupil a přestoupil na jinou trať: Zamávali jsme si.
(deník 2. října 1978, dva týdny před odjezdem)

  Kdy ti došlo, že emigrace je omyl? Až v Holandsku?
  Některé věci mi začaly být podezřelé, když jsem si zařizoval vystěhování. Takové drobnosti, které jakoby signalizovaly, že to rozhodnutí je čímsi unáhlené.

  Jaké drobnosti máš na mysli?
  Paní na OPBH, s kterou jsem vyřizoval předání bytu, se rozplakala. Bylo jí líto, že odjíždím do ciziny. Nechtějí mě tady, řekl jsem jí. Nás tady taky nechtějí a přece neodjíždíme, odpověděla. A všichni úředníci byli jakoby vyměnění. Když zjistili, oč jde, tak nadávali na režim. To mě pokaždé zaskočilo, protože oni ten režim ztělesňovali. Nejdojemnější bylo „loučení” na vojenské správě, kam jsem šel odevzdat modrou knížku. Řekl jsem, že se stěhuju do Holandska, a majorovi, který měl službu, se rozzářily oči: Do Holandska? To je náhoda, víte, já pěstuju tulipány. A odněkud zezadu přinesl krabičku různých cibulek a o každé velmi něžně vyprávěl. Udělal mi tam přednášku o tom, jak se tulipány pěstují, co potřebují a kolik je různých odrůd. Asi hodinu jsme tam o těch tulipánech zasněně klábosili - a já si v duchu pořád opakoval: Hergot, tady něco nehraje, já se tu loučím s bolševickou armádou a žvaním o kytkách.

  Jak se s tebou rozloučila StB?
  Stylově, samozřejmě. Souviselo to s večírkem pro disidenty, který se měl konat pět dní před odjezdem. V pátek třináctého - a podle toho to taky dopadlo. Dopoledne pro mě přišli a zatkli mě. Nebyla to StB, ale normální policie. Odvezli mě na strážnici do Legerky. Tam se mě zeptali, jestli jsem dostal poštu. Ne, odpovídám, mně už několik měsíců poštu někdo krade. A ten policista říká: My vaši poštu dostali a je v ní výhružný dopis. Podle něj jste zrádce vlasti a budete zabit. Takovou ostudu si před světovou veřejností nemůžeme dovolit, takže než odjedete, budete mít ochranku.
  Tenhle rozhovor trval asi do pěti odpoledne. Poprvé jsem se na policii hádal, což jim asi bylo jedno. Měli za úkol mě blokovat. Navíc, oni nebyli estébáci, jenom jednali na jejich rozkaz a neuměli v tom moc chodit. Bylo to takové směšno-trapné.

  A jak to dopadlo?
  Někdy kolem páté mě vyhodili ven a na chodníku na mě čekali tři vrazi. Do slova a do písmene. Jako vystřižení z nějakého filmu z první republiky - později jsem se dozvěděl, že to byla ochranka Petra Uhla, kterou na den přidělili mně. Jeden z těch chlapů měl vyražený zub, druhý byl bodrý tlusťoch a třetí měl sako jako od cirkusu, které poodhrnul, ukázal mi pistoli a řekl: My jsme vaše ochranka, s náma se nemusíte bát. Krátce předtím nějací „neznámí pachatelé” zmlátili Landovského a Medka, kterého navíc odvezli někam do lesa. To dostanu někde cestou v parku nakládačku, napadlo mě. Takže jsem se docela bál.

  Ten disidentský večírek se nakonec konal?
  Nekonal. Náš barák byl už od dvou obklíčený policií. Všechny tři příjezdové ulice zablokovala jejich auta. Když jsem tam s těmi třemi vrahy došel, tak mě vůbec nenapadlo, že je to kvůli mně. Vypadalo to spíš jak manévry do filmu. Vešel jsem do domu a před bytem stáli dva policajti v uniformě. Legitimovali mě a pustili dovnitř. Ostatní buď sbalili rovnou na ulici, nebo si je zapsali policajti u mých dveří a poslali pryč. Až do bytu se nikdo nedostal.

  Kolik přišlo hostů?
  Nejspíš hromada. I ti, co jsem nezvládl pozvat nebo ani příliš neznal. Někteří se nechali zatknout, jiní to vzdali už při pohledu z dálky. Jirka Gruša, který je pověrčivý, mi oznámil už dopředu, že v pátek třináctého nikam nepůjde. V sedm večer zatkli dole na ulici Pavla Kohouta, který se přišel omluvit, že se nezúčastní kvůli chřipce. Posadili ho do auta a dvě hodiny vyslýchali - jeden z estébáků mu, velmi vtipně, říkal celou dobu pane Slepičko.
  Běhal jsem pořád nahoru dolů a byl vykolejený - Daniela byla pryč. Nic jsem o ní nevěděl. Estébáci byli nervózní a začali řvát, že jestli ještě vystrčím nos z bytu, tak mě zatknou a nechají v cele až do odjezdu. Na vrcholu nervozity přišel Vašek Havel. Před dveřmi byla tlačenice a já na něj přes hlavy křičel, ať chvíli počká, že mám pro něj dárek na rozloučenou. Secesní citeru. Běžel jsem pro ni nahoru a opatrně jsem mu ji nad policajty podal. To už to vypadalo na rvačku. Vystrkali mě zpátky do baráku. O pár dní později mi Havel vyprávěl, že když ho chtěli zatknout, tak na tu rozladěnou citeru začal brnkat a melodramaticky deklamovat, jak se šel rozloučit s kamarádem a teď ho zatýká policie. Nechali ho jít.

  A dál?
  Estébáci někdy po deváté odjeli, před domem zůstala jenom šestsettrojka s mojí ochrankou a u dveří stáli ti dva uniformovaní. Bál jsem se, že je Daniela ve vězení. Telefon byl vypnutý, všude kolem strašidelné ticho a mě přepadaly ty nejhorší myšlenky. Kolem desáté někdo tichounce zaklepal. To mě už zcela vyděsilo. Zvonek fungoval - tak proč někdo klepe? Otevřel jsem a čekal, že se na mne vrhne hora chlapů. Ale ve dveřích stál jeden z těch policajtů, co hlídali. V ruce žmoulal čepici. Ten druhý sledoval schodiště. Řekli mi: Pane Hutka, promiňte, že jsme vás tady otravovali, ale to víte, my jsme tu na rozkaz, je nám to moc líto, posloucháme vaše desky - a mohl byste se nám aspoň podepsat? To pro mě byla rána palicí.

  Podepsal ses jim?
  Jo. Do toho bločku, kam předtím zapisovali moje kamarády - a ještě jsem jim tam napsal: Mým andělům strážným. Ten policajt úslužně poděkoval a rozloučil se větou: Děkujeme, pane Hutka, v Holandsku vám bude určitě líp - a odešli, což mě nijak neuklidnilo.

  Kdy přišla Daniela?
  Tu noc už ne. Seděl jsem ve zhasnutém bytě, abych měl lepší přehled alespoň do vedlejší ulice, a přemýšlel, co dělat. Štvala mě ta ochranka. Kolem půlnoci jsem sešel dolů, s tím, že z nich zkusím něco vymáčknout. Ale auto bylo pryč. Až druhý den jsem se od zelinářky dozvěděl, že zajeli za roh a tam spali až do rána. Před domem nebyla ani noha... jenom ticho. Dodnes si to ticho pamatuju. Nastartoval jsem auto, zajel pro Láďu Veita a objížděli jsme strážnice. Každou hodinu jsme se vraceli domů, jestli tam Daniela náhodou není. Kolem třetí jsme to vzdali a šli spát. Usínal jsem velmi těžko. Daniela nikde, do odjezdu zbývaly čtyři dny. Ráno jsem od sousedů obvolával různé ambasády a policajty, vyhrožoval, ale Daniela pořád nikde. Policajti se dušovali, že o ní nic nevědí - a ještě si dělali takovou jakoby chlapskou srandu: Ale pane Hutko, však ona přijde, co vy víte, kde lítá.

  Kde byla?
  Přišla kolem poledne, spokojená, vykoupaná, vyspalá - a divila se: Tebe nezavřeli? Pak z ní vypadlo, že někdy kolem jedenácté šla s Ivanem Kynclem k nám domů a z dálky viděla, že se v bytě nesvítí - to jsem právě nervózní čekal ve zhasnutém pokoji a vyhlížel ji. Pochopili to tak, že jsem zatčený. Šli se poradit k Martě Kubišové. Shodli se na tom, že jsem v base a že mě pustí až v den odjezdu. Takže tu noc Daniela přespala u Kynclových. Starý Kyncl, protřelý novinář, jí vyprávěl o cizině. Nakonec prý měli docela dobrý flám.

  To byl tvůj poslední disidentský happening. Pak jste už odjeli?
  Nebyl poslední. Ještě jsme se sešli za dva dny s Havlem, Landovským i dalšími lidmi a udělali si rozlučkový večírek v jakési nehezké vinárně na Újezdě. Seděli jsme kolem velkého stolu a povídali si. Probrali jsme všechno, co se stalo, a Havel začal vyprávět svou teorii absurdního divadla. Za těch pár let, co jsme se stýkali, jsem ho o divadle slyšel mluvit poprvé. Říkal, že absurdní divadlo vlastně nesmí být absurdní na první pohled. Všechno má být realistické až ochotnické. Na scéně stůl a židle, tam sedí a mluví lidé, a měly by tam být dveře, aby někdo mohl chodit tam i ven. Vše má působit zcela normálně, absurdita by měla vyplynout z dialogů, a to velmi pozvolna. V tu chvíli k nám přišla nějaká ženská, co s námi seděla u stolu, a vzrušeně nám pošeptala, že od vedlejšího stolu zaslechla větu: tam sedí ty dvě svině, Hutka s Havlem. Propadli jsme panice. Lanďák začal hned organizovat taxíky, které musely být přistaveny přímo ke dveřím. Rozjeli jsme se na všechny strany. Jel jsem společně s Havlem. Pak jsme stáli ještě dlouho do noci na ulici a mluvili zmatené řeči mezi zaparkovanými auty.

  A samotný odjezd?
  Naložili jsme embéčko věcmi a vyrazili. To bylo 18. října 1978. Ráno přišel ještě Ivan Klíma, aby nám pomohl s bednami. On je takový příjemně praktický člověk. Hned pak odešel, s tím, že na nějaké velké loučení není zvědavý. Postupně dorazily spousty lidí a udělala se taková rozostřená, skupinová fotka. Jan Ruml je na ní ještě takový mladý chlapec. Pak jsem dal Láďovi Veitovi klíče od našeho bytu a definitivně jsme vyrazili.

  Na hranicích proběhlo všechno bez problémů?
  S celníky naprosto. My měli věci v bednách, které už předtím zapečetili celníci v Praze. Takže nám jenom koukli do papírů, zasalutovali a nechali jet. Zajímavější to bylo s vojáky.

  Jak to?
  K autu přišel takovej malej vojáček a na rameni se mu houpal malý samopal. Hlaveň zevlovala na všechny strany. Chvíli mířila do nebe, chvíli k lesu, chvíli k nám do okénka. V ten okamžik jsem to bral jako typickou věc: ano, loučím se s tímhletím svinským státem a míří na mě samopal. Voják si ode mě vzal papír, kde bylo napsáno, že odjíždím - pasy jsme jako bezdomovci samozřejmě neměli - a ptá se: Vy se stěhujete? Kývám hlavou. Znovu se ptá: Jako natrvalo? Ano, natrvalo, říkám. On se zamyslel a po chvíli se zeptal: Vy jste ten zpěvák, ne? To jsem trošku zjihl, tak vlídně odpovídám: Ano, já jsem ten zpěvák. A vy odjíždíte natrvalo? Říkám: Natrvalo. A není to škoda? Nevím, krčím rameny, uvidíme. A v tu chvíli on spustil: Víte, já mám vaše dvě desky, strašně rád je poslouchám a to nemá cenu, že jedete pryč - prostě dostal takový napůl hysterák, že mu odjíždím. A přitom se mu pořád houpal na rameni samopal, chvíli mířil do lesa, chvíli na nebe a chvíli na mě. To byl velmi zvláštní okamžik.

  A na německé straně?
  Tam to začalo zádrhelem. Museli jsme vybalit věci a ukázat kytaru. Celník se chtěl přesvědčit, jestli tam nemáme kulomet. Víte, usmíval se, od vás se vozí všelijaké věci. Samozřejmě mě to rozběsnilo. Říkal jsem si: jsem jednou na svobodě, tak proč mě ještě otravujou? Později mi došlo, že prostě působím podezřele: zpěvák, dlouhé vlasy, z komunistické země - na první pohled velmi pochybná existence.

  Poprvé jsi vyjel na Západ. Jak to na tebe působilo - prvním dojmem?
  Napřed mě zaujala zastřižená tráva podél silnice, pak mě vyděsila šílenou rychlostí předjíždějící auta a nakonec střelba. Bylo to těsně za hranicemi, nad hlavou nám lítaly stíhačky a nad stráněmi se vznášely vojenské vrtulníky. Přejížděli jsme konfliktní pásmo dvou světů. Dýchal z toho strach.
  V bance za hranicemi jsme si vyzvedli čtyři sta marek, které jsme tam před odjezdem poslali po jednom známém diplomatovi. U sebe jsme směli mít každý jen dvacet. V sámošce jsme si koupili jídlo, které se nám zdálo strašně levné, na lavičce na parkovišti u silnice jsme si uprostřed toho vojenského bouchání udělali svačinu a otevřeli trpasličí šampaňské. Pak jsme sedli do našeho červeného embéčka a jeli až do setmění. V jedné vesnici jsme se rozhodli, že přespíme. Byla to taková typická, buranská vesnice v Bavorsku, nikdo neuměl anglicky - a když jsme hledali hotel, tak nás nějaký sedlák přemluvil, ať jdeme k němu, že nám to udělá levnější. Usínali jsme za bučení krav a ze dvora voněla kopka hnoje.
  Druhý den jsme se zastavili ve Frankfurtu, kde byl zrovna knižní veletrh, a našli jsme tam Pavla Tigrida s celou emigrantskou partou. Tigrid mi dal sto marek, do začátku. V noci jsme dorazili do Rotterdamu.

