JEŽEK NA STROMĚ


  Vrátil jsem se ve dvě ráno úplně vyklepaný. Silnice od Karlových Varů namrzlá, sněžilo, jel jsem pomalu, takže mě neustále předjížděly kamiony. Snad viděly víc než já, já ale neviděl nic. Odseděl jsem si dnes dohromady osm hodin v autě a na jevišti. A měl jsem chuť si sednout i doma, dát si pivo a pustit bednu. Naštěstí máme psa.
  Vylezl jsem k nám domů do třetího patra starého baráku, otevřel dveře, položil kytaru a kufřík v předsíni na zem, a nic. Možná si některá dcera zavřela Lily ve své místnosti, říkám si ještě s nadějí. Ta ale ležela na svém kanapíčku v kuchyni a spala.
  „Takhle se vítá utahanej páníček?” řekl jsem vyčítavě a zatahal ji za nohu. Otevřela oko, trochu zvedla hlavu, a ta jí zase spadla a oko se ospale zavřelo. Odešel jsem zpět do předsíně, vzal vodítko a zavolal: „Jdeme ven!” V kuchyni to prudce a chaoticky zarachotilo, Lily vesele přiběhla, vrtěla ocasem, protáhla se a už jsme pádili po schodech dolů.
  Venku poletovaly vločky, na zemi ležel mokrý sníh a bláto. Vzali jsme to na Kopeček. To je část naší ulice Na Zderaze, která se zvedá souběžně jako pozvolný schod a končí velkými zavřenými vraty. Nahoře je na každé straně trávník. Na tom pravém trávníku nad zdí rostou dva prastaré mohutné akáty. Všechno to tu modelovala historie a noční osvětlení s bílými fleky sněhu z toho dělají pěkný obraz. Teď do toho obrazu vesele vběhl žlutý pes, vrtí ocasem a peláší vzhůru. Asi tam zahlédl nějaké zvířátko. Labradoři mají skvělé oči. Jdu pomalu za ním a myslím depresivně na to, co se mi honilo celou cestu hlavou. Budou volby a já kandiduji za Zelené. Je to sebevražda, nebo z toho bude také něco dobrého?
  Celá ta zelená parta vypadá dobře a Martin Bursík působí jako fajn kluk. Dohodli jsme se, že budeme slušní a mluvit se bude k věci. Politika se musí dívat přes desetiletí dopředu, cílem je svobodný člověk na zdravé zemi. A aby byl člověk svobodný, musí být vzdělaný. Peníze jsou důležitý prostředek k životu, ale nemohou být cílem. Cílem je smysluplně prožitý život. Ušpiněnost médií a kultury žene člověka do osamění. Odcizení státu činí člověka bezmocným… došel jsem nahoru a koukám, že Lily je na zadních a opírá se předníma o šikmý mohutný kmen akátu a něco tam očuchává. Vždycky ucukla, jako by se píchla do čumáku. Pak vycouvala a štěkla na cosi, co sedí na kmeni. Taková zamotaná kulička, co vypadá jako malý ježek. Že by se už probudil a teď vyděšený psem vylezl na kmen stromu? Je to možné? Ale stará kůra šikmého kmene je hodně rozvrásněná, asi to pro jeho drápky nebyl takový problém.
  Lily s nataženým krkem to zvířátko zase opatrně očuchává. Pokaždé ucukne, jak ji to píchne, pak kmen oběhne a na zvířátko se rozštěká. Lily štěká, jenom když někoho vyzývá, aby si s ní hrál. Jenže je noc a v okolních barácích se spí. Špatně na ježka v té tmě vidím. Je to kus od zábradlí a mně se na bahnitý trávník, kam chodí všichni pejsci, nechce.
  „Tak už ho nech, ten si s tebou hrát nebude a určitě je z tebe pěkně vyplašenej, že vylezl na strom. Pojď, jdeme dál.” Lily přestala štěkat a podívala se na mě, jako by mi rozuměla. To labradoři dělají. Svěsila hlavu a běžela zpátky dolů. Nevěřícně jsem v tom šeru ježka ještě chvíli na dálku pozoroval, ale nepohnul se. Tak jsem se vydal za psem, který se dole přehraboval v nepořádku kolem popelnic, který tam nechali bezdomovci.
