Češi se dělí na národ Nohavica a národ Hutka. Ten, kterého tajná policie vyštvala z domova, nedovede logicky přimhouřit oči nad tím, kdo to s ní prý jaksi-taksi koulel.
Úvodem: kdo je kdo
Jaroslav Hutka (* 21. dubna 1947 v Olomouci) je český folkový zpěvák a skladatel, autor protestsongů Havlíčku, Havle a Náměšť. Byl významným představitelem disentu a signatářem Charty 77. Od roku 1974 byl evidován ve svazcích STB jako „prověřovaná osoba“ a „nepřátelská osoba“. Po zklamání z polistopadového politického a kulturního vývoje se stáhl do undergroundu. V písních kritizuje Miloše Zemana, Andreje Babiše nebo Jaromíra Nohavicu. O posledním jmenovaném napsal nelichotivou píseň Udavač z Těšína.
Jaromír Nohavica (* 7. června 1953 v Ostravě) je superhvězdou mezi českými folkovými písničkáři. Současně je vynikajícím skladatelem a textařem. Veřejně začal vystupovat v roce 1982. V osmdesátých letech se o něj zajímala tajná policie (STB). Stal se jedním z nejpopulárnějších zpěváků a v roce 2004 získal i mnohá ocenění. Časopis Rock a Pop vyhodnotil jako nejlepší české hudební album od roku 1989 jeho Divné století. Zpívá hlavně vlastní písně, ale i překlady písní ruských autorů, sám se mnohokrát zmínil o svém tíhnutí k ruským inspiracím.
I proto obdržel přímo z rukou Vladimíra Putina v roce 2018 Puškinovu medaili, což je vysoké ocenění, kterým prezident Ruské federace oceňuje přínos dekorované osobnosti v oblasti kulturní, v literatuře, humanitních vědách či dalších uměleckých oborech. Podle Kremlu J. Nohavica upevnil přátelství mezi národy. Mimochodem, stejnou medaili obdržel i bývalý prezident Václav Klaus, který ji dostal v prosinci 2007 a předseda Česko-ruské společnosti Jiří Klapka.
Současnost:
V březnu 2022 polské město Katovice vypovědělo smlouvu o pronájmu sálu, kde se měl v dubnu konat Nohavicův koncert. Organizátoři uvedli, že v době ruské invaze na Ukrajinu si lze těžko představit, aby v Katovicích vystupoval hudebník známý svým blízkým vztahem s Putinem. Přestože po zahájení války Ruska proti Ukrajině Nohavica veřejně řekl, že s Putinem nesouhlasí, zrušili mu v Polsku jeho koncerty plánované na rok 2022 v pěti městech.
Jaromír Nohavica vysvětluje:
„Když jsem těmi šesti žlutými stránkami z archivu StB poprvé nevěřícně listoval, pochopil jsem, jak hluboký a bezedný je močál naší minulosti. Co tady dnes někomu vysvětlovat, co jsem řekl, co jsem neřekl, na co jsem odpověděl a co smlčel, jak jsem nebyl úkolován, natož služebně vyslán. Co se tady zaklínat, že bych některé věty v životě nevypustil z úst, co popisovat, jak nemám tušení, kde a kdy ten záznam vznikl. Bál jsem se v osmdesátých letech odmítat pozvání k pohovoru s kapitánem StB, hrozilo mnohé vyslovené i nevyslovené. Vynucené schůzky s STB pod pohrůžkou šikanování mé rodiny a výslechů nemocné matky, nepovažuji za spolupráci.“
Odborníci se tehdy shodli, že písničkář nepodal StB žádné informace, které by už nevěděla, nebo které by kohokoli mohly poškodit.
A co řekl k udělení medaile od Putina?
Den po zahájení ruské invaze na Ukrajinu, řekl, že si ji ponechá, protože ji dostal „za písně, a ne za válčení“. Kvůli válce se naopak téhož ocenění vzdal slovenský spisovatel Ján Štrasser. „Bohužel Puškinova medaile je i Putinova medaile, certifikát o jejím udělení podepsal prezident Ruské federace,“ zdůvodnil Štrasser.