  Šli jsme spát asi ve tři a druhý den se mi těžko vstávalo. Celou noc pršelo, foukal silný vítr a šustily stromy. Před dveřmi je holandská ulice a já ještě nevím, jak to mám chápat. Domy jsou nízké a okna velká. Dana si nařídila budíka na půl osmou. Já se vzbudil těsně před zazvoněním a obešel mě takový divný pocit - jako by do mne trychtýřovitě vstupovaly jakési dřevěné barevné loutky zcela nových tvarů a pocitů. Byl jsem v polospánku a měl zlost na Danu, že si to nařídila na půl osmou a teď leží a já nemohu spát. Byl jsem nervózní, abychom znovu neusnuli a nezaspali, protože budík už znovu nezazvoní. Ale nechal jsem ji ležet a vzbudil ji až v osm.
  Vstali jsme rozespale, vypil jsem kafe, Hans četl noviny a říkal, že už musíme spěchat. Dana se loudala. Sedli jsme na malou rotterdamskou tramvajku a dojeli asi s desetiminutovým zpožděním na policii. Dnes se mělo vše vyřídit. Seděl tam zase ten okatý a nervózní úředník, kterého jsme potkali prve, tvářil se jakoby rozpačitě, říkal, že se o existenci našeho azylu nic nezjistilo, že prostě vyplníme další papír a uvidíme. Zeptal se, jakému pronásledování jsem byl v Čechách vystaven. Dával mi policejní otázky a já si připadal jako idiot. Měl jsem vztek. Šli jsme tam samozřejmě zbytečně, cítil jsem se unavený a nevyspalý, bylo podzimně a mně připadalo, že je to stejné jako v Čechách a že lidstvo je v rukou úředních šimlů, kteří dělají práci tak, aby nic nefungovalo. Domů jsme šli pěšky a koupili si v jednom stánku banány. Zdálo se mi sprostý i to, že v tom malém krámku jsou ceny vyšší než jinde, že svoboda jednotlivce je vyvážena jeho odíráním. Byl to nevyspalý pocit.
  Šli jsme ulicí, Dana zašla do drogerie a já se potloukal okolo. Prohlížel jsem si výklady přeplněné krámy a měl pocit, že vše se zde děje pouze ve znamení nevkusu. Měl jsem na všechno vztek a pocit bezmoci. Došli jsme domů.
  „Na chvíli si lehnu,” a šel jsem nahoru a hned usnul s mlhavým pocitem, že věci jsou zde v podstatě stejné jako v Čechách, jen před Rusem je tu hájí německé území a NATO. Spal jsem neklidně a padal na mne pocit bezdomoví, takový, jaký znám z Čech. Není a nebyl to pocit ciziny, spíš že můj život a všechny jeho hodnoty jsou na vodě, nezaručené i nejisté, a lehce se mohou zvrtnout. Vzbudil jsem se po dvou hodinách a nechtělo se mi do světa. Zavolal jsem k Tominům. Vzala to Zdenička a říkala, že Tomin skončil po deseti dnech hladovku, mluvila o policii a o výsleších, řekla, že Chmel dostal osmnáct měsíců a že v Praze je to čím dál horší. Byl to zvláštní pocit - být duchem tam, ale tělem zde, kam tamta policie nemůže.
(deník 30. října 1978, deset dní po odjezdu)

  Proč ses rozhodl pro Holandsko?
  To byla náhoda. I když dnes mám - jako astrolog - představu jakési osudovosti. Tehdy jsem si ji nepřipustil, a tím pádem do toho vletěl bez přípravy. Představoval jsem si to jako Hurvínek válku - řekl jsem si: jdeme na Západ, třeba do Holandska, a když se nám tam nebude líbit, tak půjdeme jinam. Budeme svobodnými lidmi. Jenže takhle to nefunguje. Uprchlík dostane azyl, uvízne v sociálním systému, a když nemá peníze - a kde by je taky vzal? - tak už se z té země nehne.

  Ale proč jste nejeli třeba do Německa? Nebo do Ameriky?
  Na Rychtu chodíval jeden kluk z amerického velvyslanectví, mluvil moc pěkně česky a jednou mi řekl: Jardo, kdybys chtěl někdy emigrovat, tak běž na holandskou ambasádu, mluvil jsem s nimi, oni ti dají azyl. Tehdy jsem to nebral vážně, ale uvízlo mi to v paměti a pak, když jsem se měl rozhodnout, tak jsem si na to vzpomněl.
  A kromě toho mám v Holandsku známého. Jmenuje se Hans Kombrink a byl - dodnes je - poslancem v holandském parlamentu. Poznali jsme se náhodou v roce sedmdesát pět na louce v jižních Čechách, kam on a jeho přítelkyně přijeli s takovým malým autíčkem stanovat. My tam s Danielou a malým Vavřincem byli na prázdninách. Večer jsme pak seděli u ohně a povídali si. O dva roky později, po Chartě, nás navštívil a chtěl poznat celou disidentskou scénu. Společně jsme s ním jeli také za Havlem na Hrádeček. Prožili jsme tam vánoce. Hans mi tehdy nabídl, že jestli se někdy rozhodneme emigrovat, tak nám také pomůže. Ale dodal, ať to radši neděláme.

  Na tu pomoc později došlo?
  Jeli jsme rovnou k němu a první tři měsíce tam bydleli. S azylem to bylo problematické a bez Hansovy pomoci se to mohlo táhnout léta. Můj příběh místní úřady zas tolik nefascinoval. Na rozdíl od jiných zemí se u nás nevraždilo. Nejdřív jsme dostali jenom povolení k pobytu. Z Prahy jsme měli jediný doklad, který vypadal jako vysvědčení. Stálo na něm: Jaroslav Hutka, narozen 21. dubna 1947 v Olomouci, neznámé státní příslušnosti, odjíždí na „trvalo dní” do ciziny. Nic jiného jsme neměli. Naštěstí Hans zapracoval a nakonec jsme azyl dostali. Ale až v Holandsku. Ne na ambasádě - to byly kecy.
  S byrokraty jsem pak měl problémy ještě mnohokrát. Když jsem jel poprvé do Ameriky, tak mě na hranicích vyslýchali tři hodiny a bylo to málem jako v Bartolomějské - akorát že tam visela americká vlajka. Viděli kytaru, dlouhé vlasy, dali si to dohromady a ptali se mě, kde mám letáky, jestli jsem komunista a kde budu žebrat. To bylo půl roku po odjezdu z Čech. Tím pádem jsem měl už od začátku ty nejlepší důvody Západu nedůvěřovat.

  Kde jste v Holandsku bydleli?
  První tři měsíce u Hanse, pak jsme dostali takový malý, nijak zvláštní podkrovní byt. Do ložničky se vešly akorát dvě matrace, do dalšího kamrlíku jedna postel. Tam spával Vavřinec. Pak tam byly ještě dvě malé místnůstky s nízkým stropem, propojené kuchyňkou jako dlaň. Místnosti připomínaly spíš kajuty. Zpočátku jsme to brali jako provizórium, pak jsme pochopili, že to už lepší nebude. Bytová situace v Holandsku je napjatá. S byty, i v soukromých domech, hospodaří bytový úřad.
  V Holandsku jsem měl poprvé v životě domácího. Bydlel v přízemí pod námi. Jmenoval se Direk, měl družku Nandu a skamarádili jsme se. Objevili, že na rozdíl od holandských zvyků se u nás nemusí ohlašovat týdny dopředu, ale můžou kdykoliv zaťukat a přijít. Direk tomu zpočátku propadl. Přišel z práce, doma se najedl, vzal pár láhví vína a pak u nás seděl až do rána. Když už jsem zadoufal, že konečně půjde do práce, tak tam zavolal, že mu je blbě, a seděl dál. Tehdy byl levičák a nosil dlouhé vlasy.

  Jak se z levičáka stane domácí?
  Nevlastnil dům odjakživa. Zpočátku bydleli s Nandou v jakémsi paneláku, ale zdálo se jim to příliš drahé a buržoazní. Tak se rozhodli, že si v dělnické čtvrti koupí domeček. Když Direk dostudoval a začal pracovat, dostal na třicet let půjčku. Spočítal si, že splátky vyjdou nastejno s nájemným a dům bude navíc po třiceti letech jeho.

  Jak dlouho mu vydrželo levičáctví? Na Západě to bývá spíš dětská nemoc.
  Jako student byl Direk komunista - dokonce moskevského typu. Pak se jel do Moskvy podívat, pochopil a stal se z něj jen velmi radikální levičák. V prvním zaměstnání s ním měli velké potíže. Pak dostal nabídku na dobře placené místo, ale už to mělo své podmínky. Přistřihl si vlasy a začal se jinak oblékat. Byl velmi schopný vodní inženýr. Levičáctví se postupně stávalo jen praporem, vlajícím ve smršti zuřivých keců. Pak mu nabídli šéfovské místo - to se už sunul doprava a Nandu si vzal. Ale ona byla ze začátku snad ještě levicovější a radikálnější. Učila na základní škole. Realizovala tam všechny svoje přitroublé teorie. Měli jsme kvůli tomu nekonečně hádek. Když se jim pak narodilo dítě, dali ho místo do té její dělnické, turecko-marokánské školy, do soukromé pravicové školy na druhém konci města. Později dostal Direk nabídky do zahraničí, napřed na práci v Nigérii, pak v Saúdské Arábii a potom v Indonésii, kde disponoval koloniální vilou s regimentem služebnictva. Stal se z něj celkem odporný pravičák a rasista s moderní kolonialistickou ideologií. Úplně klasický příběh o moci a penězích.

  První roky v emigraci jste hodně cestovali. Nebyly to spíš úniky?
  Úniky bych to nenazýval. Samozřejmě, jakási hořkost vůči Holandsku se objevila téměř hned po příjezdu, ale nebral jsem ji zas tak vážně. Spíš se podobala zdravému rozhořčení. Stále jsem doufal, že mi svět bude ležet u nohou - jen co se na ně postavím. První vánoce jsme prožili v Paříži. Bral jsem to i symbolicky. Byla to první cesta z Holandska a zároveň za Vavřincem a Zorkou. Svým způsobem tedy domů. Zorčina kamarádka nám půjčila na týden studio, což byla taková malinká místnůstka. Byl jsem rozhodnutý to vzít důkladně - žádné metro ani autobus, auto zaparkované před domem. Všechno jsme chtěli projít pěšky. Žádné město na světě není dost velké, aby to nebylo možné, obzvlášť když je týden času. Z domu jsme vyrazili po čuchu. Tak jsem to později udělal se všemi městy, která jsem navštívil. Člověk možná mine některé budovy, ale nikdy nemine ducha města.

  A Paříž?
  Bylo to zklamání, se kterým jsem celý týden zápasil a nechápal ho. Paříž je placatá, zbytečně roztahaná a neuvěřitelně jednotvárná - to byl můj první dojem. Měl jsem v sobě jediné měřítko a tím byla Praha - jenže Prahou měřit nelze, to dostanou všechna města na frak. Původně jsem čekal, že Paříž bude něco jako desetinásobek Prahy. A místo toho jsem chodil pouze po hrozně roztáhlých Vinohradech. Paříž měla historicko-politickou smůlu. Kdysi byla plná křivých uliček a starých domů, ale v devatenáctém století, po komuně, ji srovnali se zemí a postavili znovu - s politickým rozhodnutím, že v ní už žádná další revoluce nebude. Že to bude město, které bude ovládáno centrální mocí a nikoliv jejími nespolehlivými obyvateli. Dobývání barikád v křivolakých uličkách je velmi těžká a krvavá práce. Takže ulice postavili rovně, tak, že se rozbíhají z kulatých náměstí, kam lze postavit dělostřelectvo a čtvrť bez problémů dobýt. Krásná přímost pařížských bulvárů je narýsovaná letem dělové koule - to je kruté poznání. I proto bylo moje první setkání s tímhle městem poněkud rozpačité.

  Následovala cesta do Ameriky - a tvůj první, největší konflikt s exilem...
  Cestu zorganizoval Miloš Šuchma z Ottawy, vedla po emigrantských spolcích na celém kontinentu a v plánu bylo dvacet dva nejslavnějších amerických měst. Nezřízeně jsem se těšil. Dokonce jsem si vezl pár anglických překladů svých písniček. Ale byla to zrada. Tím nemyslím Ameriku, ale emigrantský svět.

  Jak to?
  Do té doby jsem o něm neměl nejmenší tušení. Myslel jsem, že emigranti jsou stejní nadšenci jako já, že nám jde o společnou věc - a jelikož jsou ve svobodném světě déle, tak jsou zkušenější a mají větší rozhled i chápání. Bohužel to tak nebylo.
  Formálně byli většinou antibolševici... i když ani to není docela pravda. Ti, co do Československa jezdili za příbuznými, režim hájili. Většinou však byli lhostejní a tvrdili, že politika je všude na světě svinstvo. A okázalí antibolševici, většinou Sokolové, mně shodně vyčítali, že jsem komunista, protože nosím dlouhé vlasy a levičácké oblečení. To mě dráždilo, protože oni se zase oblékali jako bolševičtí funkcionáři.
  Bohužel, myslím, že moje problémy s emigranty byly zbytečné, bral jsem to příliš vážně. Oni byli chudáci bez budoucnosti, ztracení v cizích vodách. Ti poúnoroví se často ani nenaučili anglicky.

