Nové rozsáhlé knihy pasují české písničkářství na vyšší kulturní úroveň. Dva různé pohledy zároveň připomínají, že tutéž hudbu poslouchají občas dost odlišní lidé.
Antologie textů Den bude dlouhý je čítanka, bichle Legendy folku & country dějepisná kronika. Ke Krylovi, Hutkovi, Mertovi, Marsyas, Plíhalovi či Nohavicovi má leckdo v Čechách vztah iniciační, na téhle hudbě se u nás vyrůstalo, tříbily názory a usazovala laťka vkusu. Publikum má tedy nyní možnost srovnání: vidí autoři knih písničkáře podobně jako my?
Muzikant a televizní publicista Jiří Vondrák natočil pro Českou televizi seriál, jehož materiál využil i pro knihu. Už podtitul "jediný téměř úplný příběh folku, trampské hudby a country písně u nás" může vzbudit otázky. Záhy je však jasno: když v předmluvě nalezneme čtyři fotografie, na nichž je třikrát Jiří Vondrák, pochopíme, že to bude hlavně jeho příběh. Nadšeného autora tu doplňuje blahosklonně gubernátorská postava Radima Smetany, producenta veřejnoprávní televize, který od Vondráka osvíceně objednává práci. Její ráz sugestivně zprostředkovává kniha. Ze všeho nejvíc připomíná radostnou činnost chlapce, který na půdě našel výstřižky, dopisy a vysvědčení lidí, jež má rád, a nyní je vzrušeně, bez ladu a skladu, vykydal vedle sebe, aby se mohl pochlubit, s jakými kabrňáky má co do činění. Neumí moc pravopis, neověřuje jména, netuší nic o editování knihy, citáty z písniček vybírá tak, aby velikostí pěkně zaplnily zbylé místo na stránce. Je si jist dobrým úmyslem a ví, že přátelé folkaři by mu nelhali: proto je tu tolik neověřených zmínek z druhé ruky (vzor: "Myslím, že Jarda tehdy..." - proč se, ehm, autor nezeptal přímo Jardy?). Čtenář se dozvídá leccos poutavého z pozadí natáčení - třeba že někoho chtěl televizní štáb natočit v budově rozhlasu, ale nějak se to zkomplikovalo a pak se točilo jinde.
Je jen logické, jak to dopadá, když se široká duše Vondrákova pustí do hodnocení: zalyká se dojímavými klišé nad laskavostí Plíhala a vůbec všech s výjimkou Spirituál kvintetu, kde snáší denunciační materiál o účinkování na festivalech politické písně. Redaktoři Mladého světa byli vlastně něco jako disidenti, sametová revoluce začala na Portě. Jestliže normálně lze písničkáře vnímat napůl jako pokračování lidové hudebnosti a napůl jako odnož poezie, ve Vondrákově knize je folk ze všeho nejblíž jakémusi chalupářskému pohledu: víkendovému oddechu, který nabízí "prču" i poněkud alibistický pocit, že poslechem písně Darmoděj jsme se dotkli něčeho hlubšího a občanskou statečnost tím máme načas odbytou. Připomeňme, že právě pro hrůzu z téhle posluchačské pasivity se Kryl po návratu do Čech okamžitě znovu postavil do kontroverzní pozice. Vondrák tedy lepil knihu z úhlu, jenž není v Česku nijak vzácný. Jistě se slušně prodává.
Antologie Den bude dlouhý z Klubu přátel poezie je oproti Vondrákově srdeční příhodě nudným aktem profesionální práce a informovanosti. Devětadvacet autorů představovaných abecedně podává obraz různých poetik od Karla Kryla až po ty, kdo začali nedlouho před listopadem 1989 (Karel Vepřek). Stejně jako u Vondráka sestavovali knihu živí lidé, kteří někam osobně tíhnou: Jan Šulc a Jaroslav Riedel vynechali určité autory, kteří měli a mají dostatek publicity (Marek Eben, Zuzana Navarová, Jiří Schmitzer), aby zbylo místo na méně známá jména: dodnes nevydané písně Zbyňka Benýška (malíře, vydavatele exilového Paternosteru, dnes majitele pražské kavárny Platónská jeskyňka) nebo Jiřího Zycha, plodného textaře písní pro Petra Lutku, stylem kdesi mezi Morgensternem, Plíhalem a rabiátskou komikou Vlasty Buriana.
Vybírat z celého díla nějakých patnáct textů ústí vždycky do přitroublé debaty, neměla-li být místo Sudvěje zařazena Velká zpověď, vcelku však tahle kniha dobře funguje. Připomíná, že kytara je často to jediné, co spojuje naprosto různé tvůrce. Také je reminiscencí textů, které tu nikdo neprohlašuje za velkou poezii: tím snáz můžeme při čtení srovnávat, čím jsou sama slova bez melodie, zpěváckého charismatu a společenství na koncertě. Mnohá obstojí díky našemu rozpomínání na blahé stavy s hudbou, její magií, naším oblouzněním. Nebudeme-li o tom točit televizní seriál pro Radima Smetanu, je vše v pořádku.
Týden, 24.1.2005