Kardinální otázka tedy zůstane bez odpovědi.
Je Jaroslav Hutka, morálním majákem, zatímco Jaromír Nohavica, vyvrhelem pro „slušnější část naší společnosti“? Nechci to soudit, jen dodám, že svět není černobílý, a že „po bitvě je každý generál“.
A pak ještě něco: že Nohavicovy poetické písničky se mi líbily vždy mnohem více, než ty od Hutky. Třeba když Nohavica zpívá o pomíjivosti světa, o času, o kometě, to si člověk náhle a zřetelně uvědomí, jak je ta „žabomyší válka“ mezi oběma umělci, kteří se natrvalo zapsali do dějin naší hudby, malá… Kdo za třicet let bude vědět o jejich sporu? Koho bude zajímat?
Nakonec, lidé si při kytaře spíš zazpívají Kometu, než nějakého Udavače z Těšína.
Jindřich Bíža, 13. prosince 2024, medium.cz
--------------------------
Článek reaguje na:
--------------------------
Jaroslav Hutka možná nemá talent jako Nohavica, charakterově nad ním ale ční jako maják
Jméno Jaroslava Hutky působí na fanoušky Jaromíra Nohavici jako rudá muleta na býka. To se ukázalo v diskusi pod mým nedávným článkem o kontroverzním těšínském bardovi. V bojovém zápalu se ale někteří diskutéři dopouštějí zjednodušení a omylů.
Stačilo v kontextu s Nohavicou zmínit Hutku jen dvakrát mezi řečí (jednou ilustrativně ocitovat jeho písničku, která se ani Nohavici netýká, jednou porovnat Hutkovo „ručení za vlastní tvorbu exilem“ se způsobem „ne-ručení“ za vlastní písně Jaromírem Nohavicou.
To, že se někomu nelíbí Hutkovy písničky, je zcela jeho věc a rozhodně mu je nehodlám vnucovat. Ostatně, tvorba Jaroslava Hutky je odjakživa nevyrovnaná, a v posledních letech obzvlášť. Nejlepší je - alespoň podle mého vkusu - ve svých zpracováních moravských lidových balad, se kterými začal už v sedmdesátých letech a stihl je vydat ještě před emigrací na dvou albech Stůj, břízo zelená (1975) a Vandrovali hudci (1976). V nich byl zcela unikátní - bůh ví, kde by bez jeho prošlápnutí cesty byli všichni ti Redlové a Čechomory…
Je zcela jisté, že v autorské tvorbě je Jaromír Nohavica někde úplně jinde. Jeho jazyk je vrstevnatější, metaforičtější, více básnický. Byť ne vždy se za krásnými slovy skrývá silný obsah. Ale i hudební doprovody má Nohavica bezesporu vymyšleny sofistikovaněji, byť se v jeho písních jedná o stejných pár akordů jako v Hutkových (což vůbec není na závadu, kvalita hudby se počtem akordů neměří).
Jak to bylo s emigrací
Jedna věc je ale samotná tvorba, izolovaná od osobnosti autora, a jiná věc kontext, ve kterém vznikla. Už v minulém článku bylo řečeno, že na rozdíl například od romanopisců, malířů nebo filmových režisérů, kde můžeme hravě oddělit tvůrcovu osobnost od jeho díla, nemůžeme v případě písničkářů, a to zejména protestních, nezohlednit jejich osobní a občanské postoje při přemýšlení o jejich díle.
A tak zatímco Jaromír Nohavica po tlacích Státní bezpečnosti rezignoval a stal se udavačem, Jaroslav Hutka si po nikoli menším nátlaku sbalil v roce 1978 batoh a emigroval. O tom, že se mu moc nechtělo, svědčí bezpochyby to, že už 25. listopadu 1989 byl na ruzyňském letišti a téhož dne zpíval na masové demonstraci na Letné pro bezmála milion posluchačů.
