Bylo jaro 1967 a policie v Praze honila vlasaté kluky. Uklidil jsem se do Olomouce a psal divoké básničky. Od vánoc jsem se trápil s kytarou. Nebudu ani malířem, ani básníkem, ale zpěvákem, rozhodla se dvacetiletá hlava. Svět se zeširoka rozkládal přede mnou a já cítil povinnost mu něco sdělit. S Láďou Veitem jsme složili několik prvních tápavých písniček a kdosi mi domluvil výstup na odpoledním čaji v Prostějově. Veit byl akorát v Praze. Tedy jsem jel sám.
  Do Prostějova mě z Olomouce odvezl kamarád Zdeněk Havel na pionýru. Přijeli jsme příliš brzy. Všechno bylo ještě zamčené, ospalé a nepodstatné. Slunce hřálo téměř letně. Místo se jmenovalo Dělnický dům. Dělnický z dob, kdy se ještě dělníci podobali mému šviháckému dědovi. Přišel chlap, otevřel si dveře, ale nás dovnitř pustit nechtěl. Nelíbili jsme se mu a o žádném vystoupení nevěděl. Namluvil jsem mu, že jsme kvůli tomu přijeli až z Prahy.
  Sál smrděl po zbytcích cigaretového kouře a potu, byl stísněný a pódium bylo malé. Vedle pódia za oponou bylo okno. Otevřel jsem ho, sedl si do něj a spustil ven bosé nohy. Tam byl dvůr s kaštany a kuželkovou dráhou a pod starodávnou kolonádní stříškou cvičila skupina asi třiceti tamburašů. Brnkali neuvěřitelně rychle na balalajky všech velikostí. Od basové, hranaté a velké jako chlap, až po titěrnou, málem ukrytou v dlani. Každý z nich hrál daleko lépe než já.
  Taneční sál se začal plnit patnáctiletými dětmi a na pódiu se vychystávala kutálka. Zábava se rozjížděla rozpačitě a cudně. Kutálka kutala a místní mládež se nesměle vymotávala na parket. Všichni byli oblečeni „společensky” a smělo se tančit jen to, co se učilo v tanečních. Dva dědci bloudili mezi tančícími a kontrolovali.
  Každou půlhodinu jsem šel za hlavním dědkem s dotazem, kdy už bude moje vystoupení. Odpovídal nepřátelsky. Teď se musí tančit. Zdeněk přivezl flašku rumu a já z ní upíjel. Pak už byli všichni zpoceni a unaveni, kutálka opilá, vzduch šel krájet a dědek mi oznámil, že mohu vystoupit.
  Omladina si posedala na židle při stěnách, ale dědci je zase postavili na nohy a nahnali před pódium, aby měli přehled. Hlavní dědek mě uvedl jako umělce z Prahy a řekl, že mám na sobě umělecký kostým. Byl jsem bos, na noze řetěz, měl jsem květovanou košili, roztrhané džíny a rozcuchané vlasy.
  Puberťáci se na mě dívali pohrdavě a posměšně. Pražák v šaškovském kostýmu. Chtěl jsem něco říci, ale nic mě nenapadlo. Začal jsem tedy roztřeseným hlasem zpívat svou první píseň, ke které jsem v tom okamžiku zapomněl akordy.

Ať máš hlas hrubej nebo andělskej
Ať máš jazyk jak chleba dobrej
Když neznáš lásku …