  Opravdu?
  Ze začátku jen seděli na kufrech a každý půlrok čekali převrat. Nic nezačínali, neučili se jazyk, stýkali se jen mezi sebou. Jenže když člověk promešká první léta, už se jazyk nenaučí. Zjistí, že to jde i bez něj. V San Franciscu nám první den dělal průvodce místní šéf Sokola. Vyzvedl nás ráno s otázkou, co chceme vidět. Daniela si vzpomněla na nějaké názvy míst, které znala z beatnické literatury. To mu nic neříkalo. Tak jsme napřed dojeli do Zlatého parku k bystě Masaryka. To se zase nelíbilo nám a chtěli jsme do Rybářského přístavu. Mapa nebyla, tak jsme mu navrhli, ať se někoho zeptá. Nechtěl. Nakonec jsme ho k tomu dostrkali, kohosi zastavil a my zjistili, že se nedokáže domluvit. Žil už třicet let na západě, deset let v Austrálii a dvacet v Americe. Hystericky nám začal vysvětlovat, že žádnou angličtinu stejně k ničemu nepotřebuje, že je tam svoboda a že ho Američani nezajímají, protože houby vědí. Stýkal se jen se Slovany.
  V New Yorku jsme měli štěstí. Tam nám žena jednoho Čecha z Clevelandu vytelefonovala bydlení u nějakého chlapce v Soho na Manhattanu. Byl to zpěvák, ale rozvážel na kole poštu. Měl malý, zoufalý byteček. Poprvé v životě jsem viděl šváby. Ale bylo to uprostřed mrakodrapů, v centru dění, a město nám patřilo - bez krajanských strachů z pouličních zločinů. Celý týden jsme ve dne v noci courali po Manhattanu. Mrakodrapy se mi zdály lehké a vznosné. Žádné matoucí srovnávání s Prahou. To bylo o něčem úplně jiném. Amerika je zážitek prostoru. Americká města nikdy nestála v hradbách, takže jejich růst podléhá jiné logice než v Evropě. Amerika nikdy nehájila své území, nikdy ji nikdo nenapadl ani nebombardoval. To vše hraje svou roli - jak v náladě společnosti, tak ve stavitelských plánech. Na mě to působilo velkou volností.
  Dobré to bylo i v Chicagu. Bydleli jsme v Ciceru, což je čtvrt, kde až do nedávna bydlelo sto tisíc Čechů. Byla to největší česká exilová komunita na světě a začala vznikat v minulém století. V sedmdesátých letech už byla v úpadku, ale přesto tam ještě vycházely každý den české noviny. Dělal je místní farář a za moc nestály. V Chicagu o nás pečoval spisovatel Honza Novák. Tahal nás po černošských bluesových hospodách a jednou večer jsme se tak rozjeli, že jsme se ještě v noci šli projít k jezeru. Hupnul jsem do vody. Bylo to veselé a hlučné, okolo byl krásný park a najednou se přiřítilo policejní auto. Byli vyděšeni. Říkali, že se tam před hodinou stala vražda.

  Později jsi o krajanech psal v mnoha fejetonech. Čím tě tak popuzovali?
  Vlastně vším. Většina problémů byla však způsobena mojí neznalostí problematiky. Ale jak se o tom mohl člověk doma dozvědět? Tvořil jsem si obraz až na místě. Každé samoobjevování je vždy plné zmatků a zlobení se z omylů. Ale zažil jsem jeden velmi komický stereotyp. V každém městě nás vítali slavnostní svíčkovou s knedlíky. Na cibuláku. V Los Angeles jsme bydleli u českého hospodského. Když jsme si k němu sedli do hospody, přinesl nám jídelní lístek. S úlevou jsem si vybral anglický biftek. Když jsem mu to oznámil, řekl: syrovou krávu jedí jenom americká prasata, vám dám svíčkovou - a donesl ji na cibuláku.
  V Los Angeles jsme také zažili cosi co se jmenovalo: Všesokolský slet pacifické župy. Konalo se to na jednom parkovišti v mexické čtvrti, bylo tam plno krojů, uváděli to anglicky, aby Mexičané rozuměli, a cvičili tam starci a stařenky. Nebo úplně malé dětičky. Generace mezi tím chyběly. Prodírali jsme se absurdním davem diváků a Daniela zaslechla rozhovor dvou Čechů. Jeden se ptal - jdeš zítra na toho Hutku? Kdo to je, zeptal se ten druhý. To je ten vlasáč, co ho vyhodili z Československa. A on odpověděl: Tak toho bych vyhodil z Ameriky.
  Kromě sletu jsme v Los Angeles byli také v Disneylandu. Vzpíral jsem se, ale páter Popelka, který byl jezuita, nás donutil. Koupil lístky a brzy ráno pro nás zajel autem. Říkal, že se to všem biskupům líbilo, tak se nám to bude líbit také. Nechal jsem se zlomit - taky proto, že to byl první živý jezuita, kterého jsem viděl. Byl moc milý. Disneyland nestál za nic.

  Jak zájezd skončil?
  Trpce. Plán byl, že první představení zahraju v Torontu, pak objedu kontinent a turné zakončím zase koncertem v Torontu. Jenže poslední představení krajani zrušili. Jaksi jsem si cestou neudělal dobrou pověst. Ale objevila se tam česká holka s mexickým mužem a nabídli mi, že mi vyjednají představení v řeckém klubu - anglicky. Mluvil jsem mizerně a měl naučených jen několik překladů, ale vzal jsem to. Bylo to moje první představení v cizím jazyce. Zahrál jsem tam také překlad písně Litvínov - bez toho názvu, bylo to o jakémsi neurčeném městě a jmenovalo se to: The City. Z představení si nepamatuju nic, ale stala se jedna věc, která mi pak ještě mnoho let svítila nadějí. Po představení za mnou přišel chlap s otázkou, zda ta píseň The City byla o Torontu. Zaváhal jsem, ale pokušení bylo příliš veliké, tak jsem přikývl. Hned jsem si to myslel, řekl chlap a odešel. Pochopil text. Pro mě to znamenalo naději. Myslel jsem si, že když pochopil jeden, tak časem pochopí i ostatní.

  Malér a poprask způsobil v exilu fejeton Požár v bazaru.
  Napsal jsem ho hned po návratu do Rotterdamu. Na krajanech mi v tu chvíli asi nejvíc vadilo to, že žijí překroucenou heroickou českou minulostí a současnost je nezajímá. Tak jsem se rozhodl jim minulost pocuchat, ale vůbec jsem netušil, jak moc jsou na těch pohádkách závislí a jak příšerně je raním. Otiskl to pouze pan Váňa ve svém australském Novém domově. Všichni ostatní, včetně Svobodné Evropy, to odmítli. Ale to stačilo. Fejeton obletěl celý emigrantský svět, dostal jsem spousty zlých dopisů, většinou anonymních, a spolky mě prohlásily za zrádce národa. Vlastně jsem byl vyhoštěn z exilu.

  Tedy jakási emigrace na druhou. Dlouhou dobu jsi vůbec nemohl česky vystupovat. Vadilo ti to?
  V tu chvíli ani ne. Moje přesvědčení bylo jednoduché: jsem normální člověk a chci hrát pro normální lidi. Ti mezi emigranty nejsou, tedy musím hrát v cizím jazyce.
  Později jsem objevil, že problém emigrace, která usnula v překrouceném národním mýtu, není jen českou záležitostí. Je to problém všech emigrantů - bez ohledu na to, jestli jsou ekonomičtí nebo političtí. V New Yorku jsem zažil hlučnou demonstraci potomků starých norských přistěhovalců, kteří protestovali proti návštěvě švédského krále. Švédové kdysi Norsko okupovali a norští emigranti nechtěli, aby dnešní švédský král dostal do Ameriky vízum. Když jsem to pak vyprávěl v Norsku a Švédsku, tak mi nechtěli věřit. Každá emigrace má svoji identitu posunutou nazpátek. Je to jediné, co mají a co je drží pohromadě. Češi patří dokonce k těm rozumnějším a umírněnějším.

  Jak ti šla holandština?
  Špatně. Ale problém je v tom, že sami Holanďani mají k svému jazyku nechuť. Nemají svůj jazyk rádi, neváží si ho, takže je tam naprostý nedostatek učebního materiálu. Vůbec první přehledná obsáhlejší gramatika vyšla až začátkem osmdesátých let - tedy tohoto století... Ale to cizinci není nic platné, protože ji nedokáže přečíst. A česko-holandský slovník existoval jen v malém, kapesním vydání - a ke všemu byl špatný a plný nesmyslů. Vydali ho Češi, protože Holanďanům to nestálo za námahu. Ale je možné, že to zanedbávání jazyka také urychlilo jeho vývoj. Holandština z minulého století je pro Holanďany už zcela nesrozumitelná. Multatuliho, což je takový tragický holandský Neruda, si musí překládat. Ale literatura je stejně nezajímá a poezii považují víceméně za směšnou. Je to obchodnický národ. Jak mi řekl jeden rotterdamský soudce, který je básník: Holanďani nemají nic proti tomu, když píšeš básničky. Psát si můžeš, co chceš. Ale nechápou, proč je chceš ještě uveřejňovat.

  Co jsi po návratu z Ameriky dělal?
  Absolvoval jsem měsíční turné napříč Švédskem. Emigranti s tím už neměli nic společného. Organizovali to švédští maoisté. Po návratu ze Švédska jsem sedl na angličtinu - s přesvědčením, že do půl roku budu mluvit. Celé dny jsem poslouchal anglické rádio, četl anglické knížky a listoval ve slovníku. Daniela byla nafrněná, protože v té době už jezdila na univerzitu a dost rychle se naučila holandsky. Předtím v Praze studovala na univerzitě angličtinu a měla maturu z němčiny, takže do toho vplula poměrně snadno. Moje hvězda u ní začala zacházet, ale nepřikládal jsem tomu tak velkou důležitost. Mrzelo mě, že mi odmítla pomoct při učení, ale bral jsem všechno jako záležitost času. Jenže čas mi předvedl cosi jiného - mé vlastní nevzdělanectví. Do jara jsem sice všemu anglickému rozuměl, v rádiu i v knížkách, ale mluvení bylo hrozné. Sebedůvěra se bortila, Daniela byla v permanentním hysterickém záchvatu a já začal prožívat jakýsi nový druh vyčerpávající samoty. Při usínání se mi objevovaly příšerné představy, které pak trvaly několik let, a nedalo se s tím nic dělat. Měl jsem pocit, že jsem na něčem přibitý a někdo ze mne rve vnitřnosti. Nikdy jsem neviděl, kdo to dělá, a nebylo možné se toho zbavit.
  Na jaře roku osmdesát jsem napsal dvě anglické písně - The Bicycle a The Refuge - ale bylo mi jasné, že to takhle dál nejde. V létě jsem pak odjel do Londýna. Hodně jsem si od toho sliboval, vlastně všechno. Nejdřív jsem bydlel u náhodných anglických známých. Krátký čas jsem si přivydělával malováním pokojů. Honil jsem štětcem pavouky po londýnských bytech, ale jazyk, který jsem občas při tom slyšel, jsem se učit nechtěl. Bylo to stejné, jako kdyby se někdo přijel do Prahy učit vančurovskou češtinu a zapadl mezi námezdní dělníky z Užhorodu. Anglická chudina mluví jinou řečí. Nakonec jsem požádal o pomoc Pavla Rohana. Nastěhoval jsem se k němu. S jeho ženou Zinou jsem pak vedl velmi dlouhé rozhovory.

  O čem?
  O sobě, o své situaci. Zina byla prvním člověkem, který mi dokázal nastavit zrcadlo. Ona se narodila v Anglii a cítila se Angličankou, i když její matka byla Ruska a otec německý Žid. Její první manžel byl Íránec. Zina vystudovala ruštinu a čínštinu. Pracovala v BBC jako šéfka v literárním oddělení. Mluvila také česky a přeložila mi několik písní. Chápala můj problém i záměr. Její rodiče i oba muži byli emigranti, takže rozuměla i tomu, co emigrace obnáší. S takovým člověkem jsem měl mluvit v Praze a všechno bych si rozmyslel. Vlastně jsem vůbec nechtěl utéct do bezpečí - chtěl jsem pokračovat v práci, v psaní i v písničkách a zdálo se mi, že to v Čechách už nešlo. Jenže bez jazyka a bez politického kontextu to nejde vůbec. Uvědomil jsem si to poprvé takhle naplno až v Londýně. A to už nešlo říct: pardon, udělal jsem chybu z nezkušenosti, beru všechno zpět. Změnit nešlo nic a před usnutím to odnášely moje vnitřnosti.

  Pavel Kohout v knížce Kde je zakopán pes píše, že jsi z generace emigrantů, kteří o Západě nic nevěděli. Takže má pravdu?
  Ano. Ale asi nejde jen o Západ. Písničkář prostě nemůže emigrovat ... nikam. To je jeho smrt. Ale já nakonec svou smrt přežil, že? I když ochromení zůstalo a léčí se velmi pomalu.