Někteří diskutéři pod minulým článkem naznačují, že Hutka snad musel mít nějakou dohodu s režimem, když jej „pustil“ do exilu, a v podstatě hovoří o nějakých čachrech či smlouvách, které Hutka musel s estébáky mít, aby jej vůbec do Holandska pustili. Taková podezření svědčí o zásadní neznalosti historie normalizačního Československa.
Je zapotřebí připomenout, že v roce 1978 rozjela Státní bezpečnost tzv. Akci Asanace. Tu nařídil tehdejší ministr vnitra Jaromír Obzina, aby se zdejší režim zbavil těch nejnebezpečnějších nepřátel. Šlo o to je vynuceně dostat různými způsoby do zahraničního exilu. Tedy - Hutka nemusel s komunisty smlouvat, aby se mohl vystěhovat, ale naopak zhruba rok tlaku na vycestování vzdoroval.
Soustavné výslechy, domovní prohlídky, fyzické i psychické násilí, zakázané koncerty (po podpisu Charty 77, kde byl mezi prvními signatáři, už si veřejně takříkajíc „ani neškrtl“), to všechno byly metody, kterými se Státní bezpečnost snažila Hutku i další nepřátele totality vystrnadit. Označit takový odchod za „zbabělost“, čehož se dopustil jeden z diskutérů pod nohavicovskou úvahou, skutečně zavání drzostí.
Jaroslav Hutka nebyl v rámci Asanace, která trvala až do roku 1984, zdaleka sám. Z hlavních osobností, které se estébákům podařilo ze země do zahraničí dostat, to byli například kněz a písničkář Svatopluk Karásek, spisovatel a dnešní rabín Karol Sidon, herec Pavel Landovský nebo písničkář, malíř a spisovatel Vlastimil Třešňák.
Bylo řečeno, že protestní písničkář za svoji tvorbu ručí svým životem a postoji. Dáme-li si vedle sebe životní příběhy Jaromíra Nohavici a Jaroslava Hutky (a to nejen předrevoluční, ale i - a možná zejména - po roce 1990), je zcela evidentní, koho lze jako tvůrce písní, komentujících společenské dění, brát vážně, a kdo svůj talent rozmělnil skrze svoji vlastní popmuzikální karikaturu.
Jiří Švehla, 12. prosince 2024, medium.cz
--------------------------
Článek reaguje na:
--------------------------
Jaromír Nohavica zlomil srdce jedné generaci. Jeho úpis ďáblu ale není to nejhorší
V první řadě je třeba říct, že pisatel tohoto přemítání necítí právo kohokoli za cokoli soudit. Naopak si osobuje právo si o komkoli cokoli myslet a veřejně to říct.
Paní Veronika Zoubková na této platformě před pár dny zveřejnila článek o Jaromíru Nohavicovi, ve kterém sice vypisuje objektivně některé jeho „hříchy“, zároveň písničkáři - jistěže poprávu - přiznává ohromný talent, a píše také o tom, co všechno je mu ochotna odpustit, vlastně „jenom“ proto, že se jí jeho písničky líbí a má je spojeny i s osobními zážitky. Nic proti tomu.
Co ale jejímu článku zásadně chybí, je propojení obou tematických rovin, o kterých píše, totiž souvislost mezi Nohavicovými „hříchy“, anebo mluvme o osobních postojích a jeho lidské minulosti, a autorskou tvorbou. Často se mluví o tom, že nemáme spojovat dílo s jeho autorem. Ano, jistěže si nemusíme nutně spojovat osobnost Karla Maye s Vinnetouem, Shakespaera s Richardem III. nebo Josefa Ladu s kocourem Mikešem. Ale u písničkářů, zejména protestních, jakým Jaromír Nohavica jednoznačně v osmdesátých letech byl, platí pravý opak.
