ABYCHOM NÁHODOU… (S1)
hudba Vl. Veit, 1972

Proč asi myslíte, lidi, že žijete
A jak to podivně s žitím nakládáte
Cožpak netušíte čeho se dočkáte
V temnotě žijete, brzo oslepnete
Co s tím naděláme, to všechno musíme
Jiní nám poroučej, my jenom posloucháme
Děláme pouze to, co je nutně třeba
Abychom náhodou nepřišli o chleba

Člověk přece není živ jenom z chleba
Život je vědomí, život je nálada
Život je radost a život je toužení
Pokrm je pro tělo a tělo je k umření
Tohleto všechno se moc dobře poslouchá
Ve skutečnosti je to planá útěcha
K šťastnému životu je jistota potřeba
Abychom náhodou nepřišli o chleba

Jistotu znám jednu a ta je ve smrti
A také že život nikdy se nevrátí
Jistotu znám druhou, že o všechno přijdu
Přišel jsem nevím jak, tak také odejdu
Tyhlety řeči jsou zcela dekadentní
Ovládnem přírodu, jsme lidé moderní
Mystika k životu dávno není třeba
Abychom náhodou nepřišli o chleba

Ach, lidi, lidičky, jaké to mámení
Rozumné se nám zdá temnotou bloudění
Za zdání iluze duši svou prodáte
O vítr na dlani velmi se bojíte
Od tebe se přece urážet nedáme
Máme svou rodinu a k té povinnost máme
Řeči tvé poslouchat, to nám není třeba
Abychom náhodou nepřišli o chleba


ACH, ŽENO MILÁ (S2)
1971

Ach, ženo milá, byla jsi dítě
A potom v dívku jsi vyrostla
Láska ti tkala hedvábné nitě
Potom jsi najednou zestárla

Ach, muži milý, špatně teď mluvíš
Tělo si samo přivolá chlad
Jeden den začneš, druhý den končíš
Toto je život a jeho řád

Ach, ženo milá, krátká je chvíle
Kterou jsme spolu tu prožili
Zpočátku zdálo se to tak milé
A čeho jsme se to dožili

Ach, muži milý, špatně se díváš
Není zlem to, co nazýváš pád
Křivdíš, kde žádnou zásluhu nemáš
Toto je život a jeho řád

Ach, ženo milá, krátce jsme žili
Život mě zradil, mládí mi vzal
Míval jsem plány, už nemám síly
Odešla léta a přišel žal

Ach, muži milý, marně se zlobíš
Není tvé, z čeho chtěl by sis brát
Že byl jsi stvořen, na to nemyslíš
Toto je život a jeho řád

Ach, ženo milá, podivně mluvíš
Naději žádnou už nevidím
Tvá je to věc, že modlit se chodíš
Ale já na zázrak nevěřím

Ach, muži milý, mluvíš jak slepý
Že žiju, není to zázrak snad
Proč to nechápeš, málo jsi skromný
Toto je život a jeho řád


ALKOHOL
hudba Vl. Veit, 2009

Když jsem si otevřel flašku
u potoka v přírodě
viděl jsem přiletět vážku
řekla: nejsi v hospodě

Alkohol, alkohol nepij
alkohol do hlavy nelij
pobledneš jako smrtka
chůze bude vratká
chůze bude vratká

Zmateně hledím na flašku
loka jsem si ještě dal
dělám, že neslyším vážku
ona si své vede dál

Popad jsem hadrovou tašku
flašku jsem do ní strčil
už nechci slyšet tu vážku
tak jsem na louku skočil

V lese jsem vyplašil lišku
doběhl do vesnice
pořád jsem slyšel tu vážku
zpotily se mi ruce

Teď sedím u pípy v rožku
schovaný za půllitrem
proč pořád slyším tu vážku
tam od potoka až sem


AMERIKA / VIDĚL JSEM AMERIKU (S14)
1989

Pochopím kompjútr, řadicí páku
Spojité nádoby, pruhy na triku
Úmrtí ještěrů, na Slunci skvrny
Klapky na piánu, na harfě struny
Pochopím brambory na valníku
Všecičko pochopím, všemu už rozumím
Mám totiž děsnou kliku: Viděl jsem Ameriku

Pochopím stmívání, tažení ptáků
Daňové přiznání, kupení mraků
Klokana v kapsičce, vodu ve víně
Kurzovní pohyby v turecké měně
Pochopím sněžení na rovníku
Všecičko pochopím, všemu už rozumím
Mám totiž děsnou kliku: Viděl jsem Ameriku

Pochopím mlátičku, výbušný motor
Korejské básnění, křovácký traktor
Hromosvod na střeše, vlaštovčí slinu
Množení ústřice, antickou hlínu
Pochopím mrtvolu na slamníku
Všecičko pochopím, všemu už rozumím
Mám totiž děsnou kliku: Viděl jsem Ameriku

Pochopím kvasary, egyptské hrobky
Růst nehtů na nohou, usnutí sopky
Silniční pravidla, výpočet mostu
Orfea v podsvětí, indickou kastu
Pochopím zábradlí na parníku
Co ale nechápu, co ale nechápu
Slovenskou politiku, slovenskou politiku


ANTILOPA A LVICE
hudba Vl. Veit, 2009

Podívej jak antilopa
u pralesa trávu papá
a kousek dál lvice
přikrčené k zemi
a je jich tam více
mají velké tlamy

Podívej jak antilopa
u pralesa trávu papá
lvice už se blíží
už se plazí trávou
oči se jim škvíří
v honbě za potravou

Podívej jak antilopa
u pralesa trávu papá
rozběhly se lvice
antilopa skočí
ohlédne se krátce
zmizela jim z očí

Podívej jak antilopa
u pralesa trávu papá
lvice domů kráčí
smůlu dneska měly
v žaludku jim kručí
nic neulovily


AŽ SE MÉ ROKY SESYPOU
hudba Vl. Veit, 1975

Až se mé roky sesypou a zůstanu bez otázek
Akordy nálad utichnou a ticho vztyčí stánek
Chci nápis Myslel na radost a sklidil pouze bezradnost

Až moje písně v nepaměť vpijí se jak déšť do pole
A jiní zas na tutéž zeď hodí svůj hrách pošetile
A poznají, že není cíl, vím to, přesto jsem vykročil

Žiji, co se už prožilo a zase bude prožito
Vím, co se dávno vědělo, hraji, co je obehráto
Platil jsem předem co jsem pil a přesto jsem se zadlužil

Nechci žebrat o chápání, chtěl bych jen chvíli ticha
Ať ten, kdo doufá v slyšení, chviličku se mnou vzduch dýchá
Ticho pro chvíli setkání, vždyť mimo ně už nic není

A i když ono ticho v nás obléká kdejaká touha
Ta o své ostny strhá čas, pasák, co se smrtí líhá
A jejich dítě Mlčení svým křikem náš svět rozezní


BEDNA
1975

Na poli ležela bedna
Dumala, co je to jedna
Jak to, že něrozděluje
A ani neznásobuje

V rozvrzaném víku praská
Písmu po stranách se stejská
Po krásných krajinách v dáli
Co na bednu jména psaly

Pořád jen na cestách byla
Teď najednou dojezdila
V slunci, mrazu nemá práci
Stojí v tiché meditaci

Přemýtaje o jedničce
Cosi vymyslela přece
Žádná víra a velikost
Jen kvalita - jedinečnost

Řád je jeden, druh je jeden
Svět je jeden, duch je jeden
Všecičko je originál
Ach, kdyby to každý chápal

Mocná vzácnost existence
Vsadila si na jedince
Barvou, chutí, místem, tvarem
Na světě se rozlišujem

Jiná čísla, všechna, co jsou
Pouze v představě se pasou
Ve světě je nenajdete
V hlavě s nimi počítáte

Ani nula, pustá prázdnost
Existence, život, radost
V celém vesmíru jsem jedna
Rozvrzaná, stará bedna

V ten moment však traktor s pluhem
Dojel k bedně velkým kruhem
Rozmačkal ji na jeden ráz
Pluh ji podmít, byl orby čas

Pod hlínou v temnotě těsné
Padla na poznání děsné
Jedna jednu znásobuje
Tím, že jeden jen jednou žije


BICYCLE (A5)
1980


BLUDIČKY JSOU VE MĚSTĚ
podle H. Ch. Andersena
hudba Vl. Veit, 1967

Jsem bahenní žena a teď vyprávím, protože hodiny bijí dvanáctou
A pak musím zas táhnout ke svýmu kuchtění
Od nepaměti žiju v močále se svou pivní várkou
Lesní bubáci jsou ochlasti a furt žízní
A včera mi všechno vyžahli, protože byl minutovej ples slavnostní
Narodilo se dvanáct bludiček a jak vám dováděly, to bylo srandovní
A každá odlétla do města tři sta šedesát pět lidí svíst
Aby se pak mohla před kočárem ďáblovým vízt
Včera se vylíhly a dnes už ve městě třeští
Pouze blázny do svých sítí nechytí
Ale svedou je na cestu rozumnou
Faráře rozčertí, když se opijou
Básník vlastnil všecko a teď je spoután korunou
Ve škole nevzdělanost vychvalujou
V novinách místo pravdy lež spisujou
Na operačním stole jim ruce ujedou
Ty bludičky ve městě jsou, tvý svědomí na mraky rozkradou

Nóbl událost včera v noci poctila močál
Mezi lidi chtěla robátka maličká
Všichni radostí vejskali, každej se smál
Na klíně jsem je zahřála, já, důstojná bahenní babička
A když je počasí tak jako včera, narodí se i ta dvanáctá
A pak můžou mezi lidi a do bahna je táhnout, hned jak ráno zasvítá
Odvést je od pravdy do neštěstí
Odtáhnout ženský do neřestí
Včera se vylíhly a dnes už ve městě třeští
Pouze blázny do svých sítí nechytí
Ale svedou je na cestu rozumnou
A skrejvaj se pod spodničkou
Moc milenců a málo jich plane láskou
Fotografové ženský pro hnus fotografujou
A ženský ne krásu ale hanbu odhalujou
Ne pro syny, ale pro peníze mužský milujou
Ty bludičky ve městě jsou, tvý štěstí na mraky rozkradou

Bludičky se řádně vzdělaly pro tu slabošskou bandu lidskou
Rusalky je naučily správnýmu těla držení
Krkavci jim řekli kdy přitakávat a to je předností velkou
Od upírů klíčovou dírkou prolézat umí
Cha, cha, to stalo se včera a dnes už mezi námi jsou
Jak tak koukám, támhle z pátý řady se na mě smějou
To není žádná pohádka, to vážně říkám
Že jsem bahenní žena, svý slovo na to dám
Včera se vylíhly a dnes už ve městě třeští
Pouze blázny do svých sítí nechytí
Ale svedou je na cestu rozumnou
V hospodě se namol opijou
Pak jdou domů a zákony přepíšou
V temný ulici tě přepadnou
A pak nespravedlivej rozsudek vynesou
Jdeš to říct lidem, ale lidi nikde nejsou
Jenom oči, samý oči a tvý nervy se třesou
Pod krásným obličejem najdeš krajinu pustou
Ty bludičky ve městě jsou, tvý svědomí na mraky rozkradou


BÖHMEN UND MÄHREN (N3)
hudba Vl. Veit, 2008

Vraždící bestie k ideám najmutá
rozryla celý svět v jediné válce
nacismus marxismus, ďáblova varlata
zhoupla svět do vraždy, maškary tance

není zač bojovat komu být věren
zní teskná písnička Böhmen und Mähren

Ten kdo má charakter závistným sousedem
udán a odstrčen v evropském zmatku
před kým být hrdinou, před jakým národem
před tlupou zbabělců, chamtivců, spratků

Tábory na vraždu, židovský holocost
námořní bitvy na světových mořích
po právu jistotách zůstala holá kost
smrtka se hlásí ve všech lidských dveřích

Po městech evropských dupají nálety
krásná a prodejná zůstává Praha
podkova neškrábne leštěné parkety
Heidricha zabili, udáme vraha

Na polích úroda sváží se do stodol
z továrních komínů šlehají draci
zahynout nám ani budoucím nedovol
máme jen život a nevděčnou práci

Potrava na lístky, příděly lakomé
překopat plevel, svět je ve válce
máme též hrdiny, my z nich nic nemáme
z východu za mrakem vychází slunce

Stalingad, Tobruk tam za sedmi horami
den končí,večeře, žena už zívá
za noci do temna za okny slepými
na zemi v požáru člověk se dívá


BOURAČKA (S2 L13)
1972

Auto po ulici jede
Motor vrní nudnej nápěv
Bouračka se na něj směje
Už rok čeká, dnes má naspěch

Náramně je rozjařená
Z kupy dětí jak tu vřískaj

Docela se probudila
Děti do pokličky třískaj

Auto po ulici jede
Motor vrní nudnej nápěv
Bouračka se na něj směje
Pozorně sleduje výjev

Jak se dítě rozeběhlo
Auto jede po ulici
Jak se dítě zastavilo
Už bouračka nervy ztrácí

Řidič volant vlevo strhne
Tam, co kandelábr stojí
Bouračka se na něj vrhne
Čumilové už se rojí

Bouračka je celá pyšná
Z toho, jak se vydařila
Člověk s bolestí se zeptá
Kde se tady objevila

Přišla jak plod lásky hříšné
Nechtěná se narodila
A že zná jen skutky hrůzné
Rodiče své zahubila

Oči všem se strachy šíří
Nad potomkem barvy krve
Jak se mu na světě daří
Auto do příkopu svrhne

Auto po ulici jede
Motor vrní nudnej nápěv
Bouračka se na něj směje
Dlouho čeká, pak má naspěch


BOUŘE (N3)
hudba Vl. Veit, 2007

Šedivé nebe se sluncem až za mraky
Deštěm na krajinu po kapkách klesá
Za mokrou záclonou les dělá úkroky
Větrná mluva je bleskově kusá
Klikaté mramory leští vzduch do hromu
Praskavá světlice vpila se do stromu

Peřiny mokra jsou pod mlhu vystlány
Mlha kraj za šňůru potoka tahá
Údolí před chladem skrývá se do hlíny
Hlína je blátivě, neplodně nahá
Vichřice paty své do dubu srazila
Železnu ruku si o skálu rozbila

Život se přikrčil, z barev se vytratil
Šedivost přítáhka krajině uzdu
Barvy se rozpily, soumrak je začernil
Temnotu vyzval na spanilou jízdu
Do svých zdí z kamene domy se zařekly
Bázlivě do světla okna svá oblékly

Samota bubnuje na buben půlnoci
Kobyla lijáku na střechy močí
Myšlenka o smrti hlavou se potácí
Jak šelma z temnoty na krk ti skočí
Pověra z truhlice svíčku si vytáhla
Mířila na srdce, rozum však zasáhla


CADAQUÉS
hudba Vl. Veit, 2009

Jak zuby starého ještěra
skály se v krajině tyčí
slunce tu paprskem podpírá
mraky,co v moře se máčí
kamenné pláže a ostnaté keře
bez oken kostel, vypadlé dveře

Stařena do černých závojů
oděna, muž v černém plášti
vrací se do tichých pokojů
od hor se schyluje k dešti
vesnický hřbitov, železná vrátka
krompáč a lopata, násada krátká

Obzor se ohýbá nad mořem
ve skalách hnízdící ptáci
potok se potkává s úhořem
bahnitým tokem se vrací
moře si v příboji vlny své solí
chechtání racků zaznívá z dáli

Z vyprahlé hlíny nezvedneš
odpověď, kterou tu hledáš
prázdná je pravda, prázdná lež
v horku si na kámen sedáš
tvá cesta odnikud nikam se točí
v dálce se ohýbá, nikde nekončí

Za chvíli hvězdy se rozsvítí
rozťatý měsíc je v půli
Světlo se temnotou nesytí
kde hledat k životu vůli?
bloudění člověku jediná cesta
mlčící krajina, křičící města


CESTA DO ZEMĚ STÍNŮ
podle H. Ch. Andersena
hudba Vl. Veit, 1967

Vyprávím slepejm o stínech života
Že totiž každej předmět stín má
Že o stíny je připravila jejich slepota
A že slepej slepýho víst kam nemá
Zázračný brýle vám dám, tak pojďte
Do země stínů spěchám
Král země nám otvírá, zve nás dál
Tam, kde nikdo stín nemá
Každej má místo tváře tmu tam v zemi stínů

Utíkám stínohrou města mezi stíny po lidech
A na stín si nešáhneš
Stín políbíš, ale neudržíš ho na rtech
Moc stínů je jeden stín a ten nedoženeš
Dav chce stejnýho Boha, stejnou pravdu
Stín po snu
Jeden dům jako druhý, jeden názor
Všichni hážem na jednu hromadu
Král má místo mozku tmu tam v zemi stínů

Jsem veliký král stínů, jsem ve stínu stráží
Ve stínu a ochraně hradu
Stín mám ve znaku, znak mám ve stínu
A od stínu ke stínu jdu
Stín smrti tudy jde a splývá s námi
Stínem únavy
Někdo je zbabělý, jiný silný, dobrák, hlupák
Jó, jen šustí stíny
Tam člověk má místo ksichtu tmu tam v zemi stínů

V kraji, kterému se odedávna říká Paměť země
Nastal zvláštní hluk
Pampeliška se moc protáhla a tou dírou
Vylez pampeliščí kluk
Vítr se fouknout nestydí
A kluk do země stínů pádí
Utíkal i král, ten pohled bych vám přál
Jak každej stín nohy na ramena bral
A žádnej už neměl místo očí tmu tam v zemi stínů

Jenže v pohádce všechno dopadne fajn
Ale skutečnost je trochu jiná
Po ulici každej z vás jde jak pán
A stín k vaší patě usedá
A bylo to zrovna včera, šel jsem koupit
Housky a litr mlíka
Slunce bylo úplně jarní
A na rohu vyrostla malá pampeliška
Ale každej měl místo tváře tmu jak v zemi stínů
Všechno bylo přesně takový jak tam v zemi stínů


CÍNOVÁ ARMÁDA
hudba H. Cigner, 1969

Život, to je ve věčnosti chvíle
Kdy můžeš i ty rozhodnout
Víš o marnosti, životě i díle
A tak měj snahu, ať je ta chvíle krásná
Buď jako dítě zaujaté svou hrou
A co dítě čeká, kam jeho snahy jdou
Tam poděje se i tvé snažení
Však se dočkáš
Snaž se stát nad svou cínovou armádou
Bude boj a život je v něm sázkou
Nesmíš ho dát
Dát větru napospas svého života čas

Ať píšeš knihy a nebo hledáš lék
Ať živíš houf svých malých dětí
Ať vymejšlíš důmyslné stroje skvělé
Měj snahu, ať je ta chvíle krásná
Ať skládáš muziku anebo v obrazech vše máš
Ať miluješ cestování a nebo noční flám
Jseš v právu a svou válku tím vyhráváš
Však se dočkáš
Směle do útoku, neboť život je útok sám
Prací nové vojáčky odlejvám
Nesmíš je dát
Dát větru napospas svého života čas

Na písku času svůj boj vybojováváš
Zmítáš se v těžkém zápolení
Seš vojevůdce a svůj život v sázku dáš
A tak měj snahu, ať je ta chvíle krásná
Jseš přesvědčen, že ze svejch dětí lidi uděláš
Že budeš dlouho žít a svět kolem sebe poznáš
Nepovoluj bitvu a bojuj dál
Však se dočkáš
Věř, že nejlepší je jen ta píseň tvá
Že jí nejlíp umíš zazpívat
Nesmíš se dát
Dát větru napospas svého života čas

Knihu ti nevydaj, svůj boj prohráváš
Ženská ti prchla, zmizela v dáli
Ze školy vyhozen, obrazy neprodáš
Myslíš, že v životě už není chvíle krásná
Plány vynálezů ti ukradl tvůj šéf
Hudbu ti odmítli a peníze nemáš
Ale neházej ještě flintu do žita
Však se dočkáš
Armáda prohrála, to nevadí, novou vystroj
Najdi si lepší holku, vymysli lepší stroj
Nesmíš se dát
Dát větru napospas svého života čas

Dívej se na hru dětí svých
Jak je pro ně dobrodružná
Vůči věčnosti také není nic
Ale daří se jim jedno, ta chvíle je krásná
Dovedou ji krásnou a nechtějí proto víc
A co ty bys chtěl není žádné vítězství
Jen zapomnění nás na své lodi odváží
Však se dočkáš
Važ si té chvíle, která se život nazývá
Běž s ní do útoku, to je tvoje armáda
Nesmíš ji dát
Dát větru napospas svého života čas

Slunce zapadá
A tak hurá za sluncem
A tak hurá za sluncem
A tak hurá za sluncem


CÍRKEVNÍ TATÍCI (S9 A1)
1977

Církevní tatíci čertu se prodali
Za úpis mlčení pohodlí dostali
Do kleští chytili učení Kristovo
Dali si odpustky za prolhané slovo
Haleluja

Církevní tatíci strachy se pomátli
Do kruhu sofismat věřící zapletli
V bludišti prospěchu cestu si hledají
Ve stínu kostela se spásou kšeftují
Haleluja

Církevní tatíci láskou vyhrožují
Kdo s čertem nepůjde, tomu ji nedají
Milost rozmělnili biskupským halířem
S vědomím čarují nad plným talířem
Haleluja

Církevní tatíci s předplaceným nebem
Prorokům vládnou svým mocenským souhlasem
Na spásu nevěří, na zemi ráj mají
V palácích bydlejí, nekážou, kecají
Haleluja

Církevní tatíci ke Kristu vzhlížejí
Mají ho na kříži, tam si ho nechají
A kdyby sestoupil, nic by se nebáli
Vzali by kladivo, zase ho přibili
Haleluja

Církevní tatíci do světa volají
Lidičky, nevěřte, nebo vám nabijí
A kdyby někdo z vás přece jen uvěřil
Pan biskup s tatíky hned by ho zatratil
Haleluja

Církevní tatíci v naději shlížejí
Věří, že v pokoji stáří se dožijí
Co bude po smrti, to je v rukou Pána
Pána nad mouchami, tatíčka Satana
Haleluja


ČERVENÝ VOZÍČEK (N2)
hudba Vl. Veit, 2007

Po cestě utíkal koníček
Za sebou červený vozíček
A na něm seděla princezna
A ještě děvečka námezdná

Princezna volala rychleji
Přes řeku divokou peřejí
Koníček rychleji nemůže
Děvečka námezdná pomůže

Jenže se vozíček převrátil
Princezně koleno vyvrátil
Děvečka sháněla doktora
No a tak doběhla do dvora

Do bitvy chystal princ armádu
Honem mu popsala nehodu
Princ sebe vyšvihnul na koně
Meč on měl připnutý po straně

A hned jak princeznu uviděl
Na všechno na světě zapomněl
Zapomněl i jak se jmenuje
A jeho táta kde kraluje

Princezně zahojil koleno
Přivázal jí k němu poleno
Jeli dál červeným vozíčkem
Taženým veselým koníčkem

Nemohli lásky se nasytit
Nemoh princ do války odejít
Dívali se jenom na sebe
Mysleli, že jedou do nebe

A jestli do nebe dojeli
To už nám pohádka nesdělí
Neřekne to ani děvečka
Ta vodí dokola koníčka


ČESKÁ POŤOUCHLOST (S7 A3 R1)
hudba Vl. Veit, 1976

Ticho a ticho si ulehlo na domy
Sevřené rty a sklopené oči
Podivné mlčení dřevěné madony
Paragraf hrozí, měsíce kráčí
Staletí ticha a kamenná nehybnost
Jenom se zachechtá skřet česká poťouchlost

Maléry vladařů, špiclovské šlápoty
Hlupácké strachy, prolhaná huba
Průměrné obavy průměrné slepoty
Nádherné místo, ve studni žába
Pokorná povaha, jalová poslušnost
Jenom se zachechtá skřet česká poťouchlost

Marnost a zbytečnost každého snažení
Pitomost dusí, stahuje žíly
Nádherní lidé, tak bohatě nadaní
K čemu, když pouze ztrácejí síly
Ospalé oči a strašlivá malátnost
Jenom se zachechtá skřet česká poťouchlost

Bloudění bez cíle a cíle bez smyslu
Série klamů, nucený úsměv
Smířlivost s bezprávím, závody na osud
Šeptanda, smutek, závistný nápěv
Nečistá kůže a bezbřehá mrzutost
Jenom se zachechtá skřet česká poťouchlost

Docela zbytečná myšlenka na hříšnost
Zbytečná snaha si cosi užít
Kde není volba, tam není odpovědnost
Nepozná blízkost, kdo nesmí se vzdálit
Ztracená písnička s titulem vzdělanost
Jenom se zachechtá skřet česká poťouchlost


ČESKÝ PARLAMENT
1995

Na Malé straně dnes dějí se věci
divoká zvířata dovezli v kleci
pouštěj je do města, kdekdo už prchá
do zítřka sežerou každýho Čecha
dupají a k tomu muzika hraje
Odkud sem přitáhla, z kterýho kraje?
vepředu principál, do taktu buší
kapela za ním má zacpané uši

To je známý cirkus band
huhde, huhde, huhde, huhde
český parlament
super expert plus a pro
huhde, huhde, huhde, huhde
parlament s.r.o.

Kráčejí v šiku a jsou strašně drzí
kdo to má poslouchat, ty jejich vrzy
v pochodu hráběmi o pánve chrastí
do hrnce třískají stehenní kostí
co jsou to za řeči, o čem to mluví
kdo tomu rozumí, z čí je to huby
teď lezou do domu, koukněte na ně
prý budou vybírat od lidí daně

Po celé zemi už stavějí urny
chtějí nás zpopelnit, odpor je marný
máme však štěstí, teď šeptají masy
nechaj nás přežít, když dáme jim hlasy
jaký to v manéži nádherný život
polykač ohně a po laně pochod
salto mortále a na střeše záklon
z visuté hrazdy skok, bum a je zákon


ČTYŘI SLONI (A2)
1976

Státní bezpečnost se táže
Odkud prší moje gáže
Prší z mraků jen se leje
Z hromobití poezie
Mám najaté čtyři slony
Na ty strašné milióny

První slon má modré oči
Nad komínem něžně tančí
Za soumraku zvedá nohu
Huhlá cosi k Pánubohu
A když spatří hvězdy ve tmě
Do komína troubí smutně

Druhý slon má velké břicho
Pod kaluží hledá ticho
Roste z vody, z louží pije
Himaláje převyšuje
Zlatou síťkou kolem máchá
Za den chytí tunu ticha

Třetí slon je trochu zvláštní
Touží stát se žlutou třešní
Aby potom jedné dívce
Sloužil jako náušnice
Až se ona večer svlékne
Ten slon věří, že ho spolkne

Čtvrtý slon je vlastně beran
Vlastně šťovík, vlastně z Jevan
Všechny vily jsou tam jeho
Nemyslí však tím nic zlého
Chvíli beran, chvíli ovce
Vila to je chvála obce

A tak, milá bezpečnosti
Moji sloni snesou dosti
Snesou náklad, snesou vejce
Večer snesou s nebe slunce
Sluníčku pak doma z tlamy
Vytahuju milióny


DĚDEK A BÁBA
hudba Vl. Veit, 2009

Na cestě, na slunci ležela žába
kterou tam rozšlápla bezzubá bába
kousek dál kdosi zas na hada ťáp
to byl ten od báby kulhavej chlap

Bezzubá, kulhavej, dvojice hrozná
kudy jdou dupají, každej je pozná
slyšel je na dálku malinkej kluk
táta byl Indián, tak vytáh luk

Ucítil příšerné svrbění v patách
za šutrem přikrčen, tětivu natáh
prudce a rozhodně vypustil šíp
uslyšel za křovím plačtivé píp

Šíp propích potkanu šedivé ucho
zapípal, zapískal, pak bylo ticho
do ticha ozval se příšerný prásk
kulhavý dědek si hladově mlask

Zaběhl do křoví, vůbec ne líně
jenže tam ležela divoká svině
zuřila, až se jí naježil fous
vylítla na nohy, dědek ji kous

A bába rozšlápla hlavu jí vejpůl
dědek ji vykuchal, položil na stůl
chlapec vzal krumpáč a do země kop
vykopal široký, hluboký hrob

Do hrobu nacpali svini a bábu
potkana, dědka a železnou troubu
vynesli nad nimi strašlivý soud
všechno to upekli, zbyl jenom čoud P>


DĚD, VNUK A TCHÁN / JÁ MÁM STRACH (S13)
hudba H. Cigner, 1970

Já mám strach!
Já mám strach!
Já mám vždycky hroznej strach
Když se vkrádá na můj práh soumraku mrak

Svědomí mě honí
Šest let se mnou nic není
Až mám z toho prapodivné vidění

Koukám na gruziňák
Co můj tchán na stůl vytáh
Vtom jsem zaslechl tichý krok
Já chci taky lok
Řek jsem Tak sem pojď
A to vám byl pro mě šok
Z plné flašky obsah mizí
Na dně ani slzy

Zvolna chápu, duch sem přišel
A ten ze tmy zaškytá
Vrátil jsem se pro svůj příděl
Co za živa jsi mi vzal
V temnu ve sklepě
Míval jsem tam flašky dvě
V jedné rum
V druhé na krysy jed, ach jed

A měl jsem strach
Já děd měl strach
Měl jsem vždycky hroznej strach
Aby flašku rumu někdo nevyžah

A já byl mlád
Já vnuk byl mlád
Rum mě do sklepa přitáh
A v tom temnu na mour sednul
Rum vyžah, ach

Mocně jsem se napil
Strach mou duši opustil
Rozsvítím a co nevidím
Jsou tam flašky dvě
Tvarem totožné
Vinětou však rozdílné
V jedné rum, v druhé na krysy jed
Ročník šedesát pět

I ty dědku, jeden dědku
Tys to pěkně vymyslil
Abys viděl, milej zmetku
Flašky jsem ti vyměnil
Pak do sklepa šel děd
Na mour sed a popad jed
Od té doby nebyl vidět
Tchán myslel, že utek

A teď mám strach
Teď mám strach
Pokaždé mám hroznej strach
Když se vkrádá na můj práh soumraku mrak
Svědomí mě honí
Šest let se mnou řeč není
Až mám z toho prapodivný vidění

V rozhlasovém hlášení
Hlásili, že plyn není
Ve sklepě je trochu uhlí
Tchán suše poznamenal
Je to asi šest let
Tehdy, jak ztratil se děd
Dovezli metráků pět
Jděte tam hned teď

Já tam nešel, šla tam žena
Já se věšel, má je vina
Bude hrozné odhalení
To vypadá na vězení
Však uhlí přinesla
Slovem ani nehlesla
Tchán přikládal
Lopatkou se v tom šťáral

Já mám strach
Já mám strach
Co se bělá v briketách
Tchán pozná, že to není uhelný prach

Po stopách pralidí
Tchán celej život slídí
Lidská kostra z doby uhlí
Pohlédni zeti!

