Vlasatcem se cítím dodnes

Písničkáři a známé "máničce" Jaroslavu Hutkovi bylo v době akce KSČ proti vlasatcům devatenáct let. "Z označení mánička jsme se tehdy velmi radovali. A tím, kým jsem se tehdy stal, jsem dosud," vzpomíná Hutka, který považuje polovinu 60. let za nejdůležitější období svého života.

Jak vzpomínáte na léto 1966, kdy komunisté udělali obří zátah a prakticky rozmetali hnutí "mániček"? Co jste v té době dělal?
Tušili jsme, že to v Praze bude velice tvrdé, tak jsme s kamarády písničkáři Vláďou Veitem a Hvězdoněm Cignerem odjeli do Olomouce, kde byl o prázdninách volný byt mých rodičů. Pravděpodobně jsme byli první vlasáči v Olomouci a policie ještě neměla dost zkušeností. Když mě předvolali na oddělení, na předvolánce stálo: "Dostavte se ve věci mánička." Snažili se mě přesvědčit, ať se ostříhám, že mi to nesluší. Ať jsem rozumný. Odmítl jsem. Tak mi řekli, že budu mít problémy.

Ale v Praze slavil zátah na máničky úspěch...
Já myslím, že tou brutalitou bylo celé hnutí mániček rozbité. Pak už běžel čas tak rychle, že se děly jiné věci. Přišlo pražské jaro, pak okupace a husákismus. V husákovském režimu zůstala část lidí máničkami v undergroundu, ale už z toho nešlo udělat něco velkého a organizovaného. A navíc, i kdyby nepřišlo léto 1966, hnutí mániček by skončilo nejpozději po okupaci v roce 1968.

Dnes vypadá celý zátah na mladé s dlouhými vlasy směšně. Jak to zpětně vnímáte?
Bylo to na jednu stranu směšné, na druhou stranu si člověk právě díky tomu uměl představit, jaké to je, když takovýhle násilnický režim vyhraje. Ta osobní zkušenost je dobrá a je to čas probuzení. To se nedá zapomenout. Jako vlasatec se cítím dodnes. Dnes už to samozřejmě nikoho nerozčiluje, ale tím, kým se člověk probudí, tím zůstává.

3. 8. 2010, iDNES