Káže vodu, pije víno
Pro moji generaci dnešních padesátníků byl Nohavica v podstatě určité vtělení Karla Kryla, který za svoji tvorbu ručil volbou života v exilu a jehož jsme znali jen z nahrávek. Na Nohavicův koncert jsme si mohli - pokud jsme měli to štěstí a byl zrovna povolen - klidně zajít. Mohli jsme jej potkat na ulici anebo dokonce v nějaké hospodě ve městě, kde se konal folkový festival. A Nohavica mluvil k nám, mluvil našimi slovy.
„Uměl tak hezky říct, nač my jen mysleli,“ jak zpívá - o někom úplně jiném - Jaroslav Hutka v písničce Havlíčku, Havle.
Nohavicovo fanfarónství, a bylo jedno, zda je nebo není posíleno alkoholem, nás fascinovalo, Nohavica byl pro nás frajer, který se nikoho a ničeho nebojí. A všechny ty „Anděly na kůru“ posílá „hádejte kam“. Když jsme pak najednou pár let poté, co tahle a jiné písničky probarvovaly společenský marast, ve kterém jsme jako teenageři museli žít, zjistili, že nám je zpíval člověk, který neustál tlak Státní bezpečnosti, zamrzelo nás to. A ty písničky, ty fanfarónské výsměchy všem těm komunistickým stvůrám, najednou zhořkly a úplně ztratily svoji platnost, svoji váhu. Staly se úplně dokonalou ilustrací úsloví o kázání vody a pití vína.
Jenomže samozřejmě, že každý tuší, jak těžké to jako osoba, na kterou bylo vidět, Jaromír Nohavica měl. Nehledě na jeho alkoholický handicap a bůhvíjaké další trumfy, které měli tehdejší estébáci v rukou, když na něj pořádně zatlačili a on svoji smlouvu s ďáblem podepsal. To skutečně těžko může hodnotit někdo, kdo v podobné situaci nikdy nebyl. Naproti tomu, dodejme, mají plné právo jej za to soudit ti, kteří takovému tlaku nepodlehli. Například písničkář Jaroslav Hutka, který ve chvíli, kdy už politické tlaky prostě nešly vydržet, zvolil cestu do exilu.
Je otázka, zda někdo z nás, kteří žijeme unikátní život, má nárok dávat unikátnímu životu Jaromíra Nohavici, alespoň jeho „estébácké části“, nějaké rozhřešení či odpustek. Pokud přistoupíme na to, že ano, budiž řečeno, že skutečně lze podpis spolupráce s StB Jaromíru Nohavicovi odpustit, byť už si jeho písně my, kteří jsme si je nadšeně v osmdesátých letech zpívali, nebudeme nejen zpívat, ale ani je poslouchat.
Co je tedy horší?
Jenomže, a na to už není žádné ospravedlnění, Nohavicův život a kariéra pokračují dále. A je několik věcí, se kterými se prostě slušný člověk, i kdyby byl tisíckrát empatický, srovnat nemůže. Začalo to v roce 2017, kdy se Nohavica vyfotil s Tomiem Okamurou, který zavěsil fotku na sociální sítě s poznámkou: „Potkal jsem se v Ostravě s Jarkem Nohavicou, popovídali jsme si a jsem rád, že máme podobné názory na aktuální palčivé problémy.“ Což sám Nohavica nikdy nerozporoval. Dodejme, že Okamura zrovna v té době sbíral body xenofobními lžemi o přívalu imigrantů, kteří do roka a do dne hodlají zničit naši kulturu.
Podruhé to bylo, když v roce 2017 dostal od Miloše Zemana státní medaili Za zásluhy o stát v oblasti umění. Nejen proto, že mu ji udělil prezident, kterého se vcelku právem téměř celá kulturní scéna štítila, a umělci, kteří měli kus cti v těle, její převzetí odmítli, jako zpěvák Vladimír Mišík, ale třeba i proto, že téhož roku dostal stejné vyznamenání Petr Žantovský. Tedy někdejší prorežimní novinář ze „znormalizovaného“ hudebního časopisu Melodie, po revoluci politický „kam vítr, tam plášť“, a za poslední léta podle odborné veřejnosti jedna z předních postav dezinformační scény.