  Co nejvíc Západu vytýkáš?
  Že nás o sobě záměrně mylně informoval. Vzal si vychytrale monopol na boj za pravdu a svobodu, jenže tak to není. Západ je velmi šikovný a nadaný hokynář a pere se, jen když jde o jeho vlastní krámek. Teď tuhle lekci dostávají muslimové v Bosně. V rámci demokracie samozřejmě funguje cosi z ideálů svobody a pravdy, ale ty nejsou cílem. Cílem je ekonomika, která v demokracii funguje líp než v kterémkoliv jiném systému. V tom má demokracie právo na existenci a je jaksi pro všechny výhodná, ale tam někde to i končí. Možná nejen pro demokracii, ale pro člověka vůbec. Kolik lidí v Čechách, kteří měli embéčko a toužili po mercedesu, si myslelo, že už jen touto touhou bojují za pravdu a svobodu?

  Jak dlouho jsi zůstal v Londýně?
  Dva měsíce. A prožil jsem tam jedno velmi zajímavé setkání - s Čechem Ivanem Hartlem. On byl trockista, radikální levičák a kamarád Plastic People. Vystudoval v Cambridge jadernou fyziku. Nesnášel Anglii a po léta měl zásadu, že nejmíň třikrát denně musí porušit anglické zákony. Když se mu to nepodařilo, tak aspoň třikrát někde přelezl plot. S ním jsem poznal hrob Karla Marxe. Tehdy nebyl přístupný. Hřbitov byl zavřený, obehnaný zdí a ke zdi se muselo ještě přes soukromý oplocený pozemek. Lezli jsme tam v noci. Uprostřed neuvěřitelně zarostlého hřbitova trčel z křoví bílý náhrobek a na něm napsáno Karl Marx. V tu dobu byl Marx povinným prorokem té větší části lidstva. Tady někde pod křoviskem ležely jeho kosti. Zvláštní. Byla noc a připadal jsem si jako v anglickém horroru o Drákulovi. Později jsme s Ivanem lezli přes zdi i v Cambridge. Půjčili jsme si loďku, po setmění přirazili ke břehu, přelezli zeď a seskočili na takový malý trávníček. Ivan zašeptal: vidíš, a ti pitomci tvrdí, že na tenhle trávník od patnáctého století nikdo kromě rektora nevstoupil.
  V Londýně jsem také poprvé v životě viděl chudé lidi. To jsem od nás ani z Holandska neznal. Nejen chudé materiálně, ale i mentálně a společensky, zaklesnuté ve své chudinské kastě. S vlastním chudinským jazykem, tradicí i životními cíli. Těm lidem není pomoci, nikdo jim pomoci nechce a oni o to nejspíš ani nestojí. Myslím, že taková chudinská kasta nikde jinde v Evropě neexistuje. A ten pověstný anglický klid mi spíše připomínal lhostejnost. Je v tom i kus národní tvrdosti a hrdosti. Za mnohé může jistě i protestantismus - přesvědčení, že člověk je před Bohem vysvlečen do naha a Bůh mu pomůže jen tehdy, když vidí, že si člověk umí pomoci sám.

  Takže ses nakonec zpátky do placatého, ale sociálního Holandska těšil?
  Ano, vracel jsem se se sklopenou hlavou, ale vlastně rád. Nezbylo mi také nic jiného. Musel jsem vzít Holandsko jako jediný možný domov. Měl jsem tam azyl. To také znamenalo nechat angličtinu a pustit se do holandštiny, ale ze své naivní metody jsem měl už strach. Bylo jasné, že musím začít gramatikou a cvičeními, že musím mezi lidi a hlavně někam do kursu. Pro dospělého chlapa je to ponižující - začít znovu chodit do jakési předzákladní školy pro batolata. Neklapalo to ani s Danielou, která už žila studentským životem a domů jezdila dělat jenom scény. Psychologicky je to pochopitelné. Znala mě jako schopného a suverénního, ale ze mne byla najednou bačkora, která neumí ani otevřít hubu. Daniela byla stále krásná a živá. Okolí jí to dávalo najevo. Dost často u nás doma lítalo nádobí. Měli jsme se rozejít, ale když je člověk na dně, tak se každé změny bojí. Má pocit, že bude k horšímu.

Ticho rodí světlo, světlo půvab třídí
Nebem vane prostor, zem se v mracích vidí
Občanská svoboda, barevnost tržiště
Malba Bohu vzatá v zátiší smetiště
Holandsko má jméno půvabem stříbřené
Domy tichý život mírem obydlené

Předmět nese příběh, příběh detailnosti
Pohled mikroskopem bortí souvislosti
Kalvínovo dítě pravé víry plamen
Vlastní tělo, běda, nečistoty pramen
Duše středověku půstem vysušená
Jen v řezaných květech vášeň povolená

Za velikým oknem malý život dřepí
Praktické cítění půvab kýče lepí
Rodinné myšlení, sousedská morálka
Vrchnost - předvoj boží, úřad - bodrá matka
Země moří vzatá, moře výzva k cestě
Pro národ a vlast znak na pirátské vestě

Skleníkový život, nahost kalkulace
Radost z titěrnosti, smysl rozen z práce
Z Bible odříkání, síla z ovládání
Jen náklad svědomí není k vyložení
Zrcadlem kanálů život hledá odraz
Evropa je cizost, svoboda to je hráz

Mýty v měkkém srdci tvrdě zabydlené
Sebechvála hájí pravdy opevněné
Nuda upravená v pokrm příjemnosti
Pokrok reformace uvíznutý v pasti
Pouze asketa má na majetnost právo
Měšťák volí krále, odnímá mu slovo

Jazyk vykořeněn, vyhnán z životnosti
Tvarosloví krámů zní bez slovesnosti
Renesance věcí viděním zrozených
Flétnová hra mušlí do sna zatočených
Královský vodotisk v pohlednici ticha
Člověku vyschne hlas, úžasem se dýchá
(Nizozemí, 1983)

  Karel Kryl tě popisoval jako bolestína, který v exilu nikdy pořádně nepracoval a žil z různých podpor.
  Karlu Krylovi, který bydlel v Mnichově, měl kolem sebe českou tlupu a dvacet let žil z dobrého platu Svobodné Evropy, se to lehce popisovalo. Moje existence v Holandsku byla nahatější a ohroženější. Možná jsem se mohl také lépe zabezpečit, ale to bych musel udělat kompromis s prostředností a jalovostí českého exilového světa, který představovala právě třeba Svobodná Evropa. Toho jsem nebyl schopen. Že to Kryl dokázal, mi není dodnes jasné. Zpočátku jsem měl i ekonomickou hrdost a žil z půjčky. Dokonce i na studium Daniely jsme si vzali půjčku. Jenže později, po několika letech, jsem pochopil, že v Holandsku se tyhle věci zas tak neberou. Že je to falešná hrdost, nad kterou Holanďani spíš jen vrtí hlavou.
  Ale to srovnání s Krylem je problém. On emigroval o deset let dřív. Za úplně jiné situace. Ekonomika Západu se vyvíjela dobře, cizinci se jen hrnuli a o Čechy byl díky okupaci zájem. Západ si tak léčil svoje špatné svědomí, že nás nechal na holičkách. O deset let později už bylo všechno jinak. Nějak mám pocit, že Kryl vlastně emigraci ani pořádně nezažil. Nepoznal tu naprostou nejistotu a beznaděj, onen osamělý život bez adresy. Kantýna Svobodné Evropy mu byla dvacet let stabilním zázemím. A myslím, že to, co s sebou nese emigrace, prožil až doma po listopadu. Dvacet let žil s pevnou představou Československa, pak přijel - a všechno bylo jinak. Jeho zmatené reakce mi připomínaly moje první roky v Holandsku. Čas by to vyřešil. Tvrdí se, že orientační emigrantská krize trvá asi pět let. Je mi strašně líto, že umřel. Že umřel neusmířen a nezažil radost z toho, že je doma. Já mám za to, že měl i jakýsi strach se vrátit, tak si ten návrat komplikoval, jak mohl, jenom aby ho odsunul, jenom aby si dokázal, že vlastně není možný.

  Studoval jsi uměleckou školu. Nenapadlo tě zkusit to v Holandsku třeba jako grafik? Nebo v úplně jiné profesi?
  Bál jsem se, že když si udělám novou existenci, tak se už k písničkám nedostanu. Měl jsem strach, že mi celé moje zpívání zmizí pod rukama, a to by se i snadno stalo. Proto jsem se písničkaření držel za každou cenu - a taky z jakési hrdosti vůči bolševikovi. Kvůli písničkám mě vyhodil, a kdybych přestal, tak by vlastně vyhrál. A pak, v Holandsku je téměř milión nezaměstnaných. Není lehké něco najít. Bez jazyka snad pouze otrockou práci načerno.
  Rok 1981 byl v emigraci asi ten nejhorší. I špatný jazykový kurs skončil, protože radnice na něj odmítla dál dávat peníze. Sice jsem holandštinu už tak nějak patlal, ale k ničemu to nebylo. Anglický repertoár jsem částečně měl, ale odložil jsem ho, protože se mi zdálo, že v Holandsku bych se měl prezentovat holandsky. Krajanské zájezdy skončily, byl jsem v emigraci třetí rok a fakticky teprve na začátku - a s Danielou jsme měli denně velmi hořké problémy. Vavřincovi bylo jedenáct, jezdil k nám na prázdniny. Bylo mi líto, že mu v jeho složité situaci mohu být jen velmi rozmáznutým tátou. Naštěstí nemám sebevražedné sklony, ale v té době se mi nechtělo žít. Přál jsem si umřít. Vzpomínám si, jak jsem to bral jako naprostou neférovost, že tělo si žije dál a nutí mě účastnit se života, o který jsem vůbec nestál. S lidmi v Čechách jsem ztratil kontakt a kamarádi disidenti byli většinou ve vězení. Všechno bylo na hovno. V tu dobu také nechal Pallas švédského Šafránu. Vydal sice přes dvacet desek, i když v malých nákladech - tak tři sta až pět set kousků od každé, ale i tak ležely a nikdo je nekupoval, emigrantům to bylo jedno... A v Čechách ... měl jsem za to, že tam na mě už úplně zapomněli.

  V té době jsi měl už několik holandských písniček. Překládal sis je sám?
  Některé jsem napsal už během jazykového kursu. Učitelky mi v nich vždycky opravily chyby. Nejsou špatné, jsou jednoduché a veselé, ale cítil jsem, že jsou nehotové. Proto jsem sháněl překladatele. V Rotterdamu žije Češka, Jana Beranová, která se živí jako překladatelka poezie do holandštiny. Slíbila mi, že mi písničky bude překládat - ale po nějaké době jsem pochopil, že nic nepřeloží. Schválně mě zdržovala. Brala mě jako konkurenci a bála se, že jí budu brát kšefty, když si svoje hokynářství postavím v jejím městě. Rotterdam má milión obyvatel a jí se zdálo, že je to tak akorát pro jednoho básníka. Musel jsem se poohlédnout po někom jiném a to byl velký problém.
  Začal jsem se chytat Holanďanů, kteří byli po ruce, a zkoušel s nimi překládat sám. Výsledky byly sice trochu komické, ale to mi bylo v té chvíli jedno. Chtěl jsem si udělat první holandský repertoár - abych měl co nabídnout. Takhle vznikly první překlady Pravděpodobných vzdáleností, Litvínova a dalších několika písní.

  Pamatuješ si na první představení?
  Velmi dobře. Bylo to na Zeelandě, což je jižní, velmi konzervativní protestantská provincie. Organizoval to jeden zpupný protestantský kněz. Vystudoval teologii, ale v Boha nevěřil a církev nenáviděl. Zajímala ho spíš ekologie a agresivní protivládní nebo protiobčanské akce. Byl na návštěvě v Praze a nějaký disident mu řekl, že v Rotterdamu žije český protestní zpěvák, kterého vláda vyhodila ze země. To byla voda na jeho anarchistický mlýn. Navštívil mě a pozval na neděli - to aby provokoval okolní obyvatele. Nedělní nečinnost se tam velmi přísně dodržuje, já byl ke všemu ještě vlasáč a cizinec. V tu chvíli jsem netušil, že si přese mě léčí nějaké svoje komplexy - a nic jsem nevěděl ani o zeelandském konzervatismu. Po dvou letech to bylo zase vlastní představení. Dopadlo dobře, jen začátek byl úsměvný. Mluvil jsem o svém osudu a snahách, o problémech cizince, a velmi často používal slovo „zmatení”. Všichni soustředěně poslouchali, jen jedna holka se pokaždé, když jsem řekl slovo zmatení, podívala na radiátor ústředního topení a najednou vykřikla: Néé, verwarming maar verwarring! Všichni, i já, jsme se rozřehtali. Celou dobu jsem místo slova zmateně používal podobné slovo, které ale znamená topení.
  Takhle nějak se to pomaloučku začalo rozjíždět. Nejvíc mi pomohla Amnesty International. V mnoha vesnicích v Holandsku jsou její odbočky, které dělaly pravidelně jednou ročně takovou schůzovní slavnost. A potřebovaly mít kulturní program. Měl mít závažnější obsah, tak se jim běžní holandští zpěváci nehodili. Já jsem byl levným a navíc „názorným” příkladem někoho, kdo byl pronásledován. Něco jako opice z východoevropské džungle. Projel jsem takhle spousty míst a pomalu začal chápat jazyk i zemi.

  Hrál jsi nějaké písničky v češtině?
  Nanejvýš píseň Hanči, čiči a čebabčiči, abych jim ukázal, jak zní čeština a měl z toho trochu ryze soukromého potěšení. Občas jsem jim vyprávěl, jak je ta píseň příšerně závažná, ale o Československu stejně většinou nevěděli nic. Pletli si ho s Jugoslávií. I domácí Direk, kterému jsem rozdíly mnohokrát vysvětlil, a ukázal mu to i na mapě, mi přišel kondolovat, když umřel Tito. Řekl jsem mu, že je boerenlul a klootsak, což jsou velmi hrubé nadávky. Ale stejně to nepomohlo. Byli jsme za železnou oponou - a víc většinu lidí nezajímalo.