Pak v tisku odborném
Letěl článek za článkem
Jsou to prvohory
Kam spadá nález kostry
Lidský génius
V prvohorách znal špiritus
Jemu díky se nám nález
Zachoval dodnes

Celej svět se teďkon diví
Na Ostravsku žili lidi
A to v době prvohorní
Všude jinde jen plazi hnusní
Tchán můj se slavným stal
Nálezu své jméno dal
Netušil, že jméno dal
Tomu, od kterého ho vzal

Já mám strach
Já mám strach
Čet jsem dneska v novinách
Další nález kostry ženy v briketách


DÉŠŤ KTERÝ ŽIVÍ (N1)
hudba Vl. Veit, 2007

Déšť který živí a zalévá život
Koloběh vody na zářivém světě
Jasný jak svatost má jen v sobě původ
Na sílu nevěří, hrá si jak kotě
Člověka přehlíží, nic o něm neví
Pohoří potokem do moře plaví

Déšť, který živí a zapadá v trávě
O kterém dozvíš se jenom když chybí
Ovzduším padá ti pod nohy právě
Vstupuje do řeky, loví si ryby
Člověka přehlíží, nic o něm neví
Pohoří potokem do moře plaví

Déšť, který živí a probouzí smutek
Probouzí tušení, které mě leká
Strnulé pohyby dřevěných loutek
Já myslím na život, on myslí řeka
Člověka přehlíží, nic o něm neví
Pohoří potokem do moře plaví

Déšť, který živí a bujení spouští
Nestojí o výšky, přikrývá zemí
Vrací se do lesů, nepadá v poušti
Nechápu obraz, vidím jen rámy
Člověka přehlíží, nic o něm neví
Pohoří potokem do moře plaví

Déšť který živí až vysvitne slunce
Vzpomínáš nejasně na pocit strachu
Duší to proběhlo slepě a krátce
Déšť slunci ustoupil propad se v tichu
Člověka přehlíží, nic o něm neví
Pohoří potokem do moře plaví


DÍVKA (S8)
hudba Vl. Veit, 1976

V davu lhostejných kráčíš opuštěna
S potřebou žít a s krajícem chudoby
Slyšíš na něžnost a na jméno žena
Potkáváš blázny a divné osoby
Mladá a bezbranná s jistotou v prázdnu
Zvednutá touhou a stržená ke dnu

Sex jako přítel ti posílá květiny
Pokaždé v náručí jiného muže
Hvězdnatý orloj a nebeské hodiny
Mlčení, závrať a zrosená kůže
V liteře pohlaví čitelná nejasnost
Rozlehlé pastviny, víno a proradnost

Veselí přátelé z přístavu domova
Vplouvají do noci brousit si ostruhy
Láká je výběh a neděsí obava
Sedmnáct let zná jen koníčky odvahy
Umlkla modlitba k domovské péči
Rány jen samota pokoje léčí

Samota pokoje a okno přízemní
Život jde po svahu, dolů se smeká
Přijď ke mně, zvednu se, uslyším klepání
Můj pramen dívky už do ženy vtéká
Budu se radovat, k smrti tak blízko je
Čistá jak sníh a ten brzy roztaje

Kolik je potřeba předmětů k žití
Peřina, koberec, okno a židle
Na stěně vzpomínky uschlého listí
Kamínek, růženec, šištička z jedle
A potom oči, co v duši se topí
V žaludku hlad a po lásce stopy

Lidi už v řadě jdou, tupí a sedření
Sevřeni pravítkem, není už místo
My se tam nevejdem, budem vyhoštěni
Lidstvo je mazlavé, lepkavé těsto
Nad ránem viděná perlička dívky
Mramor a stín a nehybné křivky

Černá a bílá žádný příběh neskrývá
V zlomených tónech je písnička žití
Zlomené barvy, zlomená šedivá
Světlo, co kruhem si sílu svou krátí
Ulice, myšlenka, zrcátko, úsměv
Mlčení, prázdno, touha a výjev


DLOUHÉ E, KRÁTKÉ E (R4)


DNES DRUHOU PÍSNIČKU… (S2)
hudba Vl. Veit, 1974

Dnes druhou písničku pro tebe zpívám
Abys nevěřila slovům, co říkám
Neručím za sebe, mám hlavu v nebi
Co zejtra provedu, nikdo z nás neví

Povídám Láska a sleduji v srdíčku
Jestlipak Pánbů snad napoví písničku
Chtěl bych tě milovat, chtěl bych tě líbat
Jenom pro písničku, co by šla zpívat

Prodal jsem život do větrnejch sdělení
Prodal jsem dotyk za vzdálené setkání
Setkání v písničce, věčné a neměnné
Vždy jinak zpívané, vždy jinak chápané

Nikdy tě nezradím v touze a písni
Najdeš svou podobu v propadlé žízni
Poznáš se v portrétu vlny, co přelila
Palubu dneška a pak se ztratila


DOMOVINA (S8)
hudba Vl. Veit, 1975

Krajina půdou rozprostřela domovy
Stromem a loukou a vodou se vypoví
Tká lůžko vlání a nabízí zákoutí
Ženo a matko, vtažená do proutí
Bez slova, bez činu je žerdí vlajky
Nahoře rubáš a uvnitř má krajky

Krajina půdou rozprostřela domovy
Dlaň hlíny chodícím podkládá pod nohy
Nabízí náruč staviteli domu
Češe kožíšek poli obilnému
Zakládá kopec a otvírá údolí
Pohání potok, řece se podvolí

Žena a krajina, květ z jedné kytice
Úsměv vykrojuje něžností krajíce
Za pevnou hrází podá ti hladinu
Zrcadlem zdvojí odraz nekonečnu
Šetří už od léta vánoční rybu
Tají v sobě duhu božího slibu

Tak jako zbraň vzešla k obživě, k obraně
A dala muži zrod a trny květině
Tak dává kámen zeď a štít k bydlení
A oheň potravu a vítr k dýchání
Mráz rozdal práci a hranici žití
Dráb gravitace dal smysl vzepětí

Tak dala bezbrannost ženě krev domova
Užitek koníčku kopyta podková
Krajinu sekera, srp a pluh světí
Hřbet střechy vzepře se ručkama dětí
Květ města drží na stéble jazyka
Stůl národa prostírá poetika

Červenou růží vzkvete muži do dlaně
Vírou ho proroste jak bylina stráně
Voní medem když kosu rozklepává
Do sna mu dívkou prosluněnou vstává
Sčítá mu hvězdy padlé na ramena
Vešla do písně, kde písní je žena


DO SEŠITKU, COS MI DALA (S8)
1977

Do sešitku, cos mi dala
Nakreslím si sluníčko
Aby na mě hledívalo
Jako tvoje očičko
Až na cestách budu smutný
Kdesi mezi cizími
Mrkne na mě ze sešitku
Zazubí se zubami

Do sešitku, cos mi dala
Nakreslím si domeček
S modrou střechou, bílým plotem
Plný zlatých koleček
Kolečka se budou točit
Cinkat jako zlaťáky
Cingilingi připomínat
Že mám sešit od lásky

Do sešitku, cos mi dala
Nakreslím si hvězdičku
Pod ni postel se nebesama
Zamčenou na mašličku
Až se vrátím zpátky domů
Za mašličku zatáhneš
V kolenou tě chytí slabost
Do postele upadneš

Do sešitku, cos mi dala
Nakreslím si klikyhák
Aby stránku zašmodrchal
A obrázkům dodal šmak
Aby trochu poeticky
Zaháčil mé starosti
Že mi totiž všechno visí
Mimo tebe, radosti

Do sešitku, cos mi dala
Nakreslím si černej les
A okolo strašný horko
Že bych hned do lesa vlez
Místo stromů ale krajky
Co má tvoje spodnička
Dvě ovečky, jedna louka
Nad les rohy měsíčka

Do sešitku, cos mi dala
Nakreslím si aeroplán
Co unese naše štěstí
Neboť mám takovej plán
Poletíme do svobody
Poletíme nad mraky
Poletíme, přistaneme
Šťastná budeš, já taky

Do sešitku, cos mi dala
Všecičko si nakreslím
Pak postavím galerii
A obrázky vystavím
V galerii bude vana
Pro každého bydlení
Čtyři demižóny vína
A místo k milování


DRAHOKAMY
1971

Na východě růžové poupě rozvilo se v jasný květ
Pec východní žárem hoří
Věčný brusič drahokamů přehlíží své dílo
Každou kapkou celé slunce září
V ženě rodí se drahokam země
Bolestí vstoupil, usmál se jemně
Jak drahokam ranní rosy světlo chválí
Na trávníku lásky tichý a malý

Tráva usychá pod slunečními paprsky
Ztrácí se rosa ranní
Rozplyne se závoj první jinovatky
Když slunce východ rozjasní
Tak rychle mizí život člověka
Démantem zasvítil, vzhůru pospíchá
Jaké to bylo? Šlo to, ale trochu jsem se nudil

Východ se zatřpytí veselím, ale poledne
Nevzpomíná předešlé slávy
Rudé listí zapadajícího stromu života
Je setřásáno s větví oblohy
Lidé ve městech, v domech ze šuplíků
Králíkárna, odchov tvorů, zastavárna hříchů
Režim myšlenek, režim dne, režim odevzdání
Mám tě rád je prášek na noc, co z rádia zazní

A sluneční strom, rozkvetlý květy červánků
Jak třešeň zjara náhle opadá
Nocí je pokácen, vyvrácen z kořenů
Kouzelník slepoty svým pláštěm zamává
Tak rychle mizí život člověka
Volám naň Stůj, ale on nečeká
Noc vylézá ze své klece a kolem se plíží
Slunce leze do své pece, tvář mi ozáří


DUHA (N1)
hudba Vl. Veit, 2007

Skleněným příklopem nebe zem přikrylo
Úsvit do vodových barev přešel
Slunce si o mraky obličej rozpilo
Vítr se rozšuměl v sípavý kašel
A člověk prázdnotu tupostí balí
Strojem se dotýká nahoty polí

Mokřina pod trávou do země odchází
Opouští život a vrací se skále
Z příběhu kamene pramenem vychází
Čistota jemnosti v nezdolné síle
Člověku pod patou koloběh mizí
Země je domov a přitom tak cizí

Koloběh kamene na vlnách čediče
Opukou v břidlici žulu si míchá
Krystalem pradávné bláto si obleče
Křemenu do žíly zlatou smrt píchá
Člověka najdeš až v hořícím uhlí
V jeskyni za ohněm stíny se pohly

Čas krokem kamenným krajinu roztáčí
Není kam pospíchat ve hvězdné nocí
Světlo svou rychlostí prostoru nestačí
Vesmír se rozchází bezbřehou klecí
Naděje skryta je ve zlaté masce
Co víru svěřila nezištné lásce

Vítr se obrací, vane mi do tváře
Odpověď odnáší otázku nemá
Vzdálené kopce teď vstupují do záře
Chvilka je jediná života cena
Na hraně deště kraj zalilo slunce
Duha kraj zapnula do půlky věnce


DUHOVÁ BUBLINA
hudba Vl. Veit, 2010, Kréta

Láska mi tichnounce vypráví o smrti
rozbíjí schodiště, vytlouká okna
nohy a břicho a ústa má pěkná
všechno co zřejmé je v temnotu obrátí
přitom má přebytek barev a světla
letící duhová bublina mýdla

Láska mi tichounce vypráví o zkáze
zbořená města a spálené duše
tváří se nadšeně, stydlivě plaše
malebná nahota na vzácném obraze
svatému Janovi hlavu teď setla
letící duhová bublina mýdla

Láska mi tichnounce vypráví o vraždě
něžnost a sladkost na zlaté lžíci
tlukoucí srdce, už není co říci
plíce a ruce a oči a hýždě
za nožem chroptění lidského hrdla
letící duhová bublina mýdla

Láska mi tichounce vypráví o boji
zvířata, lidé, bozi a krutost
krása a vítězství, štěstí a vilnost
bohatství s loupeží v jednotě stojí
nájezdník v temnotě koně si sedlá
letící duhová bublina mýdla

Láska mi tichounce vypráví o lásce
Zkáza a smrt, vražda a válka
největší blízkost a obludná dálka
štěstí jen na vodě život jen v otázce
v propasti ukrytá falešná modla
letící duhová bublina mýdla


EMIGRACE (S10 A7 L14)
1987

Kam sahají slova lidem v emigraci
Slova o domově, smysl se jim ztrácí
Zůstat, jít, či vzdát se, otázky se řadí
Kůň zraněných dějin po obzoru pádí
Do lásky, do žití, politik se plete
Vše, co k uchopení, hrubou rukou hněte
Do písně se vecpal, okna cihlou zazdil
V politické louži lidskou duši smočil

Emigrací rozříz život na dva díly
Na dva díly mrtvé, bez duše a síly
Strach, bolest a marnost na svou stranu pojal
V alianci s nimi naši duši rozťal
Trpělivost nemá v nekonečnu kořen
Emigrace bolí, co si s ní teď počnem
Musíme s ní spávat, semenem ji kropit
Mrtvé dítě denně nadějí pak kojit

Politik se směje na ovečky bludné
Které chtějí válčit, zbraně nemaj žádné
Rozpornost jim zbyla jako pastva denní
Zbloudilost, co nezná žádné přemostění
Chyceni do pasti, neschopni se smluvit
Chřadnou bezdomovci, lačni sebe zradit
Politik se směje, s potěchou se dívá
Vítr stopy v písku svým tělem přikrývá


ES KONDOR PASA (S13 M2 M3 R1)
hudba H. Cigner, 1970

Es kondor pasa
Půl kila masa
Vlez Khón do Lhasa
Svíčková
Za vodou v rákosí
Pase láma kozy
Nepas se pencheur
Eperikolóz za jízdy

Jsem Bůh i ňábel
LSD a námel
Láma dostal kašel
Mendelson
Khón dostal rýmu
V kedrovém stínu
Záviděli mu
Konšelé - hej páni

Žlutý kytky
S mokrou vázou
Jsem jak pomník
Před oázou
Dám dělovou ránu
Másla sestry Sanu
Kvin Džejn Janu - tu pannu

Až za rok vrátí
Tak pozdrav její máti
To stalo se za tratí
Jór litr Džejn
Vyrovnal jí fraktůr
Za zlomenou fraktůr
Usedl na traktůr
And jel

Být tak kovářem
Mít jeho kýlu
Koupím cementál
Sním z něho díru
Na pasece motýl
Přišlo poštou ranní
Blůma pobledlá
Matrace

Svítá nad louží
Ach, Naďa touží
Láma ji souží
Za psí branou
Tam napsal Voltér
Václav je montér
Blanický eskamotér
Nautilus - volám

Až půjdeš po cestě
Stále tě neslyším
Bellunda v halusboudě
Markéta moja
Bílá je bárka má
Pořád tě neslyším
Má bárka bílá je
Co jsi říkal

Na obzoru bárka bílá
Není ti rozumět
Musíš se oholit
Kočku, knír a splín
Láska je lék
Tak mi kousek dej
Jen na lékařský předpis

Ech kondor pasa
Od masa flaxa
Neperte doma
Pečeme za vás
V Praze bude vedro
A v Habeši metro
Podej mi to vědro
Depártment

Tázal se doktor
Kde mám er há traktor
Páni ho snědli
Krávy vypily
Kde jsou ty páni
Volaj do lesa
Co se ozývá?
Moment - Není tu…

… a teď tu byl
Asi někam šel
Kampak by chodil
Já ho nehlídám
Ať mě s tím neštve
On to tak nemyslí
Nezastávej se ho
Já se ho…

… nezastávám
To říkáš teď
Ty si to moc bereš
Hele hleď si svýho
No tak já už mlčím
No, to bych si prosil
Stejně jsem tě neslyšel
Lá, lá, lá

Dobrou zprávu přináším vám
Na Petříně natřeli lavičky
Už nikdy nikdo nebude sám
Neb ve Zverexu dostali rybičky
Zastavte ten vlak, už je to tak
Litr mlíka ničím nenahradíš
Bacha, než tě začnu milovat
Hele, na Bacha mi teda nešahej
En ten tyky dva špaliky
Čert vyletěl z elektriky
Bez klobouku bos
Narazil si nos
Senkjů veri mač


EXILOVÝ HRNEC (A2)
1979

V exilovém hrnci guláš se nám vaří
Spolkařství a vůdci, politické strany

Rozmíšky, potyčky, ach, jaká svoboda
Na stěně Masaryk, tatíček národa

Každý z nás pravdu má, nikdo se nemýlí
Mládež je zkažená, mi jsme jiní byli

Na schůze nechodí, jedou do Španělska
Mi jedem do Prahy, tam je země česká

V krajanských novinách píšem si dopisy
Spisovnou češtinou jak to bylo kdysi

Ach, svatý Václave, není jak bejvalo
V Praze jsou Plastici, to nám tu scházelo

Mi se však nedáme, s národem budem žít
Dršťkovou, jelítka, tlačenku a žejdlík

Blaničtí rytíři, učitel národa
Jan Ámos Komenský a česká hospoda


FOLKLÓRISTÉ (S8)
1976

Z jakých vlastně zdrojů folklóristé žijí
Voskovaným plátnem písně obalují
Začalo to láskou, skončilo to vášní
Počáteční úctu, bezohlednost přezní

Kolik různých pojmů nasadili v boji
Rozhodli o právu, titulem se hájí
Z lidu vzali píseň, pustili jí žilou
Dali si ji k nohám, zavalili skálou

Léta přeřezali, postavili hráze
Kruhy obrnili, všechno v dobré snaze
Sestavili kánon o čem chce lid zpívat
Mluvili o panně, co už nechce dávat

Krásu očistili, vložili do krabic
Vykřikli: Vy mladí, stejně neznáte nic
Položili lávky přes potok zpievanek
Řekli: Byly bouře, teď už je jen vánek

Muzea se drží jak tonoucí klády
Slídí po krajině, naplňují sklady
Cepy teorie mlátí každou slámu
Všecko skvěle znají mimo píseň samu

Život co je píseň, který právě dýchá
Smutek, láska, zmatky, krása, která kejchá
Říci celou pravdu bez cenzurní orby
Podrbat se v duši, která stále svrbí

Žádná estetika, národnostní mindrák
Skleníkové kytky, vyšlechtěný zobák
Rovníková nula v tropech vzdělanosti
Píseň to je jizva vzrostlá na bolesti

Vědec folklórista do zdechliny píchá
Současnost ho děsí, jedy sbírek míchá
S mocnou vehemencí píseň vyklešťuje
Bože, z jakých zdrojů folklórista žije

Vzdálen současnosti padělatel dějin
Zprostředkuje koupi papírových cenin
Vytvořil si model lidového bůžka
Podřezává ovce, hodnotou je kožka

Z jakých vlastně zdrojů folklóristé žijí
Voskovaným plátnem písně obalují
Začalo to láskou, skončilo to vášní
Počáteční úctu, bezohlednost přes ni


GALICIE (S10 A7)
hudba Vl. Veit, 1988

Borovice svou jehlou šijí
Šaty pro čínský akvarel
A slané vlny kámen pijí
Co sochařstvím břehy rozezněl

A staré moře mladý potěr
Nechá si třpytnout z věčnosti
A pratvar krabí chrastí do děr
Pod kámen oblý lehkostí

A člověk bose žulu hladí
Člověk, ach, co to znamená
Že vteřina tu bose chodí
Vteřina věčností zjitřená

Mrak běží v letu, přitom leží
Voda, nad vodou vodní býk
Svou zemi krávu shůry střeží
Aby pak do ní deštěm vnik

Hory zčernalé stálým ohněm
Kameny sluncem bělené
Zelené moře v tahu zorném
Modřinou nebe zbarvené

A člověk v černém s tváří ženy
Nepozměněn jde stoletím
Srdce tu tluče, ne však změny
Tíhou je vše a rozcestím


GALILEO (S9 A1 A5 R4)
1977

Galileo Galilei
Mocipáni silně klejí
Žalářníci chrastí klíči
Tvrdíš, že se Země točí
Galileo Galilei
Děti se tvým bludům smějí
Otrávil jsi pana vládce
Už se staví šibenice
Staví staví šibeničky
Sbíraj dřevo na hraničky
Sbíraj hlasy, sedaj k soudu
Obhajuj tam svoji pravdu

Galileo Galilei
Na skřipci ti zahrát dají
Že podrýváš boží slávu
Podkopáváš církve hlavu
Galileo Galilei
Na hranici tě pak dají
Škoda je tvých modrých očí
Bez tebe se stejně točí
Staví staví šibeničky
Sbíraj dřevo na hraničky
Sbíraj hlasy, sedaj k soudu
Odvolej tam svoji pravdu

Galileo Galilei
Národy ti rozumějí
Sám hlavou zeď neprorazíš
Přinejlepším si ji srazíš
Galileo Galilei
Lidi přece srdce mají
Pomýlit se, ach, jak lidské
A odpustit - právo panské
Vždyť staví staví šibeničky
Sbíraj dřevo na hraničky
Sbíraj hlasy, sedaj k soudu
Odvolal jsi svoji pravdu

Galileo Galilei
Všichni si teď husu dají
Do ložnice potom kráčí
A přece se země točí
A přece se země točí
A přece se země točí
Galileo!


GOA
Vladimír Veit, 2010, Indie

V tichém dotyku ženského těla
skrývá se moře, padá do hloubky
vesmír má barvy a barevná kola
promlouvá k zemí otvorem sopky
pod šaty pralesa skála je nahá
muž stromy kácí, na skálu sahá

V pohlaví krása je, klíč k ní má moře
skála je ohebná, žena v ní dýchá
muže se dotýká, otvírá dveře
schodiště domova meje do ticha
měsíc se otvírá šupinou Ryby
když Luna svítáním srpek svůj barví

Břichem se propadáš do studny bytí
cesta se do hloubky závratně točí
do temna počátku tělo teď letí
vášeň se probouzí, otvírá oči
tělo je nejsladším nástrojem lásky
nad džunglí bouře, na dlani blesky

Nahota vypráví příběh bez konce
horskému potoku obrazy bere
pralesní orchidej čeká na samce
v posvátné řece prádlo si pere
tajemná zákoutí v kořenech stromů
zřetelná nahota kamených lomů

Slunce už zapadá v Arabském moři
hladí mě po tváři, do očí bodá
na pláži v písku to perletí září
temnota od země stíny své zvedá
okolo tichá, neznámá země
náruč mi otvírá s úsměvem, jemně


HADÍ KŮŽE
hudba Vl. Veit, 1975

Stravovány hadím tělem skutečnosti
Jdou dívky na popravu dospělosti
Najít svou náruč, jak pramen své břehy
Protrhnout hráz a zmocnit se něhy
Rozpažit ruce a ztratit se v zemi
Bolestí zrna vstávat na kořeny

Vdát se v nenávist, v divokost úhoru
Semenem plevele zasáhnout úrodu
Nespatřit svět v možnosti tvoření
Naděj pást rozbitím hrazení
V různosti hledat stopu kvality
Dostihnout chaos na zmatku přibitý

Viděl jsem bolest obrozenou v odvahu
Potkal jsem ženy, co utekly od prahu
Rozkročmo na koni do mlhy jely
Úroky na daru pro sebe vzaly
Koleny zdržely nebeskou klenbu
Křečí a výkřikem zaslechly kletbu

Smály se poslušné hladině rybníka
Že pojme věrně vše, co se jí dotýká
Zaklely těla jak pannu do stromu
Roztáhly listoví slunéčku jasnému
Potkaly ohen, co pro bouři rodí
Co o bílé holi s praskotem chodí

Kde zbořen je oltář, tam nevstane kostel
Tam bodlák semenem úrodu vyplel
Tam zbývá duši pustá zpovědnice
Kopřiva váže domy do kytice
Muž prodá dům a žena vzroste stromem
Co nese ovoce smyčkou a skokem


HADÍ ROKLE (S4)
1971

Chytili jsme včera v noci špeha
Jeho tvář je podezřele hnědá
A tak jsme ho vykoupali v řece
Rudá kůže navrch vyšla přece

Trochu jsme mu poškrábali záda
Až na kosti zjevila se pravda
Prosil a volal, že všecko poví
Ale jen v soukromí šerifovi

Říkal, že vyslán byl z Hadí rokle
Šerif mlčel, však tvářil se vztekle
Má tam s nima zatracenou práci
Kdo tam zajde už se zpět nevrací

Loni v ten směr šestnáct mužů vyslal
Za týden krátký vzkaz domů dostal
Že se zpátky domů nikdy nevrátí
Leda s tlupou a město vyvrátí

Copak je zlákalo zůstat v rokli
Rudochu, pověz nám, muži řekli
Indián pravil Nejsou tam ženský
Jen fabrika na výrobu whisky

Zamyšlen jest šerif, strážce práva
Vykřik Mí zlatí, konec je s nima
Právě jsem vymyslel ďábelský plán
Do týdne Hadí rokli rozmetám

Ráno, když slunce vzhlédlo z oblohy
Svitlo kouzelný Fanny na nohy
A ty nohy ji svižně nesly
Daleko k obzoru, k Hadí rokli

Za týden byla Fanny u cíle
Vešla do rokle skvěle, spanile
V továrně na whisky začla stávka
Roklí se rozneslo Přišla kráska

Vůdce rokle tušil nebezpečí
Pomátl ho ale půvab dívčí
Přibouch za ní dveře, chlípně hleděl
Pomyslel na rozkoš, proto zemřel

Probod ho zezadu jeho sluha
Z očí mu při tom kapala něha
Přistoupil k Fanny, za ruku ji vzal
Vtom se už zástup skrze stěny hnal

V rokli se strhla náramná mela
Zem srubu pokryla mrtvá těla
Vražednou bitku o krásnou Fanny
Přežil jen tlustý bandita Denny

Fanny se na něj nivě usmála
Pomalu sukni vyhrnovala
Zablesknul výstřel, Denny se složil
Pod maskou Fanny se šerif zjevil


HALELUJÁ, TRAMVAJE (S9 A2 A5 R1 L6 L14 R3 R4)
hudba Vl. Veit, 1976

V městě jsou ulice a žádný stromy
Pověz mně, má milá, kde budem sami
V městě jsou hospody a davy lidí
Všichni jsou v balíku, přesto závidí

Jak se spolu hezky máme
A jak dobře vypadáme
Přesto, že nic nemáme
Jako neón svítíme
Halelujá, tramvaje

V městě jsou tramvaje a je v nich dusno
Lidi se mačkají, nemají jasno
Jezdějí do práce, v kapse maj drobný
Jediné je jim však malinko divný

V městě jsou holiči, večerní plesy
Báby nám záviděj ty naše vlasy
Nikdy jsem neviděl tolika špíny
A vím, že z toho jsou všichni tak smutní

V městě jsou strážníci, pomalu chodí
Studenti v kavárnách zjevně se nudí
Holky se malují, honějí vodu
My ale vlastníme nejlepší módu

V městě jsou obchody, houby v nich mají
Věcičky na pendrek, co děsně stojí
Prý život zpříjemní, nedaj však štěstí
Nás tyhle reklamy nemohou splésti

V městě jsou úřady a možnost skrejt se
Střechy a dráty a nad nima slunce
Bydlej tu doktoři, vrtají zuby
Nic moc to není, mně se však líbí…


HAMPI
hudba Vl. Veit, 2010, Indie

Čas stírá myšlenku složenou v kameni
Stírá ji do prázdna k dávnému prameni
Když ještě bezčasí o lidech snilo
že věčné zrcadlo vteřině stvoří
v kameni zachytí zázračné dílo
dílo, co nezhasne, dílo, co září

Myšlenka kamenem snadno se proplétá
vrací se do hlubin, do výšky vylétá
květina, opice, voják a vládce
bubny a píšťaly v pochodu slonů
ženy a dívky tančící sladce
lučištník napíná stříbrnou strunu

Bozi a zvířata v chrámovém objetí
v křiku i mlčení, v hlubokém dojetí
vypráví věčnosti příběhy chvíle
příběhy bitvy i ztracené lásky
příběhy slabosti i pevné vůle
příběhy rozpadlé v kamenné trosky

Trosky a úpadek v žulové krajině
palmy na obzoru podobné květině
která jen pomníky zániku zdobí
slunce si o balvan ohřívá ruce
prázdnota na poplach do nebe troubí
nebe nic neslyší a slyšet nechce

Nebe nic neslyší jen srdce člověka
pumpuje rychleji jak jím krev protéká
marnost je života jediné jméno
slunce svůj kotouč k západu kloní
bude jen noc a nepřijde ráno
vše co jsem zahlédl bylo jen zdání


HANČI, ČIČI A ČEBABČIČI (S11 S13 L14)
hudba H. Cigner, 1970

V Haliči je krejčí, co se pořád mračí
Má rád čebabčiči, to ho strašně tlačí
Denně z okna křičí Já chci čebabčiči
Kdo mi na něj půjčí, dám mu zub kančí

Krejčí jde k holiči, čumí kol a fajčí
Červ ho v hlavě mučí, vem čert čebabčiči
Černé kočky syčí, krejčí to zvočí
Čaganem zatočí, kočky pryč odfičí

V činžáku flákači vyvalejí oči
Po krejčím votočí, ten pohled jim stačí
Teď to narafičí na mrchy kočičí
Bude čebabčiči, nejspíš kočičí

Točí karabáči, navrch hlavy oči
Kde se asi krčí potvory kočičí
Vtom zmerčí v bodláčí uši kočičí
Čile po nich skočí, velmi si natlučí

Nebyly to čiči, ležela tam Hanči
Ti sekáči brečí, Hanči na nich klečí
Plačící maj řeči, Hanči na ně ječí
Mažte zelenáči, tohle vám stačí

Hanči si vyskočí, s činkami zacvičí
Jsou v ní choutky dravčí, čímpak je vyléčí
Kolem kráčí krejčí, v břiše mu kručí
Má oči člověčí, zří přednost holčičí

Krejčí náhle křičí Vidím čebabčiči
Pod fousy zabručí Pečínka holčičí
Z černých očí Hanči čertík ven vyskočí
Vtom mračna přikvačí, déšť je rozloučí

Krejčí klečí v kleči, zločinně se mračí
Čističi to zračí, skáčí k domu bači
Ten čin mu vylíčí, čižmy přistrčí
Ty hlídači ovčí, běž do kleče s tyčí

V černé díře bručí rozčilený krejčí
S čela mu pot crčí, je to čím dál blbší
Hlídač chrastí klíči, krejčí mu to líčí
Činel si vypůjčí, mluví o Hanči

Hanči je to k pláči, před hlídačem tančí
V hlídači cos pučí, čpí z něj zločin čunčí
A jak chlípně čučí ten muž opičí
Krejčí mříž vypáčí, utíká k Mohuči

Čula čestná Hanči oč klíčníku kráčí
Pěstí ho omráčí, jde k Mohuči radši
Mohučský Apači oba dva obklíčí
Meči v rukou točí, jsou strašný rváči

Hanči zas zatančí, Apači to zmerčí
Ti mozci slepičí do Mohuče skáčí
V náruči si brečí krejčí i Hančí
Krávy v stráni bučí, bude čebabčiči


HAVLÍČKU HAVLE (S9 S11 A1 L6 L14 O2 R3)
1977

Mají tě v ohrádce, za mříž tě vsadili
Andělé z Brixenu, co vzývaj násilí
Pohádka pro děti, loutkové divadlo
Tahají za nitky nevyjdou na světlo

A podle litéry Paragraf šavle
Teď dumej o právu Havlíčku Havle

Trochus je popletl, řídil ses zákonem
Co platí nad lidmi a také nad pánem
Pán se však urazil, jaképak zákony
On přece nejlíp ví, kdo má být poslušný

Co tě to napadlo foukat jim do kaše
Nejezdils na koni, cválal jsi na bleše
Pan Bach má básníky ve velké vážnosti
Jak rád je v erárních komůrkách pohostí

Vždyť je to nerozum zkusit se s mocným přít
Mohl ses dobře mít, šlo by to zařídit
A při tvých schopnostech pán by tě zaměstnal
Stačilo pochopit, stranou bys nezůstal