A potřetí to bylo, když roku 2018 převzal od Vladimira Putina, který sice v té době ještě neměl pozici masového vraha Ukrajinců, ale notně podezřelá osoba to byla už tehdy, Puškinovu cenu. Peripetie kolem ní, kdy se Nohavica holedbal, že ji nedostal za politiku, ale za tvorbu, a po zahájení invaze na Ukrajinu ji odmítl vrátit s poukazem, že ji nemá za válčení, ale za písničky, jsou dostatečně známy. Dlužno jen dodat, že Vladimir Vysockij, který byl odjakživa Nohavicovým idolem a jehož písničky i zpíval (a jehož jménem také v souvislosti s Puškinovou cenou šermoval), by byl patrně jedním z prvních, kteří by měli v Rusku vážné problémy už po Putinově nástupu k moci.
Co z toho všeho plyne? Generaci svých fanoušků z osmdesátých let (ale i řadě svých tehdejších kolegů z hudební branže, kteří s ním rozvázali styky, za všechny jmenujme Pavla Dobeše) Jaromír Nohavica doslova zlomil srdce. Nejen tím, že vyplul na hladinu jeho úpis StB, k němuž se navíc jako chytrá horákyně hlásí-nehlásí a za který se omluvil-neomluvil, ale také svým podivným falírováním kdesi na hranách různých pokleslých ideologií a absencí zábran, či snad dokonce potřebou provokovat. Každopádně jej tisíce někdejších fanoušků ke své velké lítosti musely vymazat ze soundtracku svého života.
Jiří Švehla, 11. prosince, medium.cz
--------------------------
Článek reaguje na:
--------------------------
Jaromír Nohavica si své selhání nese jako kříž. Pro některé dosáhl morálního dna
Písničkář Jaromír Nohavica dostal do vínku ohromný poetický dar. Od 80. let si jeho písně zpívá celé Česko. V posledních letech se ale od něj někteří odvrací, kvůli jeho postojům a příchylnosti k Rusku.
Písně mívám spojené s emocemi, se vzpomínkami na lidi, které jsem měla ráda, nebo místy, kde jsem je slyšela poprvé. Jak řekl Jaromír Novice v jednom rozhovoru: „Píseň je malá bílá koule, jež na sebe dokáže nabalit emoce tisíců. Takovou moc nemají obrazy ani knížky…. Písně jsou pro mě zázračným andělem, nesoucím naše vzpomínky.“ Při poslechu písně Kometa, kde se zpívá: „…spatřil jsem kometu, chtěl jsem jí zazpívat. O vodě, o trávě, o lese, o smrti, se kterou smířit nejde se, o lásce, o zradě, o světě a o všech lidech, co kdy žili na téhle planetě,“se mi vybaví okamžik, kdy u našich dveří zazvonili vojáci, aby nám sdělili, že můj bratr nepřežil tragickou nehodu obrněného transportéru.
Píseň Pane prezidente, mám spojenou zase s tátou. Před očima se mi objeví potutelný úsměv, který měl, když mi ji poprvé pouštěl v kuchyni. Seděl naproti mně a pozoroval, co ta písnička se mnou udělá. Zda mě nějakým způsobem osloví. A do třetice mám Nohavicovu tvorbu opět spojenou s tátou, tentokrát s jeho pohřbem. Při jeho poslední cestě se v mé hlavě stále dokola, jako zaseknutá gramofonová deska, přehrávala sloka: „…až to se mnu sekne, pěkne to bude pěkne, až to se mnu definitivně sekne.“
Putinova cena
A jelikož mám jeho písně ráda, jsou věci, které jsem tak nějak ochotna tomuto ostravskému bardovi odpustit. Třeba i to, že si ponechal Puškinovu cenu, kterou jej před šesti roky vyznamenal ruský prezident Vladimir Putin. Dle oficiálního vyjádření byl odměněn za „zásluhy o upevnění přátelství, spolupráce mezi národy, sbližování a vzájemné obohacování národních kultur“. Tuto cenu v minulosti obdržel také například bývalý prezident Václav Klaus nebo předseda Česko-ruské společnosti Jiří Klapka.
