|
Hutka a Rakušanová debatovali o uprchlících: Na ubytovnách jsou problémy. Ti mladí muži jsou šíleně vystresovaní, že nedostanou azyl. Doma musí vracet dluhy
Zpochybněním existence a nebezpečnosti no-go zón překvapila beseda o migraci a emigraci, která se uskutečnila v metodistické farnosti Maranatha v Plzni. Taková ghetta prý byla na Žižkově a jsou stále v Ústí. V Rotterdamu je náckovská ulice. Hovořilo se též o fašizaci naší společnosti, o tom, že neumíme přijímat cizince a splývat s nimi. Norsko bylo ukázáno v nejrůžovější barvě jako vzor ctnosti, demokracie a blahobytu. Vrcholem liberálního přístupu je vztah k masovému vrahovi Breivikovi, kdy se seveřané chlubí pro něj speciálně postaveným zařízením. A také věčné půtky se Švédskem, kdo je vlastně lepší, zda tito socialisté, nebo kapitalisté v Norsku. V západoevropských ghettech drží při sobě a nemůžeme se divit vystresovaným mladým mužům z černého kontinentu nebo z Blízkého východu, kteří jsou ze své cesty zadluženi a obávají se vrácení do země původu.
Organizátor Jaroslav Svejkovský z Paměti národa si hned na začátku nebral servítky a seznámil přítomné, komu pomohla migrantská krize a rétorika: „Pro fašisty, komunisty, tak i pro zemanovce, kterým to téma pomohlo vyhrát prezidentskou kampaň. Problém to musí být, když vyhrál volby na všech stupních i tam, kde bychom to vůbec nečekali. Vyhrál i v zemích, kde bychom čekali určitou dávky ochrany před tímto tématem, protože společnost se s tím vypořádává. Není to problém jen České republiky, ale celoevropský a je třeba se s ním nějak popasovat, pojmenovat jej a říci si, jestli se s tím problémem můžeme nějak vypořádat, pokud to nějaký problém je. Všichni pozvaní hosté byli emigranty, jsou symboly vystupování a boje proti totalitě a proti komunismu,“ ocenil přítomné. A pokračoval: „Paní Jensen se snažila v Afghánistánu, v Bosně, kam se snažila vozit sanitky a pastelky, aby i v těchto hrozných zemích zažili něco dobrého. Jaroslav Hutka je také symbolem toho, co znamená boj proti komunismu. Byl donucen emigrovat. Venku si zachoval stejnou tvář, jakou má dnes, což není tak obvyklé. Zůstal nám symbolem naděje, kdy jsme se do roku 1989 nemohli vůbec vyjadřovat svobodně. Jeho písničky nám dodávaly naději. Zůstal pořád svůj, má názory, které nejsou spjaté s politickou elitou,“ uvedl dalšího přítomného. A nezapomněl ani na známou novinářku: „Lída Rakušanová je pro nás symbolem dobrých zpráv do roku 1989 a pravdy, které dále nosí po návratu do Československa a pak v České republice.“
Burani běloši
Hutka ji doplnil slovy: „Je to krize bělošského myšlení, neschopnost přijmout svět, jaký je. My tady ve východní Evropě, když už jsme se stali mozkem proti imigraci, nejsme schopni akceptovat život na této zeměkouli. Že se lidé budou stěhovat, jako se vždycky stěhovali, to je normální. Teď se z toho stal politický problém jakéhosi superohrožení, do kterého se ještě matlá náboženství, ale to je taková naše buranská nepřipravenost přijmout, pomoci, poučit se z jiných kultur. V té izolaci, do které se čím dál více uzavíráme, i psychicky a politicky, budeme degenerovat.“
Kuplířství à la Deutschland
Italové, Turci, Španělé…
„Já jsem tam přišla v době, kdy tam byli takzvaní gastarbeiteři, což byli třeba Italové, Španělé, z chudých oblastí. Například na pouličních lampách v jednom podniku pracoval Ital, který neuměl číst a psát,“ svěřila se přítomným Lída Rakušanová. „Nedivím, se, že se mluví o tom, že třetí generace těchto gastarbeiterů není integrovaná. Naše dcerka Lucie, než šla do školy, tak jsem jí vedla na pohovor. Byla jsem konfrontována s otázkou – je vaše dítě dvojjazyčné? Hrdě jsem prohlásila, samozřejmě – doma na ni mluvíme česky a německy. A dotyčný, snad dokonce ředitel, řekl – českou třídu tady nemáme, ale máme tu speciální třídy pro děti cizinců. V této škole byla speciálně zřízena turecká třída. Samozřejmě, že když to zjistili rodiče, tak tam své ratolesti dali, ale tam se vůbec nepotkali s německými dětmi. Jiné začátky výuky, jiné pauzy, oni se nepotkali ani na školním dvoře...“ posteskla si novinářka. „Tím chci říci, že na problémy s integrací se zadělalo již v dobách, kdy se domnívalo, že ti lidé přišli, aby si vydělali, a až budou mít vyděláno, tak se vrátí domů. Což se samozřejmě nestalo, zůstali tam.“ Pak ale nešetřila optimismem: „Na druhou stranu, stejně jako tady, se ve veřejném životě začínají objevovat lidé s tureckými nebo arabskými jmény ve všech vrstvách společnosti a jsou i v parlamentě.“ „Neřekla bych, že by v Německu byla nějaká nehostinná situace. Viděli jsme, když se hrnul ten proud uprchlíků v roce 2015, jak je lidé na nádražích vítali. A pak se o ně skutečně a do dneška starají,“ pochvalovala si německou otevřenost a vstřícnost. Je podle ní našlápnuto k integraci lidí, kteří se samozřejmě integrovat chtějí.