Potichu, bez hluku, přišli tě navštívit
Korektně, zdvořile, nemoh jsi odepřít
Hostinské pokoje, mistře, už čekají
Oblek si neberte, lepší tam dávají

V Brixenu na rynku holky si šeptají
Zavřeli Havlíčka, lidi ho nedají
Vždyť uměl hezky říct, nač my jen myslely
Že pěknej mužskej byl, proto ho zavřeli


HIPPIES
hudba Vl. Veit, 1967

Slyšel jsem skvělou věc o San Franciscu
Bydlej tam lidi, který chtěj žít
Něco z toho cítím, když držím holku za ruku
Jak oni, co se za městem milují
Dávají si květiny na potkání
A to je fajn

Kytka v hlavě drží jenom tomu
Kdo dlouhý vlasy má
Nejvíc slunce na svý hlavě má
Kdo proto vlasy nestříhá

Slyšte ten zázrak, že žijí hodní lidé
Jistě vědí, jak krásné je mít rád
San Francisco, Ginsberg a pak psychická muzika
A teď Hippies, co uměj kytku dát
V domově za městem pěstují zeleninu a kytky
A to je fajn

Kolikrát si říkám, jak si pořád ubližujem
Jak naše starosti zbytečný jsou
Nejradši bych odtáh do sladkýho San Francisca
Tam mí trable se mnou neodejdou
Dělat písničky pro lidi, který poslouchaj
To je fajn


HLADOVÁ ZEĎ (S4)
hudba Vl. Veit, 1974

Jaképak chceme pěstovat ovoce
Když život roubujem na představy
A vláhu čerpáme ve slovním potoce
Hnojíme obuškem uznání do hlavy

Jakou chcem lásku studánku přeskočit
Když přes ni hážem žabičky lží
Rozseknout hladinu a o břeh zastavit
Na studni stejně jako na louži

Jaké chcem utržit šlehnutí slova
Když stránkou mlátíme otep slámy
Máme strach rozhodit obilí ticha
Aby neprorostlo podrážkami

Koho chcem získat na svou stranu dnes
Vždyť přece v programu psáno je brát
V zlodějském spolku prázdných kapes
Pro pochod příkopem všechen lid zvát

A co to ženem za hladové stádo
Že jsme jím propásli už tolik let
Ovečku ztracenou nechali upláchnout
Na zvonku s tepaným nápisem SVĚT

Statečně vypřáhli postroje očí
A sedlo hodili na hřebce slepotu
Už sýkorky světla na římse netančí
Na duši navlékly bezešvou temnotu

Postel je domácky ustlaná do bezcíle
Nebesa napnutá ze slovních obratů
Čepicí zahnány bzučící chvíle
Zrušili jsme podstatné jméno SVOBODU

Strčili ruku pod sukni náhody
Zmizeli uvnitř jak stéblo v povodni
Snášíme s úlevou opačné porody
Zoufale hledáme cestu ke dni


HLINĚNÝ HRNEK
hudba Vl. Veit, 1967

V tichu slyším, že hrnek nemlčí, zpívá že líbá
Z hlíny tělo, z hlíny ústa, duši člověk do něj nalejvá
A jeho duše nám zrcadlem bývá
Lidská přání, vraždu nebo lásku hrnek objímá
Neposlouchej slova, hrnek skrývá jak soused se na tebe dívá
Návštěvě hrnek hostitele odkrývá

Lásku skrývá, všechny líbá, i ústa ošklivá
Jen člověk si vybírá
První láskou, tou, která nebolí, hrnčíř jak Bůh hostii vkládá
To modrý hrnek skrývá
Rád nás má

Vzpomínám na dětství, na malovanej hrnek, první líbal ústa má
Líbala ho matka, i otec z něj pil, kamarád taky žízeň má
Z hlíny jsme vstali, hlína nás líbá
Polibek je štěstí, dotkne se a vzletí, ruka hrnek objímá
Nezištné štěstí, kapka na rtu, ústa jsou přece nevinná
Smůla je v tom, že člověk mozek má

Kámen v lomu různé barvy, tíhu má
Tak člověk vypadá
Žízeň v očích, v duši snění, teplo lásky vyhledává
To modrý hrnek skrývá
Rád nás má

Slyš, hrnek zpívá, v rukou křehký jak krása neviná
Z hlíny tělo, z hlíny ústa, duši člověk do něj nalejvá
Každému jeho hudba zaznívá
Lidská žízeň, podivné skutky, přemety s náma dělá
Jen hrnek ji utiší, stárnutím neděsí, jen líbání žádá
Prohlédni si hrnek a uvidíš, co toho v sobě má

Lásku skrývá, všechny líbá, i ústa ošklivá
Jen člověk si vybírá
První láskou, tou kterou nebolí, hrnčíř jak Bůh hostii vkládá
To modrý hrnek skrývá
Rád nás má


HLUBOKO TAM VE VĚDOMÍ (S11 A3 R3)
hudba Vl. Veit, 1975

Hluboko tam ve vědomí
Smutek svoje barvy míchá
V patách za myšlenkou spěchá
Že jí kosti v těle zlomí
Aby vyšla neduživá
Aby na svět přišla křivá

Aby marnost ukázala
Aby podlomila vůli
Aby člověk nechal v půli
Svého pozemského díla
Na jak dlouho že jsme tady?
Zdali dýl než stonek trávy?

Jak se zbavit této tíže
Když ji sbírám po všech koutech
Drží moje svaly v poutech
A dny jako drátem váže
Vykvétá mi se setkáním
Uzrává mi s rozloučením

Za láskou, co šťastně zpívá
Hořkost uzamyká dveře
Smrt vysadí svoje keře
Před dům, v kterém radost bývá
A co po životě zbývá?
Ticho, jak když dozní slova

Věřili jsme na sutiny
Starých zašlých velkých říší
Které jako v zlaté číši
V umění slévaly stíny
Slunce, které jejich době
Dalo akord jako hudbě

Dnes mne mrazí moje snaha
Uvěřiti v paměť času
Že dá zaznít tomu hlasu
Aby slyšel slova nahá
Bez chuti naději živit
Které tmě jdou dluhy splatit

Na co věřit, komu daň dát
Jak obelstít zbytečnost svou
Nechat se ohýbat touhou
Nebo kázní mysl kárat
Nosit to vše ve vědomí
Pak se s tím vším složit v zemi

Řekni, ty, co nablízku jsi
Jakým tónem život ti zní
Zdali cítíš úrodnost žní
Když si smrtka kosu brousí
Beze smíchu, beze smutku
Tiše píše konce tečku

Hluboko tam ve vědomí
Smutek svoje barvy míchá
V patách za myšlenkou spěchá


HORKÝ DEN (N1)
hudba Vl. Veit, 2007

Nebe svou modří na jabloň si lehá
A sad se v slunci třese horkostí
A kůrou praská celá stromů tíha
Hovoří jizvou o řezné bolesti

Obzor se tetelí žhavým letním vzduchem
Kopřivy spaluje horko ve stráni
Poledne zahoupalo zvonem litým tichem
Obilné pole kraji vyzvání

Mraky tu nejsou jenom čáry ptáků
Po nebi kreslí letmá znamení
A pole rozdrobená do zelených máků
Rovnají v řádcích suché kamení

A vlny krajiny se do šediva ztrácí
Jako dým u země stojí v dálce les
A výkřik volavky se od potoka vrací
Utichl štěkot psů, ztichla také ves

Zahrádka před domem si svoje květy hýčká
Co je pak mlčky sklidí hřbitovy
Slepota padá z toho na člověčí víčka
Spalující otázka myšlenky roztaví

Není tu nikdo, kdo to ticho slyší
Krajina prázdnotou se v lidech ozývá
Jen dítě krátkou chvíli něco mlčky tuší
A stařec slepou rukou oči zakrývá


HOSPODSKEJ (S4 S14 M3 R1)
hudba Vl. Veit, 1966

Lidi, to je hmota
Která se sama sežírá
Lidi, to je kus zlata
Který se samo vykrádá
Nemyslej na samotu
Každej na svou smrt zapomíná
V mý hospodě je špína
A špína slunce nehledá

Jsem hospodskej tohodle světa
Svět je zakouřená hospoda
O čtvrtý k ránu zpitá
A z alkoholů šílená
Podávám všechny lihoviny
Ale já je nevynalez
Svět, svět to je kopec hlíny
A v dopoledním slunci kocoviny

Podávám fantastická jídla
Ta podpoří vaše pudy
V mým koření je ta pravá síla
Právo silnějšího nejsou bludy
Strop hospody je falešná ústava
A židle jsou policajti
Každýmu vládne ústava
To hlídaj policajti
Místo světla svítím strachem
Ten osvětluje všechny tváře
A lidi přijdou zase
Strach lidi k hospodě váže

Hospoda je domov náš
Žitím se chceme pobavit
Tohle ví každej z nás
Tohle si nenecháme vzít
Z nenávisti se tloustne
Žádost bystří oči
Vražděním ti svalstvo zhoustne
A lidi jsou samý svaly
Lidská kůže furt tloustne
Tuční necitlivostí
A pro mládí mám zvláštní porce
Mládí je nás všech radostí

  Už pět tisíc let jsem hospodskej
  V mý hospodě byl Kristus ukřižovanej
  Byl sem dovlečenej Jan Hus
  A za jásotu upálenej
  U třetího stolu stál Kennedy
  V pravým rohu je Vietnam
  Tady je moc a ne u zelenýho stolu
  Tady má každej školu
  Za všechno velkej bakšiš mám
  A nikdo se nemusí zvedat od stolu

Místo soli používám závist
Mám jí v kuchyni plný pytle
A lidi sem táhne nenávist
A všichni si žijou vesele
Tuláky si sem nosí
Svázaný do kozelce
Ty tuláky, co choděj bosi
Nad jejich kostmi jsou ty pravý recepce
Má hospoda nemá okna
A nesvítí sem slunce
Tady se každej s každým potká
Tady se podávaj ruce

Do mý hospody choděj všichni
Až na jednoho vandráka
V mý hospodě se opíjí každej
Až na toho věčnýho tuláka
Ten kdo má v hlavě tisíc sluncí
Chráněnej věčným hladem
Ten blázen, co se vydal k slunci
Ikarus mi není vítaným hostem


HROB OUHOŘÍ (S4)
podle H. Ch. Andersena
hudba Vl. Veit, 1967

Sám teď budu vám říkat starou báj
Jak ouhoř se šel projít, jó, tak se ouhoři nachytaj
Napíchli ho, pekli, snědli
Kořalku pili a to je hrob ouhoří

Ouhořím dcerám jde věk, otázku matce položí
Máma varovat umí, neporadí, jak si dcera zaslouží
Dcera myslí, že vedro je a tak si odloží
Kořalku pili a to je hrob ouhoří

Ouhoř světlo rád nemá, instinkt říká: Otvor hledej
Bůh zdař i tvou lásku, nebuď labuť ani stydlivej
Mile se hovoří, ouhoř se vynoří
Kořalku pili a to je hrob ouhoří

Páni jedy škvaří, vaří, chtějí vědět co je hrob ouhoří
Ne svatou nocí, ale kořalkou se poklady otevřít zdaří
Nemyslete na stáří pokud se kořalka vaří
Kořalku pili a to je hrob ouhoří
Teď znáš hrob ouhoří, neříkej, že nepříjemnej
U zad koudel stáří hoří, pak až jseš sama, popřemejšlej
Svůj poklad ouhoří dcery si naspoří
Kořalku pili a to je hrob ouhoří

Každému květu se daří, pokud stářím neseschne
Hlídej v kalendáři jak novej měsíc dopadne
A proč pod křížek klečí svatá Máří
Kořalku pili a to je hrob ouhoří

Z hrnce se silně páří a rudé víno svařuje
Sedací lázeň se zdaří, napřed se páří, pak z hrnce pára jde
Stříkačky stříkají když někde zahoří
Kořalku pili a to je hrob ouhoří

Že je smůla čteš v slabikáři, to zlatý okov na prst ti daj
To jde stáří, žiješ v žaláři, říkaj, že poklady se otvíraj
Počkejte, však pojedete na společném oři
Kořalku pili a to je hrob ouhoří

Drahý můj!
jak se ti stydím psát
jak ti říct, že mě zbytečně máš rád
včera, bylo to po drštkové polívce
skončila bitva
Vylezl jsem na nejbližší kopec
a dívám se zrakem skelným před sebe
zaostřuji čím dál víc
a vidím
vesnička jako malovaná
pochopil jsem, že se dívám na opačnou stranu
Otočím se a opravdu:
ostnaté dráty mezi zákopy prostříhávají nůžkami
zbytek kleštěmi a dynamitem
a zajatce přivádějí na naši stranu
to si říkám: hergot, to jsme vyhráli my
a kantýnu otevírají na naší straně až ve dvě
Slézám s kopce
otráveně
a dívám se na nově příchozí
prohlížím si je
a čas se vleče. tak jako oni
A když tu vidím, že mezi nimi se proplétá kamarád
spolužák, pošťák Rudolf
přišel ke mně a podal mi psaní
otevírám dopis a začínal tak pěkně:
drahý můj!
A když v tom, a nevím jestli to byl osud
nebo deus ex machina
odkudsi přilétla kulka
vzala mi dopis
i s ukazováčkem
Smutně se dívám směrem, kterým ono tré odlétlo
a tu vidím, že směrem pravoúhlým ke směru dráhy střely
pryč se mezi poryvy větru
plíží přískoky
kamarád, spolužák, pošťák Rudolf
Ještě za ním volám:
mám naději, že uslyšíš mé tiché volání
cosi visí na zdi bílé, nic jí nebrání
Rudo, nechtěj mi lásku brát!
A tu kamarád, spolužák, pošťák Rudolf
se vztyčí
a mezi dvěma poryvy větru
řekne kratičkou meditaci
na téma pošťáctví
Cituji:
víš, já nevím, kde se to v člověku bere
ten neklid, co ho tahá z místa na místo
co mu nedá bejt jako ostatní
A zbytek slov mu surově další poryv větru urval od úst
taková je příroda!
ale přijde den!
ještě volám za Rudolfem:
já vím kde se bere ten neklid
měli jsme ekonomiku
ale Rudolf o tom nechtěl slyšet
jmenoval se druhým jménem Nadstavba
Ještě za ním volám
my dva se musíme někdy někde setkat
mezi tím co nekonečná řada zajatců
notuje populární píseň
krásné je žít
pravda, naše strana fronty byla zásobována
Ale já stále volám za Rudolfem:
… se musíme někde sejít
na této zemi!

Až let ti zas šestnáct potáhne, přijde zvěd
Špitotá, že za vraty je teprv ten pravej svět
Pro ty, co nepijou, svět se nezboří
Kořalku pili a to je hrob ouhoří

Poučení z toho plyne:

Až půjdeš po cestě, kde růže vadnou
Kde rostou stromy bez listí
Pak přijdeš na místo
Kde tvý slzy spadnou
Na hrob
A to je hrob ouhoří


HROMADA SMETÍ (S11 S13 L14)
hudba H. Cigner, 1970

Tam, kde roste hnusné bejlí
Tam, kde potkan mlsně šmejdí
Kde se mouchy cejtí v ráji
A červi svou pevnost mají
Tam člověka nos nezmejlí
Milenci tam nechodějí
Pouze tam vrána krákorá
Kde bída sny hnilobné snívá
Tam smrt po práci odpočívá
Na hromadě leží zbytky
Čteš v nich, co je život lidský
Zpívaj táhle hymnu rozkladu:

My, odložené věci tady smrdíme
Svět nás a my jej v nenávisti máme
Sem jsme odváti, je to prokletí
Konečná stanice jen pro žebráci
Celý život poctivě jsme sloužily
A tohleto je naše odměna
K lidem důvěru má
Jen kráva šilhavá
A nikoli smetí hromada
My jsme odloženi, s náma se nepočítá

Každým rokem rez a červi
Podráždí smetišti nervy
Déšť zavlaží záhon plísně
Smetí chlemstá nenasytně
Slunce teplem pudí tlení
Smetí se dá v přemýšlení
A myšlenka je otcem nespokojenosti
Hromada smetí se probouzí k vědomí
Má stavy jak při břichabolení
Hergot fix ajn himllaudón
Zas přivezli další vagón
A už zde na něj místo není

Tak to si teda líbit už nenecháme
Proti popelářům pěsti pozvednem
Jménem hniloby pozvednem hlavy
A na pochod se proti městu dáme
Nová doba už svůj příchod věští
Smetiště okovy strhává
Půjdem do boje
S kopkami hnoje
Bude nás všech ukrutná síla
A teď se s chutí dejme do díla

Hej, mouchy, vyzvědači moji
Seskupte se v pevném roji
Zápach do první linie
Krajinu napřed zmapuje
Shnilé knihy řeknou hesla
Aby nám mysl neklesla
Krysy vběhnou nepříteli do týla
Vy lidé, až se ráno probudíte
Konečně už pravdu pochopíte
Není třeba na to mozky
By zůstaly ze světa trosky
Svět bude jedna velká hromada

Černá mračna po obloze putují
Vrány hlučně krákaj neštěstí
Hromada zpívá hesla bojovná
A za chvíli se do pohybu dá
Vtom divné vzduchem zachvění prolétlo
A krajina se temně zamžila
Přišel k nám dnes host
Už nám spravil most
Jeho paní se bíle oblékla
A hromada, jak byla, zamrzla


INSTITUCE (S9 A3 R1)
hudba Vl. Veit, 1976

Prokletí krajané stejného jazyka
Co slouží vzdálené představě moci
Bezcitní lumpové s maskou úředníka
Se srdcem na heslo, co se teď nosí

Nevědí, co jsou to špinavé ruce
Balvan na životě - instituce

Ďábel jim pošeptal zač prodat dušičku
Za pevnou stravu a za ztrátu jména
Srovnáni do funkce, podobni šroubečku
V umění utáhnout je jejich cena

Jako mříž na zemi porcují nezměrné
Bez mýlky poznají v čem špetka chuti
Zákaz a svolení jsou jim vždy konečné
Půvabu vlásky dle předlohy zkrátí

Úhlední pánové, dámy a slečinky
Lechtiví na dlani, když peníz zvoní
Slušní a zdvořilí, prázdné navštívenky
Vůně jim páchnou a klobouky voní

Úřední nesmysl, přestava pořádku
Stupňové filtry a vzestupná penze
Život je děsí a uvádí do zmatku
Proto ho prodali za slovní téze

Bezpečni systémem, který si zavedli
Pudově chápou co nazývaj nutnost
Nutnost pro své barvy zařídit pohodlí
V trezoru hýčkají slovíčko volnost

Tisíce let už jsou skořápkou současna
Dusí a stahují v záloze pouta
Nahoře pořádek, v podzemí mučírna
Cítí se obručí na sudu světa

Prázdní jak idea užitá k násilí
Násilím hmotní, bez pocitu viny
Podobni propasti, která bez úsilí
Pohltí cokoli, aniž se změní


IZÁK / MRAVOUČNÁ (S13)
hudba H. Cigner, 1970

Po potopě Noe zbyl
On třech synů otcem byl
Sema, Chama, Jáfeta
Na obydlení světa

Sám pak zplodil Arfaxa
Arfaxův syn Sále
Zanechal nám Hebera
Heber Pelka, Pelek Réhu

Réha zplodil Sáruga
Když mu bylo třicet dva
Sárug zplodil Náchora
Ten nám zanechal Thárea

Tháreův syn Abrhám
Ajta, ajta, už jsme tam
Potom Izák tady je
O toho nám vlastně jde

Abrhám nutí služebníka svého
By ruku pod paži mu dal
V pozici té příčící se přirození jeho
Okamžitě přísahal

Služebníku bezejmenný, švarný
Ihned vyjdeš hledat děvčici
Kterou by náš Izák milovaný
Dosadil na svoji stolici

Služebník ten Iks byl beze jména
Vzal velbloudy a vypravil se pryč
S sebou vzal jen zlata lotůch deset
Prima boty, jeden dlouhej bič

Milník cesty ukázal mu Náchor
Přišla nutnost k Bohu modlit se
Tu vidí ňadra, vidí lýtka
Tohle děvče jistě nudí se

U studnice stojí dívka krásná
Hle, Bůh modlitby mu přání vyplnil
Vůkol ní an obratně se točí
V prospěch velbloudů ji oslovil

Jemu dá sůl dívka ta
Říkají jí Rebeka
Jsem dcera Bethuela
A s ním mě Melcha měla

Tvým velbloudům vodu dám
To tu ale povídám
Všechno bude v počestnosti
Nepomýšlej na hlouposti

A když slunce zapadlo
V kapse jí zlato hrkalo
Ruce zlatem obtížil
Teprv jí to vyklopil

Je to ale hloupý sluha, oči klopí
Manželka budeš Izákova
Stále ale pro sebe si šeptá
Jen jsem zvědav, jak se zachová

Na otázku, zda má doma slámu
Jestli u ní může přespat dnes
Odpověď hned dívtka na to dá mu
Dál to zpívat, slabostí bych kles

Ráno kohout všechny spáče budí
Ona nevyspalá, on unavený
A dívka se před ním trochu stydí
On má na rtech úsměv tajemný

Potom sluha poklady utratí
Rebeku na velblouda usadí
Před nimi je cesta příliš dlouhá
Doma odpočinek síly navrátí

Jak si takhle domů klidně jedou
Kráčí k nim po poli muž
Hele, támhle jde po poli Izák
Tak se obleč, teď tomu muži služ

Z toho jedno poučení plyne
Pro ženskou by sis měl chodit sám
Smysl písně domyslíte snadno
V našem státě není sluha dávno
Proto populace špatná je


JARNÍ OBRÁZKY
1971

Ráno cinklo o římsu
Človíčku vstávej
Slunce dnes pořádá hostinu
Tak ji nezmeškej
Červenavé ručičky
Světlo natáhlo
Nad obzor pozvedlo
Mrakům kouklo pod sukničky
Na svět vylezlo

Už je zima v kanále
Čert aby ji vzal
Ubližovala nám na těle
Mráz do nosu pral
Holky svlíkly kabáty
A vítr rošťák
Fouká jim pod šaty
Děti vytáhly bábovky
Na písku si hrají

Kluci jezděj na kole
A mámy strach maj
Na Matějský slyšíš: Ty vole
Autodrom je ráj
Hejsci soumrak čekají
Po holkách šmatají
Bitte, wo ist das
Wenzels Platz
Francouzi se ptaj

V zelenině počítaj
Jak zas vydělaj
Budou rajský a kedlubny
Nový brambory
Řezník meje výlohu
Trafikant hřeší
Nadává na nohu
Metař prohlíží oblohu
Brzo bude máj

Kočky běhaj po střechách
A už pelichaj
Vítr sem voňavej vzduch přitáh
Vrabci cvrdlikaj
A ty bláto šeredný
Myslíš, že země
Je jenom postel tvá
Slunce už leze po zemi
Počkej, to ti dá

Co nám neseš, sluníčko
První jarní den
Posílám ti psaníčko
Ty ho zazpívej
Až zas večer zapadnu
Hladová zima
S nocí zpět přitáhne
V písničce však zůstanu
Pořád tak jasné


JEN BŮH VÍ
1969

Háriom, háriom, háriom
Jdi a hledej
Háriom, háriom, háriom
Netroufáš si slyšet, co slyšet není
Netroufáš si spatřit, co nikdy neuvidíš

Jen cítíš, že je něco za kotoučem slunce
Utíkej, utíkej

Dnes pomluvil jsi kamaráda
Zejtra ho na krchov vezou
Kde vzalo slovo svoji sílu
Že se ničí život sám sebou

Jen Bůh ví, jen Bůh ví
Nerozumí, ten, kdo chápe
Rozumí, kdo se pochopit nesnaží

Máš přátele na život a na smrt
Stačí slovo a co bylo není
Jeden jdu po ulici, dámy, páni se otáčej
Dívky na mě hážou výmluvný pohledy
Morálka hrozí prstem, všichni se vohlížej

Jen nehybné je věčné
Jen beztvaré je nekonečné
Měkké překonává tvrdé
Všechna slova jednou zmlknou
Slabý přemůže silného
Proroctví ve slovech odejdou
Jen Bůh ví

Hluk jednou přestane, dozní také hudba
Ticho, to je věčnost a mlčení jeho zvěst
Slyš hudbu věčnosti, naslouchej mlčení
Zapomeň na čas, octneš se v ráji
Přejdeš do věčnosti
Slyšet začneš, až nebudeš nic poslouchat
Život je věčný, vyprázdni se
Ukáže ti svoji tvář
Tvář života uvidíš, až se nebudeš dívat
Vědění dobudeš, až budeš vědět že nevíš nic
Bohatství dosáhneš, až nebudeš nic chtít
Naslouchej, naslouchej

Pokaždý, když někoho pomlouváš
Pomlouváš jen sebe
Když křičíš, že támhle někdo krade
Zakrýváš svou krádež

Jen Bůh ví, jen Bůh ví
Nerozumí, ten, kdo chápe
Rozumí, kdo se pochopit nesnaží

Když mluvíš o jiných, mluvíš o sobě
Když mluvíš o sobě, tak lžeš

Sám stát ráno překvapen u rodícího se dne
Dnes narozen, dnes umírá, tak nač to všechno je
Jen blázni vědí, že čas není a jak je to krásné
Podívej, podívej
Kdo ztratí život, nalezne jej

Naučí se milovat, naučí se chápat
Bude lidem pomáhat, nebude se smrti bát

V přibližování seš stále dál
Ve vzdalování stále blíž
Zkoumáním věci zastíráš
Kdo nezkoumá, ten se doví

Jen Bůh ví, jen Bůh ví
Nerozumí, ten, kdo chápe
Rozumí, kdo se pochopit nesnaží

Zavři oči a zapomeň na vše
A Bůh teď jistě ví
Háriom, jdi a hledej štěstí


JEŠTĚ NEKLEPALA POHÁDKA
podle H. Ch. Andersena
1967

Žil jednou muž, tisíc pohádek znal
Ale do zlé doby pohádka nevstoupí
Zoufalství je špatný statek, marně vzpomínal
Jak melodie pohádková zní
Zlá doba, to je čarodějná bába
Co se štěstím kouzla tropí

Pohádku zakleje do lidského strachu
A člověk rána nedospí
Ta krásná je nejmladší, vítr jarní
Rozkošná holka, oči jak tůňky lesní
Soumrak padá na hlavu, která poklad nenachází
Smutek žije kde pohádka schází

Z lesních žen je nejstarší dáma
Je dětský sen a hodná paní
Nejlepší tanečnice a moudrost sama
Knihy závidí, když vypráví
Mládí prožila na loukách
Voní spánkem v květině luční

Jednou se zasnila v kostele
Znáš smuteční závoj svíce kostelní?
V noci starou zříceninu jak sova pozdraví
K ránu lidi z flámu ptačím zpěvem pobaví
Malíře lechtá barvami, muzikanti tóny nachází
Smutek žije kde pohádka schází

Z dávna přichází potulnej kramář
V jeho truhle veteš vzpomínek leží
Jde stará matička, má pohádkovej kapsář
Poklady se pod námi otvírají
Princezny předou na zlatých kolovrátcích
Draci je před jeskyní střeží

Podlaha se plní lidskou krví
Strašné války, lidi se v oleji smaží
Hrůzný pohled, příšery tlamy utvírají
Ale jaké štěstí, že to jen báby vyprávějí
S mučenými trpíme, dobrý konec přichází
Tahle pohádka nám schází

Muž hledá po kraji, vrány krákají
Unaven u náhrobku usedá
Za náhrobkem čtyřlístečky chvějí se a čekají
Komu štěstí a komu lásku
Když štěstí přichází, není ho málo
Sedm čtyřlístečků hodně vydá

Je to řád u cesty, dodává vážnosti
Ale každej ho nehledá
Slunce zapadá, rudé a veliké na dálku
Bahenní žena začíná vařit svou várku
Co vyprávěla, slyšel jsem, s pohádkou se prochází
A nám pohádka schází


JEŠTĚR A KAMIÓN (N2)
hudba Vl. Veit, 2007

Včera večer za šera
Potkal jsem tu ještěra
V zatáčce stál, velké zvíře
Tlamou se smál, nohy v díře
Díru si tu vyhloubil
Protože se zasnoubil

Jeho milá totiž chce
Pěknou díru na vejce
Naklade je pěkně v řadě
Vysedí je, každé mládě
Potom k sobě přivine
Na prahory vzpomene

Krásně bylo bez lidí
Kteří všechno začudí
Vzduch byl čistý, voda taky
Kdo měl štěstí, létal s draky
Co hodnotím nejvíce
Nebyly tu silnice

Ve městě teď zvoní zvon
Zatáčkou jel kamion
Ještěřice před něj sedla
Packou sekla, auto zvedla
Do dálky ho hodila
Řidiče v něm zděsila

Řidiči teď ze strachu
Nesednou do auťáku
Všude ticho, žádné brum brum
S kamiony je teď utrum
Lítaj už jen letadla
Pozor, aby nespadla


JEZEVČÍK ZACHRÁNCE (S13 M3)
hudba H. Cigner, 1970

To bude blbej den, zas mě probudil
Příšernej sen, že jsem byl kamnama, co vybouchly
Vylétnu z postele a naštvaně rozsvítím
A místo polštáře mám rouru z kamen

Nemohu pochopit, co se to děje
V hlavě mé, dokud bdím, vždycky je prázdno
Ale když se do postele ke spaní položím
Zavřu oči, hned hroznej sen si vymyslím

Udělám pěknej plán, já sny vyčíhám
Požádám teď o pomoc učence odborníka
Zajdu si k lékaři: Doktore, dej mi prášek
Ať možu klidně spát, ať mě sny neštvou

Doktore, doktore, ty seš darebák
Prášek tvůj nepomoh mi ani za mák
Di do háje se vzděláním, já pořád blbě spím
Jsem rozezlen, za to budeš krutě pykat

Zašel jsem ke kartářce, ať mi dá radu
Ať si přečte můj osud a řekne, co mám dělat
Kartářka nahlédne do karet a povídá
Jó, tobě pomůže jenom jezevčík

Kartářko, ty babo, díky za radu
Každej sen dopadne teď vždycky dobře
Ten jezevčík, to je poklad, poklad všech pokladů
Ulehne si na můj hrudník, štěká do snu

Usínám a zdá se mi, že jsem kapesník
A zlej uličník se chce do mě teď hned vysmrkat
Jezevčík zaštěkal, odehnal usmrkance
Osvobodil mě jezevčík zachránce

Jezevčík, jezevčík - ochranitel můj
V krabici bydlí si a jí krupici
Teď se ve snu už neleknu, když mám v něm spojence
Je přízemní, vichřice ho neodfoukne

Usínám a zdá se mi, že jsem hromosvod
A dacan kulovej blesk dostal na mě děsnou zlost
Rozhod se, že do mě bouchne z vejšky vesele
Osvobodil mě jezevčík zachránce

Jezevčík, jezevčík - ochranitel můj
V krabici bydlí si a jí krupici
Teď se ve snu už neleknu, když mám v něm spojence
Je přízemní, vichřice ho neodfoukne

Teď mohu konečně splatit lékaři
Jezevčík mně pomůže a doktor bude špatnej
Vrazíme do dveří, ordinaci zbouráme
Aby nemohl lidi už podvádět

Jezevčík, jezevčík, cosi tam sežral
Asi lék, jsem si řek, když se nadýmal
Popadnul mě a nesl mě najednou k domovu
Sedím v koutě a třesu se, mám z něj dogu