Zatímco jsou tací, co se této ceny v souvislosti s válkou na Ukrajině vzdali, například slovenský spisovatel Ján Štrasser, Nohavica tak neučinil. Ostatně jako jiní Češi, co tu cenu dostali. Alespoň nemám informaci o tom, že by byl Václav Klaus byl pranýřován za to, že tu cenu stále má. I když on je zvyklý věci nevracet, jak si mnozí pamatují v případě chilského pera.
„Dostal jsem ji za písně a ne za válčení,“ oznámil Nohavica poté, co začala ruská invaze na Ukrajinu. To vyvolalo u některých lidí pobouření a jeden čas se dokonce rušily i jeho koncerty. A to nejen u nás, ale také v Polsku. Důvodem měla být nedostatečná zpěvákova distance vůči ruskému prezidentovi Vladimíru Putinovi.
Pohoršení vzbudila i jeho nová píseň, podle které tu o všem rozhodují Spojené státy americké. Například Johana Hovorková ve svém komentáři na serveru Forum24 si vůči Nohavicovi nebrala servítky: „Někdo je možná Nohavicovým výronem překvapen, pokud ale dlouhodobě sledujeme jeho chování a tvorbu, nemohl nás zaskočit. Těžko říct, zda jde o dlouhodobě skrývané sklony nebo následky alkoholismu, ale je to skutečně nehezký pohled.“
Alkoholismus
O Nohavicových problémech s alkoholem se veřejnost dozvěděla díky filmu Rok ďábla. Dle jeho okolí přestával písničkář alkohol zvládat, což se projevovalo například tím, že na koncertech během vystoupení zapomínal texty. Na popud svého přítele Karla Plíhala proto v roce 1991 zahájil léčbu. Svoji šestiměsíční odvykací kúru ale v půlce přerušil a ohlásil velký koncert v Lucerně. Radikálně změnil svůj životní styl a ze dne na den přestal i kouřit.
„Sedl jsem tehdy na člun v rozbouřené řece a pak už to bylo jedno s druhým. Deset let to byla rychlá jízda jako na raftu – s tvorbou, s alkoholem, s povolováním a se zakazováním, s koncertováním a nekoncertováním, s velkým pocitem ohrožení. Nešlo ale přestat, věděl jsem, že bych mnoha lidem vzal naději, kdybych zaplul do klidných vod. Můj listopad proto přišel až v roce 1991, když jsem šel na protialkoholní léčení. To jsem se zbavil celých těch osmdesátých let v sobě,“ řekl Nohavice před lety pro Deník. „Pamatuju si, jak jsem si tehdy v léčebně nechal ostříhat ty dlouhé špinavé vlasy, vydechl jsem a vrátil se do světa zpátky. Mohl jsem napsat nové písničky. Poté jsem přestal na koncertech sedět na židli, což bylo dříve běžné, postavil jsem se před publikum a měl jsem z toho úplně jiný pocit!“
Žádný alkoholik nicméně nemá navždy nad alkoholem vyhráno. Ví to i Nohavica. V jednom rozhovoru konstatoval, že to má prostě v sobě, že je „alkoholik nepijící a gambler nehrající.“ Naštěstí se s alkoholem nevytratilo i jeho kouzlo. Hudební publicista Jiří Černý prohlásil, že nezná jediného člověka, jenž by přestal pít a neztratil charisma. Kromě Nohavici.
Spolupráce s komunistickou Státní bezpečností
Zmiňovaná autorka komentáře krom alkoholismu zmiňuje i Nohavicovo udavačství. V roce 2006 se Nohavica rozhodl promluvit o své spolupráci s StB. Začalo to v roce 1984, kdy jej udal jeho dobrý přítel, písničkář a bohém Josef Streichl. Estébákům sdělil, že si Nohavica půjčuje samizdatovou literaturu a nijak nehoří pro „socialistický“ způsob života.