Důvěra k migrantům a nácek Wilders
„Když jsem přišla do Norska, tak to byla mimořádně chudá země a i to socialistické Československo v té době bylo bohatší,“ zavzpomínala Jensen na rok 1969. „Já jsem tam neodešla, chtěla jsem jen studovat a bylo mi z Dánska oznámeno, že se nemohu vrátit. Když jsem byla pozvaná poprvé na nedělní oběd, na to nikdy nezapomenu, tak jsme měli každý takový malinký kousek šedivého masa, každý dva brambory, kousíček květáku, malou mrkvičku. Poděkovali pánu Bohu, že to jídlo vůbec měli a říkali mně – takhle dobře normálně nejíme, to jsme kvůli tobě udělali slavnostní oběd,“ dokladovala nikoliv šetrnost, ale neuvěřitelnou bídu v tehdejším Norsku.
Norge kontra Sverige
„Před mnoha lety jsme si importovali Pákistánce. Úžasné. Naši náboženští fanatici nedovolili, aby měl někdo v neděli otevřeno, takže všechno zůstalo jen na benzinových stanicích. Jakmile Pákistánci dostali povolení, měli odpoledne otevřeno. A to je do dneška. Oni přes týden tak nějak živoří, ale v neděli odpoledne se jim tam vrhnou lidé, protože Rewe, Coop, ty musí být zavřené. Pákistánci nám vyřešili spoustu problémů, protože najednou jsme měli někoho, kdo nám mohl uklízet ulice, měli jsme někoho, kdo nás mohl vozit autobusem, mohli řídit tramvaje,“ nešetřila chválou. „Pak k nám přišli Turci, zas jich tolik nebylo a dalo se s nimi žít. Ve východním Oslu měli své obchůdky. Pak přišli Poláci. Byli bezvadní na to, aby sbírali jahody, natírali ploty a pomáhali stavět baráky. Mezitím se situace změnila. Z chudého Norska se stala neskutečně bohatá země, takže Švédové se mohli jen závistivě dívat. Protože norská koruna je lepší než švédská. A všude visí norská vlajka. V tomhle jsou Norové opravdu úžasní,“ odpověděla fascinovaně.
Breivik
Moderátor poněkud zmatečně uvedl další část setkání: „Jsou země, jako je Francie, Velká Británie, a tam jsou místa, kterým se říká no-go zóny. Chápeme to, že se tam asi nesmí chodit. Co to vlastně znamená? Existují tam místa, kam se nesmí chodit?“
Žižkov, Ústí, Rotterdam i Harlem. Prostě pohoda!
Rakušanová ho doplnila slovy: „Mně taky říkali, kdysi, nechoď večer po Žižkově. Nebo v Ústí nad Labem vám řeknou, ať nechodíte do Předlic, to prostě máte všude. Podobně je to v Německu. A takové ghettoidní čtvrti, kde bydlí samí Arabové, tam jistě můžete jít jako běžný člověk, ale kdo má problém, je policie, když tam něco vyšetřuje. Protože ti obyvatelé drží spolu, při sobě a jim nic neřeknou.“ Poté se krátce věnovala aktuální situaci v Německu: „V uprchlických ubytovnách vznikají dost problémy, zvláště, když jsou tam ubytováni mladí muži, kteří jsou šíleně vystresovaní, protože tuší, že nedostanou azyl, že to trvá dlouho, doma musí vracet dluhy, takže to všechno dohromady nepřispívá k dobré atmosféře,“ bránila migranty Rakušanová. A zpečetila to poslední větou: „Když jsme byli v New Yorku, tak nás nabádali, abychom nechodili do Harlemu. Všechno se prostě musí brát s rezervou.“ Parlamentní listy, 8. června 2018
|
Jako hosté se zúčastnili Lída Rakušanová, zpěvák Jaroslav Hutka a Češka, žijící dlouhodobě v Norsku, Běla Granm Jensen. Téměž dvouhodinové akce se zúčastnila padesátka lidí vesměs středního věku.