JEZEVEC A MÁSLO (N2)
hudba Vl. Veit, 2007

Leze jezevec
Leze na kopec
Záda ho strašně bolí
Bouli na zádech
Sotva chytá dech
Ježek ho praštil holí

Totiž jezevec
Když šel pod kopec
Ukrad ježkovi máslo
Máslo na chleba
Celá nádoba
Přátelství s ježkem zhaslo

Ježek doma byl
Jezevce lapil
Ještě ho přetáh holí
Leze jezevec
Leze na kopec
Záda ho strašně bolí


JEŽEK A ZMIJE
hudba Vl. Veit, 1975

Ptal se ježek zmije
Proč na břiše žije
Zmije, i když nemá uši
Nedobrotu z ježka tuší
Nemá ráda chlapíky
Kteří nosí bodláky

Řekla: Je to lepší
To ví kdekdo zdejší
Napůl chodíš, přitom ležíš
Odpočíváš, nohy šetříš
Tráva šimrá na břiše
Ani stopa po bleše

Ježek myslí, dumá
Zda zmije pravdu má
Ona stále líně leží
A mě horkem slunce souží
Netíží ji bodliny
Nemá pracky od hlíny

Pravdu říkáš, zmije
Ježek rozvažuje
Svléknul kožich, ostny, nohy
Spokojen tu leží nahý
Štěstím se až zajíká
Sladkou slinu polyká

Zapomněl na zmiji
Na úskočnost její
Stal se rázem synem smrti
Zmije sebou šťastně vrtí
A ježka bez brnění
Snědla žlůva k snídani

Ale co čert nechtěl
Obr tudy kráčel
Zmije dole šťastně syčí
Obr s hlavou v nebi kráčí
Náhodou ji zašlápnul
A ani si nevšimnul


JÉŽIŠEK (S15 M1 M2 R1 L6)
hudba Philips Leitch Donovan, 1967

Sníh jiskří, křupe pod botou
Vzduch hraje si, čechrá vlasy
Králové jdou, kam asi tři králové jdou
Teplo je pod střechou kde štěstí spí
Marie směje se, oslové kýchají
Všichni se usmívaj, vždyť narodil se Jéžišek

Josef obchází, hladí si fousy
Noc je tichá, mráz nevadí
Andělé si v nebi po svém hvízdají
Pastýři opiyý maj vidění
Že vstát mají ať vidějí
Že narodil se nám všem Jéžišek

Ptáci cvrdlikaj, jaro přichází
Milenci nedýchaj, jako když čekají
Boží početí není věcí všední
Králové klekají, království dát chtějí
Dědci kývají, není to bláhové
Vždyť narodil se nám všem Jéžišek

Lidé se loudají, někteří zívají
Jiní se motají,prasátko vidějí
Jak zázrakem žádnej zlej není
Teď se usmějí, vlídný slova hledají
Prskavky prskají, svíčky kapají
Co nám as přinesl Jéžišek

Pohádku z Betléma, kde na hnoji
Sedí sluníčko, všichni šeptají
Že viděj nejkrásnější vánoční sen
Noc kraj obchází, smutky ti rozhází
Ani pití s tebou tak fajn nezachází
A to nám přinesl Jéžišek


JIHLAVA (S9)
1971

Městečko Jihlava na vršku stavěné
Na vršku stavěné z pevného kamene
Město jak říkanka, děda a čítanka
Kdo tiše poslouchá, jistě si vzpomene

Pánbůh ho postavil, na věž dva zvony dal
Sluníčko rozsvítil, na zvony zaklinkal
Vítr ať zavěje, mrak zemi zaleje
Člověk ať celej den z žití se raduje

Sluníčko na nebi, na zem se usmíváš
Větříčku, blázínku, po poli chodíváš
Po poli úrodným, po chodníčku pevným
Človíčku panáčku, kam svou hlavu schováš

Půjdu do kostela svatého Jakuba
Ať chmur z mého čela umeje modlitba
Myšlenka na marnost, že jsem tu pouze host
Že život krátký je a skoupý na radost

Človíčku panáčku, trochu jsi pobloudil
Se svou modlitbičkou špatně ses narodil
Už jiná doba je, pokrok se zvětšuje
Přece bys ještě dnes v pánbíčka nevěřil

Vem rozum do hrsti, pojď k nám a přisedni
Svět dnes rychlej letí, život je moderní
Na zítřek hledíme, novou zem děláme
Tak rychle naskoč k nám, ať nic nezmeškáme

Lidičky panáčci, kampak to spěcháte
Já s váma nepůjdu, i když mě voláte
Ráj je až po smrti, před smrtí je žití
Chcete si stavět ráj, život nežijete

Já jdu do kostela, ať mi Bůh ženu dá
Ať je na mě milá a ať mě ráda má
Pod sluncem budem žít a spoustu dětí mít
Až je vychováme, do ráje můžem jít

Lidičky panáčci, vy se mi smějete
Pro svoje vědění dávno nic nevíte
Že to co stavíte, jednou tu necháte
Tak jak jste přišli, zas nazí zpět půjdete

Počkejte chviličku, zazpívám písničku
O stromě v lese a o jarním sluníčku
Až zapadne slunko, naleju si vínko
Připiju na život, kratičká jsi chvilko


JIMŮV PODIVNÝ SEN
1971

Na rozhraní Mississippi v Kentu
Našel jsem tam pohozenou flintu
Rozhlížím se ostražitě kolem
A vidím, že zjevil se tu jelen

Měl paroží rozsochaté velmi
Jak tak koukal, tak na nervy šel mi
Rozhod jsem se, že hned po něm střelím
Pak se stalo, na co pořád myslím

Leh si na zem, řekl Milý pane
Jestli střelíš, zlá věc se ti stane
Proměníš se v jedovatou kobru
A nakonec v pruhovanou zebru

Ze zebry se z tebe stane lože
V ten moment tě začne pálit kůže
Narostou ti v hlavě čtyři rohy
A prostřední bude velmi dlouhý

Pak budeš mít pocit, že jsi mečem
A po cestě budeš koněm vlečen
Budeš si myslet, že kráčíš z bitvy
Z očí ti budou trčet dvě břitvy

Schovej tedy pušku a jdi domů
Otevř whisky, lehni si na slámu
Zítra budeš zas hrdinou mužem
Kovbojem Jimem a strašným střelcem

Jim se vzbudil potem velmi zbrocen
Co jsem to měl za prapodivný sen
Venku je tma, ještě není ráno
A na ranči je docela klidno

Vtom Jim spatřil svoji ženu Mary
Jak leze domů skrz v plotě díry
Sukni vykasanou, bosé nohy
Domů k ránu nese mu parohy


KÁJA (S2 L13)
hudba H. Cigner, 1967

Povím vám příběh jednoho muže
Kdo nechce, tak nerozuměj
Jak ten muž už nic říct nemůže
Už je předem náma zabitej

Na jednom rohu si dovolil říci
Dnes se mi nějak nechce dál
Policajt ho sebral o půlnoci
Protože tam bezdůvodně stál

Jednou dal pusu rozkošný holce
Která kolem kráčela někam
Ale nebylo to slušný, koupil po facce
Vyděšeně na Trafouši stál

Potom se Káji uspěchanej zeptal
Kolik mu ukazuje čas
Ale co vás to zajímá, stejně umřem
V kolik se roděj děti, prosím vás

  O půlnoci Kája budí duchy
  Faust by z toho zkoprněl
  A přes den z nudy plácá mouchy
  A do práce nejde šest neděl

  Ten moula nebude presidentem
  Proč by se taky shazoval
  Ten s volnou duší, volným sluchem
  Půjde tudy, kudy vítr vál

Shlukli se kolem psychiatři
Karlíku, ty nejseš zřejmě zdráv
Víš, ten kdo šetří, ten má za tři
Lepší je bejt doktorem práv

A nejlepší jídlo jsou smažený játra
Kája jí jen oblohu nebe
Schválně, čeho se zejtra nají?
Zřejmě mastnejch myšlenek z tebe

Po všech zemích Kája putovával
Potom se zastavil u nás
Že to chce klid, se dověděl v první putyce
A tak poznal, kolik je u nás krás

Ze světa jsme udělali plochou dráhu
On nám na ní kytky zasadil
Nemůžem teď závodit o svou snahu
A tak žalářník klíčem zatočil

Nepočkáme, pojedeme, čas jsou prachy
Každej v svojí mošně Žida má
Kája dělá v řece máchy, máchy
A pak celej den odpočívá

Jó, tak bydlet v nevěstinci
To by si z nás každý dal
Kája včera přespal na silnici
Nula k nule, oběd udělal

Hali beli, hali beli, koně v zelí
Kája k ránu s deštěm rozmlouval
Pokud byste mi to nevěřili
No tak teda půjdu o dům dál

Otloukej se píšťaličko, hlava je tvrdá
Aby nám všem záchod splachoval
Každej, kdo má ústa, slovama mrhá
Kája s kačenama fotbal hrál

Proč nás ten moula otravuje
Mocnej pán mu kopačky dal
Už není Kája, přesto se však poflakuje
Slunce blázní, vítr fouká dál


KAMNA / SLOVANSKÝ SOUL (S14 M2 A1 R1 L1 R3 R4)
1972

Co vám to v koutě tak hloupě trčí
Zmazané strašidlo se vám tam krčí
Jenom neříkejte, že tohle kamna jsou
Že když se setmí, že po bytě nelezou

A co to žere za černé šutry
No a ta roura, skoro dva metry
Když je polejete, příšerně zasyčí
Jen si dejte pozor, ať po vás neskočí

Potvora jedna, zlověstně hučí
Je celá zarudlá, všecky nás zničí
Sálá a myslí si Však já vám zatopím
Jenže já hrdina vůbec se nebojím

Má milá paní, buďte teď klidná
Už vám neublíží ta mrcha bídná
Jen jděte na chodbu, tam v klidu vyčkejte
Ať při tom zápasu něco nechytnete

Popad jsem pohrabáč do pravé ruky
Ke dveřím só to enom dva skoky
Jako svatý Juři jsem po draku seknul
Tu strašnou obludu na zem jsem převrhnul

To vám hned bylo náramně čmoudu
Z huby vypustila oblaka jedu
Pak někdo sekerou dveře vám vylomil
Vetřelec s hadicí v bytě se objevil

Bídná hadice, ona to byla
Co ten váš kvartýr příšerně zlila
Nechtěl jsem dopustit, byla jí přesila
Pak ještě ke všemu záchranka přijela

Tak teď tu sedím, na sobě erár
Takovou vděčnost, tož to jsem nečekal
Nikdy, bratře, nehas, to, co tě nepálí
Kazajku svěrací, tu by ti nandali


KDYBYCH BYLA (S8)
hudba Vl. Veit, 1974

Kdybych byla vodou a můj milej džbánem
To bych žádnou kapku nepřelila na zem
A on by mi řekl: Jsem tebou naplněn
Budem pořád spolu a tak zůstanem

Kdybych byla botou a můj milej nohou
Tak by si mě obul a šli bychom do hor
Na nejvyšším vrcholku, tam by zůstal stát
Přitom by pověděl, jak mě má moc rád

Kdybych byla řekou a můj milej rybou
Dala bych mu plavat nejčistější vodou
Řekla bych mu tiše: Je to všechno tvé
On by odpověděl že mě miluje

Kdybych byla deštěm a můj milej hlínou
Dala bych mu vláhy, až by obrost trávou
Jen si poruč deště, kolik ho chceš mít
On by mi řek: Drahá, chtěl bych s tebou žít

Kdybych byla světlem a můj milej domem
Zářila bych jasně ze všech jeho oken
A on by tak světlý ve tmě sobě stál
No a v žádné chvíli by nezhasínal

Kdybych se ho ptala, čímpak by mě chtěl mít
Aby celej život chtěl vedle mě žít
Řekne: Ty seš holka a já jsem tvůj kluk
Držím v tobě pevně jak ve dřevě suk


KDYŽ RÁNO ZVEDÁ
1971

Když ráno zvedá modravej hřbet
Otázka bodá: Jdem zpátky či vpřed?
Kdo z nás ví proč tu je
Čeho se dožije
Odpověď není
Vítr ji vzal

Oku se zrodil zas novej den
Duše však dál sní půlnoční sen
O tiché kolíbce
O rozkvetlé louce
O troše štěstí
Co vítr vzal

Tážu se světla kam odešla tma
Tážu se lidí co mluvit se má
Kdy slovo dobré je
Kdy koho zabije
Odpověď není
Vítr ji vzal

Z papíru loďku potok si vzal
Loďka je člověk, pán Bůh si hrál
Sem tam se otáčí
Celá se promáčí
Pod vlnou končí
Voda jde dál

Člověk je brána a brána je most
Most je brána řeky a řeka přítomnost
Most stojí bez hnutí
A vodu nechytí
Pak přijde tání
Stržen je most


KLOKAN
hudba Vl. Veit, 2009

U potoka na stráni
Skákali dva klokani
Jeden skočil sedm metrů
A to ještě proti větru
Druhý přitom zakopnul
Do potoka upadnul

Plave klokan v potoce
Vylezl až v zátoce
Když chtěl z kapsy vylít vodu
Objevil tu strašnou zradu
Neboť sáhnul na raky
Ti ho štípli do ruky

Klokan křičí běžte ven
Kapsa není podnájem
Rakům se však v kapse líbí
To bydlení nemá chyby
Teplé je a útulné
Pro dva raky potulné

Raci v kapse zůstali
Klokan skáče po poli
Tam pes dingo číhá v křoví
Vyrazí po klokanovi
Čekala klepeta
Vylít jako raketa

Chudák dingo v čumáku
Má štípance od raků
Kňučí, mručí, kulhá, pláče
Klokan domů v klidu skáče
Je mu zcela nebesky
Je to klokan rakouský


KNEDLÍK (N2)
hudba Vl. Veit, 2007

Knedlík letí nad městem
Neví kde přistát
Ještě včera byl těstem
Nemohl to vystát

Kuchař těsto uválel
Do vody ho hodil
A vařil obracel
A pak vodu scedil

Teď na knedlík vytáh nůž
Chtěl ho rozřezat
Ztratil nervy knedlík už
Řek si teď musím létat

Do výšky si vyskočil
Kolem sebe pohleděl
Ve vzduchu se otočil
Oknem k nebi vyletěl

Na nebi se rozhlédl
Jak je svět krásný
Potom ale zahlédl
Obraz příšerný děsný

Hejno ptáků s pokřikem
Za knedlíkem letí
Strašně klapou zobákem
Že knedlík teď snědí

Prudce k zemi zatočil
Přistál na trávník
A v kočku se proměnil
Co tu leží jak knedlík

Kočička teď na slunci
Kožíšek si hřeje
Kuchař stojí nad hrnci
Neví co se to děje


KNOFLÍK (S5 S6)
1972

Knoflíku z bakelitu
Drž pevně na kabátu
Jak se mi utrhneš
A na zem upadneš
Uděláš mi ostudu

Ostudu ostudu
Až ke své milé půjdu
Ona je pořádná
Jako žádná jiná
Nechce mít pobudu

Pobudu a hastroše
Který se nečeše
Zuby si nečistí
Co řeknou sousedi
Až na návštěvu přijde

Na návštěvu jsem přišel
Každý mě v domě viděl
Špehýrky chrastily
Sousedi šeptali
Koukejte, kdo to k ní šel

No ale to jsem šel já
Milá dveře přibouchla
Že prý jsem jak zbojník
Zas mi chybí knoflík
No tak mě vyhodila

Knoflíku, knoflíku
Ty mě máš na triku
Jak jsi se utrhnul
Na zem jsi upadnul
Dnes už mám lepší holku

A chodím bez kabátu


KOČKA, ŠUNKA A JÁ (S13)
hudba H. Cigner, 1970

Jednou jsem si zakoupil
Kilo pěkné šunky
Zradu jsem však netušil
Od proradné kočky
Řek jsem si, že šunka je
Bezva špek na slečny
Kočka běhá číhaje
Má jazýček mlsný

Stále kolem spíže courá
Vymýšlí si plán
Pod fousy si cosi mňouká
Já se ušklíbám
A vtom náhle zvonek zvoní
Dvéře otvírám
Blonďatá slečna v nich stojí
Její příchod je mi vítán

Svižně skvělou svačinu
Nám dvoum připravím
Okenice přibouchnu
Šunku vyzkouším
Slečna za tu šunku je
Převelice vděčná
Znalecky ji futruje
Je po těle pěkná

Také si mé kočky všimla
A kousek jí nabídla
Kočka ale soustem zhrdla
A do kouta utekla
Kočka prská a my blednem
Ve střevech pálí
Na jazyku převalujem
Chutná to jak cyankáli

Kočka mlsný jazyk má
Nic špatného nesní
Slečna tiše zaškytá
Žijem den poslední
Hodím šunku do kýble
Opustíme svět
Díváme se přiblble
Pojedli jsme jed

Odestelem, svlíkneme se
A jdem umírat
Děsem celí třeseme se
Začnem si tykat
Slečna škytá: Na mě to jde
Nevykvetu v květ
Slabý sten jí z hrdla vyjde
Ach, jak je mi maličko let

Usínám a zdá se mi
Že stoupám k pánbíčku
Tělo pěkně pod zemí
Dušička v nebíčku
Před nebem se zastavím
Teď se Petr ohlíd
Kolem něho profičím
Budu mít věčný klid

Svatej Petr, hlava chytrá
Vtom se zase otočil
Těžký klíč popadnul zbystra
Do hlavy mě uhodil
A já strašnou bolest cítím
Pak rány další
Propocený se probudím
Slečna Petra mi rve uši

Ty proutníku zkažený
Já nešťastná dívtka
Ty jsi zkázou pro ženy
Tvá prokletá šunka
Vzala šaty, oblékla
Ve dveřích se mihla
Nemusí hned nadávat
S tím mě dost namíchla

Náhle strašné podezření
Do hlavy se zahryzlo
Kočka vedle kýblu vrní
Srdce mi zamrzlo

walz:

Dívko má nešťastná
To je nedorozumění
Ach, tvá dušička zklamaná
Žádnému muži nevěří
Dokud nepůjde k oltáři

Tuhletu zkušenost
Vrytou v paměť mám
Až zas přijde milý host
Kočku k sousedům dám


KOLÍK (S2 L13)
hudba Vl. Veit, 1972

Na zahradě, trochu křivě, ze země ční kolík
První sníh všechno kolem něj do bíla oblík
Kolík trochu vzpomíná
Na čas, co se zelená
Kdy si děcko zas vedle něj postaví kyblík

Čínská jabloň unavená teď už tvrdě spí
Kolik jablek urodila sama sotva ví
Na jaro si odpočívá
Kolík se k ní smutně dívá
Stojí jen tak beze smyslu zabodnut v zemi

Nejsem na nic, říká sobě, na zánik čekám
Štěstí nikdy nedožiju, vždyť kořeny nemám
Nevím, co je radost zrání
Neznám jara milování
Žádný život nezplodím už, jen rozpad čekám

Jenom občas, když je léto, přiběhne sem dítě
Vidí ve mně stožár lodi, sní o velké cestě
Tu pocítím větru vání
Šťastně je mi ke skonání
Na svůj úděl zapomenu, zas žiju na světě

Na nás, věci přebytečné, je svět zbytečně zlý
Marnost marně promarňuje, ohněm ji pálí
Nechápe, že zbytečností
Vede cestička k moudrosti
Kde se stáří s dětstvím schází na malou chvíli


KOLIKA
1973

Žaludek je divné nářadí
Kolikrát si značně zařádí
Člověka prožene po dvoře
A nemusí to skončit dobře

Kolika, kolika, kolika, kolika
Kolikrát mi bylo zle

Když chceš známé na jídlo pozvat
Nesmíš jim ho příliš vnucovat
Co lidé povinně hltají
Ne vždy zcela dobře stravují

A když sám budeš na hostině
Nechovej se příliš nemístně
Kdo si ústa ve všem namáčí
Na toho číhá nebezpečí

Neb kdo chce být u žlabu první
Toho záhy jistě dohoní
V celé síle dá mu poznati
Co dovede, když se rozkatí

Z dějin máme tuhle zkušenost
Že ten, který byl nezvaný host
A nadmíru všeho užíval
Nakonec moc rychle utíkal


KOŇSKÉ DOSTIHY (S1)
hudba Vl. Veit, 1972

Jen koňské dostihy, tak bych nazýval svět
Uličkou uzoučkou každý má v něm běžet
Uličkou uzoučkou po tvrdém dláždění
Po cestě jediné, ať jasné je kdo první

Na koňských dostizích, ve zprávách poledních
Slavili toho, kdo první byl ve žních
A večer mluvili o sklizni v umění
Po cestě jediné, ať jasné je kdo první

Žebříčky zpěváků a prospěch ve škole
První v těžbě uhlí, poslední v kostele
V pořadí další sport jménem milování
Po cestě jediné, ať jasné je kdo první

Človíčku nejdražší, krátký je okamžik
Ten dům je z karet jen, co jseš v něm nájemník
Slovo však neslyšet pro děsné volání
Po cestě jediné, ať jasné je kdo první

Spolknuli otázku a skrytě doufají
Nu ano, smrt tu je, přesto snad dožijí
Poslušně kupují jen co je k dostání
Po cestě jediné, ať jasné je kdo první

Všecičko zařadit, na všechno název mít
Co mlíko nedává, do chlíva nevpustit
Magická formulka: Vědecké poznání
Po cestě jediné, ať jasné je kdo první

V kočáře ze zlata sluníčko ujíždí
Do tváře milenců měsíc se zahledí
Milenka potůček pohladí kamení
Po cestě jediné, ať jasné je kdo první

Šlo by to stručněj říct, mít na to méně slok
Říci to úměrně, mít lepší výběr slov
Ach, Bože, bojím se tohohle umření
Po cestě jediné, ať jasné je kdo první


KOPÁČ
hudba Vl. Veit, 1975

Moucha leze po lopatě
Lopata se boří v blátě
Kopáč pivo domlasknul
Utřel fousy a usnul
Zdá se mu o dveřích skříňky
Kde pózují nahotinky
Všechny na něj mávají
A předsudky nemají

Jen ta jedna, bez sukničky
Co má na zádech dva flíčky
Z obrázku se vysmekla
Ušklíbla se, utekla
Kopáč, coby pastýř stáda
Ztracenou ovečku nedá
Vymrštil se na nohy
Dostal ránu do hlavy

Lopata se v blátě kácí
Podléhaje gravitaci
Dlouhá páka, násada
Na čelo mu usedá
Zabitý kopáč tu leží
Mouchu ta skutečnost blaží
Slunce svítí radostně
Za týden začínaj žně

Poučení je tu snadné
Nehoň ovce ani vnadné
Neboř nástroj do bláta
Ani nebuď lopata
V peřinách spi anebo v trávě
Z dálky vyhýbej se stavbě
Hlídej sebe bedlivě
Když se zasníš při pivě


KOULAŘ (S5 S6 S13)
hudba H. Cigner, 1970

Žížala si klidně reje na své zahrádce
Vtom se ozve strašná rána a svět zatmí se
Pane Bože, co je tohleto za pohromu
To je pěkná odměna za životní dřinu
Meteory z nebe házíš na nás nevinné
Záhonky na mé zahrádce jsou rozmačkané

Já jsem celý život zasvětil
Tomu, abych nejlepší byl
A kouli nejdál zahodil
Mé mládí obětovné
Zlatem medaile splacené
Nebylo ztraceno marně
Nebo zničeno v kavárně
Lidé, poslechněte si rady mé
I vy též cvičte hod koule
Není to vůbec složité

Dejte pozor, odhalím vám svoji metódu
Jak si nutno počínat při koulovém hodu
Předmět vržen odvrhuje zpět vrhatele
Přesně takovou silou, jakou byl odvržen
Proto jsem pořádně jedl, abych těžký byl
Abysem tu kouli ze všech nejdál zahodil

Má milá koule je železná
Nejdokonalejší tvar má
Je z každé strany kulatá
Vzdělanec význam koule zná
Jsou o ní díla vědecká
Vesmír i atom jsou koule
Zeměkoule, Sluncekoule
Já sám ji už deset let pozvedám
Zříkám se cen, zříkám se žen
Já jsem velký koulový men

Holobrádku, řekla koule, já už něco zažila
Z kanónu jednoho Švéda jsem vyletěla
Střechou do baráku vlétla, tam židli rozbila
Sebrali mě a nabili znovu do děla
Na cestě zpět jsem toho agresora Švéda do čela bacila
Pětadvacetkrát jsem pražské hradby přelétla

Já v létání velmi se vyznám
Já každou bitvu vyhrávám
A strany nerozeznávám
Stačí mě do děla strčit
A střelný prach zapálit
O ostatní se postarám
A žádnou překážku neznám
Jenže vrh koulí to je urážka
Bezdůvodně mě zahodit
Jaký to smysl může mít

Koulař nabral páru do plic a velmi se rozehnal
Jau, jau, to je strašná bolest, snad nohu mám nadranc
Hele, koule, ty seš hlava, takhle mě praštit
Hele, mladej, to se stává, chtěls mě zahodit
Vždyť to ale není pravda, tohleto je sport
To mě vůbec nezajímá, chtěls mě zahodit

Já tě, koule, asi nakopnu
S tím jsem já hnedka hotovej
Deset let tvrdě trénuju
Víš, to je za tu žížalu
Prosím tě, o čem to mluvíš?
Nedělej, jakože nevíš
Že nevíš, kam koulí házíš
Koulař nevydržel to do ní kop
Koule leží, noha letí
Udělala pěknej oblouk

Dvanáct žížal klidně reje na své zahrádce
Vtom se ozve strašná rána a svět zatmí se
Pane Bože, tohleto je další pohroma
Prapodivný tvar tenhleten meteorit má
Má pět prstů, jeden kotník, kus nohavice
To už asi poslední soud na svět blíží se

Uááá, diváci z tribuny řvali
Dnes nový sport jsme viděli
Hod nohou kopem přes kouli
Žížaly v zem se ztratily
A rozhodčí pochopili
Tu dálku metrem změřili
Do zlaté knihy zapsali
Koule z toho ale nic nevnímá
Na švédské války vzpomíná
Jak zalétla do komína

Everybody knows the story
But I like jazz
Před Brnem mě kousl pes
Oh yes


KOUZELNÁ HŮL (N2)
hudba Vl. Veit, 2007

Po cestě do kopce klopýtal osel
Každého pozdravil oslím íá
Na zádech seděl mu královský posel
Ten, co ho lid v každém městečku zná

Posel všem provolal, mám zlaté mince
Nich má princezna poctivou tvář
Vvyzývám tady každého prince
Pohleď jak z očí jde upřímná zář

Koho ta dobrota princezny láká
Může ji dostat a může jí mít
Akorát žádá se, by zabil draka
Ať může království zas v klidu žít

A ještě drakovi když poklad uzme
Získá tím pro sebe království půl
Hodnou a krásnou si princeznu vezme
K tomu si vyslouží kouzelnou hůl

Po zádech když někdo dostane holí
Prozradí jak ve svém životě žil
Lháře a zloděje ta rána bolí
Nebolí toho, kdo vždy dobrý byl

Přišel princ hrdina a draka zabil
Do ruky popadl kouzelnou hůl
Tu hůl si vyzkoušel princezně nabil
Růženku po zádech tou holí tnul

Princezna křičela, jau to mě bolí
V království rozesmál se všechen lid
Lek se i král že by též dostal holí
Utek i s princeznou a už byl klid

Princ teď moh všechno mít, úctu i slávu
Vládnutí, království, co ještě víc?
Já chci jen svobodu, pověděl davu
Svobodně žije jen kdo nemá nic

A než princ do světa vydal se zase
Řek lidem nechte si kouzelnou hůl
Ta hůl vám vybere nejlepší vládce
Dobrotu, poctivost a plný stůl

Hůl se však ztratila, jak strašná škoda
Kdejaký zlotřilec je zase král
A že má každý z nich zkřivená záda
Kouzelnou hůl stále hledáme dál


KRAJINA (S8 A3)
1975

Zvětralý pískovec na zubech krajiny
Na mezích keře jak šrapnelů výbuch
Nešlechtěný kožich zelené traviny
Srnčí hněď útěků, rzí obdělán pluh
Vědomost vrchů, že Bůh všechno vidí
Čistotou drsného díla lid třídí

Smrky jak prapory pro pluky bitevní
Erbovní barevnost květů u cesty
Kořeny dravostí káněti podobny
Drapnuly kamennou kořist svou pěstí
Zvlněné jazyky hladových polí
Chutnají hlínu a mlčí když bolí

Jen vůle nedat se vztyčuje stavení
Krajina s člověkem rve se o skývu
Vítěz je člověk když kosou se ohání
A než ji rozklepe, ztratí svou slávu
Hrdina marnosti, námezdník hladu
Zaseje víru a sklidí jen zradu

Naděje čertova smradem a kopnutím
Vehnala dobytek do temných chlévů
Spoutala děvečku k dobytku krmením
Důl jí otevřela na zlatou mrvu
Jediná hladina, jediná mysl
K bahenní paměti jeden vjem klesl

Vrchům i slunce je jakoby vzdálené
Luna však kosí jim kšticovou hlavu
Nájezdem hvězd místo v noci napadené
Souhvězdí Býka chce údolní krávu
Přepadán lavinou mraku a bouře
Sílou se brání muž než vůli prodře

V hliněném základu mohyla prožitků
Skrývaná vrstvami roků a smrtí
Tíživost stejnosti, podobnost požitků
Jedinost života bez svědků vzletí
Hřbitůvek bez zdi krajem se rozlil
Člověku na ruce krajinu přibil


KRAJINA SAMOT (N3)
hudba Vl. Veit, 2008

Písmenka lásky tvá nahota píše
pohlaví kouzelná slova skládá
pohyb se do hudby promítá plaše
píseň do dvou těl po notách skládá
dotyk a pohled a kořeny v dávnu
prožitky padají vědomím ke dnu

V krajině samot si půjčujem těla
slepecká vzácnost, co v temnu tápe
kosti už mlčí, když krev ještě volá
nepozná člověk, co kůže chápe
nahota napnutá na buben lásky
roztlouká v moždíři pradávné masky

Tělo se naklání k druhému tělu
prchavé setkání v domě smrti
touží po jistotě, prostřeném stolu
co ale dostane, všechno vrátí
jiskřením v prázdnotě čas tělo smývá
ještě než vešlo k odchodu mává

Ukrytý v nahotě, nahotou bloudím
hledám tě po hmatu, oblých tvarech
stařenu v dítěti s úlekem hladím
příběh tvých milenců jak nůž v zádech
Ve stínu těla jsem zahlédl sebe
chladno a ztracenost tím stínem zebe

Na duši myslet však potkávat těla
obejmout,nabodnout,vejít, bořit
vodou se rozběhla divoká kola
uchopit, opustit, čemu věřit?
V zajetí smrti teď lehkost i tíha
oči mi zakrývá v duši se mihá

Tělesná láska mě životem vede
do hor a k propastem,temným břehům
obrazy rozdává, slova mi krade
pije ze svatosti, fandí vrahům
Krajina samot spí na schodech smrti
čas se jí posmívá, předsudek drtí


KRÁLÍK A BALÍK (N2)
hudba Vl. Veit, 2007

Na trávě hověl si králík
Natažen jako nudle
Pošťák řek máte tu balík
Podepište se tudle