  Jak to bylo finančně? Mohl ses zpíváním uživit?
  Možná, kdybych ze sebe udělal šaška, tak jsem z toho nakonec nějakou živnost vykřesal. Nejvíc se líbily písničky z jazykového kursu. Takové jsem mohl psát dál, ale nechtěl jsem. Cítil jsem se být vážným zpěvákem, navíc ve vážné situaci, a nechtělo se mi to zabalit do nějaké grimasy nebo parodie. Ale Holanďani jsou protestantský národ a písničky jim moc neříkají. A že jsem zpíval holandsky, mi bylo, myslím, spíš na škodu. Všichni ostatní zpívají anglicky - s nadějí, že se chytí za vodou. Když se jim to podaří, mají úspěch i doma. Vše, co se dá použít na export, má v Holandsku úspěch. Sami pro sebe vlastně nepotřebují nic, umí žít skromně a prázdně, vychovávají tak děti a je to v jejich kalvinistické tradici. Do světa být přátelští, uvnitř prázdní a pracovití. Peníze berou jako boží požehnání, kterým se nemrhá.
  V té době jsem občas jezdil do Německa - za kamarády, nebo jen kupovat chleba, protože holandskou bílou vatu jsem nedokázal jíst. Začal jsem vážně přemýšlet, že se tam přestěhuju. V Německu jsou básníci, knihy, divadlo a romanticky ladění lidé. Češi tam většinou zapadli skoro bez problémů.
  Rozhodující byl jeden malý moment. Hrabal jsem se v antikvariátu a narazil na knihu povídek od Alberta Moravii, ale byla německy. Stála pouhý gulden, koupil jsem si ji, sedl si do hospody - a s překvapením zjistil, že němčině rozumím! Během dvou dnů jsem měl nádhernou knížku přečtenou. Očarovalo mě, jak mám do němčiny blízko! To bylo velmi dobré znamení. Zjistil jsem, že v Rotterdamu je německý Goethe Institut, že tam mají obrovskou knihovnu a dávají lekce. Našel jsem tam příjemné lidi jaksi našeho ražení. Přihlásil jsem se tam a zaplatil si první kurs.

  Bylo to praktické? Začít se učit další jazyk?
  Asi ne, ale měl jsem silnou motivaci a navíc dojem, že z blbého nářečí přecházím konečně do pořádného jazyka. Němčina se mi líbila, dostal jsem skvělé učební materiály a díky nim zpětně pochopil holandskou gramatiku, která je s německou téměř totožná. Nešlo to sice rychle, musel jsem se všechno učit od začátku, ale nemusel jsem kvůli každé blbosti listovat ve slovníku.
  Vůbec, rok osmdesát tři byl nějak zlomový. Rotterdamská kulturní nadace mně začala dávat jednou ročně stipendium, od státu jsem jako nezaměstnaný spisovatel dostával podporu. Občas jsem si něco přivydělal koncerty - většinou to byly černoty. Pořadatelé to tak chtěli, bylo to pro ně výhodnější. Po dvou letech čekání jsem konečně dostal přidělený ateliér na druhém konci města. To bylo fajn, protože jsem najednou měl kam utíkat. Psal jsem si různé deníky a občas fejetonek do nějakých méně vystrašených emigrantských novin. Holandsko už na mně neleželo jako betonový panel, ale začalo se rozkládat kolem mne. Musel jsem to vyslovit. Tak vznikla pro mne velmi důležitá píseň Nizozemí. Psal jsem ji česky, muziku později udělal Jan Stavinoha. Zpíval jsem ji nejdřív německy, později holandsky. Zabírala. Jeden holandský spisovatel mi později řekl, že pravdu o Holandsku může říct jen cizinec, že tak daleko odvaha žádného Holanďana nesahá.
  Mimochodem ... k Janu Stavinohovi, který k Nizozemí udělal muziku, bych asi měl říct víc. Má velmi zajímavý osud, docela jiný než já. Pochází z komunistické rodiny. Tvrdil, že si z dětství vzpomíná, jak mu jednou ožralý Klement Gottwald pozvracel hračky. Utekl v šedesátém osmém a zpočátku se živil výukou hry na klasickou kytaru. To ho omrzelo a rozhodl se pro spisovatelství. Má neuvěřitelnou drzost a spousty energie. Holandsky se nikdy pořádně nenaučil, domlouval se angličtinou. Byl by dobrým hercem-komikem. Přišel do jedněch velkých novin a představil se jako významný český spisovatel. Nabídl jim, že pro ně bude psát. Zeptal se, jestli by to nemohl rovnou diktovat nějaké sekretářce, že holandština je pro cizince příliš složitá. Pak anglicky s několika holandskými slovíčky, ale hlavně rukama a nohama, donutil nadanou sekretářku cosi sepsat. To pak otiskovali - a trvalo rok, než ho prokoukli.
  Stavinoha si pak vzal báječnou Holanďanku - tichou, skromnou a povoláním kunsthistoričku. Té podobným způsobem diktoval knížky, které ona pak dlouhé týdny dávala dohromady. Tvrdil, že jsou to překlady z češtiny, ale nebyla to pravda. Vymýšlel si to na místě a do češtiny by se to muselo teprve přeložit. Je to dar od Boha. Takové kaskadérství bych asi nezvládl.

  Jak vznikaly německé texty k písničkám? Měl jsi překladatele?
  Ano, jmenuje se Peter Ambros a říkám mu Dany. Je to slovenský Žid z Trnavy. Když nás přepadli Rusové, odešel do Izraele. Tam prý teprve zjistil, že je Slovák. Vystudoval tam a musel na vojnu - to ho vylekalo, tak dezertoval do Berlína. Má jazykový dar. Mluví hebrejsky, německy, polsky i česky tak, že nikdo nepozná, že to nejsou jeho rodné jazyky. Dodnes jsme velmi dobrými kamarády a jezdí k nám do Prahy. Přeložil skoro všechny moje písničky. Tím pádem začalo být jasné, že dřív nebo později v Německu skončím. Ale pak se stala neuvěřitelná věc - našel jsem skvělého překladatele do holandštiny.

  Jak?
  Jeden můj přítel, Sjef Helmmer, za mnou přišel a řekl: Hele, brácha ti ty texty přeloží. Moc jsem tomu nevěřil, ale s tím bratrem jsem se sešel. Byl to starší, takový velmi solidní člověk - ale typický Holanďan, takže jsem si byl jistý, že z toho nic nebude. A z jakési podivné nafoukanosti jsem mu dal nepřeložitelnou lidovku. Mořil se s tím dva dny, pak přijel a slušně mě požádal o něco jiného. Seděli jsme u mě doma, povídali si celé odpoledne a já zjistil, že je to příjemný, velmi vzdělaný člověk. Na Holanďana až překvapivě citlivý. Dal jsem mu druhou písničku - Tkaničku. Přeložil ji ještě ve vlaku, večer ji poslal a druhý den jsem měl text ve schránce. Zíral jsem - připadal mi lepší než můj originál, byl jazykově hravější a jiskřivější. Ten chlap byl technicky dál než já - a v té ošklivé a samotnými Holanďany nemilované holandštině dělal moc hezké překlady. Mimochodem, v mládí byl ortodoxní katolík, dokonce jel na kole za papežem do Říma, ale pak se stal levičákem - i když v Holandsku to vždy znamená jakýsi tón protestantismu. Byl učitel holandštiny na vysoké škole a skvěle vychovával svoje děti. Celý život také překládal poezii z francouzštiny.

  Jak jste spolupracovali? On uměl česky?
  Ne, jen trochu rusky: Kdysi na vojně prodělal kurs ruštiny v protišpionážním oddělení. To mu pomohlo získat cit pro slovanské jazyky. Dal jsem mu český text, doslovný holandský překlad, a on to přebásnil. Na všechno se mě několikrát vyptal, a když měl nějaký problém, tak mi zatelefonoval. Výsledky byly skvělé, tak jsem se rozhodl, že udělám v holandštině první desku. Jmenuje se Hier is mijn thuis, což je překlad písně Tady domov mám. Obešel jsem všechna možná vydavatelství, ale odevšad mě vyrazili. Cizinec, který ještě ke všemu zpívá holandsky - to jim nic neříkalo. Rozhodl jsem se, že si to vydám sám. Banka mi sice na to nepůjčila nic, ale nakonec mi pomohl jeden bláznivý holandský učitel, který nezřízeně obdivoval Československo. Nechal jsem udělat do začátku tisíc kousků a narazil na další problém. Do žádného krámu to nevzali, protože jsem to netáhl s žádnou distribuční sítí. Nakonec jsem to rozprodal o přestávkách při koncertech. Dnes se mi ta zkušenost hodí.

  Kolik písniček jste přeložili?
  Asi padesát. Bohužel, pak se stala tragédie. Dostal rakovinu, rok se trápil a umřel. Sloužili za něj v Nijmegenu velikou katolickou mši. Církev ho tak zase vcucla zpátky k sobě, protože se už nemohl bránit. Měl poslední přání, abych mu zahrál na pohřbu. Poslední píseň, kterou mi přeložil, byla moravská lidovka s názvem Smrt. V češtině se tam zpívá: Byl tě jeden člověk, bylo mu jakkolivěk. Když to překládal, netušil, že je nemocný.

  Psal jsi kromě písniček nebo fejetonů něco většího? Nějakou knihu?
  Měl jsem rozepsané Dopisy Ivanovi. To je pro mě zajímavá knížka. Vznikla tak, že jsem začátkem dubna 1985 mluvil po mnoha letech telefonicky s Ivanem Klímou. Požádal mě, jestli bych mu nenapsal nějaký dlouhý dopis o Západě a o tom, jak žiju. Napsal jsem ho, ale nebyla příležitost ho nějak bezpečně odeslat. Mezitím jsem napsal druhý dopis, témat přibývalo, a tak jsem se rozhodl, že to napíšu jako knížku, kterou mu věnuju. Psal jsem ji půl roku, je to několik set stran a stále čekají na přepsání a zkorigování. Ivan ještě žádný z těch dopisů nečetl. Snad mu to stihnu dát aspoň k desátému výročí jejich napsání.

  V Holandsku asi moc českých emigrantů nežilo. Měl jsi mezi nimi přátele?
  Uprostřed osmdesátých let se v Rotterdamu objevil Ivan Landsman, horník z Karviné, z kterého jsem v Holandsku udělal spisovatele. To je příběh, který stojí za vyprávění.
  Ivan pracoval jako horník patnáct let. Později dělal předáka v geologickém průzkumu. Žil nezdravě a tvrdě, ale zůstalo mu strašně měkké srdce a pevné zdraví. Jeho brácha utekl kdysi do Kanady a Ivan žádal deset let o vízum, aby ho mohl navštívit. Chtěl zdrhnout - od práce, od bolševika, od zlé hornické a materialistické ženy, kvůli které chodil i o víkendech na směny, aby si mohla nakupovat věci. Takové už jsou hornické ženy v panelácích - soutěží, která bude mít nejkrásnější byteček, i kdyby se jejich chlapi měli udřít. Ivan dostal vízum v roce osmdesát pět, po patnácti letech v dolech, kdy měl už nárok na jakousi penzi. Odletěl do Kanady. Neuměl jazyk a neměl ani nejmenší představu o Západě. Jeho brácha byl automechanik, měl domeček a kanadskou měšťáckou duši, takže Ivana po měsíci vyhodil a posadil ho do letadla zpět do Československa. Ivan si od nějakého Čecha nechal anglicky napsat lísteček, že je z Československa a že žádá o politický azyl, a dal ho při mezipřistání v Amsterdamu úředníkovi, který kontroloval pasy. Úředník se usmál a ukázal mu židli, na které má počkat. Ivan na té židli seděl sedm dní. Když byl večer, tak vždy někam zalezl, přespal a zase šel na židli. Čekal deset let na vízum, pár dní na letišti mu už nevadilo. Sedmý den úředníci ztratili nervy, vyzvedli si ho, dali mu vízum a pustili do země. Jel napřed do Amsterdamu, tam se všelijak potloukal, nikdo mu nepomohl ani neporadil, organizace pro uprchlíky ho vyhodila, protože to byli komunisti a utečencům z Východu nepomáhali. Náhodou v jedné hospodě narazil na člověka, který mluvil lámanou češtinou a řekl mu, že v Rotterdamu žije nějaký Hutka, který by mu mohl pomoci.
  Přijel, když jsme byli na prázdninách. Našel si adresu v telefonním seznamu a každý den k nám chodil zvonit. Bydlel v levném hotelu, pak mu došly peníze a přespával v polích za městem. Čekal na nás měsíc. Vůbec mě neznal, ani netušil, že jsem zpěvák, prostě čekal, že mu jako Čech pomůžu. Vyřídil jsem mu podporu, začal mu dávat lekce angličtiny - já! - a nastěhoval ho na půl roku do ateliéru. Napsal znovu bráchovi, ale ten mu odmítl poslat pozvání, takže nedostal kanadské vízum. Musel zůstat v Holandsku. Začal být zoufalý a já se bál, aby ho nepotkal Hvězdoňův osud. Kdysi jsem si v blázinci všiml, že psaní deníku nebo zážitků pomáhá překonat trauma. Koupil jsem Ivanovi sešit a řekl, ať píše. Pustil se do toho. Za dva týdny mi dal něco přečíst a já byl z toho vedle - Ivan byl spisovatel od Boha. Donutil jsem ho psát dál. Když příběh dokončil, měl asi dvě stě padesát stran, přišel za mnou a tak nějak prosebně se zeptal: Jarku, myslíš, že bych mohl psát o dolech? To musíš, odpověděl jsem, a vzniklo dalších dvě stě padesát stran. Byly to dvě logicky spojené části, které jsme nazvali Pestré vrstvy. Poslali jsme to Škvoreckému. Sice to nevydal, ale na moji žádost poslal obšírný dopis, že Ivan je spolu s Kunderou a Hrabalem jeden z předních českých spisovatelů a že ho míní vydat. S tím papírem jsme šli na cizineckou policii a získali pro Ivana politický azyl.
  Říkal jsem Ivanovi Pytel brambor. Kam ho člověk postavil, tam zůstal. Vystěhoval jsem ho z ateliéru a našel mu penzión. Tam napsal knihu Fotr. Stali jsme se velkými kamarády. Jeho knihy a povídky leží zatím nevydané a neupravené. Ivanovi se po mnoha letech práce se sbíječkami zkroutily prsty a dlaně. Žije z podpory. Když ji dostane, nakoupí hromadu fazolí nebo krup a zbytek propije. Pak sedí doma, vaří si fazole, pije čaj, píše a čeká na další podporu. Svým způsobem je to radostný Moravák ztracený v Holandsku.

