FEJETONY

Už čtrnáct dní se pokouším napsat fejeton a nejde to. To je k vzteku. Včera večer jsem už ze zoufalství začal psát i o zebrách. Je to věkem nebo emigrací, že se mi nedaří vystopovat, co vlastně mám na duši? Asi ve tři v noci došly Daně nervy a rezolutně řekla:
„Tak a teď se jdem projít. Stejně už dnes nic nevymyslíš.”
Vyšli jsme do chladné, vlhce špinavé noci našeho cihlového Rotterdamu. Ticho. Ale ticho bez tajemství a tma, která neláká. Jdeme křivými ulicemi. Část domů má zazděná okna a dveře, aby se do nich nemohl nikdo vloupat a tak zabránit jejich zbourání. Mezi nimi místa se stojatou vodou po domech už zbouraných. A pak nové, levně a nekvalitně postavené a několik dalších, zrestaurovaných pouhým latexovým nátěrem. Všechno křivé, nehezké. Peníze a účelnost jsou jedinými vládci renovace města… už jsem se nadechoval, abych spustil proud nadávek.
„Mám dojem, že se do dvou let vrátíme,” řekla vtom Dana. Do mne jako když udeří blesk. Devět let už žijeme v cizině, ale o návratu jsme ještě nemluvili. Nebyl důvod. Nebylo kam se vracet. Jaksi jsem začal věřit, že tu i umřu. Před týdnem po představení v Heemstede a předevčírem v Driebergen se mě ptali, co si myslím o Gorbačovových reformách. Nic si nemyslím. Až odtáhnou z Afghánistánu, až otevřou věznice a hranice, až si zase v Praze sednu na pódium, začnu si něco myslet. To je vše, byla má odpověď. Ale teď, zaražen, na vlhkém rotterdamském chodníku zjišťuju, že si kdesi v sobě něco myslet začínám. Když dáme tutéž barvu na dva různé podklady, stanou se z ní pro naše cítění dvě různé barvy. Věci neexistují jednotlivě, izolovaně. Mění se vztahem k jiným věcem. Už jen pouhým jiným zařazením dostávají jiný smysl. Tak je to i s člověkem. Když se mění okolí nebo souvislost, myšlení i přesvědčení se relativizuje a duše se začne pohybovat, aby se v nových podmínkách zase stala sama sebou. Tedy proto už čtrnáct dní nemohu nic napsat! Události na Východě, poslední dopisy a telefonáty z Prahy mě uvádějí do zmatku. Za posledních čtyřicet let svět zkameněl a my přestali věřit, že se může něco změnit. Ale dějiny se právě nazývají dějinami, protože se něco dělo. Co když se něco opravdu stane? Přešla mě hrůza. Znovu vše přehodnocovat, znovu promyslet všechny věci od počátku! Člověk už si zvykl na pevná klišé a cítí se v nich i jaksi doma. A koncert v Praze! Obešla mě hrůza podruhé. Co bych tam hrál? Předvedl, jak umím zahrát staré písničky holandsky, německy a anglicky? Kde jsou nové písně? Zůstaly nenapsané, protože nebylo komu je psát. Učil jsem se cizí slovíčka, protože jsem neměl víru, že se vrátím. Opravdu neměl? Byly sny. Vždy za několik měsíců, pravidelně se opakující: Sedím v Olomouci nebo v Praze s přáteli, bavíme se, je veselo a příjemně a já najednou znejistím, neboť vím, co musí přijít. Jeden z přítomných se podívá na hodinky a řekne: „Jarku, je už pozdě, už musíš jít,” a já vím, že to znamená odjezd zpět do Rotterdamu. Potím se a hekám ze spaní, Dana se mnou třepe, až mě vzbudí, a mně je pak ještě několik dní blbě.