Ale když králík neumí psát
Ani číst a počítat
Nemůže dostat ten balík
Neumí se podepsat

Králík řek to je můj balík
Nemusím se učit psát
Strejda v něm posílá rohlík
Fakt mi ho můžete dát

Pošťák řek na to je předpis
Rychle ať můžu jet dál
Pošta chce po mě váš podpis
Osobně bych vám to dal

Králík si hlasitě dupnul
Pošťák začal utíkat
Králík ho ještě nakopnul
Pošťák začal volat

Králík si rozbalil balík
Který mu právě přišel
Vytáhnul si z něj svůj rohlík
Pošťáka z dálky slyšel


KRÁL ŽIVÝCH (nevydaná verze k albu Meditace)
hudba R. Hladík, 1969


KRYSÍ REVOLUCE
hudba Vl. Veit, 1975

V polepšovně uvařili k večeři dvě krysy
Na stříbro je položili, ocásky jim visí
Chovanci se radovali, budeme mít hody
Povel vztyk a do jídelny po třech berou schody

Fasovali pozlacené ešusy a lžíce
Do fronty se seřadili, nadouvali líce
Udeřili na kuchaře, kuchař sprásknul ruce
Tak vypukla v polepšovně krysí revoluce

Darebáci, příživníci, násilníci, kluci
Nevzdělanci, zlodějíčci, uličníci, klacci
Ignoranti, halamové, nepoddajné duše
Vyznavači ideálů satanovy říše

Jednu krysu na praporu, druhou krysu v srdci
Podle stupně ošklivosti zvoleni jsou vůdci
Zvláštní oddíl udavačů v noci rozžal svíce
A vymyslel paragrafy krysí revoluce

Udat, rozbít, zničit, zabít, zavřít, zkřivit, loupit
Zlomit, dusit, mlčet, dělat, prolhat, zabrat, bořit
Co je dobré pro krysy, tak to je dobré pro svět
Povoluje se nám pouze krok a hubu držet

Podle dvou krys na dvě části svět se rozděluje
To, co není přikázáno, to se zakazuje
Na doktory povyšujem zbabělce a zrádce
Jen ti zajistí vítězství krysí revoluce

Skrze krysu pochopili, co je v srdci pojí
Radost pocítili v síle, když jednotni stojí
Jednoduchých, praktických je nám třeba hesel
Rozeznati nepřítele, a ten aby visel

Vytrhnouti s povykem do všech krajů země
V nás se narodila pravda, vůdce řek: Též ve mně
Na všech místech hodili jim pod nohy kytice
Tak na světě zvítězila krysí revoluce

Svět vykřiknul jedním hlasem: Přišli spasitelé
Vše jim dal a ve všem poslech, krysy stály v čele
Nemuseli bojovat, museli jen vládnout
Hospodskej, když zavřel krám, řek: Na to musej zvadnout

Revoluce bez nepřátel těžce vegetuje
Krysa kryse zadek žere, když s krysami žije
Krysí kalendář když došel druhého měsíce
Jen ocásky zůstaly z té krysí revoluce

Udat, rozbít, zničit, zabít, to vše mezi svými
Zlomit, dusit, mlčet, dělat mezi příbuznými
Mezi svými vlastními jen ať idea sílí
Ať ta krysí revoluce běží k svému cíli

V polepšovně vaří zase, ale už jen rýži
Na žaludek chovanci teď myslí, tak je tíží
Státní historici mají znovu dosti práce
Sepisují dějiny té krysí revoluce


LAURA (N2)
hudba Vl. Veit, 2007

Laura to je sfinga mladá
Je jí jen pět tisíc let
Strašně má brambory ráda
Snědla by jich pytel hned

Jenže se pokaždé bojí
Aby jí nezačly hnít
Takže když brambor se nají
Začne hned tiše kouzlit

Brambory, brambory tyto
Vyslyšte mé kouzlo hned
Proměníte se teď v zlato
Zlato žluté jako med

Zlato se nebude kazit
To ani za tisíc let
Až se zas budu chtít najíst
Zlato jde v brambory zpět

A lidé o zlatě myslí
Že je to moc drahý kov
A tak si ho pořád syslí
Chodí na něj jak na lov

Dokonce pro zlato válčí
Nechápou bramborů sklad
Že zlato zlatem být končí
Když Laura dostane hlad


LAVINA
1989

Mlčení těhotné jen křikem věčnosti
vpletlo se kovově do našich údů
zabilo národ do soukromé bolesti
hrdost a vážnost se propadla studu
naděje umřela, utichlo srdce
vítám tě lavino něžné revoluce

Propastný negativ pozitiv vymrštil
mládí vybrušuje radostná křehkost
strom, co rost do nebe sám sebe vyvrátil
tím, že chtěl bezmoci porcovat krutost
ožila naděje, ožila srdce
vítám tě lavino něžné revoluce

Studenti vracejí vzpřímenost národu
národ se z nuly číslem zas stává
a Češi bojují prvně o svobodu
svoboda Čechám se radostně vzdává
disident nahotou trhá kov vládce
vítám tě lavino něžné revoluce

Dav, který žertuje bez hladu po krvi
vražedná moc jen hvízdá si kudlu
Mikuláš do vlády, studenti skandují
pomníky měknou a ztrácej se v mýdlu
a staří ještěři kulí se z kopce
vítám tě lavino něžné revoluce

Budem zas národem, jak tomu uvěřit
skutečnost velkým slovům vrací klenbu
když tráva začne růst, zkuste ji zastavit
vy, kteří seli jste větrnou setbu
žili jste pansky a z nás měli blbce
vítám tě lavino něžné revoluce

Vítám tě něžnosti, vítám tě radosti
stejně jak život se rodíte z temna
vítám vás všechny zpět člověčí slabosti
vítám vás všechny tu konečně doma
hořkosti od kosti škubeme sladce
vítám tě lavino něžné revoluce


LEOPOLDOV (N3)
hudba Vl. Veit, 2008

V motorech násilí lidského bezpráví
skrývá se slepota, chamtivost, faleš
falešné idee pohádky vypráví
zářivá budoucnost propadlá za lež
Kamenná věznice pro duše prokleté
krutost na nevinných je prapor moci
mladíci hození do cely stoleté
v národě odvaha k žití se ztrácí
Bez konce vypráví, mlčky a jen sobě
mrtví i živí o Leopoldově

Nevinnost nevadí ideám zvráceným
jediným smyslem je získávání moci
lhostejnost vítězů k životům zmařeným
svoboda vystydlá v nucené práci
Surovost dozorců po chodbách hlomozí
ďáblovo oko se do cely dívá
svěrací kazajka, nadávky, rozkazy
všechno je falešné, jen lež je pravá
Bez konce vypráví, šeptem a jen sobě
mrtví i živí o Leopoldově

Když cely hovoří tak jenom škrábanci
co po zdech nuda a zoufalství drápe
o jídle o ženách šeptají trestanci
šedivost po rocích ztracených dupe
Slunce je na nebi, za mříže nemůže
a Luna jen na duši tesknotou bolí
kulky a světlomet na věži u stráže
od světa volnosti zabitím dělí
Bez konce vypráví, šeptem a jen sobě
mrtví i živí o Leopoldově

člověku ostnatým drátem se zavírá
vzdálenost hvězd rozbitá o mříže
vězeňská brána se jen mrtvým otvírá
jediná slavnost je snímání z kříže
Minuta návštěvy po letech čekání
děti jsou zcizené, cizí je žena
mrtvoly vhozené do levných bednění
dopisy ztracené, hroby bez jména
Bez konce vypráví, šeptem a jen sobě
mrtví i živí o Leopoldově


LETNÍ DEN (N3)
hudba Vl. Veit, 2007

Osudy člověka zapadlé v krajině
Vanutím času se pod hlínu ztrácí
V oparu letní den usíná zasněně
Polední ticho se do polí kácí
Trnky svou kroniku na mezi píší
Obilí v úleku je tišší a tišší

Vzdálenost krajiny hozené po zemi
Schovává za obzor k cestě svou výzvu
Údolí padají suchými stráněmi
Ve skále zahlédneš fosilní kresbu
Minulost leká svým nehybným tokem
Odchází ode mne kamenný krokem

Samota nestačí vykreslit prázdnotu
Která tam na konci života zeje
Věřil jsem na radost, doufal jsem v prostotu
Cosi co nevidím se mi teď směje
Je život v těle, či tělo je život?
Je původ v duši či duše je původ?

Otázky bez konce ztrácí se v oblacích
Příroda odpověď bohatstvím skrývá
Pojednou pochopíš své konce v začátcích
Z každého obrazu točí se hlava
Letní den tichem svým píseň teď dozpíval
A ticho zůstalo, kde člověk chvíli stál


LÉTO (N1)
hudba Vl. Veit, 2007

V objetí světla a dotyku tepla
Žlutě kraj do polí otevřen
Nebeská klenba se do horka spekla
Mrak v dálce do sebe pohroužen
Obilí čeká až kosa ho skloní
Podvečer senem a bylinou voní

Žena se oděvem k nahotě blíží
Stařec se propadá do dětství
Prázdniny bez konce život mu dluží
On dluží životu poselství
Obilí čeká až kosa ho skloní
Podvečer senem a bylinou voní

Necítím vítr vát, jen pohyb tepla
Tělo se rozhlíží toužením
Dívka si znovu svou halenku zapla
Vítr les provanul smilněním
Obilí čeká až kosa ho skloní
Podvečer senem a bylinou voní

V potoku pod každým kamenem život
Stromy se do proudu vyklání
Ve větru zastavil komáří průvod
Slunce se opřelo do strání
Obilí čeká až kosa ho skloní
Podvečer senem a bylinou voní

Pod Lunou horkostí celá noc dýchá
Probouzí nejasná tušení
Myšlenka na požár na hraně ticha
Skutečnost nebo jen mámení
Obilí čeká až kosa ho skloní
Podvečer senem a bylinou voní


LETOŠNÍ ZIMNÍ
hudba Vl. Veit, 1976

Změnila se léta, změnily se city
Změnila se slova, převlékli jsme šaty
Zmizela návěští, jež nás sbližovala
Hrbolatá cesta účes rozcuchala
Uslzené oči před nedávnem oschly
Nevědomé plíce nový kyslík vdechly

Na zelených svazích znovu rostou květy
Nová generace vymetává kouty
Začínáme cítit v zádech tíhu klenby
Rýsují se tváře, povolují klouby
Život hledá sloupy na kterých by přežil
Někdo se už rozhod, jiný se už zlomil

Počítáme padlé pozice a šance
Počátek se ztratil daleko od konce
Není ale volby v cestě po hřebenu
Kdo přestal ctít vrchol, padá stranou ke dnu
Propast tolik láká, volný pád a radost
Symfonie ozvěn, štěstí, let a tvrdost

Nevědomá volnost povolila pouta
Opona se zvedla na jevišti světa
Rozpoznávám terén, přemýšlím o chůzi
Uličník se směje, kamenama hází
Křičí na mě z dálky: Přece jsi mě zradil
Nechávám ho křičet, nic by nepochopil


LIDÉ DVACÁTÉHO STOLETÍ (S2 L13)
1973

Nevím, odkdy ten pocit mám
Snad jako bych byl sledován
Lidé na mě podivně hledí
Na ulici jsem je potkal
Špatnou náladu z nich dostal
Lidé dvacátého století

Stavějí dům, shání prachy
Sází sportku, hrají šachy
Předplácejí si časopisy
Na nádraží čekaj na vlak
Neříkají tak ani tak
Lidé dvacátého století

Tak jsem zapad do hospody
Že si někam vlezu tady
Do kouta a tiše budu snít
Jenže tady také byli
Skrze pěnu vyhlíželi
Chtěli na mně cosi vysvětlit

Tak jsem řek na objasnění
Že žít po svém hřích snad není
To přec nikomu nepřekáží
Dělali, že nechápají
A že pevný názor mají
A toho se taky přidrží

Však abych neříkal bludy
Koukaj kolem jenom z nudy
A na mně jim houby záleží
Tak jak auto svým vejfukem
Píše po ulici čmoudem
Jenom zamořují ovzduší

  Nejsem ale pesimista
  Přijde to jak rána zčista
  Rázem tady bude k zalknutí
  A lidičky přemýšliví
  Dají hlavy dohromady
  Čítám někdy v příštím století


LIDI (S14)
1972

Čím dál hůř mi jazyk slouží
Už nemám málem co říct
Pár jen nás maličko touží
Lidi
Nechtějí snad vůbec nic

Nezvedají oči k nebi
Přestali se tázat proč
Vzdali jsme se, vždyť jsme slabí
Lidi
Je to jenom kolotoč

Nechcete už ani doufat
Okna dekou temníte
A jak máme pravdu poznat
Lidi
Copak vy ji neznáte?

Nech nás být ty jeden blázne
Chcem konečně v klidu žít
Hleď, nevědomost žije šťastně
Lidi
Nechce se mi uvěřit

Vždyť máte sklopené oči
Nahrbeni chodíte
To kolotoč s náma točí
Lidi
To se jenom bojíte

Máte strach o prázdnou náruč
O marné dny se bojíte
No tak, blázne, době poruč
Lidi
Jak rychle si zvykáte

Však seš nám také podoben
I ty se začínáš bát
Jako papír jsi roztržen
Lidi!
Začínáš už také lhát

Včera jsi v zrcadle spatřil
Cizí tvář podobnou své
Proto jsi tu píseň složil
Lidi
Kdo z vás z toho vyvede

Jako červi v mrtvém těle
Množíme se na zemi
Jednou tělo světa sníme
Lidi!
Smiluj se Bůh nad námi

Vy budete pořád čekat
Smrti se jen dočkáte
Ještě dnes to mohu zpívat
Lidi
Zítra mě vypískáte


LISTOPAD
hudba Vl. Veit, 2009

Dějiny vzplály a prolétly Evropou
z hranice vytrhly ostnaté dráty
mocní se na chvíli v obavě zaleknou
zmatkem se formují vlády a státy
znavený marxismus ustlal si v listí
špinavé národy svědomí čistí

Zástupy v ulicích ve jménu svobody
skandují bratrství, volnost a rovnost
náměstí plná jsou, prázdné jsou hospody
minulost odešla, přichází radost
právo se vrátí a s ním smysl žití
pravda a láska všem ze srdce svítí

Jakou však sílu má sobectví, chamtivost
nedá se odcinkat žádnými klíči
dav se už rozchází, čiší z něj ospalost
poslední demonstrant naposled křičí
v zapadlých koutech vrána k vráně sedá
moc svoje sirotky svolává, hledá

Krádež a podvody, prolhané projevy
jsou zase základem dalšího státu
na drahých bilbordech falešné úsměvy
hlupákům vnucují volební větu
občané u bedny život svůj maří
chudí zas platí ty, kterým se daří

Mocných se netýká jediná kritika
tisk je jen šidítko bezmocné masy
svoboda v soukromí žije a zaniká
politik s úsměvem počítá hlasy
dějiny v Evropě vzlály a zhasly
zase jen stejného člověka našly


LITVÍNOV (S9 A1 R1 O2 R4 L6)
hudba Š. Rak, 1971

Copak jste lidičky, copak jste provedli
Že jste tu zavřeni v tak velkém vězení
Zdali jste někoho chudého podvedli
A teď jste tady v těch barácích zavřeni

  Nikomu na hlavě vlásek jsme neohli
  Jsme velcí dobráci, to bychom nemohli
  Jsme tady za prací, výdělek tu máme
  Za byt a za stravu, za oděv děláme

A proč v tak nepěkných barácích bydlíte
A proč tak zkažený vduch tady dýcháte
A co po večerech, co tady děláte
Když slunko zapadne, kam spolu chodíte

  Kam bychom chodili, doma si sedíme
  Máme televizi a tak se díváme
  Když program skončí, k spánku uléháme
  Za byt a za stravu, za oděv děláme

A já jsem myslel, že spletl jsem silnici
A místo do města, dojel jsem k věznici
K velkému táboru, kde lidé pykají
Za to, že člověku, bratru ubližují

  Odkudpak jsi přišel, že se tak hloupě ptáš
  Když se ti nelíbí, proč se pryč nevydáš
  My to své městečko docela rádi máme
  Za byt a za stravu, za oděv děláme

Prosím vás, počkejte, dovolte otázku
Zda když tu žijete, myslíte na lásku
Na krásu, na štěstí, co je po bolesti
Co bude zítra a co bude po smrti

  Z toho jsme vyrostli, tím se nechcem trápit
  Takové myšlenky je nejlépe zabít
  Hluboké úvahy koňovi necháme
  Za byt a za stravu, za oděv děláme

Ach, moji lidičky, já vám nerozumím
Myslel jsem, že duše je největším bohatstvím
Umět si trochu hrát, mít pěkné věci rád
Dívat se na mraky, z louky se radovat

  Podivně promlouváš, mladičký řečníku
  Však jednou zmoudříš a poznáš svoji mýlku
  Od nás starých se uč, my zkušenost máme
  Za byt a za stravu, za oděv děláme

Vězeňským táborem smutně se procházím
Nebe už modrá se a už ptáky slyším
V tu tichou hodinu chci potkat člověka
Tisíce jich tu spí, mě nikdo nečeká

  Nerozumím lidem, podivná je doba
  Smutná je nálada města Litvínova
  Lidičky bratři, za hodinu vstáváte…


LŽIČKA (S2)
1971

Mnoho jsem se napřemýšlel
Co mám milé k svátku dát
Dnes v noci jsem na to přišel
A jsem k tomu velmi rád
Dar starý jak lidstvo samo
Jím zajisté bude řečeno
Že jak onen napořád
Tvých rtů se chci dotýkat
Že se to však stydím říci
Dávám ti lžíci

Další přednost toho dárku
Mimo citu vyznání
Na pověšení má dírku
A doplní vzdělání
Každý člověk v každé době
Do úst lžičku strká sobě
A člověka právě lžíce
Odděluje od opice
Nelze snad darovat více
Než je lžíce

Dárek ceny nevídané
Přitom lze říct laciný
I když není chutě žádné
Roznáší chutě všechny
Lžíce božskou vlastnost má
Každým ústům sousto dá
Moje milá, buď jak lžíce
Neb teď ke dveřím blížím se
Hlad mi duši rozvrací
Nesu ti lžíci

Milá ale pospíšila
Vzala lžičku, zabalila
Ještě k tomu papír dala
Na který mi napsala:
Nepotřebuju tvůj dárek
Kupuju si teď kočárek
Byl jsi dobrý v myšlení
V činech tě předběhli jiní
Už se to nestydím říci
Vracím ti lžíci

A tak lžíci v kapse nosím
Sem a tam to světem brousím
A náramně se rozhlížím
Pravou holku vyhlížím
Dívku prostou jako lžíce
Ze které lásky najím se
Ji to ale nezmění
Nebude ke snědení
Víc už nemusím říci
Jí dám svou lžíci


MALÍŘI MICHALČÍKOVI (A7)
hudba Vl. Veit, 1975

Za modrou záclonou u žluté lampy
Samota vztyčila skleněné sloupy
Náruč ticha chce přítele ženu
Poznání pláče času svou cenu
Vzpomíná chrámovou velikost zpěvu
A zpívat zná, není však komu

V modrém znamení zvěrokruh štětce
Ptá se po chlebu, medu a louce
Po taktu ticha v tepu potoka
Kde kámen pod tíhou pohledu naříká
Kde žena pláče a bolest sládne
Kam hlava ticha sťata stínem spadne

Za modrou záclonou u žluté lampy
Samotář tichem si v kamínkách topí
Čajník se modlí do chladnosti kovu
Dvě ruce podpíraj šedivou hlavu
Nohy se rozvedly s ženichem cesty
Cesta se vdala za stržené mosty

Prázdnota zpívá dívce a stínu
Který ji ohmatal stěnami domů
Prázdnota čekání, spálená Luna
Otázku Odkud? vyplňuje nula
Nula a prázdnota v prostoru bytí
Kde zrno hnilobou rašení vznítí

Štětec táhne v kočáře mlčení
Majetek konce a počátku v doufání
O luční květinu zápasí v duši
Sněním žije a skutečnost tuší
Objevil slunce očima dětí
Přiznal však místo, kde slovo svítí

Za modrou záclonou u žluté lampy
Do touhy otisknul nahotou stopy
Čerstvé jak dějiny ve stáří země
Musel a toužil, přitom šel jemně
Za modrou záclonou u žluté lampy
Teprve přítmím chápeš příběh barvy

Za modrou záclonou u žluté lampy
Anděl přihlížel zlomení barvy
A ta ustoupila do tiché otázky
Vášeň si nalila své mlíčko do misky
A malíř vylil plátno do kalicha
K němosti opil se nápojem ticha


MĚJ SE DÍLU
hudba B. Dylan, 1967

Ty, co k nebesům páně vzhlížíš
Chceš mít svůj život zázračnej
Když nebudeš mít smůlu, potkáš štěstí
Ale o tom dnes nepřemejšlej
Vás odvahou ztratit nemůžeš
Nesmíš se bát ránu dát
Hlavně, když vůbec někam půjdeš
Ztrácí jen ten, kdo čeká na zázrak
Každej dobře to ví
Tak měj se k dílu
Tak pojď, pojď, pojď, měj se k dílu
Neboj se pořádně dupnout

Kolikrát jsem holce říkal
Ať jde se mnou domů spát
Holka by šla třeba ráda
Ale morálka ji nechá samotnou stát
Ty zatracený konvence naše
Zatraceně říkat Mám tě rád
Tím člověk na sobě jen vraždu páše
Tím, že dovede tak upřímně lhát
Každej dobře to ví
Tak měj se k dílu
Tak pojď, pojď, pojď, měj se k dílu
Neboj se pořádně natáhnout

Konvence je bejt slušně neupřímnej
Pak jseš uznán člověkem
Celej život nesesmilníš
Celej život se loučíš s životem
Pornografie je naše touha
Být živ jedenkrát, to není moc
Chuďas nikomu najíst nedá
Nikoho neokrádáš, sobě dáš temnou noc
Účtuješ se sebou samým
Tak měj se k dílu
Tak pojď, pojď, pojď, měj se k dílu
Už bys sebou mohla drobet hnout

Když máš pocit, že seš mladej
Tak máš pořád na všechno čas
Za půl hodiny kdybys měl bejt tvrdej
Tak bys pílila vokoušet krás
Času nazbyt není ani málo
Kdo nežije teď, je dávno už mrtvej
Jet na plný koule by snad za to stálo
Jen proto, že nevstoupíš do dějin, nezoufej
Na plný koule rozjeď žití
Tak měj se k dílu
Tak pojď, pojď, pojď, měj se k dílu
Neboj se všechno nakopnout

Kdo neumí milovat vopravdově
Miluje sprostě, ale musí
Času se musí ukrást život
A řádně ho máčet v chlastu žití
Závidíme lidem v bahně
Protože jsme zbabělí takhle žít
Život prožijem náramně snadně
A nakonec musíš jalovej umřít
Tuláci ti to poví
Tak měj se k dílu
Tak pojď, pojď, pojď, měj se k dílu
Tu desinfekci musíš vyplivnout


MĚNA (S11 R3)
hudba B. Dylan, 1967

Krví obloha se plní
Večer žhavým dechem obzor zlatí
Den uspává
Vzduch, ten obvaz země
Prosakuje nebeskou milostí
Na lidských tvářích zlato zanechává

Lidské tváře jsou jak zlaté mince
Co platí v jiném čase
Ten čas nikdo z nás nezná
Tam, kde je měna podložená
Zlatem západu slunce
Tu zemi žádnej z nás v sobě nemá

Na obličejích obrazů a soch
Hledáme měnu naší krásy
Ale pod rukou mramor studí
Želím ztrátu sochy
Ale tisíc lidských úmrtí mě neděsí
Inflace života hledáním mrtvé krásy

Věřím, že život je ta největší měna
Která se neznehodnotí
Ale za vše se jím platí
Krok dějin jde po životech
Které nikdo nevrátí
Jó v bance času člověk pomíjivostí platí

I nad tvými chvílemi štěstí
Zaklapne čas trezor svůj
Všechno ti vezme
Veze nás nekonečnej kolotoč
A ten přístav nemá žádnej
Krátké potvrzuje, že krátké je krátké

Stříbrný saxofon v podsvětí mysli
Jakoby nasadil svůj tón
Jasně slyším
Zlatý peníz se topí v krvi
To slunce zapadá
Na lidských tvářích zlato zanechává


MĚSÍČNÍ GÁŽE (S10)
1987

Člověk je hmota na plnění rolí
Samota ničí ho, svoboda bolí
Výbuchům slunečním zaclání střecha
Vesmírná prázdnota do noci štěká

Jistota slíbená měsíční gáže
Hrdost mu dává, charakter maže

Člověk je role na plnění cílů
Nadšení stěhuje do prázdných sálů
Urážky, plivance sobě si střádá
Ponížen, pokořen pomoc si žádá

Člověk a nicotnost v krunýři zvyků
Radosti záhuba, pokledna vzlyků
Zahrada plevele, nezájmu míra
Ztracená ovce a zvrácená víra

Člověk, ta ochotná potrava vrahů
Zatížen svědomím necítí tíhu
Zrazen a zrazující v ďábelském kole
Bojí se vystoupit ze svojí role

Člověk, ta bestie s mou vlastní tváří
Lásku má v sobě a milost v něm hoří
Křišťálu stojí co čistoty model
V rodině Kainově má jméno Ábel


MĚSTO
1966

Na počátku všeho stál strom
Adam z něj jablko vzal
Naše civilizace rostla jak strom
místo ovoce strom města dal
Vyhnání z ráje, první pekla stíny
Místo ovoce strom města dal
Nákupní taška místo gravitace
Sobectví, to jsou nadutý tváře
Závist mhouří oči a rodí zrádce
Děti na ulicích vypadají staře
Nebyla ještě zjištěna vidění cena, ale určitě se dočkáme
Město se slupkou hradeb nářečí s mozkem okatými baráky
Neříkej, že okna nebrečí
Okna jsou oči města, za nimi pomluva
Okna, která všechno vidí, každé město mozek má
Člověk je jen buňkou mozku, buňkou mozku svého města
Umírá pro svůj ráj
Město je plodem civilizace, každý plod semena má
Město je smetištěm, smetištěm všeho, patřím do něj i já
Jsme děti civilizace, nevíme co je ona zač
Zda je to strom z ráje, nebo dračí tlama
Města mají červy, děti motýlů pekla a slunce se jen dívá
Porazili jsme přírodu, ale v sobě máme prales
Cestovat v něm neumím, nenajdu, co bych nalez
Mozek je strom a Bůh je z jeho plodů
Válím se v prachu pod svým výtvorem
Nikdo nás nezničí, to dokážem sami, vraždí se jen kvůli svý práci
Porazili jsme přírodu, ale v sobě máme prales
Prales je přeschlej
Má málo vláhy
Izrael, nebo Vietnam
Stačí malá jiskra
Budeš stát na boží hoře, město uvidíš jako na dlani
Jako živočicha s nohama a hlavou
Město, které tloustne do šířky o novostavby
Pseudomozky shora padnou bomby
To není boží déšť
Ucítíš jen krátkou vichřici, do prachu zas se vše vrací
Město se zrodilo z vichřice a jako vichřice se vrací
Návrat do ráje, nejsou pekla stíny
Do ráje se vichřice vrací
Do ráje se vichřice vrací


MINULOST MÁVÁ NÁM (S8 A2 R1 L2 R3)
1975

Minulost mává nám jazykem po předcích
Vzdělanou krajinou, kostely na kopcích
Bílou kůží a vývojem názorů
Tíží dějin a odvahou k odporu

Minulost mává nám bolestí Kristovou
Bolestí klíčení pod cizí podkovou
Otázkou ukrytou za slovíčkem národ
Snahou o mužnost, zápasem o podvod

Minulost mává nám památkovou správou
Děvče pro turisty s překrásnou postavou
Rozbité hodiny, kolik je času?
Dočasná časnost promítnutá v spásu

Mátoha vzdělání nad školní čítankou
Mátoha hledání novinovou stránkou
Slepectví postupu zmatkem náhody
Kruh na počátku, kruhové důvody

Národní obroda jako vtip u stolu
A zmatek po Čechách, nechuť být pospolu
Neschopnost na rubu, na líci lhostejnost
Inflace zisku, který dává prodejnost

Strach něco pochopit, strach něco vysvětlit
Strach hledat důvody, strach něco napravit
Strach slyšet srdce a strach mluvit vážně
Strach hodit kamenem, strach z vlastní vášně

Opuštěni vírou na mocné zachránce
Nárok na svobodu bez boje, bez práce
Životní pojistka v poturčenectví
Otrok propuštěný do pokrytectví

Kultura mihne se v trhlinách násilí
Mohutná v jedincích, které jsme zabili
Tušená za dveřmi a nepozvaná
Smetená se stolu, jen rozpoznaná

Kultura žaludku, kultura žaludu
Hledání příhod co potkaly pobudu
Vymejšlet vtipy a nehledat nože
Pokoušet humor kde pálí se kůže

Trapně zní výkřiky básníků, proroků
Listujem už jenom v románech rozkroku
Modlitba v baráku biologie
Duše po kalužích žalostně pije

Žijeme v oblaku, nevíme o zemi
Za třicet stříbrných chceme být prodáni
Mít jeho osudy, kříž ale nechcem
Bez škody po cestě půjdem a zhasnem

Kde jen pálí život, kde jsou k tomu slova
Na duši složitost, v slovech chuť olova
Proradná bledost, smrtelné tušení
Dotyk hlubiny, propastné poznání


MISTŘE JENE (S9 A5 R4)
1977

Mistře Jene, dej si pozor
Ostrý vítr vane od hor
Stahují se černá mračna
A smečka je krvelačná

Lžou a šidí, pozor na ně
Mají lidi, mají zbraně
Ty jen slovem pravdy sekáš
Raděj všechno znovu rozvaž

Neodjížděj do Kostnice
Nevrátíš se do Čech více
Nevrátíš se, jsou to svině
Mistře Jene, pozor na ně

Milí moji , bratři drazí
Ano, vím to, jsou to vrazi
O své měšce jen se třesou
Jazykem svým prdel pasou

Mají katy, mají hrůzu
Kdo proti nim pošle lůzu
Mají právo sedat k soudu
Co však nemaj, nemaj pravdu

Pravdu jako vesmír velkou
Jásavou a dětsky křehkou
Pravdu, kterou nutno hájit
Pro kterou má smysl zemřít

Pravdu, ono vzácné kvítí
Které lidem v srdci svítí
Které život provoňuje
Činy smyslem naplňuje

Trpět pro ni, mocný Bože
To z nás přece dělá muže
Trpět pro to, že chci žíti
Pro život se nebát smrti

Málo je nás, mužů silných
Neústupných, pravdě věrných
Kdybych sám zbyl, přesto přece
Zbude jeden ale slunce

Mistře Jene, těžká rada
Zajde za mrak tvoje pravda
Pomluví tě, upálí tě
Mrtvý budeš, plivnou na tě

Plivnou, ale ne už na mě
Tělo shoří v suché slámě
Na vás vša kto bude padat
Jestli si to chcete nechat

Řek jsem pravdu, umřel pro ni
Vy však zůstáváte v ohni
Pravdu znáte, tak s ní žijte
Jste-li lidé, tak se bijte


MLADÁ ŽENA
hudba Vl. Veit, 2009

Dveře se zavřely tiše a s úsměvem
do temné místnosti vstoupila prázdnota
polibek na tvář a šustění oděvem
na schodech venkovních praskavá šlápota
na bílou postel bledě svítí Luna
před chvílí zvedla se z ní mladá žena