Rozhodli se, že začnou Nohavicu sledovat a odposlouchávat. „Když si mě poprvé předvolali a potom volali jednou za čas, bál jsem se prostě říct ne. V mých očích byla StB hrozně mocná organizace. Neumím to popsat, nechci se vymlouvat, musím si osvěžit paměť, prolistovat osobní zápisky, texty písní. Nechci na tak závažnou otázku odpovídat povrchně. Nešlo o žádnou vteřinu, okamžik rozhodnutí. Asi jsem si myslel, že když dokážu obelstít různé schvalovací komise, které povolovaly mé koncerty, že dokážu ustát i ty estébáky. Že můžu mluvit, když nikomu neublížím,“ řekl v rozhovoru pro Respekt.
Dnes už ví, že nešlo jen o informace, které podával, ale že se stal součástí důmyslné sítě, kterou potřebovali. Také dodal, že říkat, že neublížil nikomu než sobě, asi nestačí. Ze svého úhlu pohledu nesděloval žádné důležité informace. Nicméně pro estébáky byla každá informace cenná. Vytvářeli tak iluzi, že o každém ví všechno. A v atmosféře strachu se dobře vládne.
Často je Nohavicovi vyčítáno, že o spolupráci s StB tak dlouho mlčel. Kritizoval to i Karel Kryl, který ve své knize napsal: „Nohavica je formát, osobnost, jediné, co mi vadí – že nepromluvil o své minulosti.“ Karel Kryl měl k Nohavicovi blízko a velmi si jej vážil. Viděl v něm ohromnou sílu a talent. A přitom Nohavica podával StB o Krylovi informace. Což mu vyčítá i Hovorková ve svém komentáři: „Jedna věc je zbabělost před rokem 1989. Ta se ještě někdy dala omluvit Nohavicovými osobními a osobnostními problémy. Jenže pak se ukázala míra jeho udávání, které se týkalo hlavně Karla Kryla, a také to, že se za sebe nejen nestydí, ale že po revoluci Kryla zpívá jako by nic. A to je skutečné morální dno.“
Po revoluci se Nohavicovy a Krylovy písně nesly v podobném tónu kritiky společenských změn. V roce 2008 vydal Nohavica album Ikarus, které obsahuje melancholickou píseň, připomínající Karla Kryla. Nese název - Co se to stalo, bratříčku. „Karel Kryl mi kdysi vyprávěl, že píseň Bratříčku, zavírej vrátka napsal někdy během roku 1968 po zážitku, kdy viděl dva malé kluky, kteří seděli na plotě a vykládali si o životě. Karlovi přišel zvláštní ten kontrast velkého světa a tanků a těch dvou capartů a jejich nadějí. Já jsem po čtyřiceti letech neudělal nic jiného, než si představil, jak tam sedí titíž dva, je jim kolem padesáti a mají za sebou duben 1969, Chartu, sametovou revoluci, divokou privatizaci, Havla a Klause. A co říkají. Jinak nic osobnějšího směrem ke Karlovi v tom nebylo. Otázkou je, jak o tom přesvědčit lidi, kteří si kreslí na tabuli spletité sítě.,“ vyložil svou píseň Nohavica.
Nohavicovy starší písně pro mě budou mít vždy svou hodnotu. Vždy mne dokážou vzít za srdce. Zatímco někteří jej kvůli jeho postojům zatracují, já to tak nemám. To, že v době, kdy nad ním vítězil alkohol, také donášel StB, nehodlám soudit. Autorka kritického komentáře, o které jsem se zmínila, jej označuje za písničkáře dezolátů. To je poněkud tvrdé označení. Nohavica si prošel určitou cestou, určitým vývojem. To už se tak v životě stává asi všem. A to, že má zalíbení v ruské duši, mu až tak za zlé nemám. I mne dokáže oslovit některá ruská tvorba, jako Mistr a Markétka či Kavkazský zajatec. Myslím si, že jeho tvorba má stále co říci. A pokud se nám nyní již nelíbí, je to minimálně podnět k zamyšlení.
Veronika Zoubková, 8. prosince 2024, medium.cz