  V druhé polovině osmdesátých let jsi založil vydavatelství Fosil. Byl to jeden z dalších úniků?
  Byl to sice únik, ale k něčemu, čeho jsem se mohl chytit. Daniela psala diplomovou práci a vybrala si jako téma mě - českého písničkáře a spisovatele. Ne snad proto, že by mě tak obdivovala - spíš z lenosti. Pomáhal jsem jí s tím, protože měla povolení psát česky. Hrabal jsem se ve vzpomínkách a objevoval ztracené časy. Dobu, kdy jsem ještě nebyl upachtěný cizinec, ale normální člověk.
  Zhruba ve stejnou dobu uklízel Pallas ve Švédsku věci po zkrachovalém Šafránu. Poslal mi balík všech možných pásků, na kterých bylo mnoho hodin nahrávek z Rychty z roku 1974. Do té doby jsem se nazpátek neohlížel, ale tyhle staré věci mě chytily. Zatoužil jsem být zase sám sebou. Vymyslel jsem si nakladatelství Fosil - s plánem, že si vydám všechny své písničky, které nikdo jiný stejně vydat nechtěl. Že si to udělám na koleně, ale že to bude můj svět a moje svoboda. Půjčil jsem si domů magneťáky, sháněl adresy a vymyslel si Fosil-magazín, který budu emigrantům rozesílat. Doma jsem stříhal pásky a v ateliéru vymýšlel všelijaké techniky na dělání obalů, začal dělat grafiku a vyřezal si do gumy několik druhů písem, kterými jsem razítkoval názvy. Chytilo mě to. Začátkem roku 87 jsem to celé rozjel.
  Vlastně se stalo to, čemu jsem se chtěl vyhnout a co je na emigraci nejzákeřnější - totiž že člověk přesune svoje vědomí ze země, kde žije, zpátky do minulosti a do svého starého domova. S překvapením jsem zjistil, jak moc ty koncerty znovu prožívám. A začaly chodit dopisy z celého světa, mám jich celou bednu a byla by to dojemná knížka. Byly většinou dlouhé a otevřené. Myslím, že pro mnohé lidi jsem byl jediným pojítkem s minulostí.

  Proto Fosil? Jako zkamenělina?
  Má to svou logiku. Jedno z prázdninových míst, která jsme si oblíbili, je nedaleko vesničky Fondament u městečka Roquefort, kde jsou obrovské jeskyně na zrání toho známého sýra. V okolí je neuvěřitelně zajímavá a krásná krajina plná zkamenělin, které se dají sbírat jako borůvky. Propadl jsem sběratelství. Každé léto se tam dokonce pořádají velké trhy minerálů a fosilů. Mám jich doma plné krabice, a když jsem pro nakladatelství hledal název, napadlo mi, že jsem taky zkamenělina, která se ale sama vyhrabává. Pallas stál o to, abych tomu říkal Šafrán, ale to jsem nechtěl. Šafrán jsem vymyslel pro společenství písničkářů a tohle byla záležitost jen ryze moje. Jednou jsem dokonce všem odběratelům poslal po malé zkamenělině. Něco takového chci udělat i tady, až Fosil znovu rozběhnu. Těch malých amonitů mám skutečně několik tisíc.

  Začal jsi zase česky vystupovat?
  Ano, ale to mělo spíš praktický důvod. Někdy v roce 1986 jsem zjistil, že se mi do češtiny začal stěhovat lehký holandský akcent. V mluvě jsem to nepozoroval, ale ve zpívání to už bylo slyšet. Z, d, b se podobaly s, t, p, ž a š byly po holandsku šišlavé a t na konci slova připomínalo c. A jak jsem byl v té pročeské náladě, rozhodl jsem se, že to musím řešit pravidelnými českými koncerty. Český knihkupec Hora se ve Frankfurtu přestěhoval do většího krámu a v tom malém, starém, si jeden Moravák založil Café Kafka. Ve stejném domě, bylo to nedaleko nádraží, bydlel Třešňák s pošetilým malířem Martínkem. Vůbec celý barák byl plný Čechů. Třešňák tam byl ale ilegálně, protože podle papírů byl Švédem. Zaplnil kavárnu svými obrazy. Domluvil jsem se, že tam každý týden budu hrát. Znamenalo to pravidelně ujet tisíc kilometrů. Když bylo štěstí, tak přišlo tak třicet lidí. Majitel Kafky mi vždycky ke vstupnému přihodil sto marek, ale stejně to nestačilo. Takže jsem nakonec přece jen využil svých výtvarných schopností, nakoupil hromadu půllitrů z hladkého skla a dělal na ně všelijaké rytiny, většinou texty písniček s ilustracemi. To jsem vždy na konci představení vydražil.
  Nehrálo se tam příliš dobře. Místnůstka byla malinká, těch třicet lidí se tam vešlo tak tak, já seděl u baru a zpíval. K druhé straně baru si pak zvykli sedat čeští zakomplexovaní opilci, kteří mi do povídání mezi písničkami mluvili. Musel jsem víc hrát, abych je nepustil ke slovu. Jedno takové opilecké trdlo se jmenovalo Lexa, toho si Třešňák jeden večer vytáhl na chodbu a tam ho zmlátil. I tak to mělo velký půvab. Trvalo to asi rok. Ale majitel hospody Dádin měl radši hašiš než hospodu, vznášel se za barem ve voňavém kouři a podnik prodělával. Po roce to za něj vzala jeho žena, mě vyrazila a začala se orientovat spíš na německé hosty. Byla to škoda, ale za tu dobu jsem si aspoň dal dohromady svůj pokažený akcent.

  Ve Fosilu jsi vydal vykopávky ze sedmdesátých let, ale také nové, studiové nahrávky s kapelou. Jak jsi k ní přišel?
  Náhodou. Seděl jsem doma, stříhal staré pásky a kamarád domácího, Bernard-Jan, nám předělával kuchyň. Direk se rozhodl barák prodat, tak tam chtěl udělat nějaké modernizace. Bernard-Jan se mě zeptal, co dělám. Řekl jsem, že dávám dohromady staré nahrávky, udělám z nich kazety a budu je prodávat emigrantům. To ho zaujalo, ale nevěřil, že se mi podaří něco prodat. Ale pak začaly chodit objednávky z celého světa a to na něj udělalo dojem. Projevilo se holandské exportní myšlení, o kterém jsem už mluvil. Měl pocit, že když se něco prodá v Americe, Kanadě, Austrálii nebo Německu, tak to prostě musí být dobré. Nabídl mi, jestli bych s jejich starým bigbítem nechtěl natočit desku - tedy ve vlastní režii. To se mi líbilo. Měl jsem spousty překladů a napadlo mě, že to udělám ve dvou verzích - holandské a české. Tak vznikla kazeta Nizozemí, holandsky se jmenuje Nederland a jsou na ní taky tři anglické písničky, které jsem složil začátkem roku 1980. Natáčení Nizozemí se táhlo přes rok, hledali jsme nějaké levné studio a mezitím natočili v malé sestavě další dvě desky: Novinové sloupy a Vyjdi slunko. Scházeli jsme se u klávesisty Bena a každé pondělí nahrávali - na čtyřstopém magnetofonu Tascam, který zůstal ze Šafránu. Byly to písničky, které zbyly z posledního období v Československu a vlastně se už nedostaly mezi lidi. Svým způsobem to byla moje další, závažná a neznámá písničkářská fáze z období před emigrací. Pracující děvčata, Půlnoc, Studentské koleje, Pro koho život je... Zakončili jsme to k mým čtyřicátým narozeninám. Tu nahrávku jsem si pak doma jako dárek k narozeninám pustil. Mám ty desky moc rád. V roce 1990 jsem je vydal v rámci nešťastného porevolučního Šafránu.

  Ale jak se jejich bigbítové duše srovnaly s moravskými baladami?
  Zpočátku velmi problematicky, nemohli se na tu muziku chytit a měli jsme kvůli tomu mnoho sporů a trápení. Vyjdi slunko jsme začali nahrávat v dubnu 1987, ale do prázdnin byly výsledky žalostné. Holanďani mají v podvědomí spíš pochodovou muziku, jejich národní hudba je taková ucamraná dechovka. Všechno se pokoušeli hrát na první dobu, a když jsem je donutil hrát na druhou, v půli písničky se jim to zase vyměnilo. Pak jsme s Danielou odjeli na své poslední prázdniny na jih Španělska, a když jsme se vrátili, jako by se stal zázrak. Nějak se v nich ta moravská muzika uležela a najednou to začalo jít moc pěkně.
  Klávesista Ben byl zajímavá figura. Vypadal jako Lenin, zcela k nerozeznání, pouze byl asi o půl metru větší. Měl v sobě něco z Hvězdoně - takovou muzikantskou přecitlivělost, snadno urážlivé přeceňování vlastního talentu a monumentální hudební plány, které svět nechápe. Pocházel z katolické rodiny a jako dítě šel do katolického kláštera. Katolíci v Holandsku se od našich docela liší. Jelikož jsou v zemi ovládané protestanty, jednají fanatičtěji a jaksi protestantsky bojovněji. Ben je o pět let mladší než já, a když mu bylo sedmnáct, tedy koncem šedesátých let, utekl z kláštera a dal se ke komunistům. Za dva roky se mu komunisté znelíbili a stal se holandským konzervativním levicovým individualistou. Zní to možná nesrozumitelně, ale takových samorostů běhá po Holandsku moc. Asi to vyplývá z historické vývoje - levice tam nenavazuje ani tak na marxismus, jako spíš na jakési progresivní protestantské proudy, které se v určité fázi marxismu dotýkají. Ale kdo ví, jak to je. Marxova matka byla Holanďanka.
  Ben vystudoval architekturu. Živil se tím, že dvakrát týdně v Delftu rozkládal a skládal krámky na trhu. Jeho největší posedlostí byla grafika - barevný lept, který škrábal s precizností, která se najde jen na bankovkách. Většinou to byly fantaskní věže v prázdné krajině bez lidí. V době, kdy jsme natáčeli, žil šťastnější období. Celý život chodil s jednou grafičkou, která byla starší než on, ale během jejich dvacetileté lásky se vdala, založila rodinu a porodila dvě dcery. Pak rodinu skoro po dvaceti letech opustila a nastěhovala se k Benovi. Po několika měsících ho zase opustila. Benův život se odvíjel v dramatické samotě. Denně si četl v Dostojevském. V kapele byl hlavním, velmi přemýšlivým aranžérem. A když jsme natáčeli Nizozemí, měli jsme spolu spor o Jana Husa.

  O Jana Husa?
  Texty byly i holandské, takže kluci věděli, k čemu hrají. Dařilo se to poměrně dobře, jen píseň Mistře Jene nějak nešla. Když jsem ji chtěl zařadit na desku, Ben najednou velmi bouřlivě zaprotestoval. Tvrdil, že text za moc nestojí a že se tam nehodí. Koukal jsem na něj s otevřenou pusou - nechápal jsem, proč najednou mluví do mých textů. A pak z Bena vylezlo, že Hus je kacíř a on ho tam nechce. Nemohl jsem uvěřit svým uším. V tu dobu emigroval do Holandska český klasický kytarista Pavel Šteidl, skamarádili jsme se a já ho požádal, jestli by tu píseň se mnou nenatočil. Znělo to moc pěkně. Když to kluci slyšeli, tak se nakonec taky chtěli přidat. Vznikla moc hezká nahrávka, kterou celá deska končí.

  Jaký měla deska v Holandsku úspěch?
  Říkám tomu sice deska, ale nakonec deska nevznikla. Nechal jsem napřed udělat několik set kazet s tím, že zjistíme reakci publika a dáme dohromady nějaké peníze na desku. Ale to bylo už na jaře 1988 a život se mnou udělal takový kotrmelec, že jsem na vydání desky ztratil pomyšlení.