Na rukou zůstaly jen její otisky
na těle stopy po zrosené nahotě
nejisté tápavé grafické nátisky
stěží jen čitelné v mlčící samotě
na bílou postel bledě svítí Luna
před chvílí zvedla se z ní mladá žena

Hedvábné hladkosti dívčího holení
prosí o dotyky všechno je dostupné
proudem se prodereš vzhůru až k prameni
tajemství těla se po proudu rozepne
na bílou postel bledě svítí Luna
před chvílí zvedla se z ní mladá žena

V pohlaví ukrytá radost teď rozkvétá
zaplétá nohy a rozplétá nadšení
bradavka dlaněmi do těla prosvítá
dvě srdce navzájem mění si bušení
na bílou postel bledě svítí Luna
před chvílí zvedla se z ní mladá žena

V oddaném předklonu pevně na kolenou
vstupují zvířetem člověčí rozkoše
semeno vytrysklo oblohou tělesnou
duše si na nebi souhvězdí vykřeše
na bílou postel bledě svítí Luna
před chvílí zvedla se z ní mladá žena

Po lásce prázdnota do těla vstupuje
cizota užaslá z nahého setkání
jen ruky stisknutí vzdálenost zkracuje
polibek na tváře při letmém loučení
na bílou postel bledě svítí Luna
před chvílí zvedla se z ní mladá žena


MODERNÍ DOBA (S10 S11 A7 R3)
1987

Ulice kloužou v bezcílných křivkách
Mizí pod chodidly nehybných lidí
Mozek čte budoucnost v reklamních zvratkách
Strnulost pohledu obrazy míjí
Moderní doba v řachtačce kompjútrů
Vyhlíží obzorem mrtvého bodu
Nahost a prostornost smotaná do svetru
Vadne bez přestávky, bez známek hladu

Stádo zformované ze šťastných jedinců
Kteří si kupují rozumnou radost
Volnost a volba - potrava pitomců
Co jenom tendenci umí dát zadost
Pozdě je na lásku, pozdě je na vzpouru
Účel a funkčnost nám žilami teče
Nevidím Jitřenku, neslyším Auróru
Světem se nuda co modernost vleče

Křiklavá nuda v strakatém kabátu
Nuda vydražená odpadkem módy
Bez konce poutavá rozmarnost robotů
Reguluje touhu tištěnými svody
Zachraň se člověče, křičím do zrcadla
Alespoň ty tam s mou vlastní tváří
Mlha roztahuje po skle mléčná chapadla
Podoba v obecnost krutě se boří

Život je jeden a je ho tak málo
Přesto se vleče v moderním čase
Architekt nudy své otravné dílo
Zapouští důkladně v člověčím mase
Moderní doba - průmysl štěstí
Hlubiny řeže, povrchy barví
Touhy nám vyvrací pochyby kleští
Srdce prosvětluje průhlednou krví

Ulice kloužou v bezcílných křivkách
Mizí pod chodidly nehybných lidí
Mozek čte budoucnost v reklamních zvratkách
Strnulost pohledu obrazy míjí
Pozdě je na lásku, pozdě je na vzpouru
Účel a funkčnost nám žilami teče
Nevidím Jitřenku, neslyším Auróru
Světem se nuda co modernost vleče


MOJMÍR A MAGDALÉNA (S4)
hudba H. Cigner, 1970

Asi tak sto tisíc let šutry ležely
A ke svému okolí dost lhostejný byly
Ušlo jim, že kousek jsou v poli brambory
A že člověk na práci vymyslel traktory
My moudří balvani
Ležíme na stráni
A všechno je nám jedno, nás čas nehoní
Vtom tu proběh sochař Mojmír
Balvan vzal, na záda hodil
Mysle na Magdalénu
Pěkně stavěnou pannu
Večer ji vysvleče
Do šutru vyteše
Na tomhle kameni
Ukážu své umění
To bude v městě překvapení

Mojmír mlčí, balvan vláčí ke svému domku
Vrh ho na dvůr, vzal si mundůr a do úst dýmku
Svléknul pannu na divanu, pak šutr přivalí
Kámen oživuje dlátem, jí údy kamenní
Och, příjemné není
Sochařské umění
Mám přece tolik kladů a s ním nic není
Mě svlékne, kámen ho zajímá
Ať si trhne, tak se nejedná
Šaty vzala
Mu vynadala
V bocích se zhoupla
A dveřma bouchla
To se Mojmír lek
Do palce se klep
A velmi hrubou nadávku řek

Nejsme žádní troškaři, my jsme sochaři
Perlík svižně pozdvihnu, pihu mám na tváři
Vlastním bolest, teď i kámen, jsem zamilován
Velkým sochařem budu já! Jsem od žen odmítán
Och, Magdaléno má
Jsi žena proradná
Udělám velké dílo, budeš pomatená
Až ho uzří jiné ženy
Mým umem budou přiomdleny
Budou tě proklínat
Jaks mohla zanechat
Muže tak cenného
Génia velkého
Nech toho kecání
Z balvanu zaduní
To není vůbec k poslouchání

Sochař Mojmír, pot ho polil, strnul úlekem
Šmajrápanno, šutr mluví, no to jsem popleten
V ruce dláto, kouká na to, tělo ho brní
A je to špatné znamení a Mojmír zkamení
Pošťák jde pro činži
V domku se rozhlíží
To jsem z toho blázen, není ani ve spíži
Nikde tu života není
Musím podat oznámení
Mojmír je v pánu
Nejspíš pro Magdalénu
Pouze tu zanechal
Sochu, co vytesal
Je to autoportrét
A na něm je vidět
Jak umělci musejí trpět

Ve městečku skandál byl kam se Mojmír ztratil
Pouze tu sochu zanechal, na níž se zpodobnil
Tak ji vzali a odnesli k panně Magdaléně
Do ložnice postavili, hned vedle skříně
Bílej jak sejra
Tupě vpřed vejrá
Magda myslí: Kámen, stud ji netejrá
To se soše zalíbilo
Než druhý den, co se stalo
Nejlepší kamarád
Měl Magdalénu rád
V ložnici se zouval
Soše se posmíval
Na sochu kabát dal
Mojmír dál tupě stál
Nebejt z šutru, snad by se rozplakal

Pak sochu vzali, zabalili, na půdu dali
Za čas ji dva sochaři na kámen koupili
Vzali dláto, půjdem na to, jeden se rozehnal
Ale než se dostal k ráně, Mojmír mu facku dal
Teď jsem tě poznal
Tys mi Magdu přebral
Sochař, co měl dláto, se k zemi sesypal
Druhý svižně křídla připnul
Protože ho Mojmír kopnul
Mojmír ven vyšel
Za Magdou kráčel
Hromově zavolal
Já jsem soka zdolal
Magda to zaslechla
Když vodu vážila
A s kýblem do studny přepadla

Tam na stráni šutr šutru tohle povídal
A ten kámen opodál se smíchem rozsypal
Náhodný geolog kolem v tom momentě šel
A nad tím, co uviděl, hluboce přemejšlel
Toť úkaz nevšední
Stojí za zkoumání
Druh eroze zvláštní
Zvětral na počkání
Zas tu ale proběh Mojmír
Třetí šutr na záda hodil
Cestou provaz motal
A ke krku vázal
Smutkem zajódloval
Do studny se vrhal
Ale Magda skvělá
Dole vodu vypila
Balvan svědek, v studni svatba byla

Na mostě zkrouceně stojí socha naštvaná
Mojmír, to je mistr, hleď Magdaléna jak živá
Jó, šutr zničil a vytrčil na kolemjdoucí
Chodci chodící v noci si mě pletou s opicí
Já socha nešťastná
Sochařem zneuctěná
Bejvala já balvan, balvan počestná
Teď za počasí nepřízně
Se mám stále tvářit svůdně
Vždyť je to ostuda
Kdejaký pobuda
Nestydatě vzhlíží
Kámen si prohlíží
Na proporcích ženy
Stojí dějiny
Bez ženy je pokrok nemožný


 

MORAVA (S11 A2 R1 L6 L14 R3)
1972

Brněnská radnice stavěná do vejšky
V ulicích práší se a nejvíc na Český
Dětičky s jásotem z radnice mávají
Holubi nad městem poletují

A Morava je pěkná zem, na její slávu připijem
Só na ní hezká děvčata, tvářičky majó ze zlata
Dobrý člověk ještě žije, na Moravě víno pije
Proto ať vzkvétá Morava a její sláva

Špilberku na kopci, domečku kamenný
Divěj se cizinci, jakejs byl na ženy
Děti se poučí dobou feudální
Silní slabé mučí - to dnes už není

A brněnský kolo, docela dřevěný
Letos prohánělo motorky závodní
Dětičky mávaly Frantovi Šťastnýmu
Na dráze spatřily samou čmouhu

Copak to vyrostlo na Královým Poli
Už to snad uzrálo, že to nesklidili
Dětičky mávají komínům továrním
Radostně vdechují ten jejich dým

No a brněnskej drak v Nilu se narodil
Dětem nahání strach, má jméno Krokodil
Visí na řetízku, v průvanu houpe se
Píšu do notýsku: Aj, nekrmí se


MOTÝLÍ STUD
hudba Vl. Veit, 2009

Motýl svými klikyháky
po krajině maluje
zajíc to chce zkusit taky
po trávníku kličkuje
motýl když to vidí
za zajíce se stydí

Zajíc velmi zahanbeně
odhopsal si do lesa
nesledoval ale káně
jak si peří natřásá
motýl když to vidí
za káně se stydí

Káně zajíce nevšímá si
jen si čechrá peříčka
pak jsou slyšet hlučné hlasy
hlavně řehot koníčka
motýl když to vidí
za koníčka se stydí

Na koníčku jede víla
má červenou sukničku
kdosi na ni zdálky volá
že jí koupil rakvičku
motýl když to vidí
za vílu se stydí

Káně teď zajíce chytlo
zatnulo dráp v kožíšku
jenže se to všechno zvrtlo
nemyslelo na lišku
motýl když to vidí
za lišku se stydí

Liška káně se zajícem
k obědu si sežrala
potom víla lehkým tancem
lišku v rakvi zavřela
motýl když to vidí
za rakev se stydí

Jenom koník všechno přežil
víla v tanci umřela
vesele po louce skočil
a zašlápl motýla
motýl už nevidí
a už se nestydí


MOUCHA (S13)
hudba H. Cigner, 1970

Jednou v červnu moje paní
Šla spíž doplniti
Zaskočila si do masny
Hovězí koupiti
Přišla domů a zasedla
K četbě detektivek
A tak si nevzpomněla
Že má dělat řízek

Oknem, kterým větralo se
Masařka si přilétla
A když trochu stmívalo se
Vůně barák přepadla
Sousedé zas měli důvod
Trošičku nás pomlouvat
Zařadili se hned v průvod
A přišli k nám zaklepat

Paní nad tou detektivkou
Trochu si zavzdychla
Ach, dnes čtu knihu mistrovskou
Pach mrtvol z ní sálá
V tom momentě uslyšela
Ťuky ťuk na dveře
Rázem vše pochopila
Zachmuřila tváře

Masařka se kolem masa
Zamilovaně vrtí
Muší srdéčko v ní jásá
Ten puch miluje k smrti
Usedla a zasnila se
Vajíčka nasadila
Její hlava točila se
Malátně pryč odlétla

Večer paní napadlo
Maso už se hýbe
A protože zasmrdělo
Zalezlo do kýble
Druhý den ti popeláři
Velmistři kraválu
Jsou podivní kramáři
Žádaj obsah kýblu

A už to za město hasej
Maj tam velkou hromadu
Tam svoje poklady vozej
A dělaj tam parádu
A než auto vyklopili
Na ten velikánskej vrch
Co byste do masa řekli?
Vylétlo z něj hejno much

Jedna moucha vyletěla
Pokřtěná Jiřina
Do města hned zaletěla
Chtěla být vzdělána
Její ségry se jí smály
Že je ňáká divná
Doktor moucha sedne li
Jak bylo za dávna

Moucha nedbá a letí si
Do knihovny zaskočí
Mezi knihy usedne si
Cestou moudrých vykročí
Vtom ale první poznání
V muší hlavě zasvítí
Kde je mnoho mudrování
Není často co jísti

Moucha již zmožená půstem
Vletí do kuchyně
Tam tlustá kuchařka s gustem
Utěrkou ji majzne
Tu Jiřina pochopí
Další část moudrosti
Tam, kde jsou jídla kupy
Tam není štědrosti

Zamířila teď do chlíva
Že se nažere v klidu
V místě, kde dobytek bývá
Nikdo nedrží bídu
Tu poznala moucha malá
Jakže to v chlévě chodí
Kde je smradu velká síla
Příživníci se rodí

A naposledy zkusila
Svoje štěstí v šenku
Málem se tam udusila
Hnedle byla venku
Tak teď poslední moudrost vím
Řekla si Jiřina
Kde hlouposti uslyším
Je též děsně dusna

Na hřbet ať mi teď svět vleze
Moucha do nebe letí
Vysoko se k mrakům vznese
Vlaštovka ji pohltí
Než zemřela, pochopila
Poslední část moudrosti
Že do ráje se ze světa
Nedostane bez smrti


MOŽNOSTI ČLOVĚČÍ (S8)
1977

Možnosti člověčí, kudy jen chodíte
Je vás tu potřeba, vy kdesi bloudíte
Bloudíte po výškách, kde si vás neváží
My máme chomout jen s železnou otěží

Možnosti člověčí, je vás tu potřeba
Co je to za směnu, život za kus chleba
Chcem ještě milovat, svobodně promluvit
Vybrat si domov, kde můžem po svém žít

Mít možnost bez strachu vyjít si krajinou
Otevřít závoru razítkem zavřenou
Mít možnost vykřiknout, když do nás udeří
Nestát jak žebráci u zavřených dveří

Mít možnost zeptat se, potom se rozhodnout
Dostat svou sklenici, naprázdno nepolknout
Mít možnost volby a mít volbu možností
Vybrat si život a žít ho pak s radostí

Vždyť je to přežitek děsit se násilí
Spoléhat na právo, co vzniká ze síly
Spoléhat na štěstí, kde má jen zákon být
Za právo svobody muset se ponížit

Máme už století v pořadí dvacáté
Tak už se proboha lidičky probuďte
Nespěte, neseďte, jde přec o životy
O život na zemi s kyticí svobody

Možnosti člověčí, v člověku bydlíte
V člověku bydlíte, světem nechodíte
Pojďte a vyjděte, chci vás tu potkávat
A jestli nesmíte, budeme bojovat


MRAK (S8)
1975

Po nebi válel se bachratej mrak
Říkal si: Proboha, jsem já to světák
Zalehnu oblohu
Slunce schovat mohu
A přitom jsem ze všech největší fešák

Tancuji po nebi s elegancí
Bez pasu letím tudy, kudy chci
Nikdo mě nezrodil
Zázrakem jsem tu byl
A galaxie jsou moji bratranci

Dokážu, co nikdo nedokáže
Stačí, když se dostanu do ráže
Mohu být pohořím
Pak se v žábu proměním
Peřinou, hrochem, pak ženou vleže

Tak tohle brumlal si bachratej mrak
Chvíli vypadal tak, pak zase tak
Cítil se perfektně
Široce a vzletně
Teď právě stal se z něj nákladní vlak

Nikdy čas nemaří, už je stromem
Teď zase jezdcem s divokým koněm
Je medvědí tlapou
Pak býkem s Evropou
Najednou ztmavnul a stal se deštěm

Udiven upad na střechy města
Nezbylo neumytého místa
Že nabubřelý byl
Za trest tu uklidil
I naše ulice už je čistá


MRHOLÍ (N3)
hudba Vl. Veit, 2007

Mrholí neslyšně z nízkého mračna
Cáry mlh dřou břicho o vršky kopců
Šedivost nechce být jasnosti lačná
Jde přímou linií z rodiny sobců
V upjaté tichosti vlezlého vlhka
Myšlenka na zánik zdá se tak lehká

Propadá skleněná mléčnost do světla
Pahorky nevidět, skály jsou v mlze
Velebnost velehor mlhou se smetla
Moře co steklo se v jediné slze
Nahota pohlaví vědomí mrazí
Člověka do sochy kamenné srazí

Balvany v potoku po dně se valí
Pomalým kráčením tisíce roků
Tekoucí voda je něžností halí
Leká se úhořů, bojí se raků
Člověk chce do vlhka matky se vrátit
Stálému bloudění v mlze se ztratit

Strnul hmyz pod listy trávy a stromů
Zlomen do křehkosti vzduchu co zebe
Ticho si zívlo a zavřelo tlamu
Všechno je ztracené země i nebe
Šedivost do duše prázdnotou vtrhla
Duše do propasti pochyb se vrhla

Den, který plete si stmívání s ránem
Pořád na okraji bezbřehé noci
Životy nežijem, jen časem vanem
Čeho se zachytit všechno se ztrácí
Chytám se jazyka, strach do slov skládám
Zůstává obraz, já do mlhy padám


MRTVOLY (S4)
hudba Vl. Veit, 1974

Hrobařova píseň s trubkou
Skončila se děsnou šlupkou
Když dav na zdi sedící
Přepadnul na ulici

Zeď totiž nevydržela
Ověnčená lidem zcela
Úplně se sesula
Strašnou dírou zazela

A tak vzniknul hřbitov bez zdi
Co mrtvoly neuvězní
A ty hrdě v trojstupu
Vydaly se k postupu

A když přišly do vesnice
Zapadnuly do hostince
Běž se podívati blíž
I ty je tam uvidíš

Jak tam sedí u svých tácků
Tu a tam si dají facku
A když trochu vypijí
Sborově si zapějí

My jsme ty mrtvoly shnilé
Nosíme růžové brýle
Na budoucnost pijeme
Početnější budeme


MYŠ (S6 R1)
1975

V kuchyni se řízek smažil
Kuchař okolo něj tančil
V něžném rytmu valčíku
Rozpaloval pánvičku

Najednou omastek prsknul
Kuchař sebou o zem mrsknul
A tím, že se dostal níž
Spatřil dole šedou myš

Pískala si na hoboji
Na krásnom modrom Dunaji
Dupala si nožičkou
A škubala kůžičkou

Kuchař sáhnul po lopatě
Usmál se nakysle, svatě
A než se myš nadála
V omastku kraulovala

Že pevný charakter měla
Na hoboji pořád hrála
Už byla prosmažená
Ale neporažená

Už se na talířku nese
Pod vrchním se země třese
Strávník si ji prohlídnul
A vidličku zabodnul

Vznes ji k ústům labužnicky
Zakousnul se nostalgicky
Polknul nahlas jako ras
Vtom uslyšel zevnitř hlas

Ty balvane nekulturní
Ještě si nakonec krkni
Moji píseň nezničíš
Jenom počkej, uvidíš

V žaludku se cosi hnulo
Jedlíka to polekalo
Střeva místo trávení
Dala se do zpívání

Začly zpívat kosti, cévy
Co si počnout, chlapík neví
Tu ke svému zděšení
Pustil se do tančení

Roztančil celičký lokál
Zmateně odtamtud prchal
Kudy běžel, tudy hrál
Nikdo mu neodolal

A když dotančili k řece
Do vody skákali křepce
Myši zas šťastně žily
Že se lidí zbavily
A město vyčistily
Docela šťastně žily


MY TO PŘEKONÁME
překlad P. Kalandra a J. Hutka 1968-9

My to překonáme
My to překonáme
My to překonáme
Právě dnes

V srdci mém psáno jest
Zvon času pro pravdu bije
Jednou zvítězíme
Tak to je

Ve svém domě chcem mít mír

Jsme lidé a chcem být svobodní

Vojáci z ruské země jděte k mámě

My to překonáme


MÝVAL
hudba Vl. Veit, 2009

Zahrabán v odpadcích medvídek spal
Procitl, do nebe mžoural
rozmýšlel co by si k snídani dal
chlupatý medvídek mýval

V odpadcích všechno mám
co chci, tak to si dám
řízek a nebo jen suchar
snídaně obědy
večeře mám tady
moučníky, saláty, ovar

Mýval se posadil a potom vstal
Okolo popelnic prošel
z jedné si chlebíček se šunkou vzal
a v druhé makrelu našel

Najezen medvídek zase si leh
Usnul a štěstím jen funěl
Kožíšek umaštěn a plný blech
A svět mu okolo voněl


NÁCHOD
1971

V Náchodě pod hradem je pěkné náměstí
A na něm sloup stojí s tesanou pověstí
V kameni na paměť lidu, co chodí tu
I těch, co odešli, i těm, co budou tu

Mladičká jeptiška je též jenom žena
Nadcházel jí šlechtic, byla jím svedena
A jak to zvěděli ti, co zákon střeží
Od svých stolů vstali a pro kata běží

Kat zapřáhnul koně a do lesa zajel
Neb v té době v domě žádné dřevo neměl
Kristovu nevěstu na náměstí spálí
Bohu je nevěrná, se šlechtou se válí

Co se však nestalo, nikdo to netušil
Ten poprask v šlechtici svědomí probudil
Pryč s hříšným nástrojem, co svádí na scestí
Ona ať živa je, odejmu si štěstí

Vytáh nůž po předcích ostří přejemného
Jím odříz od těla nástroje hříšného
Toho psu pohodil, jen ať si pochutná
Tím činem jeptiška byla zachráněna

Tak je to v pískovci, kameni tesáno
Názorně náchodskému lidu zjeveno
Pověst je u konce, pravda však ještě ne
Jak bylo zjištěno z jistého pramene

Kdopak by uvěřil, že by psu pohodil
Šlechtic svou ozdobu a sám se odsoudil
Pro jednu jeptišku sluníčko nesvítí
Tak svatí otcové šli to prozkoumati

Do svého kláštera šlechtice pozvali
By svůj čin dokázal, tak na něm žádali
Šlechtic se dostavil, lem pláště u očí
Škrabošku na tváři, k důkazu přikročí

Na stůl se položil, hanbu svou odhalil
Otcové přikývli, žádný nepromluvil
Tiše se rozešli do svých cel k modlení
Ve své pochybnosti byli zahanbeni

Za město do lesů ladně šlechtic kráčí
O tom, co stalo se, mniši už pomlčí
Přišli by k ztrestání za svoje přiznání
Že poznávají to, co bylo k spatření

Jen jediný člověk v lese to uviděl
Jelikož pytlačil, tak o tom pomlčel
Že šlechtic pod olší roucha svá odkládá
Buď zdráva jeptiško, ať ti Bůh požehná

Že pytlák písmák byl, neměl co k snědení
Jedl, co ulovil, měl však volnost v psaní
A tak nám půvab té jeptišky vylíčil
Litoval jen, že ji svůdci neodloudil

Ti dva tam pod olší za ruce se vzali
Ve svém zas odění z háje pryč kráčeli
Pes běhal okolo a radostně štěkal
Šlechtic byl spokojen, radostně si hvízdal

Teď, když je prokázáno, že už mužem nebyl
Věřme, že ze studu do kláštera se skryl
Až do své smrti žil jeptiškám po boku
Že byl osvícenec, založil si školku


NÁLADA
hudba Š. Rak, 1972

Nevím, co nutí mě k sobě slova skládat
Nevím, co táhne lidi slova poslouchat
Nevím, kdo hlídá, aby srdce bilo
Kdo má v moci zázrak aby tělo žilo

Za kterej konec vzít, odkudpak začít mám
Snažím se mnoho a pořád se nevyznám
Vždycky jsem překvapen, když začne nový den
Že jsem tu na světě, z toho jsem pomaten

Čekám, až na papír slova mi vypadnou
Ta, která nejpřesněji náladu vystihnou
Aby mi včerejšek pro zítřek chytily
Ať je zachováno, co bylo před chvílí

Tak, jak když dětičky hrají si na písku
Takové se mi zdá všecko, co vidím
Jeden hrabe tunel, druhý má bábovku
Třetí to ukradne, čtvrtý uteče s ním

Hrají si na krále, hrají si na sluhy
Znají pravidla hry a ta dodržují
Nemyslí na Boha, myslí na průběh hry
A kdo nejde s nima, toho vylučují

Dětičky usnuly, o světě nic neví
Já usnout nemohu a smutně tu sedím
Let je mi dvacet pět, nejde mi to do hlavy
Že život marný je, toho se teď bojím

Přece by stačilo maličko snažení
Laskavé slovo a lehounké uznání
Otevřít oči, zahnat podezírání
Dovolit hlavě jen laskavé myšlení

Řekli mi: Chlapečku, snad nejseš naivní
Uvědom si, ve které době žiješ
Hlava zdí neprojde, lidé tě pošpiní
V ústraní a v bídě a ve smutku zemřeš

Ach, to mi nevadí, že zemřu v ústraní
To je jen iluze, přec nás pojí hlína
Vlezte mi na záda, mám tu své poslání
Musím se ujistit, že život cenu má

Učit se usmívat, učit se radovat
Poznávat krásu a udržet si lásku
Ještě mám synáčka, toho chci vychovat
Boha tím potěšit a dožít se věku


     

NÁMĚŠŤ (S11 A2 R1 L14 R3)
1973

Krásný je vzduch
Krásnější je moře
Co je nejkrásnější
Usměvavé tváře

Pevný je stůl
Pevnější je hora
Co je nejpevnější
Ta člověčí víra

Pustá je poušť
I nebeské dálky
Co je nejpustější
Žít život bez lásky

Mocná je zbraň
Mocnější je právo
Co je nejmocnější
Pravdomluvné slovo

Velká je zem
Šplouchá na ní voda
Co je však největší
Ta lidská svoboda


NA NAHÉM TĚLE (N3)
hudba Vl. Veit, 2007

Na nahém těle světlo se láme
Do známých tvarů, neznámých dnů
Vytažen z řeky prastarý kámen
Ooblostí vstoupil do lidských snů
Žena a skála ve vodní tříšti
Voda a touha přes skálu prýští

Poprsí pevné, v ruce tak jemné
S kapličkou stříškou, zvonek je v ní
V údolí zvoní, blízko jsi u mne
Vodou se brodím, lesem hlas zní
Soutěskou dolů, k prastaré strži
V záhybech těla skládám ti paži

Nohy jak sloupy dávného chrámu
Nabízí svátost, modlím se k ní
Po schodech vzhůru, otvírám bránu
Posvátný jazyk, život je v ní
Tajemství zrodu na dosah ruky
Hledané denně, ztrácené věky

Dolů se skály, chytám se stromů
Po pádu z prázdna nacházím tvar
Na lodi stožár, plachtíme domů
Bohyni plodů vkládám ten dar
Tělo se tělem rozkoší váže
Cit mocně vnímá, paměť to maže

Zapadá slunce na kopcich ráje
Adam svou cestu našel si už
V ledovcích studu všechno teď taje
Do pochvy lovec zastrčil nůž
Pradávná píseň smíchu a pláče
Rozkoší těla spolu nás vleče


NA NEBI PTÁK (S10)
1987

Na nebi pták a ve vodě ryba
Kdesi se stala příšerná chyba
Kradou nám života, co je tak krátce
Znám toho zloděje, má jméno vládce

Dejte mu letadlo, ať někam letí
Až bude nad mořem, ať do něj sletí
Tam ať mu chaluha z pazoury žádá
Řekni mi, má milá, kdy padne vláda?

Až padne vláda, jó, to bude bezva
A žádná škoda, nikdo ji nezval
Otevřou hranice a mi svou flašku
A se zdi sundaj tu státnickou držku

A všichni fízlové hoděj se marod
Aby jim nenatlouk hrdinský národ
Hrdinný národ, co bojoval svatě
O každém víkendu na svojí chatě

Bude se slavit zas vítězství pravdy
Nezradit, nekrást, nelhat a navždy
Pivečko poteče jako vždy teklo
Všichni se shodnou: To bylo zas peklo

Všichni se shodnou, jen mi vezmem roha
Krátký je život a pěkná je Praha
Tam s Kafkou Františkem budem si tykat
Až čížkům dovolej na střeše cvrkat


NA PRAŽSKÉM HRADĚ (A2)
1979 Rotterdam

Na pražském Hradě zas páni se radili
Jak by ty chartisty, jak by je zhubili
Jak by jim přetnuli žílu u pytlika
Pozvali na radu starého četníka
Že četník starý byl, věděl a vyznal se
Znal jednu písničku vrzanou na base
Tu přehrál, zazpíval, páni se vzbudili
Tomince nabili, ostatní zavřeli

Sedí ve vězení Dienstbier a Šabata
Lederer, Havel a Bednářová Ota
Inžinýr Petr Uhl, manželé Němcovi
Bělíková, Malý, Benda a dál, kdo ví

Na pražském Hradě zas páni se vadili
Zda to tak dobře je, zdali nechybili
Nejvyšší pán povstal, ramena si protáh
Ja bol tiež zavretý a kam som to dotáh
To právě, to je to, řek jeden s pochybou
Byl jsi ve vězení, teď jsi státu hlavou
Jestli bychom na to neměli mysliti
Že je to riziko někoho zavříti

Na pražském Hradě zas páni se vadili
Že teda co kdyby chartisty pustili
Že by jim koupili jízdenku do Číny
Bandasku, baťoh a prachové peřiny
A tak tam na Hradě pořád se vadějí
Do hlavy lejou rum, potom se motají
Bojej se sluníčka, východu, západu
Jakou jim chartisti přinesou úrodu


NA ROZMEZÍ DĚJIN
1970

Na rozmezí dějin prý stojí velké události
Události, jež nás učí o naší lidské velikosti
Ale každá myšlenka je dítětem myšlení
A myšlenka má svůj tvar teprve po vyslovení
Takže otcem lidských dějin stalo se slovo
A to často slovo špatně pochopené
A chápat špatně je člověka výsadní právo
A jeho výsadou jsou též činy zbytečné

Stojím u domu, pohlížím na sebe sama
Stojím a vidím myšlenek bláhové drama
Jak jedna druhou zběsile honí
Hra jim jde špatně, v mém sále je přítmí
Vydám se za světlem, však musím dům opustit
A pod širák věčnosti jít se courat
Osud káže dům barvou štěstí přetřít
Než přijde smrt omítku oloupat

Jak usilovně se snažíme dát slovům pravý tvar
Jiná je snaha v mládí a jiná, když jsem stár
Jak divná je snaha toho, kdo chce hledat pravdu
A jak smýšlíš ty, co sobě získáváš vládu
Slova vyznání stydíš se vyslovit
Slova urážky snadno vzlétnou
Poznal jsi, jak je snadné lidi slovem pomýlit
Jak snadno pro slova hranice vzplanou

Mysl je okulár, jímž člověk svět vnímá
A tmavými brýlemi šedé světlo dopadá
Mozek je slepice, co na vajíčku představ sedí
A kuře představy potom vesmír soudí
Můj Bože, točí se filmy a píší se romány
O užití přítomnosti se postará móda
Na zábavu jsou postaveny veliké továrny
Ó, velmi pokroková je moderní doba

A ten můj človíček v řadách publika sedí
A svůj nejnovější objev najít se snaží
A potom nad tím nadšeně zatleská
Ach, kolik krásných věcí uviděl dneska
Kazatel napsal: Nic nového pod sluncem
Jen omyly se na obloze člověka honí
Šel hledat vrchol a zastavil se pod kopcem
A to už bývalo za staré doby

Čeká na vítr, který nikdy nevane
Čeká na zázrak, který se nestane
Aby rozum hráze pravdy zdolal
Jen větru po draku psaníčko poslal
Drak vzlétne vysoko, jen kam niť stačí
Nad hladinu vzduchu už přece nemůže
Vědění vzlétne jen kam zní zpěv ptačí
A vítr beránek psaní nepřečte


NA VÝSLUNÍ SVOBODY (S10)
1985

Léta už žijem na západě
A znova mluvíme o zradě
Nám na svobodě páchané
A z času už jen úzko je mi
Že možná nenajdem tu zemi
Pro děti z Ráje vyhnané
Máme se vzdát, máme si zvykat
Mlčet a lhát a nenaříkat
Zde na výsluní svobody
Zde na výsluní svobody

Zase se vzbouzet s pochybností
Nepozvaných, obtížných hostí
Kteří to jaksi nechápou
Že svět si moc jak karty rozdal
A básníkům se z duše vysmál
Pro jejich hlavu střapatou
Tady se vzdát, začít si zvykat
Mlčet a lhát a nenaříkat
Zde na výsluní svobody
Zde na výsluní svobody

Lhali nám tehdy při zrození
A lžou nám dál teď v cizí zemi
Právo na život, svobodu
Nám dospělost však zraky čistí
Teď už na ostří nenávisti
Cítíme vůni podvodu
A hledej teď jak z toho světa
Slepíš si víru do života
Zde na výsluní svobody
Zde na výsluní svobody

Hlupáci všude svými prachy
Umí hrát chrabře s mocí šachy
V partii předem vyhrané
A násilí s inteligencí
Svobodu věnčí svými věnci
A nikdo brvou nepohne
Noviny melou svými mlýny
Východ, Západ a blboviny
Zde na výsluní svobody
Zde na výsluní svobody

A my ve zmatku v cizím panství
Zpíváme chvály na vyhnanství
Tomu jsme život vsadili
A zapomněli na ty cíle
Cizí a vzdálené na míle
Tomu, co jsme tu potkali
Kde sílu vzít, neumřít tady
Pohnout se dál z prostoru zrady
Zde na výsluní svobody
Zde na výsluní svobody

Nevědomost a nuda čeká
Tam na západě na člověka
A starost platit nájemný
Oni nevědí, odkuds přišel
Co jsi měl v duši než jsi vyšel
Buď prvním v světě blažený
Svoboda slova divně tichá
Když slovu nikdo nenaslouchá
Zde na výsluní svobody
Zde na výsluní svobody

Léta už žijem na západě
A znova mluvíme o zradě
Nám na svobodě páchané..


