30. března 2004
Ivan

  V noci jsem nemohl spát, tak jsem pořád vstával, motal se po bytě a marnil čas. Díval jsem se na televizi, poslouchal rádio, seděl u počítače, chodil, přemýšlel, v něčem se prohraboval, kontroloval spící děti, oloupal pomeranč, snědl kousek sýra, pak už svítalo, tak jsem si zase vlezl do postele a převaloval se ze strany na stranu. Venku už bylo modré nebe a střechy zalité vycházejícím sluncem. Pak jsem slyšel hlasy z kuchyně. Tak jsem zase vylezl. Katka optimisticky otevřela v kuchyni okno. Táhlo mi na bosé nohy a děti se začaly štěkat, tak jsem se šel dívat do pokoje na anglické zprávy. Televizní obraz se v tom sluníčku úplně vytrácel a irácká poušť tam vypadala jako skutečná. Pak všichni odešli, bytem se rozlehlo ticho, já si lehl a v plném slunci okamžitě usnul.
  Vzbudil jsem se těsně před druhou. Tak jsem vystartoval s několika posledními papíry ke kamarádovi, co mi dělá daně. Spočítal a řekl ortel..
  „Je to možný?” vykulil jsem se, „to jsou daně jak poslanecký plat!”
  „No jo, takhle to vychází,” pokrčil rameny. "Do zítřka to musíš zaplatit,” dodal.
  „Já to ale nechci platit!” řekl jsem teatrálně plačtivě. „Kdybych aspoň neviděl, jak s tím hospodařej,” dodal jsem už normálně civilně otráveně.
  Prvních pět let po převratu jsem měl ještě tento stát rád. Myslel jsem, že je můj. Daně jsem platil s pocitem, že dělám dobře. Tehdy byla jedna zima docela slabá a se studem se teď přiznávám, jak jsem si i spokojeně říkal, že to bude mít dobrý dopad na "naši" měnu, když jako budeme dovážet méně energie. Ale ti zvolení nadsamci, termiti a imuniti to začali vidět jinak. A jelikož chamtivost vylučuje hrdinství, obklopili se ochrannou hradbou úředníků, kterým dovolili stát se občanovi bohem.
  Vypadl jsem z kamarádovy kanceláře, vzal to kolem Fleků a spletitým klubkem středověkých uliček se dostal na Václavák. Vešel jsem do banky a odeslal své peníze do jakéhosi loupežného neprůhledna. Tam někde dnes leží stát.
  Vedle pasáže k divadlu Rokoko je dvoupatrový obchod Levné knihy. Volal mi nedávno Ivan, že tam pracuje. Tak jsem tam vešel.
  „Neviem,” říkala mi pokladní u vchodu, „pozriem sa do knihy príchodov. Landsman. Áno. Je vo službe v druhom patre.”
  Napřed jsem ho přešel. Byl ve stínu. Mezi haldami knih dával pozor na zloděje.
  „Tož, kurva, Jarku, co tu robíš?”
  „Ale přišel jsem se podívat na jedneho cypa, co tu prý hlídá knihy.”
  „Takový tu nikdo není, ale možeme sa zeptať. Tady sú samí chytrý, oni nám zajisté poradí.” Ivan mi podal ruku. Stiskl jsem ji a nějak v tom zavibrovalo posledních už dvacet let. Ivan dělal kdysi šestnáct let se sbíječkou v dolech na ostravsku a v Holandsku se mu pak z toho zkrátily šlachy na rukou a zkroutily prsty a dlaně. Několikrát mu to v Rotterdamu operovali. Na dlaně mu dali kůži z břicha, která neumí dělat mozoly, a prsty alespoň narovnali, ale ohnout už nejdou.
  Ivan se smál a hned jsme vpadli do té jeho moravštiny, jako kdysi v Rotterdamu. Před dvaceti lety utíkal do Kanady za bráchou. Ten ho vyrazil a poslal zpátky domů a zmatek náhody tomu chtěl, že nakonec skončil u mě. A já, aniž jsem cokoliv tušil, jsem z něj udělal spisovatele.
  „Tož tady to máš dobré. Samá knížka. To seš tu jak v ráju,” žertoval jsem.
  „Ale musím tu též utírat podlahu a nemajú handru,” udělal Ivan takovou upejpavou grimasu.
  „Však handra je drahá a tu máš jen levné knihy. Za gulden,” šklebil jsem se.