Zahrady radosti, skleníky bolesti
Máváš mi z dálky, napřahuješ ruce
Principy loučení vložené v zrození
Luští svou křížovku v tělesné lásce
Sobě se vzdalujem, blízcí na světě
Ošklivou cizotou stává se známost
Změna svou točivou nadějí zve tě
Já tě však miluju, jsi moje radost

Znáš mě i poslepu, pozpátku, po vzteku
Hladíš mě pro formu, jak hrobařský mramor
Smrt s náma lomcuje při každém dotyku
Do čtyř stěn zhroutil se slíbený prostor
Zdá se, že už jen strach k sobě nás váže
A hovor přiznává slovesnou tupost
Otázku neklade, odpověď maže
Já tě však miluju, jsi moje radost

Nuda po třicítce doufá jen v zkušenost
Láme si o zvyk svá milostná pádla
Štěkáním vrčením promlouvá upřímnost
Nebeská klenba nám na nohu spadla
Úsměvem směřujem už jenom k masce
Zklamáním prokvétá barevná lenost
Stárneme mlčením, kulháme v lásce
Já tě však miluju, jsi moje radost

Neboť jsou iluze všechny ty mátohy
Levné a zmetkové, tendenční prádlo
Do něj nás oblékaj, strkají pod nohy
Cizinu, pod zadek vyhnanské sedlo.
Jak ale urazit násilí hrany
Přetvořit svět a dát do něj pravost
Tebe mít na blízku, tebou být volný
Neboť tě miluju, jsi moje radost

Cítím tě napsanou písmeny milosti
Hladím tvou nahotu, jak podzimní hudbu
Vyzrálou barevnou šťavnatou sladkostí
Vstupuji v tebe jak v závratnou sudbu
Nesu tě na špičce čínského štětce
Vodou a pigmentem rozbíjím těsnost
A je mi do slzy, a je mi sladce
Neboť tě miluju, jsi moje radost

Jsi mojí volností, poznanou svobodou
Vězněním akordů, chaosem zpěvu.
Betonem předměstí, klíčivou přírodou
Prokletím radosti, žehnáním hněvu
Pohanská madono oběť ti skládám
Krví a mlékem pro chvíli i věčnost
Slovem tě zaháním, písní tě hledám
Neboť tě miluju, jsi moje radost
(Zahrady radosti - jaro 1987)

  Jak pokračoval vztah s Danielou?
  Byly stále problémy. Ona si už na Holandsko zvykla, brzy měla ukončit univerzitu a moje německé plány se jí nelíbily. Nechtělo se jí do další nejistoty. Snažil jsem se dát náš vztah do souladu a napsal jí v roce 1984 pěknou knížku s názvem Dvouseta. Ale mám obavu, že v tu dobu si už říkala, že než hezky psát je lepší hezky vydělávat. Pro holku je těžké žít s kumštýřem. Nikdy jí úplně nepatří. Když se věci daří, tak je to pěkné. To jsou i peníze, zajímaví známí a život má jakousi slavnostní jiskru. Ale když se to pokazí, tak je to horší než zlé. Dobří přátelé tě pohřbí zaživa, není za co žít, najednou je všechno k ničemu.

  Nakonec jste se rozvedli. Jak se to stalo?
  Měl jsem pocit, že se náš vztah v roce 87 nějak uklidnil a zmoudřel. Ale byl to jen pocit. Daniela se se mnou v podvědomí - nebo vědomí, to nevím - už rozloučila a čekala jen na příležitost. Mluvili jsme spolu klidně a otevřeně, začala učit na univerzitě ruštinu a češtinu. A tehdy z ní najednou vylezlo, v rámci jednoho rozhovoru, který jsem dělal pro jejich univerzitní časopis, že emigrovat chtěla za každou cenu a že mě vědomě k emigraci donutila. Takže jsem spíš než policii naletěl jí. Převezla i celý policejní aparát, protože to jejich velké úsilí zužitkovala pro sebe.

  Vyčítals jí to?
  Ne. Spíš z toho šel po devíti letech emigrace smutek. Měl jsem mít tehdy v Praze víc odvahy a pohlédnout pravdě do očí. Užasl jsem nad vlastní pitomostí. Měl jsem za to, že konečné rozhodnutí k emigraci jsem udělal sám a nezávisle. Ale když se plete do rozhodování láska, je samostatnost a nezávislost vždycky problém. Mnohokrát jsem se chtěl s Danielou rozejít, už v Čechách, ale neudělal jsem to. Tak jaké vyčítání? Za vlastní slabost a blbost? Ne, tohle bych jí nevyčítal. Ani ona nevěděla, do čeho jde a co to obnáší. To, co mě urazilo, byl náš rozchod.

  Jak k němu došlo?
  Stalo se to během mého australského turné na jaře 1988. Nechtělo se mi tam, cítil jsem, že je cosi divného ve vzduchu, ale nějak mi nedošlo, že to je v našem vztahu. Byla na mě v tu dobu sladká a já odjížděl nějak nově a nadějně zamilovaný. Ale měl jsem blbé sny. Zdálo se mi, že se mi rozlomila kytara na dvě půlky a já přitom umřel. Bylo v tom snu cosi velmi osudového a tragického. Vadilo mi i to, že mě Daniela nechala pojistit na cestu - já se hrozně nerad pojišťuju. Řekla mi: kdyby ses tam zabil, zaplatí pojišťovna dopravu rakve. Já vím, člověk musí počítat se vším, ale stupňovalo to moje špatné pocity. Už mě v sobě cítila jako mrtvolu. Třeba i myslela na mou sebevraždu, nevím. Když jsem odjížděl, měla už vyhlídnutého chlapce.
  Ten zájezd se ale docela vydařil. Pozval mě tam kluk, který emigroval v osmdesátém roce a se starou gardou exulantů už neměl nic společného. Zájezd do Austrálie byl naplánován už v roce osmdesát, ale zrušili ho kvůli fejetonu Požár z bazaru. Za ty roky jsem se zklidnil i já. Měl jsem na emigranty vyhraněný názor, ale už mě to nijak neobtěžovalo.
  Shodou okolností byly osudovým rozchodovým dnem moje narozeniny. Zatelefonoval jsem z Melbourne do Sydney, kde byla příští štace, že tam přijedu na své narozeniny, a ať někde něco rezervují, že je zvu na malou oslavu. Oni to pochopili tak, že by měli pozvat mě, byla to taková mladá parta, najmuli malou hospůdku a přišla hromada nádherných lidí. Bylo to fajn, dokonce tam byli dva bosí čeští hipíci, kteří mi jako dárek zahráli moji písničku o Jihlavě - sice ji trochu přebásnili, ale udělalo mi to radost. Bylo okouzlující, že mi připravili tak pěkné narozeniny. Domluvil jsem se s Danielou, že pozve do našeho bytu v Rotterdamu také pár lidí a udělá takovou malou domácí oslavu, na kterou během večera zavolám. V Austrálii už bylo ráno, zůstal jsem vzhůru a hlídal evropský čas, abych to nepropásl. V Evropě bylo kolem desáté večer, když jsem volal, ale nikdo to nebral. Zkusil jsem telefonovat pár známým a kamarádům, kteří na té oslavě měli být, ale odpovídali vyhýbavě. To mi v mé ranní, přiopilé a radostné hlavě neštymovalo. Pak jsem zavolal jedné naší holandské kamarádce do Amsterdamu, udeřil na ni jejími vlastními slovy, že Holanďani nelžou, a nakonec to z ní vypadlo. Daniela se se hned po mém odjezdu odstěhovala k někomu jinému.
  Byla to asi nejhorší rána v mém životě... snad že přišla tak nečekaně. A v tom nejméně vhodném okamžiku - když jsem byl na druhém konci světa. Byl to moment, kdy je člověk přesně na té hranici, za kterou už není nic. Položil jsem zkurvený telefon a vyšel z bytu, kde všichni tvrdě spali. Mohlo být tak pět šest ráno, šel jsem pořád pryč a dostával nezadržitelné záchvaty pláče. Domů bylo přes půl zeměkoule, ale žádné doma už neexistovalo. Snad po hodině ty záchvaty přestaly, pořád jsem šel, slunce krásně svítilo a ulice byly liduprázdné. Došel jsem k nějakému jezeru. Dřepl jsem si k vodě a bezmyšlenkovitě pohazoval kamínky do drobných vlnek. A najednou přišla velmi zřetelná myšlenka - kde to jsem? Neměl jsem adresu ani telefonní číslo a lidi, u kterých jsem měl spát, jsem znal jenom křestním jménem. Neměl jsem u sebe žádný doklad, jediný papír. Vyšel jsem ven jen tak v tričku. To mě probudilo. A rázem tu byl zcela zřetelný, srozumitelný úkol: najít cestu domů. Vyžadovalo to soustředění, které aspoň na chvíli vypudilo z hlavy i duše všechno ostatní. Cesta zpátky trvala skoro tři hodiny. Orientoval jsem se podle neuvěřitelných blbostí, ale dům jsem nakonec našel. Jakoby mně nějaký anděl strážný napovídal cestu. Dveře zůstaly otevřené, zapomněl jsem je za sebou zavřít. V bytě ještě všichni spali, nikdo nevěděl o mé katastrofě ani o mém zabloudění. Lehl jsem si do postele a usnul vyčerpáním - s divným pocitem, že teď jsem na světě sám.

  A dál?
  Zachránilo mě, že jsem musel hrát na dalších koncertech. Zájezd byl sám o sobě nádherný. Austrálie je báječná země ve skvělém podnebí. Začínal zrovna subtropický podzim a v Evropě na mě čekalo jaro, na což jsem myslel s jakousi hořkou ironií. A všichni Češi, které jsem potkával, se mi zdáli bezvadní, písničky je oslovovaly a já je tím pádem znovu prožíval. Všichni mi tleskali, jen jeden člověk jakoby z toho publika odešel. Ale já tu významně prázdnou židli nechtěl vidět. Musel jsem to překousnout a vypořádat se i s ponížením, které v takové situaci prožívá asi každý chlap. Jedna krásná samaritánka, málem jak ze Starého zákona, mě vzala do objetí a pomohla z nejhoršího. Dodnes jsem jí za to nesmírně vděčný. Vyrazil jsem klín klínem a bylo to asi to nejsprávnější, co se dalo udělat. Problém to sice neřeší, ale uláme z něj nejostřejší hřebíky.

  Měl jsi vůbec chuť se vrátit?
  Kvůli té holce jsem se zdržel v Austrálii ještě týden a zdržel bych se i déle, ale „musel” jsem. Svoji roli v tom zahrál opat Opasek a vlastně i Kryl. Než jsem odletěl k protinožcům, dostal jsem od Opaska, který je dnes opatem v Břevnově, pozvání do kláštera v bavorském Rohru. Organizoval to každý rok, šlo o setkání emigrantů s přednáškami, koncertováním a hospodou. Zval mě pokaždé a tentokrát mi napsal do zvacího dopisu osudovou větu: Nepřijedeš-li, bude hrát jenom Kryl. Takové poťouchlé pozvání od svatého muže prostě nelze odmítnout - i kdyby se brány všech pekel protrhly. Nechtěl jsem, ale letěl jsem zpět. Nebyl však přímý spoj, takže jsem musel přespat v Singapuru. To byl velký zážitek. Chtěl jsem vidět čínskou čtvrt. Indický nelegální taxikář mě tam vůbec nechtěl odvézt, říkal, že mě zabijou, ale to mi v mojí náladě bylo vcelku jedno. Dokonce bych to i přivítal. Díky tomu jsem zažil Singapur naplno. S Číňany a jejich smradem, s krysami, se šváby velkými jako vrabci a s vonnými tyčinkami. Bylo cítit, že tam nejsem příliš zvaný. Takže jsem prožil i své bělošství. Žijeme pořád tam, kde je běloch doma a v přesile. V Singapuru jsem byl ztracený bělokožec v žluté řece.
  Další objev jsem prožil v letadle. Myslel jsem, že poletíme po stejné trase, jako při cestě do Austrálie. Ale najednou jsme to vzali přes nekonečné afghánské hory směrem do Ruska. V Afghánistánu zuřila válka. Rakety prý do naší výšky nemohly doletět, ale to byla nejistá útěcha. Vzduch byl čistý, hory pod námi šedivé. Letěli jsme přes Kábul a pak se pod námi začal rozkládat Sovětský Svaz. To se mi vůbec nelíbilo. A když jsme přilétli nad moskevskou oblast, museli jsme zatáhnout okna a dívat se povinně na film. Vzepřel jsem se, ale australská letuška byla nesmlouvavá. Přišla a okénko zatáhla. Asi měli s Rusy nějakou smlouvu a nechtěli je dráždit. Pro mě to byl jen další důkaz, jak to je ve skutečnosti s perestrojkou. Nad Polskem jsme už zase dostali svobodu a mohli koukat. Letělo se na Frankfurt a pod námi byly Krkonoše. Všude bylo čisto, jen nad Čechami visely takové ty sloupové mraky, a já měl pocit, že se tam zase vaří ty naše knedlíky. Že to ze zoufalství akceptovalo i nebe.
  Do Amsterdamu jsem se vracel nerad. Na letišti jsem pak pozoroval vzlétající letadla a záviděl jim, že mohou pryč.

  Ostatně, brzy ses přestěhoval do Německa.
  V Rohru jsem potkal Kateřinu. Měla v té chvíli také rozvrácené manželství, takže jsme byli takové dvě ruiny. Bydlela v Kolíně. Z Československa utekla se svým hochem do Paříže a po devíti měsících se přestěhovali do Německa. Tam se vzali, pak zase rozvedli, ale to už jsme byli s Kateřinou dohromady. Kateřina byla v Německu už čtvrtý rok a byla tam spokojená. Většina lidí, kteří napřed emigrují někam jinam a pak se přestěhují do Německa, prožívají jakýsi návrat. Zjistí, že jdou z cizího prostředí do méně cizího. Zatímco lidi, co odešli rovnou do Německa, ho většinou nemají rádi a trvá desetiletí, než si z duše vymažou národní antiněmecký mýtus.