„Žádný návrat není možný! Víš, co by se všechno muselo změnit?” říkám Daně a pokračuji v chůzi. Ještě jednou se dívám na křivou zazděnou ulici. Ach Bože! Moci se zbavit těchhle cihlových strašidel s kýčovými okny, toho západního prakticismu, který dělí věci na účelné a neúčelné, příjemné a nepříjemné, ale nikdy na smysluplné a prázdné. A mluvit zase tím jazykem, kterým mluví celé město, celá země… mít znovu jazyk, tedy být zase po zuby vyzbrojen!
Zapadli jsme do otřískané hospody pro progresivní umělce. Bylo v ní ticho a prázdno, blížila se čtvrtá hodina ranní. Dal jsem si rovnou dva panáky.
„Je to všechno blbost. Nic se nezmění, podívej se kolem sebe.”
„Tady nic, ale tam možná. Už několik týdnů mám jakýsi pocit, že se vrátíme. Nemůžu si pomoct. Tušení.” říká Dana a usrkává z minerálky.
„Nemožné. Když padne Husákova klika a přijde lepší, ještě to zdaleka nebude znamenat, že bude dobrá. A potom: to můžeš vidět v Řecku a ve Španělsku a teď na Filipínách. Představitele špatného režimu můžeš vyměnit, ale už nevyměníš ty lidi, o které se ten režim opíral. Celé divize zkorumpovaných úředníků a hrabivců, pro které je jakákoliv změna noční můrou a osobní tragédií. Čína se deset let pokoušela dostat z kleští těch nekonečných divizí neznámých drobnovládců, pro které je právě korupce a diktatura ten nejlepší zdroj pohodlí a majetku. A minulý měsíc se to zase na století zhroutilo. Řecko může prohrát, Španělsko taky, Filipíny už se řítí do propasti a všechny tyto země se nedají ani v nejmenším přirovnat k molochu Východu. S Gorbačovem, pokud to vůbec myslí dobře, můžou zamést během jedné noci a jsme zase tam, kde jsme byli před dvaceti lety. To by se musel změnit duch všech těch zemí, aby byla jakás takás naděje na úspěch.”
„Ale na Východě duch je, to víš ty nejlíp.”
„Hele, nerozčiluj mě pořád s tím cucáním minerálky a dej si taky normálního panáka. Já se na to nemůžu dívat,” vyjel jsem nervózně.
„Co bych si to dávala, když na to nemám chuť?” odsekla.
Díval jsem se na Danu a cítil, jak jsem rozčilenej. Kdyby začlo skutečně tát, co všechno by se vyplavilo na povrch. A to by byl teprve začátek. A pak se tím vším blátem přebrodit, zapomenout na viny i zásluhy a nechat se řídit jen vírou, že se to nakonec podaří. A návrat emigrace, jak je to vždy trpké. Kolik jich spáchalo sebevraždu teprve po návratu domů? Jdu si k baru pro dalšího panáka. Kluk za barem se na mě usmívá, když si omylem objednávám česky. Odpovídá anglicky. Jak se ale vracet, když jsem se všechny ty jazyky ještě pořádně nenaučil? A zase nosit po kapsách české peníze?
„Bylo by dobré se vrátit,” říkám u stolu a cítím, jak se mi už jenever rozlévá v žilách, jak mi vláční mozek i tělo.
Ráno mě vzbudí telefon. Někdo si mě objednává, abych zahrál v jakémsi literárním café, ale chtěli by ještě někoho, kdo by jim tam předvedl taky nějakou poezii. Spolknu jedovatou slinu a slibuju, že se nad tím zamyslím. Pak jdu dolů podívat se na poštu. Jedna objednávka na kazety. Fajn. Dávám si studenou sprchu, ohřívám knedlíčkovou polívku a stavím na kafe. Vstává Dana a v rychlosti připravuje lekci češtiny pro své dva žáčky, kteří za chvíli přijdou.
„Tak kdy se budeme vracet?” volám přes kuchyň. Oba se rozřehtáme a řehtáme se dlouho. Možná až příliš dlouho, než aby se to podobalo smíchu, který se ozve po dobrém vtipu.