  A vtom se strhl řev. Začal zmatek a já nevěděl, kde jsem v textu ani kde se nalézám tělem. Byl jsem oslepen trémou a strachem, že zapomenu úplně všechno. Jeviště bylo vysoké asi jako člověk, já se na něm tyčil a teď jen zíral dolů v němém úžasu.
  Pode mnou bylo namačkáno asi šedesát dospívajících lidí. Poslední řady se už chaoticky válely po zemi a holky příšerně ječely. Tam, kde mladičký dav končil, se rozháněli čtyři svalnatí chlapi pěstmi a udeřili do obličeje každého, kdo jim byl na dosah. Vyhrnuté rukávy, ruce plné tetování a klidný, bitím zaujatý výraz. Jejich převaha byla naprostá a pozvolna a bez odporu se probíjeli k pódiu. Za nimi zůstávali tanečníci a tanečnice ležet, někteří mátožně vstávali a kdo mohl, běžel k východu. Ten byl ale zamčen.
  Pode mnou se dav zděšeně tísnil k pódiu. Když se zabijáci probili asi půlkou, nastala definitivně panika, neboť teď došlo všem, co se děje. Stádo oveček se dalo vyplašeně a zbrkle do pohybu. Prorazili mezi létajícími pěstmi a vzali to úprkem ke dveřím. Zabijáci se vydali v klidu za nimi. Kolem zamčených dveří se udělal hrozen ječících lidí a zabijáci se na ně vrhli.
  Zacouval jsem prkenně k závěsu na konci pódia. Tam stál Zdeněk, držel flašku rumu a třásl se. Většina lidí už ležela, ležel i jeden z dědků. Druhého si vytáhli z přístěnku a dva si ho podávali ranami jako ve westernu. Hlavní dědek byl schovaný u zdi mezi židlema a pokusil se přeběhnout do kanceláře k telefonu. Jeden zabiják si ho všiml, zaběhl za ním dovnitř, dědek vylétl a chlap za ním s urvaným telefonem v ruce. Praštil ho přístrojem po hlavě a pak mu bil hlavou proti zdi, až se mu obličej zbarvil krví.
  Na druhém konci se u zdi tísnila skupina holek namačkaných na sebe a pronikavě vřískaly. Jeden zabiják na ně zařval: LEHNÓT! A holky ve svých načančaných šatičkách si poslušně polehaly na zem.
  Zabijáci byli spokojeni. V klidu odešli a zase za sebou zamkli. Když vešli, zabavili jednomu z dědků klíče.
  Kromě občasného brekotu bylo teď v sále ticho. Všichni čekali, co ještě bude. Svátečně oblečená mláďata pozvolna vstávala ze země a nejistě se rozhlížela. Jeden z dědků dokulhal do kanceláře pro náhradní klíč, odemkl a skřehotavým hlasem vydal nesmyslný příkaz: Nikdo nesmí ze sálu! Část dětí se okamžitě rozeběhla ke dveřím a chtěla ven. Dědek v pomatení dveře zahradil. Když ho děti přetlačily, zaskřehotal: Utikéte pro četniky!
  Ze závěsů za pódiem vylezli muzikanti z kutálky a začali ošetřovat hlavního dědka. Jinak se zdálo, že nikdo nebyl vážně zraněn. Všichni byli na nohou a ti, co zbyli, bloudili sálem a vzrušeně si vyprávěli. Za chvíli přišli dva vypasení policajti. Zase odešli. Zůstali jsme se Zdeňkem vzadu na pódiu a flašku rumu jsme na posezení dopili. Pak přišel další policajt a oznámil, že už je mají. Že seděli v hospodě a nechali se klidně odvést. Jsou to prý dělníci z pily a jeden z nich se vrátil z basy. Slavili jeho návrat a pili už druhý den.
  Zastrčil jsem kytaru do plátěného futrálu a šli jsme. Byli jsme opilí a šokovaní. Zdeněk nastartoval pionýra, já se přimáčkl na něj a odjeli jsme zadními uličkami k výpadovce na Olomouc. Byla už tma. Za Prostějovem je táhlý kopec a Zdeněk to rozpálil, abychom vyjeli. Najednou se ozvala rána a já přistál na kytaře, které se přelomil krk. Podřel jsem si ošklivě ruku. Vstal jsem. Zdeněk už byl na nohách a vracel se zpět.
  „Je ti něco?”
  „Nic, ale srazili jsme chlapa na kole.”
  Vzal jsem pouzdro se zlomenou kytarou a běžel za ním. Na kraji silnice leželo zdeformované kolo a v příkopě bezvládná postava. Zdeněk se naklonil k chlapovi, položil mu ruku opatrně na záda a třesoucím se hlasem se zeptal:
  „Stalo se vám něco?”
  Chlap se chvíli nehýbal, pak pohnul rukama, zvedl se na čtyři a otočil hlavu.
  „Tož co se staráš? Po mně ti je hovno.”
  Chlap se vyhrabal a nejistě se postavil. Byl jako puma. Chvíli se rozhlížel, pak si všiml kola, dopotácel se k němu a snažil se ho zvednout. Bylo celé zkroucené a pomačkané.
  „Kurva, na tem už daleko nedojedu,” řekl a zase ho nechal padnout na škváru.
  „My vám to kolo zaplatíme,” zakoktal Zdeněk kajícně.
  „Zaplať mamě věnec na hrob. Já už žádný kolo nechcu. Jenom piča jezdí do hospody na kole. A ty už di do řiti a řeči si skové, až budeš před tabuló.”
  Chlap do kola kopl, zapotácel se a vydal se pomalým krokem směrem, odkud přijel.
  Zvedli jsme pionýra, kus ho tlačili, pak se ho přece jen pokusili nastartovat. Oba jsme měli žízeň a vyschlo nám v ústech. Motorka chytila. Chvíli jsme váhali, pak na to sedli a jeli. Před Olomoucem už jsme radostně pokřikovali. První vystoupení jsem měl za sebou.

10. listopadu 1991