  Jak sis zvykal v Německu?
  Snadné to nebylo. Bytová situace je i v Německu problematická a všechno stojí moc peněz. Žil jsem v Rotterdamu s doplňkovou podporou, Kateřina měla stipendium a bydlela v bytě se svým mužem. Našla si napřed takovou podkrovní místnost, já zrušil ateliér, čehož mi bylo nesmírně líto, a krámy přestěhoval do poloopuštěného bytu. Kateřina pak našla v Kolíně větší místnost v krásné, řecko-turecké čtvrti. Navštěvovali jsme se, ale byt pro dva jsem měl skutečně jen já v Rotterdamu. V Kolíně to s bydlením nevypadalo nijak nadějně.
  Byla tam velmi půvabná parta Čechů, do které jsem okamžitě zapadl. Pavel Ondříšek, Moravák z vinného kraje, měl krám s vínem a vzadu zařízenou jednu místnost na sezení. Tam jsem začal pravidelně hrát. Když přišlo dvacet lidí, tak bylo narváno, ale to mi nevadilo. Bral jsem to jako záchytný bod a svou vlastní scénu. Pak se objevili dva němečtí katoličtí teologové, manželé, které znala Kateřina od vidění. Odjížděli do Švýcarska učit teologii, ale nechtěli se docela zbavit bytu, a tak nám ho pronajali. Připadalo nám to jako dar z nebes. Dva plus jedna ve starém domě, v centru Kolína, s nájmem 400 marek, což bylo levné. Začal jsem tam z Holandska stěhovat věci. Pozvolna jsme byt zaplňovali a zabydlovali. Speciální problém představovalo topení. Sehnali jsme troje krásná obludná kamna a nechali si přivést brikety. Topit briketami se mi líbilo, připomínalo mi to Vyšehrad. Bylo to hezké. Navíc, Kolín je jedno z nejpříjemnějších německých měst.

  Takže jsi byl v Kolíně šťastný? Poprvé v emigraci?
  Asi jako běžec maratónu. Doběhl jsem šťastně do cíle, ale padl vyčerpáním. A ve chvíli, kdy jsem se chystal zase postavit a začít něco dělat, tak v Čechách začal převrat. V tom smyslu přišla revoluce nevhod. Buď pozdě, o takových dvacet let, nebo brzo. Když by to záleželo na mně, odložil bych ji kvůli Kolínu tak o dva roky.

  Emigrace se podobá velkému heroickému činu, o kterém se nikdo nikdy nedozví, je to hluboká a teskná báseň, kterou kdosi vědomě špatně přeložil a tento překroucený překlad zlomyslně předložil světu, který se po jeho přečtení už o originál nezajímá. Emigrace je i tragicky kruté pochopení vzdáleností. Je to osamělý a těžký výstup na nehostinnou horu, ze které je někdy, v těch několika jasných dnech, široký rozhled po světových prostorách, rozhled na vlastní oči. Jen škoda, že je tak málo pravděpodobný návrat do toho malého a izolovaného údolí, tam kdesi daleko a dole, odkud člověk vyšel nebo byl vyhnán, údolí, jehož rozměr i jazyk má člověk v duši, jazyk, ve kterém by bylo možno vše popsat, vše to, čemu v tom údolíčku nikdy nebudou věřit. Cestovatel i turista vycházejí s těma samýma očima, se kterýma se i vrací. Emigrant o ty oči přijde a musí se znovu zrodit v trapně dospělém věku…
(Zažívání mrtvéch - fejeton, 2. ledna 1989)

  Kdy jsi začal tušit, že dojde k převratu?
  Vůbec nic jsem netušil. A pokud ke mně nějaké signály přicházely, tak jsem jim nedůvěřoval. Západ od sedmdesátých let o jakýkoliv konflikt s komunisty nestál, chtěl udržet status quo a Gorbačov představoval přesně to, co Západu vyhovovalo. Hlavně žádné radikální změny. Polská Solidarita neměla příliš dobrou pověst. Západ chtěl žít s Východem v hokynářské shodě. Perestrojku jsem bral spíš jako průser na další desetiletí, protože nabízela Západu přijatelné řešení, aniž bylo třeba cokoliv měnit. Tím se pro mne vidina změny odsunula do nevidím.
  Na druhé straně je pravda, že koncem osmdesátých let byla daleko bohatší komunikace s Čechy - i když to jsem spíš přičítal tomu, že jsem začal vydávat svoje kazety a Fosil-magazínky. Dostával jsem dopisy z Čech i od mladších lidí, kteří mě znali už jenom z pásků. Divil jsem se, že mají odvahu psát. To předtím nebylo. A s podivem jsem zjistil, že jsem pro tyhle lidi něco jako legenda. Tak jsem si v žádném případě nepřipadal. Rozhodně jsem to nevnímal jako záblesk budoucích změn.

  Tehdy se hodně mluvilo o tvých dvou koncertech v Budapešti. Jak k nim došlo?
  Nápad udělat v Budapešti koncert vznikl v mnichovské hospodě. Myslím, že tam zrovna byla na návštěvě manželka Franty Stárka Čuňase z Vokna, takže to byl dost možná nápad z Čech. Uprostřed noci mi volali, jestli bych to nevzal. Proč ne, ale nevěřil jsem, že mě do Maďarska pustí.
Z maďarské strany to organizoval György Varga, bohemista, který je dneska velvyslancem v Praze. Sjednali jsme termín na 17. září 88 a domluvil jsem se s Třešňákem, že tam pojedeme společně. On si na to ušil takové hezké tričko, na kterém byl vyšitý srp překřížený pravěkou sekerkou. On měl na režim skutečně velký vztek, a oprávněný, protože jeho - na rozdíl ode mne - za hranice vytloukli pěstmi.

  Jak ses cítil na maďarských hranicích?
  Něco se ve mně bouralo a něco otvíralo. Překračoval jsem hranici, o které jsem si myslel, že ji už nikdy nepřestoupím. Přitom to probíhalo poklidně. Strčil jsem jim do ruky svůj holandský pas a oni jen kývli. Doopravdy mi došlo, že jsem vlastně „doma”, až když ze silnice začalo na sklo stříkat bláto, poprvé od Rotterdamu. I když pršelo celou cestu, ostřikovače jsem nepoužíval, stačily stěrače. Ted, stěrače pouze rozmazávaly bláto po skle. Připadal jsem si, jako když zastara jedu po Čechách na kšeft.

  Na koncert přijelo asi dvě stě lidí. Dokonce se všichni do sálu nevešli a museli se střídat. Překvapilo tě to?
  To ano. Udělali jsme dlouhatánské představení - Třešňák se sice hned opil a skončil dost rychle, ale já jsem hrál mnoho hodin. Pořád jsem se lidem omlouval, protože jsem měl pocit, že jsme strašně neaktuální. Oba jsme žili v emigraci přece jen mimo čas a vůči publiku, které z ničeho nic přijelo z Čech a čekalo asi cosi nového, jsme se prezentovali pouze starými písněmi, které všichni znali.

  Opět nic? Žádná předzvěst velkých změn?
  Ne. Samozřejmě, bylo to historické setkání - poprvé se stalo, že se emigrant mohl setkat se svým publikem, jinak do té doby zavřeným v bolševické kleci. To se do té doby nikomu nepodařilo. V tom má Maďarsko ohromné zásluhy - že najednou fungovalo jako území, kam mohli lidé z obou stran železné opony.
  Ale žádné znamení pohybu u nás jsem v tom nečetl. Byl to pro mě izolovaný zážitek na izolovaném území - a konec konců se týkal izolovaných lidí. Ti, co přijeli do Budapešti, nebyli typičtí Češi.

  Následoval druhý koncert. Tam přijelo ještě víc lidí.
  Někdy kolem vánoc jsem se podíval do astrologických tabulek, jaký by byl nejvhodnější termín - někdy na začátku léta, protože ten první koncert byl na podzim, hodně lidí spalo venku a v noci jim byla zima. Vybral jsem desátý červen 89 a pustili tohle datum do světa už o vánocích, aniž jsme věděli, kde se to bude konat. Požádal jsem Vargu, aby našel sál tak pro 400 lidí, ale on někdy začátkem května poslal dopis, že sál nesehnal a že to musí být zase ve sklepě. To byla špatná zpráva. Ale začátkem května mi napsala matka, že jakási Jitka Francová, se kterou jsem se na Póvlu houpal na houpačce a věčně jí bral kolo, bydlí v Budapešti. Třicet pět let jsme se neviděli. Vdala se za Maďara. Napsal jsem jí. V pátek 26. května, šestnáct dní před konáním koncertu, přišel do Rotterdamu dopis s adresou sálu. Čtrnáct dní jsem to různými kanály odesílal do Čech - nejspolehlivější se nakonec stejně ukázala oficiální pošta. Přijelo pět set lidí. Přesto, že ve stejný den hrála v Bratislavě na Lyře Joan Baezová.

  Vstupné se neplatilo. Kdo uhradil náklady?
  Já jsem na to neměl, to je jasné. Jmenovalo se to sice Festival písničkářů, ale kromě mne přijel jenom Jarda Neduha z Vídně. Sál se musel zaplatit v markách a byla to dost značná částka. Tehdy se strašně hezky zachoval Pavel Tigrid, který všechny náklady zaplatil.

  O listopadovém koncertu ve Vratislavi se toho už napsalo hodně. Poprvé se na jednom pódiu sešli exiloví i domácí zpěváci, z Čech přijely čtyři tisíce lidí. Karel Kryl si vzpomíná, že kdosi z pódia vykřikl: Za měsíc v Praze! Tys stále v nic takového nevěřil?
  Nevěřil a žádný velký optimismus si nepamatuju. Myslím, že v lidech byla naopak skepse. V Německu už demonstrovaly milióny lidí, k pohybu docházelo i v Bulharsku, ale všichni říkali: Nakonec zůstanou jenom Češi a Rumuni. Rumuni, protože mají Ceaušeska, a Češi z té své podivné knedlíkové vychytralosti - oni jakoby si režim ochočili a režim si zase ochočil je. V Čechách byla taková příjemná, spatlaná, měkoučká zkorumpovanost. Dalo se ledačehos dosáhnout, ale člověk se musel trošku, ne moc, do toho bláta ohnout. Bylo to vzájemně výhodné.

  V porovnání s budapešťskými koncerty byla Vratislav asi něco úplně jiného - nejen množstvím lidí, ale i atmosférou. Co tomu říkali Poláci?
  Byli ohromní. Nejen že to celé pomohli zorganizovat, ale spoustě lidí taky zařídili nocleh. Když skončil koncert, tak stáli před divadlem a nahlas volali: Kdo nemá ještě kde spát? Brali lidi k sobě do bytů.
  My s Třešňákem jsme bydleli u jedné mladé, chudobné holky v jedna plus jedna v paneláku na kraji Vratislavi. Třešňák tvrdil, že to tak bude jako zastara, ale ukázalo se, že v emigraci začal chrápat. Takže jsem se skoro nevyspal. Ta holka, které patřil byt, byla vysokoškolačka a žila skromně. My taky nebyli bohatí, ale je fakt, že každá marka, kterou jsme si tam přivezli, se najednou proměnila ve spoustu peněz. Něco jsme té holce nabízeli, ale ona to odmítla. Před odjezdem jsem se jí podíval do ledničky. Nebylo v ní vůbec nic - kromě jednoho vajíčka. Tak jsem to vajíčko vzal a pečlivě ho zabalil do pětidolarové bankovky. Abych jí trochu pomohl - a zároveň aby to vypadalo jako fór.

  Vrátil ses do Německa. Tam tě o pár týdnů později zastihl sedmnáctý listopad.
  Někdy v půlce listopadu za námi do Kolína přijel Třešňák. V tu chvíli se to v Praze sesulo. Poprvé mi to došlo sedmnáctého v noci. Seděli jsme s Vlastou u červeného vínečka, popíjeli, ladili BBC a nevěřili svým uším. Zprávy byly nejdřív hrozně zmatené a nepřesné, ale já najednou uvěřil. Druhý den jsem pak zatelefonoval na pár míst do Prahy a všude nechal svůj nový kolínský telefon, který ještě nikdo neznal.
  Další dny už lidi telefonovali sami. Byli zároveň rozjaření a vystrašení. Pamatuju se, že jsem taky volal k Mertovi, vzala to jeho žena Lucie a ohlásila se: Smrt komunismu! Zeptal jsem se jí, co blbne, a ona křičela: Je konec, Jardo, okamžitě přijeď! Byla první člověk, koho to napadlo. Nebral jsem ji moc vážně. Říkal jsem jí: Lucie, nejsi blbá, jak bych mohl přijet? Myslíš, že mě bolševik na hranicích pustí? Ale ona si to nedala vymluvit a jen opakovala: Na to se vykašli, bolševik je hotovej, hned přijeď.

  Kdy jsi to pozvání začal brát vážně?
  Asi za den dva, když volali z Divadla Na zábradlí. Říkali, abych přiletěl, že na letišti zorganizují demonstraci a už si mě nějak vykřičí. To znělo rozumně, určitě to byl lepší nápad než jet autem. Na hranicích uprostřed lesů by mi asi žádná revoluce nepomohla. Tam o ní možná ještě ani nevěděli. Landovský mi říkal, že jede autem - ale nakonec neprojel. Problém byl v tom, že jsem na letenku neměl peníze. Nakonec mě zachránil výtvarník Standa Kohoutek. Zavolal na letiště, zeptal se, kolik to stojí, pak šel do bankomatu, vybral 900 marek a položil je přede mě na stůl. Slíbil jsem, že mu je vrátím, ale on nechtěl. Řekl: poslouchám tě celej život a tuhle tvoji vstupenku bych rád zaplatil sám. Hned ráno jsem si koupil letenku na nejbližší spoj. A v sobotu ráno jsem byl v Praze.