NEMŮŽEŠ ZA TO
1967

Jestli sis všimla, jak léta ubíhaj
I když si myslíš, že pán Bůh je s tebou
Vím, že tě to moc nezajímá
A že světu kolem houby rozumíš
A vobčas, když vzpomínáš, tak seš smutná
Ale to je samo sebou
Vobčas si zapláčeš
Ale ani pláčem čas nezastavíš
Je to tak pěkné, když vedle mě s očima zavřenejma sníš
Teď jsou mejdany a hoši, co s nima každej tejden spíš
Tenkrát sis hrála na koberci, a v okně byl svit sluneční
Jó tenkrát sis hrála, ale dnes to pravda není

Nemůžeš za to, přišlas sem nevinně
Nemůžeš za to, že žiješ ve vině
Jedině rodiče mají tu vinu
Že na svět jsi přišla snad?
Jenže kdo potrestá milence za to
Že chtějí spolu spát?

A vzpomínáš si, jak tenkrát máti dělala kakao
A celej byt jím voněl
A pak jsi dostala nový šaty
A bílou pentli do vlasů
A šla jsi s otcem na procházku v těch šatech
A každej se usmíval, když tě viděl
A večer sis vlezla k otci do postele
Vzpomínáš, holka, co to bylo za krásu
A není to tak dávno, co ses naučila číst
A bouchla ses do hlavy, žes neuměla na strom lízt
Tvůj otec byl nejkrásnější a nejsilnější muž
A teď když ti nadává, tak na něj řveš sprostě Kuš!

A vzpomínáš si na ten vejlet na starej hrad
A zalezla sis za hradby
A tajně jsi milovala toho pihatýho kluka v kraťasech
A teď se couráš po ulicích v minisukních a pomlouvaj tě starý báby
Žiješ s podivnejma očima
A na všechno kašleš v lokálech, kde zdech pes
A kouříš cigára a na pívo chodíš
A miluješ se s vlasatejma klukama a porodu se bojíš
Nevíš dne ani hodiny
Čekáš na ráno
Žiješ ve světě
Kde není pro nikoho ustláno

A vzpomínáš si na toho natahovacího medvídka
Jak už je porouchanej ve skříni na starý krámy
Vzpomínáš si, holka, vůbec na ty krásný doby
Co byly kdysi někdy před tím dřív
Dnes tady v posteli ležíme a lžeme si
A jsme šílení a šíleně sami
Samozřejmě, že na naši světáckou povahu
To nemá žádnej zdrcující vliv
Snad se do sebe zamilujeme, snad, snad
Snad ještě zejtra žít budeme, snad, snad
Snad se s námi čas zastaví, snad, snad
Snad nám někdo odpoví, na co se nechceme ptát

Nemůžem za to, přišli jsme nevinně
Nemůžem za to, že žijem povinně
Každej nám nadává, že jsme vandráci
Že se budem na provaze houpat
Nechápu, proč zrovna nás zatrací
Všichni budem jednou umírat

Všichni fotři by tě chtěli plácat po zadku
Jejich pohledy jistě cítíš
Nosíš svá ňadra pyšně
A vystavuješ své tělo s vizitkou: Pojďte blíž
A v hlavě nic nenosíš
A taky proč bys nosila, vždyť přece svý víš
A když vyleze slunko z mraků
Tak seš tak slepá, že je nevidíš
Prohlížíš výklady, maluješ si oči
Lakuješ si nehty, seš krásná
Knihy tě nezajímaj, v kině se nudíš, je to všechno nuda nehorázná
Všemu se chechtáš, nad kafem hloupneš
Nezajímaj tě proroctví marná
Sháníš se po testech, děláš fóry se sirkama
A vlasy si lakuješ, seš krásná…


NEPŮJDU DO NEBE
hudba Vl. Veit, 2009

Nepůjdu do nebe
nechci tam bez tebe
a to není žádný žert
tebe tam nepustí
neboť jsi na scestí
seš zkrátka normální čert

Nepečeš bábovky
balíš si konopky
žiješ až když začne noc
pořád se usmíváš
vůbec nic neskrýváš
takových tu není moc

Máš výstřih po pupík
to není u nás zvyk
a já se dívám tak rád
vidím dvě ovečky
a na nich zvonečky
za to ti postavím hrad

V hradu ti ustelu
lépe než v hotelu
prostřu ti bohatý stůl
na stole hostinu
a když to nestihnu
aspoň ti dám chléb a sůl

Budem se milovat
ze sebe radovat
budu ti na housle hrát
smyčcem po kobylce
roztaješ po chvilce
protože tě mám tak rád


NIZOZEMÍ (S10 A5 R4)
hudba J. Stavinoha, 1983

Ticho rodí světlo, světlo půvab třídí
Nebem vane prostor, zem se v mracích vidí
Občanská svoboda, barevnost tržiště
Malba Bohu vzatá, v zátiší smetiště
Holandsko má jméno půvabem stříbřené
Domy tichý život, mírem obydlené

Předmět nese příběh, příběh detailnosti
Pohled mikroskopem bortí souvislosti
Kalvínovo dítě, pravé víry plamen
Vlastní tělo, běda, nečistoty pramen
Duše středověku půstem vysušená
Jen v řezaných květech vášeň povolená

Za velikým oknem malý život dřepí
Praktické cítění půvab kýče lepí
Rodinné myšlení, sousedská morálka
Vrchnost, předvoj boží, úřad, bodrá matka
Země moři vzatá, moře, výzva k cestě
Pro národ a vlast znak na pirátské vestě

Skleníkový život, nahost kalkulace
Radost z titěrnosti, smysl rozen z práce
Z Bible odříkání, síla z ovládání
Jen náklad svědomí není k vyložení
Zrcadlem kanálů život hledá odraz
Evropa je cizost, svoboda, to je hráz

Mýty v měkkém srdci tvrdě zabydlené
Sebechvála hájí pravdy opevněné
Nuda upravená v pokrm příjemnosti
Pokrok reformace uvíznutý v pasti
Pouze asketa má na majetnost právo
Měšťák volí krále, odnímá mu slovo

Jazyk vykořeněn, vyhnán z životnosti
Tvarosloví krámů zní bez slovesnosti
Renesance věcí, viděním zrozených
Flétnová hra mušlí do sna zatočených
Královský vodotisk v pohlednici ticha
Člověku vyschne hlas, úžasem nedýchá


NOC (L13)
1969

V tichosti noc město do náruče svírá
A jinej svět laskavé brány otvírá
Každej z domu vypad hledat svou legraci
A celý město se vybodlo na práci
Proto noc ve městě moc mám rád
Ve městě jen noc mám rád

Stará bába vyšňořená, kila šminek na líci
Vypadla za frajerama a vybodla se na práci
Dědci pálej do hospod a penzi tam utrácí
Ti se nejlíp ze všech maj, už zapomněli na práci
A takovýhle dědky mám rád
Takovýhle dědky mám rád

Malej harant s cigaretou pochoduje ulicí
Jó, tak tomuhle je dobře, ten neví nic o práci
Nudní vědci hulákají až to nocí burácí
Úplně se pošetili a vybodli se na práci
A takovýhle vědce mám rád
Takovýhle vědce mám rád

Doma děti strachem pláčou, stejská se jim po otci
Otec s matkou rumy pálí, zapomněli na práci
Teplá noc je nebezpečná, holky poklad poztrácí
Hvězdičky je přiopily a vybodly se na práci
A takovýhle holky mám rád
Takovýhle holky mám rád

Včera večer vo půlnoci přišli k nám vojáky
Pogrom přišel do baráku, snědli nám knedlíci
Bubák letí vzducholodí za džinem v láhvi pádící
A ošatky netopejrů dnes vybodly se na práci
Hlídkovací balóny dnes vybodly se na práci
Není nad to mít dobrého koně
Není nad to mít dobrého koně
Mít rád
Mít rád
Mít drát
Mít drát
Dobrý den


NOC / SVÍTÁNÍ
hudba Vl. Veit, 2009

Den krokem světla dostih večer
vyhodil stíny do ulic
od řeky svoji píseň kačer
zasněně kráknul, pak už nic
a lidé bloudí všemi směry
od radosti až do nevěry
nemají málo, chtějí víc
nad střechou mrak v něm půlměsíc

Večer pak jiným světlem město
obalil jako v nemoci
ulicí leze noční pusto
než uřízne krk půlnoci
lidé v kabátech osamění
na kůži bubnem rozechvění
pumpují srdce v bezmoci
nazí a krásní sirotci

Za oknem vězni ve svém bytě
s rodinou hlučně večeří
hovoří prázdno, jedí sytě
o synu mluví, o dceři
kteří na bárce odcizení
nechápou svoje uvěznění
nechápou, mlčí, nevěří
stín padá přes práh ze dveří

Slepotou život kodrcá se
na postel stele bezcitnost
dálky se bojí, žije krátce
jednou se opil, pak už dost
láska jen bludným otazníkem
milovat je jen pouhým zvykem
na poušti písek, na něm kost
řeka co marně hledá most

Na poušti písek, na něm kosti
město se nocí zavírá
opačný obzor světlo hostí
obraz své tvary roztírá
lidé ztracení ve svém spánku
obrací tělo, další stránku
svítání nebe otvírá
člověk se ze sna probírá


NORMÁLNÍ DEN
hudba Vl. Veit, 2009

Slunce a vítr krajinu hladí
v dálce tam nad řekou klene se most
prastarý kámen v podlaze studí
na dvorku vrána, vedle ní kost

Normální den, jako dny jiné
lidé jen žijí, čas jenom plyne

Vesnice stará, lidé v ní noví
vrznula vrata, zaštěkal pes
obloha mraky po nebi loví
za hrází rybník, na kopci les

Nemocná žena sukni si žehlí
do auta sedá v čepici muž
omítka padá, drobí se cihly
v kuchyni na zemi zlomený nůž

Vyprané prádlo v košíku leží
slepice kvoká, na střeše pták
holčička domů na oběd běží
odněkud zdálky zahoukal vlak

V objetí smrti, v zajetí zrodu
uzavřen život, utažen čas
povadlé pole prosí o vodu
přivřeným oknem je slyšet hlas


NOSOROŽEC A PLAMEŇÁK (N2)
hudba Vl. Veit, 2007

Nosorožec u řeky
Potkal hezkou nosorožku
Nohy jako vařeky
Řekl ty máš pěknou nožku

Plameňák tam stál
Zobák jak tureckou šavli
Hrozně se jim smál
Klipo pekla klapu pakli
Klupe piklo klap

Ty máš zase krásný roh
Nosorožka řekla na to
Pěkný hubený seš hoch
A nemáš na rohu bláto

Nosorožec dojatý
Řek zas ty máš krásné oči
Už jsem láskou zajatý
Celý svět se se mnou točí

Nosorožka poví mu
Tak ty si mě tedy vezmeš
Založíme rodinu
Za jeden stůl se mnou sedneš

Nosorožec u řeky
Vede pyšně nosorožče
Nosorožka jde taky
Sní o svojí pěkné nožce


NOVINOVÉ SLOUPY (S6 A3)
1976

Novinovým sloupem život vystavěný
Sloganová síla, deníkové ceny
Bezpohlavní věty rozum podvazují
Výběr informací zájem kruhu hájí
Čtenář tuší zradu, stydí se to přiznat
Úzkost duši svírá, jak se v tom však vyznat

Přibouchnuté dveře zevnitř čímsi drží
Vítr, i když duje, obzor nerozmlží
Gramaticky správná, nečitelná slova
Bezpředmětná šedost spektrum rozezpívá
Muži tuší zradu, jak se v tom však vyznat
Neúplatná čest a nebo schopnost prodat

Smutek ranní kávy, neustlaná postel
Rozespalé oči, domov jako hotel
Smutek ve škopíčku, lásky na mističku
Písek mezi zuby skřípe, vadí stisku
Ženy tuší zradu, chtěly se dát celé
Zbylo však jen málo - klečet u postele

Mlčící rodiče, s bázní vysvětlovat
Dokázali syny za obecnost prodat
Rozbuška puberty, trapnost, láska, touha
Podívej se: cesta - temná, křivá, dlouhá
Děti tuší zradu, neschopny se vyznat
Chtěly ruku podat, nabídli jim propast

Pouliční hesla masírují duši
Duše není proti, chce a věřit zkouší
Zatřpytla se v oku, se slzou odtekla
Cítila se slaně, po tváři se smekla
Tělo tuší zradu, krev ve víno kvasí
Dědičnost bez uzdy ostří drápků brousí

Svět lepených představ z televizních stínů
Novinový papír, strach a šelest týdnů
Iluzivní cíle, služba majetnosti
Neuctivost světa, kde jsme jenom hosti
Život tuší zradu sloupců novinových
Jež ho stvořily tím, že nevešel do nich

Průmyslový jazyk olíznul se mlsně
Zkrvavenou slinou navlhčil si dásně
Jako kruté božstvo živé z krve lidí
Vztyčen na otroctví křížem život světí
Kdosi poznal zradu, v básni začal křičet
V rotačkovém hluku není však křik slyšet


OBCHODNÍCI S KRVÍ (S10)
1987

Obchodníci s krví prodávají hudbu
Určují nám vstupné, míru přístupnosti
Písni svobodnosti vypisují svatbu
S křenem sedláckosti, frakem hrabivosti

Znají délku písně, vědí jak ji balit
Jak zatemnit slovo, jak zpěváka zabít

Na omastku novin sele prostřednosti
Opékají zvolna, naznačují nahost
Do zlatova kůži, preparují kosti
Tukem přepáleným podlévají radost

Jejich blízský svět vždy politice vzdálen
Vrahům v křesle moci nohy mastmi mastí
Bezobsažnost snahy jako princip slaven
Kupují si ženy, kupují jim domy
Podvázani strachem, nevázanost hostí
Pro zážitky z křoví kácí staré stromy

Jejich dlouhé prsty v našich kapsách hrabou
Mocí monopolu, mocí kruté módy
Lidé jako ovce v úctě smekaj klobouk
Hostit nechávaj se sklenkou kalné vody


O ČEM VYPRÁVÍ ZVON (S1 M2)
podle H. Ch. Andersena
hudba Vl. Veit, 1967

Bim bam, zní zvon z hloubi tůně zvonivé
Každej ji v sobě má, bába to dětem povídá
Tu příhodu z dávna, jak na zvon padla tíha
Moc velkej rozhled má
Teď na dně tůně vypráví
Vodník svědomí ho poslouchá
Píseň minula zpívá
Ten vodník vždy ve dne spí
Slunce hladinou prosvítá
Kdo z nás svědomí pod vodou nemá
Takhle zvon vypráví
Bim bam bim bam bim bam bim bam

Bim bam, zní zvon v hloubi tůně zvonivé
Jsme rudí, slunce zapadá, naše krev je rudá
Rudě zvon svítil, padal jen chvíli
Dobrou paměť děda má
Zvon se s věže podívá
Z okna kláštera zář oslnivá
Hranice plápolá
Srdce zvonu prudčej buší
Ale to už dnes nikdo neslyší
Jen slunce krvavé psaní mrakům posílá
Takhle zvon vypráví
Bim bam bim bam bim bam bim bam

Bim bam, zní zvon z hloubi tůně zvonivé
Jednou chlapec zpíval
Na dvě dřívka jak na housle k tomu hrál
Zpíval, že smí zpívat
O čem se jinak nesmí povídat
Zvon tak hlasitě zní
Zpíval co se tu skrývá
Krysa živé tělo ožírá
Je to blázen - Nikdo se nedívá
Za padajícími dveřmi pláčí
Ale hochovi na věži straší
Nic neslyšíte
To zvon hlomozí jak se kývá
Takhle zvon vypráví
Bim bam bim bam bim bam bim bam

Bim bam, povídá z výšky zvon kostelní
Je navštěvován ptáky světla
Jejich řečem rozumí
Někteří lidé také vidí
Jiní zas jen dole slyší
A to není radostný
A vítr škvírami fičí
A co neví, také nepoví
To prý jen klepy od vzduchu vymámí
A vzduch, ten všechno ví
Všechny nás objímá
A blázen vítr hanbu světu vytroubí
Takhle zvon vypráví
Bim bam bim bam bim bam bim bam

Bim bam, zní zvon v hloubi tůně zvonivé
Vzduch, ten všechno ví
A o našich činech vypráví Donese to nejdál, dál, než zvon v tůni
Ten jen v písničce zní
Lidé akorát říkají
Dej si pozor, buď opatrný Zazpívat se lidé bojí
A vzduch zní v tůni nebeské
Daleko daleko a věčně vždy
Až nebeské zvony zahlaholí Nebeské zvony zahlaholí
Bim bam bim bam…


ODSOUDILI PLASTIKA
1977

Odsoudili plastika
Za to co se neříká
Odsoudili do vězení
Na malinké posezení
Aby až se vrátí
Chápal smysl gatí

Neboť gatě tady jsou
Pro tu věc co unesou
Pro srdce jež padá z výše
Do nohavic do své skrýše
Tam srdíčko hřeje
Vsedě vleže vstoje

Odsoudili plastika
Za to co se neříká
Že řek srdce v gatích není
Máme v gatích enom sraní
Plastiku ty tele
Za to sedíš v cele


OCHOTNÍCI
1976

Kdo to slovo neochota
Kdo to slovo vymyslel
Koho asi rozmrzelo
S kýmpak si to vytrpěl
Padni mrcho neochotná
Na ulici do jámy
Kdo se má na tebe dívat
Nebejduj před námi

My jdem a nedopustíme problémy
Jdem dál vybudovat svět bezpečný
A srdečný a báječný
A konečně ochočený námi ochotnými lidmi

My jsme lidé ochotničtí
Ochotně se snažíme
Mocní, kurážní, optimisti
Všem ochotně radíme
A kdo nechce na nás dáti
Tomu na krk šlápneme
Prospěch lidstva je náš zájem
Proto taky zbrojíme

Ochotně se do šarvátek
I do války pustíme
Ochota je naše heslo
Kompromisu neznáme
Jednou, až my zvítězíme
Bude radost v ulicích
Ochotně vás ubytujem
Ve vyhřátých strážnicích


O LIDECH, KTEŘÍ SI PŘISEDNOU
hudba Vl. Veit, 1967

Přisedli si k tobě, k tvému stolu dva lidé
Podívaj se nepřítomně na tebe
Jestli máš volné místo
Možná, že se obíraj láskou
Je taky možné, že z rozvodu jdou
Nevěru si za chvíli vyčtou
Ve své mluvě jdou svou krajinou
Z jejich očí vyčteš příběh
Příběh lidí, kteří si přisednou

Na ulici se potkali, jen jdou na kafe si sednout
O tobě si myslej, že seš blázen
Nebo tě obdivujou
Možná, že k tobě dívka vzplane láskou
Je též možné, že tě venku zabijou
Zaslechneš slova že na výlet, že děti zloběj
Nebo že se zbláznil láskou
Z jejich očí vyčteš příběh
Příběh lidí, kteří si přisednou

Problémy světa je nezajímaj a nebo se o ně přou
Poslouchali Svobodnou Evropu, slyšeli o nové knížce
Nebo z galerie jdou
Možná, že před mládím prchnou
Je též možné jít s úsudkem jak s teplou střechou
V jejich očích vidíš všechno
Uvidíš také, jak je to s tebou
Z jejich očí vyčteš příběh
Příběh lidí, kteří si přisednou

Jsou to dva obyčejní lidé z milionu, blízko tebe jsou
Pořádně si je prohlédni, ulice je pohltí
Už nikdy nepřijdou
Možná, že včera byli zpití
Je též možné, že jen nudu mlátí
Příliš mnoho si toho berou s sebou
Když se zvedají a říkají nashledanou
Z jejich očí vyčteš příběh
Příběh lidí, kteří si přisednou


OLIHEŇ
hudba Vl. Veit, 2007

Depresivní oliheň
nemyslí už na Vídeň
jak tam žila stále v tanci
a jak krásní mladí Němci
pořád se jí dvořili
něžná slůvka šeptali

Potom jeden krasavec
též ji pozval na tanec
šeptal slova v divné řeči
mluvil jako by byl v křeči
řekl slovo zmrzlina
a to byla čeština

Láskou vzplála oliheň
zapomněla na Vídeň
za to ale platí draze
protože teď žije v Praze
začíná zas od píky
a musí jíst knedlíky

Denně vidí holoubka
krhavého Paroubka
a poslouchá z Hradu Klause
mluvit o národní touze
obličej má nakyslý
a vypráví nesmysly

Depresivní olihňí
hučí to jak ve výhni
Z Karlova mostu se vrhla
čtyři sochy s sebou strhla
k tomu dvanáct četníků
a šedesát zedníků

Dívám se za olihní
proč neplave ku Vídni
vyplavala z českých kotlin
za ocasem dráhu bublin
závidím té potvoře
ona plave na moře

K Americe pluje si
blýská se jí na časy
zbavila se Prahy Vídně
Politicky žije střídmě
s Němci, Čechy netančí
šťastně žije na ranči


OPIČÁK A KROKODÝL
hudba Vl. Veit, 2009

Hroch běžel ve vodě a přitom mlaskal
rušil tím polední klid
krokodýl na břehu čelistí práskal
tak na něj opičák vlít

Mé děti spinkají, tak buďte zticha
nepřejte si je vzbudit
na hlavu zřítí se ta vaše střecha
až začnu housle ladit

Hroch ten se vylekal, mlaskání nechal
krokodýl bojovně stál
všechny své příbuzné na břeh si pozval
tlamami práskali dál

Mé děti spinkají, tak buďte zticha
nepřejte si je vzbudit
na hlavu zřítí se ta vaše střecha
až začnu housle ladit

Krokodýl jen se smál, strašně se bavil
že to byl příšerný hluk
ostatní práskali, že bys je zabil
opičák ten jim byl fuk

Mé děti spinkají, vy nejste zticha
začali jste je budit
na hlavu zřítí se ta vaše střecha
teď začnu housle ladit

Opičák zavrzal, naladil housle
začaly střechy padat
a teď už všechno šlo jako po másle
jeden dům nezůstal stát

Mé děti spinkají, vy nejste zticha
začali jste je budit
spadla vám na hlavu ta vaše střecha
slíbil jsem housle ladit


OREL A KRÁLÍK (N2)
hudba Vl. Veit, 1975

Ptal se orel králíka
Kolik trávy spolyká
Králík vykuk strachy spleten
A mocnou obavou veden
Odvětil, že k obědu
Schoval maso u ledu

Schoval maso z káněte
Zdali pane nechcete
Draví ptáci, to je moje
Polykám je vleže vstoje
Zakousnu je oškubám
Naporcuji, vykuchám

Králík dále vyprávěl
Co by ještě zkusit chtěl
Slyšel, že prý obzvlášť skvěle
Chutnější než v grilu sele
Je prý orel na rožni
Zadávený koncem žní

Orel bystře naslouchal
Potom tiše povídal
Nevím, králi, je to možné
Lepší je však zvíře tažné
Milý králi králíku
Zkuste vola na špeku

Králík značně potěšen
Slovy orla unesen
Vykřik: Dobře, tak ho dones
Snes se za les, dones ho dnes
Orel křídly zamává
Pro úlovek pospíchá

A králík se radoval
Kterak orla oklamal
Nevšimnul si ve své pýše
Orla, jak se snáší z výše
A jak králík poručil
Vola dolů upustil

Bílý králík ušatý
Leží volem zabitý
Orel si řek: Moje práce
Dokonce přežívá vládce
A co bych vám povídal
Kdo je králík, není král


OREL A PERLY
hudba Vl. Veit, 2009

Vysoko na nebi vznášel se orel
na šňůrce v zobáku několik perel
v hnízdě se parádí orlice
která už nechce žrát zajíce
v reklamě viděla co je to štěstí
nechce nic jiného, hlava jí třeští

Orel dal orlici na hrdlo perly
co asi řeknou na to jiní orli
orlice má hezkou tvářičku
orel ji políbil na líčku
dodala zlobí mě to moje peří
připadám si jako v divokém keři

Vzala si pinzetu, začala škubat
pírko po peříčku z těla si trhat
až byla holá jak slepice
než se dá uvařit do hrnce
teď řekla orlice, to se mi líbí
ta nová móda, tak ta nemá chyby

Chyba to byla, to dalo se čekat
orlice bez peří nemůže létat
ječela, dupala, krákala
s orlem se v hnízdě jen hádala
nešťastný orel se rozhodl krátce
jediné řešení je emigrace

Tak orel v exilu nad světem plachtí
orlice doma se s mláďaty pachtí
přestala zobák si malovat
nechce už reklamy sledovat
po roce vrátil se do hnízda orel
nenašel jedinou jednu z těch perel


OVEČKA A VLK (N2)
hudba Vl. Veit, 1975

Tázal se vlk ovečky
Pročpak dělá bobečky
Ovečka se tomu směje
Protože mě vlna hřeje
Protože mám kožíšek
Teplý jako pelíšek

Vlk se tomu podivil
Že by tohle důvod byl
Zkusím to, vždyť vlna hřeje
Nenastydnu od závěje
Přeji si též kožich mít
Ovce, hleď mi poradit

Dobře, já ti pomohu
Musíš však mít odvahu
Je to těžké získat vlnu
Udělej vše, co ti řeknu
Musíš, když se zešeří
Chytit vlnu na moři

Dobře si to rozmysli
Mnozí to zle odnesli
Pro nás ovce je to hračka
Ty jsi ale jako tyčka
Hubený a slaboučký
A neumíš bobečky

Hloupá ovce, mýlíš se
Silný jsem jak silnice
Mrštný jsem, mám silné nohy
Ostrý chrup jak nikdo druhý
Chytím vlnu pod krkem
Udělám ji kožichem

A tak, jak vlk pověděl
Vztyčil se a k moři šel
Moře hučí, kvílí, bouří
Vlk záludně oči mhouří
Za kámen se přikrčil
Proti vlně vyskočil

Mám tě, vykřik bojovně
Vlna šplouchla protivně
Vlk se topí, pomoc, běda
Hrozně studí mokrá voda
Ovečka se zasmála
Jak na vlka vyzrála


PAPÍREK BÍLÝ (S6 L13)
1972

Papírku bílý
Zda to dokážeš
Zas mi moji milou
Přivést zpět
Jemným slovíčkem
Tiše šeptaným
Rozjasnit nám oboum
Znovu svět

Papírku bílý
Šťastný poslíčku
Celou duši do tebe
Vkládám
Slova přebírám
Jak mnoho jich je
Kterým ale úsměv
Popsat mám

Papírku bílý
Jsi jak čerstvý sníh
Bojím se po tobě
Začít psát
Svojí bělostí
Pravdivěj povíš
Slovy bych musel
Maličko lhát

Papírku bílý
Pospěš za milou
Jistě pozná
Co jsem jí chtěl říct
Přečti všecičko
Má holubičko
Nedokázal jsem to
Napsat líp


PAVOUK A MOUCHA
hudba Vl. Veit, 1976

Řekla moucha pavoukovi
Že by chtěla kostým nový
Že ten, co má, velmi tlačí
Nárokům vkusu nestačí
Má nevhodný střih a vzory
A na zádech čtyři díry

Pavouk dumal v koutě sítě
O životě, též o světě
O mouše, o jejím přání
Potom pravil: Dobře, paní
Udělám ti nový kostým
Nejkrásnější, jaký umím

Musíš dobře vypadati
Vždyť přijdeš do společnosti
V širém světě volně lítáš
Kam si zvolíš, tam i sedáš
A já jsem jen pavouk hloupý
Zajímaj mě jenom kouty

Pavouk začal soukat nitě
V koutě utkal závoj hbitě
Měřil, sčítal, rozvažoval
Pečlivě vše proměřoval
Dokončil a zvolal: Prosím
Je to lehký vzdušný kostým

Řekl: Oblékni si, moucho
Tohleto královské roucho
Pěkně do něj zabal údy
Dodal pavouk, mučen hlady
Šiju levně, jen za stravu
Sežeru tě a jsem v právu

Jenže láska všechno splete
Chtělo se mu pavoučete
Pavouková, co tam byla
Slastně se mu zaslíbila
Po lásce ho sežrala
A síť v koutě zůstala


PENÍZE (S10)
1985 Rotterdam

Na jediném listu život vyplněný
V básnické extázi číslem vyjádřený
Číslem směnitelným za moc, smrt a lásku
Exaktně měřeným normou hlubotisku
Člověk svojí krví upsal duši knize
Knize o dvou stranách s titulem peníze

Letmá krása ženy, mužův toporný chtíč
Sebevražda burzy, zlatý bankéřův klíč
Číslo šatí život, do naha ho svléká
Galerií tužeb do duše nám vtéká
Člověk homérovský epos čte v té knize
Knize o dvou stranách s titulem peníze

Politické hradby, svět obdělán zbraní
Pole setá krví, střelba na vyzvání
Číslo zahrnuje do společných hrobů
Těla zavražděných, těla jejich vrahů
Člověk pro svobodu mečem píše v knize
V knize o dvou stranách s titulem peníze