  Lze vůbec dělat dobrou politiku, když mezi politikem a přemnoženým lidstvem je propast zaplněná úřednickým aparátem, novinami, televizí a blázny? Jak se domluvit? Přitom jediná naděje pro budoucnost lidstva je, že se domluvíme. Že politik nezabloudí a neztratí orientaci v tom, komu slouží. Že ten globální problém bude vidět. Bez hysterie, bez strašení, jako člověk, který ví, co dělá. A že lidé neztratí víru v politiku a rozum. Tím by si zase pozvali totalitu. Už pokolikáté? Dělení na pravici a levici dnes nemá smysl. Svět přežije jen ve své rozmanitosti a ta se musí v životě i přírodě zachovat. A Země je náš domov. Musíme ji mít rádi. Nenarodili jsme se na jakémsi cizím území, které vyrabujeme. Není kam se s tou kořistí vrátit, místo, kde žijeme, je jen jedno…
  Lily se ztratila pod zdí mezi zaparkovanými auty a to já nemám rád. Ona ví, že nesmí lovit na ulici žrádlo, ale ví i, že jí občas něco dovolím, ale musím mít přehled. Chvíli jsem volal, nadával, vyhrožoval, pak se objevila a s výrazem lhostejnosti se vydala naší každodenní noční cestou. Jsou na ní dvě hospody, ale ty už jsou dnes zavřené.
  Došli jsme zpět k Myslíkově ulici. Lily se najednou s vrtícím ocasem rozeběhla a vypadalo to, že přeběhne na druhou stranu. Stála tam blonďatá holka a vystavovala se kolemjedoucím autům.
  „Stůj! Ke mně! Ke mně! Sedni potvoro!” pokoušel jsem se ji zastavit - a poslechla. Holka přešla na naši stranu, začala Lily hladit a pes si ochotně lehl na záda a nechal se drbat.
  „Jak se máte?” zeptal jsem se dřepící blondýnky. Seznámili jsme se asi před půl rokem. To se Lily na ni vrhla. Začal jsem křičet a holka řekla, ať ji nechám, že je to hodnej pejsek.
  „Ale já nechci, aby po vás skákala.”
  „To mně vůbec nevadí. Víte, kolik po mně skáče mužskejch?” Na to jsem neměl co říct. Dnes mi na mou otázku odpověděla, že je jí zima, že by už chtěla domů, ale že nemůže, a já se styděl zeptat, proč vlastně nemůže. Život okolních lidí je tak často nesnadný a my se na to raději neptáme s nejasným odůvodněním, že je přece svoboda. Blondýnka se sice narodila v Americe, ale českým kolotočářům, kteří ji pak dali tady do děcáku a už je neviděla. A tím byl její osud nalajnován.
  Přešla zase na druhou stranu a my s Lily šli domů. Já nechal za sebou dveře od bytu jen přivřené, protože Lily se ještě courala po chodbě. Až se na chodbě zhasne, tak přiběhne, protože se bojí tmy. Labrador musí vidět. Já už měl všeho po krk, tak jsem šel spát. Byl to v řadě už třetí noční návrat z koncertu po umrzlých silnicích.
  V noci jsem měl pitomé sny. Zdálo se mi, že sedím v parlamentu, který se podobal hradu v Bradavicích, všichni okolo na mě strouhají mrkvičku a já se nemohu zvednout ze židle a otevřít pusu. Pak se tam objevil Klaus, stoupl si na stůl a fistulovým hlasem na mě ječel, že ho budu volit. Já se najednou uvolnil a začal posměšně vykřikovat: "Mandragora, mandragora!" a Klaus vybuchl jako hliněný panák. Zbytek si nepamatuji.
  Vstal jsem utahaný a v kuchyni na stole ležel lístek, že musím s Lilly ven, že teď v poledne nikdo jiný nemůže. Normálně se všichni čtyři střídáme. Najedl jsem se a šli jsme. Před dveřmi domu Lily zase vesele zahnula ke Kopečku. Vrata nahoře byla otevřená a já myslel, že chce podle zvyku vrátnému ukrást žrádlo, co tam má v misce pro kočky. Ale zastavila se u stromu s ježkem a vyskakovala k němu, čuchala a občas zaštěkala. Že by tam vydržel od noci?
  Čím více jsem se ale blížil, tím se mé podezření stávalo temnějším. Labrador se umí řídit jen zrakem, čich a sluch klidně zapomene. Proto je tak užitečný slepcům. Má báječnou představivost, takže se dá děsit všelijakými panáky. Rozezná na panácích obličej. Toho jsme si už hodně a vesele užili. Takže mě včera normálně zblbla. To zvířátko na stromě si jen představovala. Ted kolem té představy zase tančí, ale je to jen oblý výrůstek, kterého jsem si předtím prostě nevšiml.
  Užasle jsem se díval na hrajícího si psa a mohutný zvrásněný kmen akátu. Jak můžu dělat politiku, když mě poplete i vlastní pes? Ale co bych si v politice počal, kdybych sám neměl představivost? Kdybych toho ježka na stromě neviděl?

18. března 2006