  „Ale tebe tu nemajú.”
  „Však víš, jak jsem drahý? Skoro jako ta handra.”
  „Ale Vlastíka tu majú hneď dvakrát,” a ukázal mi vesele dvě Třešňákovy knížky.
  „A co tvé knížky? Však jsi též slavný spisovatel. Dočetl jsem se to, když jsi teď tady na Václaváku seděl v té Fidelově kleci.”
  „Stoilov už čtvrtú knihu vydať nechce…” a i když dal Ivan humorný přízvuk na to ť, nějak už to k ničemu veselému nevedlo. Torst mu vydal tři knihy. Pestré vrstvy, Fotra a Vězně na svobodě a jako malé vydavatelství už vyčerpal své síly. Před rokem Ivan říkal, že píše další knížku Šestý smysl.
  „To už mám hotové, akorát nevím, kde to vydám. Teď už píšu další.”
  „Můžeš mi to dát přečíst? Třeba na disketě?”
  „Kompjůtr zůstal v Holandsku. Zase píšu na tom tvém starém psacím stroji,” pověděl téměř smutně.
  Já se ale v tu chvíli úplně zasnil. Ten psací stroj mi v roce 1978 slavnostně daroval Ivan Klíma u Havla na Hrádečku, abych měl na čem psát v emigraci. Po sedmi letech jsem ho rozbil a pořídil si jiný. Ivan ho spravil, tak ho dostal. Stroj s háčky a čárkami byla na Západě vzácnost.
  „No jo, tady si asi moc nevyděláš,” řekl jsem nevhodně a rozhlédl se významně po hromadách knih.
  „Třicet pět korun na hodinu.”
  „A proč to děláš?” zeptal jsem se úplně blbě.
  „Protože když je ti padesát pět a máš zkurvený ruce jako já, tak už tě nikdo nezaměstná.”
  „Ale ty bys měl teď už nárok na penzi jako horník. Šestnáct let jsi byl v podzemí.”
  „Nárok bych měl, ale nemám české občanství. Mám jen povolení k pobytu.”
  „Cože máš?” podíval jsem se na Ivana udiveně.
  „Povolení k pobytu.”
  „Ale vždyť už seš zpátky hromadu let.”
  „V jednom kuse jen tři roky.”
  „Jaký v jednom kuse? Seš tu přece doma. Tobě občanství nikdy nevzali. Prostě ses vrátil z cesty.”
  „Také jsem si to myslel. Ale není to tak. Když jsem jim dal můj rodný list, a pak mamy a taty, a ještě chtěli dědy, tak mi na obecním úřadě nakonec řekli, že s tím možu jít na cizineckou policii. A tam mi řekli, že české občanství nemám, ale že dostanu trvalé povolení k pobytu. Já jim řek, že su Čech a že su tady doma a oni odpověděli, že to by mohl říct kdejaký Vietnamec a ať su rád, že to je aspoň tak.” Pokoušel se to říkat vesele, ale nedařilo se mu to.
  Když chtěli Ivana vyhodit z Holandska, tak se nám podařilo přesvědčit úředníky, že je spisovatel a že má právo na politický azyl. Pomohl nám tehdy Josef Škvorecký z Kanady potvrzením, že Ivanova kniha Pestré vrstvy je dobrá literatura. Holanďani na to kývli, protože nejsou barbaři. Ovšem Češi barbaři jsou a chtějí zůstat, alespoň ti, co vládnou. Ono je to tak jednodušší. A jelikož se Ivan narodil v Příboře, stejně jako Zikmund Freud, mám na to ještě názor skrze to Freudovo nevědomí. To vědomé české nevědomí.
  Dorazil jsem domů na večeři otráven. Zaplatil jsem blbému státu daně a potkal bezobčance toho státu kamaráda Ivana. Časem dá blbý stát Ivana do čítanek.
  Po večeři jsem si šel sednout k počítači, kde se mi už několik týdnů skládá pošta, kterou teď nezvládám už ani číst. Tak jsem to bral odspodu, dopis po dopisu, až jsem narazil na dopis PEN klubu a tam jsem se zasek. Dnes měli valnou hromadu! Měl jsem tam být, ale byl jsem za Ivanem… za spisovatelem Ivanem… za člověkem okradeným úředníky o právo být ve své vlastní zemi doma. To je ale přece téma PEN klubu! Zítra zaběhnu do Levných knih a donesu Ivanovi dobrou zprávu…