Život se nedá okopírovat Most - Mostecká kavárna Poezie si pozvolna začíná budovat jméno jako místo velice zajímavých bluesových a folkových setkání. Zatím posledním byl středeční recitál známého písničkáře Jaroslava Hutky, který si sem přijel zahrát téměř po pěti letech. "Dřív tady stejně jako jiní folkaři hrával docela často. Ono ale totiž bylo kde. Dnes se spousta zavedených klubů změnila na diskotéky nebo zanikly úplně," posteskl si Václav Vogl, který stojí v pozadí Hutkova vystoupení . "Jsem rád, že zase hraju spíš po klubech a hospodách. Po revoluci jsem sice chvilku patřil k jakýmsi oficiálním kruhům, ale to brzy přešlo. Pak jsem se normálně, po chodníku, vrátil a byl rád, že mě lidi zase přijali," svěřil se muzikant. Vy jste byl rebel před listopadem a jste jím i nyní. Jaké to je? Já jsem takový rebel z donucení. Moje jediná touha je harmonie a prvotní potřeba je popisovat hezké věci. Jenže v rámci hledání dobrého, krásného a velkého člověk naráží na to, proč to tak není, jak to, že k tomu není přístup a že je to nějak pokroucené. Pak z toho lezou věci, které vytočí tu režim, tu ministra. Kdysi jste napsal písničku pro nedaleký Litvínov... To je prastará věc až z roku 1971. Někdy se taková podaří, někdy ne. Téhle písničce to vyšlo a mluví do dneška, ačkoli jsem ji tenkrát psal o něčem úplně jiném. Když jsem ji třeba hrával v Holandsku, tak si Holanďané mysleli, že je o Rotterdamu, i když byla o tom, že se zdejší obyvatelé vzdali před okupací. Něco tu písničku přesáhlo, některé problémy se asi dotýkají celé naší civilizace. O Holandsku mluvíte poměrně často. Vracíte se tam někdy? Byl jsem tam jednou na týden. Nezapustil jsem tam ovšem kořeny. Ono to ostatně do písku asi ani nejde. Ve vaší tvorbě se objevuje hodně z folklóru, hrajete kramářské písně a balady. Co vás k tomu táhne? To, co hraju, jsou staré lidové balady. Kramářské písně vznikaly až mnohem později, někdy v první polovině devatenáctého století. K baladám se vracím pořád, jsou někde ve mně. Myslel jsem, že se jich chytne víc lidí, ale nestalo se. Téměř nikdo tohle téma nerozvíjí. Proč tomu tak podle vás je? Vždyť jsou to kořeny... Kořeny to sice jsou, ale jsou dobrovolně přeříznuté. Jednou ze škod napáchaných národním obrozením bylo přerušení návaznosti právě na lidovou baladu. Obrozencům se nehodila jejich tesknota a existencionálnost. Oni chtěli hrdinský epos, jaký měly všechny národy okolo, a ten našli v Rukopisech. Pak se sice zjistilo, že se jedná o falsa, ale k těm lidovým baladám se už nikdy nevrátili. Měl bych tuhle svou radost asi nějak dokončit. Myslíte udělat z nich desku? Snad. Ale musel bych si ji vydat sám, jako to dělám s ostatními. Založil jsem si digitální samizdat, říkám tomu Samopal. Staré pásky nahrávám do počítače, pak to vypálím a sám si vydám cédéčko. Je to edice Fosil, protože to jsou hrozně staré nahrávky, prostě fosilie. Plánuju jich čtrnáct a všechno originály. Originály? Mohu-li vypalovat kompakty já, může i kdokoliv jiný. Ale všechno se okopírovat nedá. Proto vkládám do každé desky prastaré zkamenělé ulity - amonity. Jezdím je sbírat do jižní Francie. Život se zkrátka ošvindlovat nedá.   Mladá fronta DNES, 1999-02-26, ONDŘEJ ČERNÝ