ČLÁNKY

NE PROTI FOLKLÓRU, ALE PROTI KÝČI

Kritik Leo Jehne v závěru svého článku Folklór v populární hudbě - řešení nebo únik? považuje pronikání folklórních prvků do populární hudby v oblasti dramaturgické, tvůrčí i interpretační "za jeden ze znaků krize v této naší hudební sféře", za oporu, s níž se utíká do "bezpečné hlubiny minulosti a tradice". Přeje si, "aby se mladí posluchači naučili poznávat dědictví našeho hudebního folklóru z těch nejčistších pramenů, ale zároveň, aby jim populární hudba dneška dávala také dnešní, nové a jen jí vlastní hodnoty". Bohužel však už ve svém článku neuvádí, co to vlastně jsou hodnoty, vlastní pouze populární hudbě. Podle mého názoru si totiž sotva můžeme představit tuto hudbu oproštěnou od vlivu folklórních prvků, a to dokonce prvků folklórů různých, ať už českého, slovanského, anglosaského, afrického, indického nebo jiného. Z několika důvodů:
Za prvé proto, že folklór je jedním ze základů populární hudby vůbec. Lidová tradice, respektive kulturní tradice národa se i do písniček nutně prolíná a oprostit je od ní ani nelze. Podobně jako například černošskou populární hudbu poznamenává, když už nic jiného, tak tradiční cítění vlivu folklóru afroamerického.
Za druhé: folklór není jednou provždy danou a uzavřenou kvalitou, nelze ho chápat jako završenou kulturní kapitolu, neboť se neustále vyvíjí a nově formuje, ať už to zaznamenáváme do análů kulturního dění nebo ať tuto skutečnost necháváme bez povšimnutí. Třetím důvodem je skutečnost, že nelze ani zabránit vlivu folklóru cizího, ať už přímému nebo nepřímo obsaženému v populární hudbě zahraniční i v jejích tvůrčích i interpretačních postupech, kterými působí na naši populární hudbu.
Kdybychom se tedy chtěli bránit těmto vlivům, mohli bychom nanejvýš do značné míry přibrzdit a omezit pouze vliv folklóru našeho a tím dospět k deformacím ještě hrubším. Krize popu, kterou já osobně vidím spíše v oblasti dramaturgické a produkční než tvůrčí, by se tím jen prohloubila a k řešení bychom sotva dospěli. Myslím, že by nám především mělo jít o boj nikoli proti snahám hledačským, i když leckdy nebývají úspěšné (příklad Bukanýrů) a proto je dost snadné je kritizovat, ale o boj proti kýči a nevkusu všeho druhu jenž v této souvislosti tak často vzniká. Z těchto důvodů mi rovina polemiky Lea Jehneho nepřipadá účelná.

K přínosu Jaroslava Hutky

V uvedeném článku se konstatuje, že autorovi nejde o puristickou obhajobu folklóru, a přece argumenty použité ke kritice Hutkovy interpretace moravských lidových balad ze sbírky Františka Sušila jsou vesměs deklamovány z puristické pozice, která je navíc podepřena strnulým chápáním lidového umění. "Kouzelné metafory moravských nářečových útvarů vyměnil za nepoetické rýmy a materiálu odpovídající pěveckou dikci za ledabylou výslovnost a přemalý cit pro stylovou čistotu. Je jeho deska folklórem nebo populární hudbou?" Kritické hodnocení, kterému Jehne Hutku podrobuje, vychází z úzkého pochopení zpěvákových záměrů. Jsem přesvědčen, že Hutkovi nejde o pouhé osvětové přiblížení "utajených" písniček mladému publiku, o záměr sice ušlechtilý, leč zde přesto druhořadý. Jak známo, Jaroslav Hutka je dnes v naší populární hudbě dosti ojedinělým zjevem, a to hlavně proto, že obecenstvo, které přichází na jeho koncerty, nezůstává pouze pasívní recipientskou masou, nýbrž se stává aktivním činitelem představení. zapojuje se zpěvem, opakováním refrénů, pobroukáváním a tleskáním do zpěvákovy akce na jevišti a takto se stává v podstatě spolutvůrcem celého koncertu. Hutka ve svém pojetí hudebního představení vychází z předpokladu kolektivní divácké aktivity, což je prvek nejen nanejvýš tvůrčí, ale zároveň hluboce navazující na lidovou tradici. Do jisté míry přetvořená a upravená lidová píseň tu ožívá v nové souvislosti a dostává zcela jinou než pouze vzdělávací či dokumentární funkci. Kdyby Hutka své lidovky zpíval v originální moravštině z doby jejich vzniku, těžko by se mu navazoval tak důvěrný kontakt s dnešním publikem. V jeho adaptacích jsou sice i momenty jazykových nesprávností a prohřešků proti poetice, ovšem cena, kterou Leo Jehne označuje za "příliš vysokou", je ve skutečnosti vzhledem k vývoji folkové hudby jako součásti hudby populární mizivá. Leo Jehne se ve svém článku mimochodem vůbec nezmiňuje o městském folklóru, který přirozeně vznikl z folklóru vesnického (sociální příčiny nelze vzhledem k rozsahu mého příspěvku analyzovat), avšak existuje a vyvíjí se po svém, a to i tehdy, když zůstává historicky nepovšimnut. Doposud o něm nemáme dostatečně vyčerpávající vědeckou studii, a tak by myslím nebylo na škodu, abychom se jím v této naší diskusi zabývali. Za všechny autory, které tato problematika v minulosti vzrušovala (Bedřicha Václavka, Karla Čapka, E. F. Buriana), uvádím citát z doslovu k výboru Písní lidu pražského: "Poezie ve městě, kde se milý nazýval 'kofráko' a jeho družka výrazem 'sajtle', byla nutně na hony vzdálená oněm 'skvostům lidové poezie', které zachycovali naši romantičtí sběratelé." (Písně lidu pražského, sestavil Václav Pletka ad., Čs. spisovatel 1966, str. 90)
Vliv městského folklóru na posun, kterého se ve svém pojetí dopouští Hutka, je totiž zřetelný. Tento posun považuji nejen za funkční, ale i za nezbytný. Mimochodem: může se některý z našich interpretů populární hudby pyšnit na své LP desce živějším a opravdovějším sborem, než právě Hutka na svém albu Stůj, břízo zelená, kde s ním zpívá jeho publikum?