Vladimír Veit - otec českého folku
Vláďa se za "Otce českého folku" nepovažuje. Já mu v tom musím odporovat - vždyť jako praotec Čech přivedl svůj kmen do krajiny pod mýtickým Řípem, on přivedl Jaroslava Hutku ke kytaře a ukázal mu, co se s ní dá provádět. A pak byl u založení Šafránu - a od té chvíle se začala psát historie toho, čemu tehdy někdo začal říkat "folk". Inu, lidé musí mít pojmy a názvy zaškatulkované, setříděné, svázané. Členové Šafránu se ale zařadit ani svázat nedali. Ani nařízením, ani zákonem - nadevšecko jim zůstalo přátelství s Písničkou. Písnička (s tím velkým P na začátku) se pak stala hybnou silou a motivací některých historických okamžiků, a Moc se Silou se pokusily Písničku ne zaškatulkovat, ne svázat, ale rovnou znásilnit, znectít, zavřít, případně vypoklonkovat z republiky.
Teď už Vláďa vydal svou třináctou desku, nové cédéčko s opravdu povedeným obalem a ještě vyvedenějším obsahem. Poslechněte si ho, stojí za to!
Já, protože Vláďovi vidím pod prsty i do myšlének, jsem s velikánským napětím čekal jak uzrají písničky vybarvující se jen velice pomalu na jeho košaté jabloni. Pomalu - vždyť některé jsou i několik let staré. A další vysoké napětí - to když se doprovodů a aranžmá ujal další nestor - Vladimír Merta a ještě jeden spoluhráč - Olin Nejezchleba a pak už dost. Asi to byla muzikantská trefa do černého. Některé písničky jsem znal už od jejich zrodu z domáckých nahrávek, posléze z koncertů a ta dlouhá doba šlechtění a následného zrání jim opravdu pomohla. Nechci se vrhnout do rozborů, stejně se každému bude líbit jiná. Jen k jediné se chci vyjádřit. K Velbloudům:
Je to jediná písnička na tomto albu z textařské dílny někoho jiného. Je to text Jardy Hutky sepsaný někde na cestách daleko ve velikém světě. Jen ten text vlastně o velbloudech vůbec není, o cestách ano - o cestách písničkářů, o jejich světě, o světě Písniček...
Pozoruji Vláďův běh za Písničkou už hezkých pár let, ale on, tak špatný běžec, je hnán takovou touhou, že už párkrát chytil Múzu za cípeček šátku a tím si získal právo na chvilku s Písničkou v tom obrovském a rozlehlém světě...
A on není skoupý ani lakomý, rád se o ty chvilky s námi podělí. Třeba na tomto posledním albu. Nebo na koncertě. A snad to není poslední album, ne? (Jan D.)
Teď už Vláďa vydal svou třináctou desku, nové cédéčko s opravdu povedeným obalem a ještě vyvedenějším obsahem. Poslechněte si ho, stojí za to!
Já, protože Vláďovi vidím pod prsty i do myšlének, jsem s velikánským napětím čekal jak uzrají písničky vybarvující se jen velice pomalu na jeho košaté jabloni. Pomalu - vždyť některé jsou i několik let staré. A další vysoké napětí - to když se doprovodů a aranžmá ujal další nestor - Vladimír Merta a ještě jeden spoluhráč - Olin Nejezchleba a pak už dost. Asi to byla muzikantská trefa do černého. Některé písničky jsem znal už od jejich zrodu z domáckých nahrávek, posléze z koncertů a ta dlouhá doba šlechtění a následného zrání jim opravdu pomohla. Nechci se vrhnout do rozborů, stejně se každému bude líbit jiná. Jen k jediné se chci vyjádřit. K Velbloudům:
Je to jediná písnička na tomto albu z textařské dílny někoho jiného. Je to text Jardy Hutky sepsaný někde na cestách daleko ve velikém světě. Jen ten text vlastně o velbloudech vůbec není, o cestách ano - o cestách písničkářů, o jejich světě, o světě Písniček...
Pozoruji Vláďův běh za Písničkou už hezkých pár let, ale on, tak špatný běžec, je hnán takovou touhou, že už párkrát chytil Múzu za cípeček šátku a tím si získal právo na chvilku s Písničkou v tom obrovském a rozlehlém světě...
A on není skoupý ani lakomý, rád se o ty chvilky s námi podělí. Třeba na tomto posledním albu. Nebo na koncertě. A snad to není poslední album, ne? (Jan D.)