Na bankovce obraz, zrcadlí se v duši
Duše hledá prostor, v bankovce ho tuší
Číslo stálé výhry chuť k životu pudí
Sázka na svobodu otroctvím se budí
Člověk smysl bytí přečetl v té knize
Knize o dvou stranách s titulem peníze

Jen v jediné knize napsán osud země
Jasně vytištěný, vykreslený jemně
Číslo s obsažností jako milost boží
Planetě dá kvésti, či ji výbuch složí
Člověk jako slepec hmatem čte v té knize
Knize o dvou stranách s titulem peníze


PENÍZE
hudba Vl. Veit, 1967

Co byly peníze, vzpomínej, táhne ti na pátý
Desetník byl pokladem na tvé malé dětské dlani
Kolik byl desetník, co mámě zbyl
Kam jsi ho schoval, ke štěstí stačil
Co se o penězích dopátráš
Poznáš
Jaké jsou ty, co ti dá máma
Jaké jsou ty, co sám vyděláš
Co udělaj s lidma
Jak je dezoluje čas

Na tvůj osmý rok se usmívá dvoukorunový týden
Je zlatým pokladem na tvé malé dětské dlani
Co koupil jsi dárek, dvacítku Lip otci
To v deváté třídě stačí na příspěvky
Poprvé uslyšíš co je drahota
Je to vrah náš
Poznáš
Jak moc peněz ti dá máma
Jak jich málo vyděláš
Co udělaj s lidma
Jak je dezoluje čas

V sedmnácti klidně dáš pět stovek na zájezd
Rodiče je těžce vydělali, ta stovka je lehká na tvé dlani
Co vidíš, když se matce díváš do očí
Všechno ti dá, život na tvé dlani má
Poznáš
Že hospoda je moc drahá
Na kytky pro radost nemáš
Moc drahá je kniha
Jak nás dezoluje čas

Svatba je velké vydání, tisíce vzlétnou
Zlatý prsten se zatřpytí, cítíš tíhu na své dlani
Pro tvou rodinu nestačí ani dvojitý plat
Jak si chceš užít, když všechno chceš v přesčasech dohnat
Co jsou peníze pět let před penzí
Poznáš
Co dovede loterie s náma udělat
Neušetříš co vyděláš
Kde je máma?
Jak nás dezoluje čas

Je snad penze oceněna za životní práci
Však víš, žes život neflákal, je tvrdá kůže na tvé dlani
Nebyl jsi ministr, ani umění jsi život nedal
A co se teď děje, kdo s tím počítal
Mládí, radost, nejlíp nevypadáš
Poznáš
Jak je koruna velká
Žádnou si nenecháš
Co s lidma udělá
A jak ji dezoluje čas


PÍSEŇ O MÍRU (S10)
1983

Dobrý přítel, čestný člověk
Na Západě narozený
Oslovil mě, emigranta
Je zde problém velmi vážný
Evropa je plná zbraní
Přijde jich sem ještě více
Katastrofa čeká na svět
Mluví z nejčistšího srdce

Ano, říkám, taky mám strach
Bojím se, kam to svět běží
Život zvolna ztrácí smysl
Nač pomyslím, vše mě tíží
Evropa je rozdělená
Afrika umírá hlady
Asie je znásilněná
Amerika živí vrahy

Tedy vidíš, říká přítel
Kam nás tahle doba žene
Nutno rychle rázně jednat
Dříve, než se něco stane
Do ulice vyjít v davu
Konečně tu kletbu zlomit
Nepřihlížet pádu světa
Mír pro lidstvo znovu dobít

Říkám mír, jak vzácné slovo
Zřetelně a jasně mluví
Štěstí, domov, klid a láska
Úcta vzdaná člověkovi
Žít svůj život beze studu
Svobodně bez strachu mluvit
Nebýt otrok cizí vůle
V rodné zemi život prožít

Kam jdeš, řekl můj přítel
Zítra máme velkou akci
Zazpíváš nám k tomu píseň
Na obrovské demonstraci
Vždyť je vás tam také třeba
Vás, zrozených na Východě
Mír je jeden, nelze dělit
Pouze mír je základ k shodě

Mlčím, jenom smutek cítím
Nevím, co bych k tomu dodal
Rozumím, ach, ano, ano
Přesto je mi, že bych plakal
Mír, ach Bože, vždyť ho máte
Právem si ho chcete nechat
Tento mír však pro nás značí
V rozděleném světě zůstat

Stydím se teď, že jsem mluvil
Ale rád bych to už dořek
Mír je jistě lidstva právo
Jenže já jsem také člověk
Bezradný co v radách činit
Nutno ale cítit potaz
Tam, kde není míru pro mne
Nebude mír ani pro vás


PÍSEŇ O ŠTĚSTÍ
1969

Dobrý den já pravím vám
Píseň o štěstí zazpívám
štěstí, štěstí, štěstí
Jó, štěstí, štěstí, štěstí

Štěstí už nechodí po žádnejch horách
Lidé ho nosí v náprsních kapsách
Vítr ho rozfoukal po holkách
A světu prospívá

Najdem na půdě píšťalku
Zapískáme si na holku
Ty jeden pacholku
Nepískej na holku

Náš pes snědl tři brambory
Potom natáhl bačkory
Obul jsem bačkory
Pojedu na hory

Máme doma vorvaně
Zamkl jsem ho do skříně
A tak Váňo hrej
Skříň neotvírej

Žižka hulákal Hrr na ně
Protože neznal vorvaně
A tak si na válku hrál
Ten tomu šlehu dal

Knedlík, zelí, vepřový
Schoval jsem se do křoví
Keř byl prořídlej
Jsem celej promočenej

Och, to mládí utíká
Sním posledního moskyta
A zdraví se nelepší
Ty nešťastný Malý Bobši

Prý je ta píseň nesmysl
Vždyť oslavuje těžký průmysl
Tak není nesmysl
Má dobrej úmysl

Máme švába na mozku
Plave si tam ve vosku
Vozka odjezd dal
Parafín neroztál

Na půdě strašej košťata
Tak přece je Zem kulatá
Armstrong na trubku hrál
Potom na Měsíci přistál

Budem večeřet motýly
A národ ztloustne za chvíli
Co jsme si, to jsme si
Blejská se na časy

Komora, komora, švistrgen
Vidle padaj samy
Hájek vydlab sumec
Satis fikšn aj ket get nou

Hele, lele, lidi
Nechte toho zmatku
Já vám na oplátku
Zavři dvéře, bratříčku


PÍSNIČKA / HET LIEDJE (S10 R4)
1982

Vandaag is het maandag mijn vrouw heeft gezegd
Jij bent een zanger en dat is niet slecht
Probeer het liedje nu eindelijk maar te schrijven
Je kan toch niet verder zwijgende blijven

Wat denk je, lieve meid, antwoorde ik
Jij begrijpt er niets van, wees nu maar redelijk
Nederland is het land voor zaken en schepen
Voor wie zou ik eigenlijk dat liedje schrijven

Gisteren, zei zij toen, heb ik het gezien
Op de straat liep een heel arm gezin
Vrolijke mensen, ook zonder kans
Sprekend, net als jij, een poetisch Nederlands

Ik ben er niet niet zeker van wat je bedoelt
Waarvan ik zeker ben is dat je iets voelt
Dus ga ik naar de kroeg inspiratie halen
Mijn hoofd afbeulen met vreende talen

Het eerste pilsje had een grote hoed
Na het tweede pilsje verloor ik mijn moed
Alstublieft, jenever, heb ik gevraagd
En tegen middernacht had ik er al acht

Nu sta ik op straat, geen liedje d´r bij
Nederland, het platte land, de nacht is voorbij
Vreemdeling, vluchteling, is dat niet gek?
Nederland mooi land maar overal een hek

De hemel is vol wolken, geen sterren te zien
Twee plus twee is vier dus vijf plus vijf is tien
Ik wil graag teruggaan, maar waar naar toe?
Was is maar vrolijker maar ik weet niet hoe


PLECHOVÝ HRNEK
1974

Hrníčku plechový, nebuď tak smutný
Nikdo to nemá na světě moc snadný
Když tebe otloukaj, na plotně pálej
Tak po mně kamením příkazů házej

Řekli mi, že jsem tu abych jim zpíval
Abych jim do ucha pokrm nalíval
Slepounům do očí štěstí nakouzlil
Příjemnost probudil a duši zabil

Jseš jenom hrníček, na plotně sloužíš
Znásilněn k tomu, že pokrmy vaříš
Až jednou dosloužíš, smetí tě obejme
Mít stejný úděl není však přání mé

Vím, že jsem na světě na plotně zákonů
Že bych těm nahoře měl seknout poklonu
Klidně ať honějí holuby na střeše
Co do mě nalejou, na plotnu vyteče

Zajímá mě sluníčko a vlasy plandavý
A žádná poklička na hrnek plechový
A jestli chrání můj domeček jak stříška
Pak je to jenom má plechová držka


PODĚS A MOŘSKÁ PANNA (N2)
hudba Vl. Veit, 2007

Na trávníku u lesa
Uviděl jsem poděsa
Hrál tam karty s mořskou pannou
Karetní hru oblíbenou
Jmenuje se mariáš
Když ho prohráš všechno dáš

Poděs kříže vynáší
To tu pannu vyplaší
Dá tam kule, potom srdce
Zelené teď vynést nechce
Poděs tleská ručkama
Až vyhraju bude má

Až vyhraju, změním svět
Panna začne uklízet
Vše, co shodím ona zvedne
Když poručím, ona klekne
Budu si žít jak v kině
Bude to otrokyně

Poděs kartu líznul si
Jenže hra se obrací
Zelené teď panna nese
A poděs se strachy třese
Ona sedmou zelenou
Tlačí ještě červenou

Poděs prohrál kalhoty
Košili a pak boty
Panna úsměv má na tváři
Poděsa teď vede k moři
Vážně se ti změní svět
Budeš v moři uklízet


PODZIM (N1)
hudba Vl. Veit, 2007

Den jiskrou na trávě zapálil ráno
Rosou se probudil, rozbalil svět
Louku si ustlalo podzimní seno
Jih k sobě obrací vlaštovčí let
Ubývá světla a jablka sládnou
Zralostí zahoří, pod stromem zhasnou

Údolí šije už záclonu spánku
Kopce se obouvaj do zimních bot
V krajině udělal rybník svou kaňku
A sahá poslepu do spodních vod
Ubývá světla a kořeny sílí
Po houbách plíseň les flekatě zabílí

Potok už shrabuje ze břehů listí
Klikatě v kořenech ztrácí se had
Křoviny ve větru stařecky chrastí
Do kostí krajiny, zahryz se hlad
Ubývá světla a kameny studí
Severní vítr už lišejník budí

Ražené ze zlata penízky slunce
Posbíral do síta borový les
Dubové listoví šeptá už tence
Poslední žaludské vynáší z es
Ubývá světla a na poli havran
Do temných myšlenek hluboce zabrán

Listy už popsané vážou se k zemi
Kroniku hniloby skládá si smrt
Na vše jsou svědkové jenomže němí
Podvečer o temno kotník si zvrt
Ubývá světla a na hroudách hlíny
Do dálky házejí stromy své stíny

Byl další zářez vryt do pažby roků
Stromy si rozsedly zas další kruh
Nikdo čas nezměří na řece toku
A domov na zemi je jako vzduch
Ubývá světla a přibývá noci
Život ti utíká i když ty sedíš v kleci

Loučení s krajinou, loučení s létem
Za zády propad se spálený most
Jaro si barvilo své tělo květem
Podzim už nahlodal hozenou kost
Ubývá světla a ubývá síly
Léto tu bylo však hřálo jen chvíli


POKLIČKA A PÁRA (S2 L13)
1972

Poklička na hrnci je dobrá věc
V souboji s párou je přímo borec
Pára je hrubián
Má domýšlivý plán
Chce se roztáhnouti přes celý svět

Poklička dělá, že nic netuší
Vtom pára zákeřně zaútočí
Poklička ucukne
Pára ven vybafne
A zas uvězněna v hrnci trčí

Poklička se tím náramně baví
Pára je hlupák, vůbec nic neví
Vždyť není pro slávu
Vaří jen potravu
Která po kuchyni pěkně voní

Jenom se páro moc nenaparuj
Ve vlastním zájmu se neroztahuj
O co budeš větší
O to budeš slabší
Ovzduší zhltne tě, to pamatuj

Jseš velkej silák, však rozum nemáš
Proto po kolejích vlaky taháš
Poklička je moudrá
Umí žít s tím, co má
Když na hrnci leží, štěstím hopsá


POLEDNE
hudba Vl. Veit, 2009

Polední slunce se opírá o zemi
pak slepě horkostí zezhora padá
řítí se na louky, na skály na domy
v horách si v propastech ospale sedá

Stíny jsou zasněny v poledním oparu
únava v člověku prázdnotu hledá
návalem zalyká srdeční komoru
v oku se v závrati žilkuje rudá

Poledne horkostí zranilo čas
do hodin na stěně upadl spánek
utichly rybníky, utichl vánek
poledne zlomilo životu vaz

Traviny do žluta páleny horkostí
do hněda křiví se vzpřímené stromy
obloha uniká vybledlou modrostí
červenou spalují střechy své domy

Oči jsou od světla zavřeny bolestí
uši jen orchestr masařek slyší
hmat zavřel do křeče zpocené zápěstí
čichu se do nozder štiplavě práší

Žena se s odporem od muže odvrací
dítě dusí se a stařec chrápe
v muži se spálené svědomí převrací
stařena na kamnech po slepu tápe

Zvířata do prázdna duše své svazují
jazykem hýčkají zkaženou vodu
sraženy do stáda ve směšném postoji
zrozeny ve stínu lidského hladu


POMOZ MI BOŽE
hudba Vl. Veit, 2009

Pomoz mi bože do mojí duše
Pomoz mi do studny vědomí
Abych tam našel, co nezní hluše
Ať si má duše rozumí

Žiji svůj život však nejsem v něm pánem
Hořím tím co ale není můj plamen

Pomoz mi bože otevřít city
Dusím se prázdnem a blouděním
I když se najím tak nejsem sytý
Najím se přesto však hladovím

Pomoz mi bože prožívat lásku
Která už není jen mámením
Pomoz mi ze srdce zvednout tu desku
Ať se do štěstím probudím

Pomoz mi bože prožít můj život
Sám se v něm topím v bezmoci
Bloudím jak slepec, nevidím způsob
Jak si sám mohu, pomoci

Pomoz mi bože uvidět pravdu
Poznat ji a podle té pravdy žít
Žít při tom nepáchat nikomu křivdu
Svobodně a při tom nezradit


POSÍLÁM TI (S8 A5 R1 R4)
1974

Posílám ti fešnou písničku
A v ní spoustu krámů jako v domečku
Kterej bych ti koupil, kdyby ňákej byl
Těma věcma ti ho zaplnil

Napřed nápis Pozor je tu pes
Aby žádnej mužskej za tebou nevlez
Potom jednu botu, tu si obuješ
Kdyby tam vlez, tak ho vykopneš

Posílám ti červený klubko
Kdybys bloudila a bylo ti úzko
No a tam v té botě je trocha trávy
Když přijdou na návštěvu krávy

Posílám ti modrou propisku
Opravuj s ní hrubky, co jsou v notýsku
Kterej jsem ti smolil, slova nešetřil
Že jsem se do tebe pošetil

Posílám ti díru do světa
Kterou jsem tu dělal, neb jsem poeta
Já ji tady nechci, dělá mi průvan
Buď tak dobrá, strč ji pod divan

Posílám ti tričko na tělo
Aby se ti v domku hezky bydlelo
Potom jedno spaní, velmi hluboký
Co přemůže všechny budíky

Posílám ti čerstvý povětří
Klidně si jím lítej, nic ho nešetři
Přikládám též koště, celkem zánovní
Však víš, co s ním, jenom nespadni

Posílám ti pinkponkovej stůl
Na ten stůl dej klobouk, pod něj polož hůl
A tou holí všecko špatný odháněj
Pod klobouk zas hezký schovávej

Až se vrátím, klobouk nasadím
Jak stovka žárovka se ti rozsvítím
Jasně budu zářit, ty se budeš smát
To proto, že mám tě holka rád


POSLEDNÍ DÁREČEK (A5 R4)
1973

Nedělej na mě kukuč
Stejně už je všecko fuč
Poslední dáreček
Kulatej knoflíček
Z něj se maličko pouč

Víš, on je sice malej
Není však nepodstatnej
Kdo půjde v kožichu
V zimě bez knoflíku
Bude jak ty nahranej

A legrační na tom je
Von ten knoflík nehřeje
Von dokonce studí
Jasně se však vidí
Že teplo zašprajcuje

Je malý a kulatý
A udrží kalhoty
Skrývá a ohřívá
Drží a zdobívá
On není vůbec jak ty

Ty, co nevíš, nepovíš
A teplo neudržíš
Jen jak mě obejmeš
Honem se vyškubneš
O jiným kabátě sníš

Skončíš jak knoflík zrádný
Z kabátu utržený
V krabici s cetkama
S věcma zbytečnejma
Docela nepotřebný


POSTŮJ I TEĎ JAKO KRÁL
hudba B. Dylan, 1967

Na tvý cestě životem ti schází
Taky trochu poznat beznaděj
Jak vidíš, dlouho ti nevychází
Lhát krásou, co je na prodej
Nic divnýho, že jsem tě opustil
Nic divnýho, že jsem teď sám
I když mluvím, tak jako bych ti měl co říct
Postůj i teď jako král

V naší lásce bylo příliš frází
K pošetilosti máš světa kraj
K tobě mluvit jako když hrách se hází
A kromě prachů nemáš vo ničem šajn
Říkáš, že jsem byl pitomej
Že jsi mě proto nakopla
Jen po dvou nohách obcházím svět
A pro svý pomluvy nohy neprohraj

Tím, čím kdo zachází, také schází
Ty jsi tenkrát řekla, že si pustíš plyn
Vím docela jistě, co ti schází
Ve tvé duši po kráse je jenom stín
Dnes nemáš komu o mně vyprávět
Já z nudy zklamání nikomu nedal
Jen po dvou nohách vobcházím svět
A pro svý pomluvy nohy neprohraj

Nemusíš poslouchat, co mě trýzní
Můžeš si vysnít sluneční kraj
O tvým životě je sto padesát písní
Ty sama vem život do dlaní a o něj hraj
Uvidíš, všichni ti uvěří
Poznají, co vidím v tvých očích teď i já
I když mluvím jako bych ti měl co říct
Postůj i teď jako král

Nepovídej stromům o své tísni
Jen větru odpověď svou strom dá
Nesvěřuj se květům se svou žízní
Jen krása tu pije a ta tvá už uvadá
Až setkáme se, stáří nám ruku podá
Vohlídnem se, kam odešla slova
I když mluvím jako bych ti měl co říct
Postůj i teď jako král


PRACUJÍCÍ DĚVČATA (S14 A3)
1975

Pracující děvčata, umělé rostliny
Zarostlé kopřivou, vsazené do dílny
Duše a dlaň stejně opotřebované
Do lásky zkušené, od lásky zahnané

Neznají bázeň a nemají odvahu
Přečetly báseň pro něhu, však bez hladu
Sáhly si na prsa, sáhly si na břicho
Svlékly se do naha, neoblékly ticho

Bez Slunce nad hlavou, bez Luny pod sebou
Bez rosy na srdci, bez věnce před svatbou
Veselé jak propast, kde vyschnul vodopád
Kterou rozepíná pouze kamenů pád

Stálobarevné ty umělé květiny
Neopylené, netknuté od hlíny
Nekvetou, nevadnou, neblednou, nezhynou
Jak mléko na teple jen časem zakysnou

Vedlejším účinkem jak u nových léků
Stanou se maminkou malému člověku
Bez lásky, bez síly, jen podle zákona
Dovedou k pubertě nového občana

Pro prachy najaté gramotné samičky
Za školním zobem hned dostaly natáčky
Kýmsi přesvědčené, že už se nespasí
V žádosti způsobné, zvykly si, souhlasí

Kdo zrodí v čistotě synáčka člověka
Kampak se schovala betlémská mamička
Zahnáni do mýtu, básník i Hospodin
Slunce zahalil mrak a mou krajinu stín

Pracující děvčata, stařeny bez víry
Děti bez pohádky, mámy bez rodiny
Byliny bez vůně, bez zahradníka květ
Moderní konzumní zrovnoprávněný svět


PRAVDĚPODOBNÉ VZDÁLENOSTI (S9 A1 R1 L2 R3 R4 L6)
hudba Vl. Veit, 1967

Ten tichý hřbitovní nářek větru
To je vzdálenost od starých lidí
Veškeré vzdálenosti slyšíš v tichu
Vzdálenost syna od otcových starostí
Prý chodíme okolo, prý jdeme vpřed
Prý jsme zaostali, prý, prý…

Jen pravděpodobnej žal, pravděpodobnej svět
Pravděpodobná láska a pak se dožijeme let

Představ si tmu a pár ran do obličeje
A ránu kolenem od země do břicha
Injekční stříkačka benzínem srdce ti zaleje
Ale nejvíc bolí ta představa tichá
Byly to jen přemety a žádná cesta životem
Stojíme pořád tam kde jsme, jen tam

Pouze představy jsou bolestivé
Mimo představy se dá všechno přežít
Všechno unese chodník, vraždu i lásku milenců
A potom kočku, která dovede ve tmě žít
Žiju úplně jinde a o tom něco víš
Ale hledej, není k nalezení

Když se na tebe dívám, vidím, jak vypadáš
Zkušenost mi poví, kdo pravděpodobně jsi
Nikdy se nedozvím, co se na všechno říká
Pravda je barová tanečnice a pro každého zvlášť tančí
Nejsou zločiny, za které by se mělo střílet
Pouze za lež, která se pravdě podobá

V tom tichu slyším nad sochou starého Inka
Monument času a nikdy neporozumím
Nepochopím, proč byla řecká socha strakatá
Žádnej důvod nepochopím
Pravděpodobně mělo to důvod
Někdy nervy i slovo nevydrží

V tom tichu slyšíš všechny kroky vrahů, milenců a bláznů
A jak je svět velkej, to si sám určíš
Umřeš a narodíš se jen za svou osobu
Na to zapomenout nesmíš
Je pouze ticho a v něm slyším pravděpodobné vzdálenosti
Ale hledej, není k nalezení

Ostrý vzduch, ostré slunce, ostré hory, strmé skály
A květiny - kdo je ještě jednou uvidí
Snění tibetských mnichů
Chrám Einsteinových myšlenek smělých
A nebo bača s ovcemi
Každá výhra je zároveň prohra
Pokaždý konec zvítězí

Křesťané prostřeli ubrus svědomí
K stáru je to ubrus z nejhorší špeluňky
Jen vidím ze svého místa, že mi nikdo nerozumí
A že pravděpodobně slunce zapadá za hory
A co je vesmír?
Snad jenom ta chvíle
Kdy se člověk do propasti řítí


PRAVDIVÝ OBRAZ
1995

V Prešpurku zdvořilý Mečár
Koupil si stříbrný kočár
Zazpíval jak skřivan
Konečně jsem tu pán
Z Děvína zavolal nazdar

Slováci složili vatry
Zapálili Nízké Tatry
Kameny hořely
Ovečky bečely
Že už jim Slovensko patrí

Z Čechů nám nebude úzko
V Roháčích je pro ně kluzko
Maďary na Pustě
Upečem v kapustě
Připojíme k sobě Rusko

Kašleme na celé EU
Na stráži Slovenska zme tu
Jano si připije
Hurá do Azie
Však my to ukážem světu

Vyrobíme nové tanky
Naplníme zlatem banky
Armáda v podhůří
Strašně se rozzuří
Když nám nevrátěj tatranky

Jak nám ten čas ale letí
Dneska už je Mečár třetí
Národ ho miluje
Ať Vlado panuje
Nejmíň přes tisíciletí

  My zme ten nejstarší národ
  Co byl po tisíc let marod
  Teď ale jak tygr
  Vyskočil na bagr
  A rozpumpoval ropovod

Po poušti chodila ťava
Z ťavy ma bolí teď hlava
Stará korytňačka
Vzpomíná na Mňačka
A hlavní město je Blava


PRÁZDNÁ KAPSA (S9 A1)
hudba Vl. Veit, 1976

Už mě to nebaví
Koukat plaše na zem
Z dálky kdosi mává
Volá ať někam jdem

Dosti bylo strachu
Teď už není o co
Už je kapsa prázdná
Prázdná je no a co

Můžu se pomodlit
Milý Diogéne
Když je kapsa prázdná
Jak je všechno jasné

Můžu se pomodlit
Můj svatej Františku
Na světě je krásně
Když se dívám s vršku

Můžu se pomodlit
Velkej Alexandře
Když chce někdo slávu
No tak ten se nadře

Můžu se zastavit
Podívat se kolem
Jací jsou to blázni
Za tím velkým stolem

Drží se talíře
Musí se o něj bát
Já mám ruce volné
Mohu jim zamávat


PROČ, PROČ (S1 M2 R1)
hudba W. Guthrie, 1970-5

Proč velryba nezazpívá - no táto řekni proč
Ještě ji to nenapadlo - proto, proto, proto

A proč ji to nenapadlo
  Zatím má zadarmo žrádlo
Tati, proč zpívá Karel Gott
  Neptej se a natírej plot
A proč mám sbírat kameny
  Přijedou k nám Plameny
Tak to jsme teda v zoologický
  Čet jsem kdesi, že je to ráj dětský
Ale vždyť to tady páchne
  Víš, synu, pach je zahuštěná vůně
A proč tu vůni hustili
  Aby jí pionýři víc měli
Nó, mně se tu moc nelíbí
  Tak to budeš po mamince
Proč bych měl být po mamince
  Taky je pěkná opice
Proč maminka tak kličkuje
  Nezdržuj, podej náboje
Tati, proč slon ten chobot má
  Kdysi znásilnil vepř hada
  A porodil slona
A proč žirafa má ten krk
  Zkřížili jezevce a smrk
  Neznáš Mičurina
Tati, proč lev tak strašně řve
  Uviděl se na koruně
Klokani tu nemohou žít
  Nemohou si tu vyskočit
A proč má nosorožec roh
  Aby mal tiež svých odborov
Proč žížala nemá nohy
  Klouzaly by jí po slině
Proč mravenci si hvízdají
  Podle hvizdu se poznají
A proč se chtějí poznávat
  Aby si mohli zahvízdat
Proč mravenci mají královnu
  Neměli již čo reformu
A proč má velbloud dva hrby
  Vidíš koně, za ním Brdy
  Slepoune slepácká
Proč letos sníh nenapadal
  Čuš, ani som to nezbadal
Tati, proč stavíš včelí úl
  Sádruj, neptej se jak vůl
Ale proč ho stavíš v rybníce
  Aby byl vidět z Měsíce
A proč zrovna z Měsíce
  Na Měsíci je stanice
  Říkaj jí Levněchoď
A kdy tam pošlou Vpředohleď
  Až kdosi spolkne čínskou zeď
Tati, proč Číňan rýži klackem jí
  Je vždycky připraven k boji
A proč ji nejí čepicí
  To je vojenské tajemství
Tati, proč ta kráva bučí
  V knize ji děsnej hlad mučí
A tati proč je v knize hlad
  Volové neumějí psát
  (Volové ji maj v žaludku)
Tati, proč dědeček kleje
  Příliš toho pamatuje
Proč kočky nesměj do krámu
  Hopsaly by po regálu
A proč tam nesmí ani pes
  Do štěkání by zmatek vnes
Proč se jí polívka lžičkou
  Nudli nevcucneš trubičkou
Proč králík stříhá ušima
  Zkoumá principy létání
Proč koza chroustá petržel
  Aby jí předkus vydržel
Proč kozák jezdí na koni
  Středoevropský čas honí
A proč jsou stromy zelený
  Tisknou se z nich stokoruny
Proč lidi jezdí tramvají
  Rádi si k sobě čuchají
Proč ulice tak prázdná je
  Mlč, další granát odjisti
Proč hnusná je chobotnice
  Vždyť to není chobotnice
  To tu plavou plíce
A proč ty plíce hnusný jsou
  Přece protékaj Vltavou
Více píce pro dojnice
  Zadarmo jsou učebnice
Proč lidé pivo pijí
  Aby jim bylo tepleji
A proč si nekoupěj uhlí
  Po uhlí by tak neblbli
Proč mě taky nedáš napít
  Stačí ti do školy chodit
Proč hérinky se mačkají
  Mají horrare vacui
Proč se teď lidi nesmáli
  Nevědí, jestli se to smí
Mrkev roste líp v hnoji
  Dohlédne dál, ten kdo ji jí
Tati proč čert má dva rohy
  Jeho děda byl rohlíkem
  To je genetika
Proč policajt má výložky
  Má dekret dávat do držky
Proč veverka suší houby
  Aby jí vlezly do huby
Proč je v Praze Hladová zeď
  Aby bylo na co smatreť
  Z petřínské rozhledny
Proč Jirásek psal dějiny
  Víš, neměl štěstí na ženy
A proč ho nechtěly ženy
  Neboť psal pérem dějiny
Husiti měli houfnice
  Chtěli dostřelit na Slunce
A proč jim to nevyšlo
  Víš, vono jim v kouli ruplo
A proč se sešli u Lipan
  Dělali tam českej mejdan
Tati, proč jsou dějiny
  To aby byl odbyt špíny
Proč praotec Čech netáh dál
  Vízum přes Hřensko nedostal
A proč nevytáh sekeru
  Byl chlap, řek: Já na to kašlu
Jak to, že pravda vítězí
  Vždy na silnějšího sází
Tati proč dvéře zamykáš
  Ve výchově mně unikáš
Tak proč ale zamykáš
  Budem probírat Němcovou
  V zámku a v podzámčí
Tak proč ale zamykáš
  Klasici bejvaj pod zámkem
Pod zámkem bejvaj poddaní
  Proto aby mohli mít vztek
Proč oheň hoří plameny
  Má k tomu vhodný poleno
Proč Morava je krásná zem
  Avaři tudy neprošli
A proč je maminka v kleci
  To koukáš na opici
Proč motýli jsou na louce
  Nezbylo místo v potoce
Proč někdy tak nadáváš
(Proč u rádia nadáváš)
  Strašně mě bolí v koleně
Sýr se píše s tvrdým y
  Předci neznali syrečky
Proč nejezdíš ráno v autobuse
  Cvakají mi zuby v puse
Tati proč čáp nosí děti
  Kdo ti tu blbost nakukal
  Na všechno naletíš
To mi říkala babička  Stářím si ptáky popletla

Proč se mě něco nezeptáš - no synu řekni proč
To bych se toho dověděl - proto, proto, dobrou noc


PRO KOHO ŽIVOT JE (S8 A3)
1976

Pro koho život je existence těla
Jak snadno je lidský, snadno se mu volá
Po právu k životu, po úctě ke světu
Volá: Chraňte život, pohleďte, vždyť je tu
Tvrdí: Všechno můžeš, jenom nechej žíti
A jediná špatnost, to je špatnost smrti

Pro koho život je existence lásky
Hůře se mu volá, cítí divné stesky
Složité je právo, složitá je úcta
Kde se mísí sladkost se sklenicí octa
Poznat věrnost pouta a v něm cenu žití
Rozpoznat svět v barvách, poznat milost smrti

Pro koho je život existence moci
Má na koho volat a má koho tlouci
Snadno zapaluje pochodně idejí
Vše, co činí z moci, káže pravost její
Schody směrem vzhůru, daly smysl žití
Logikou účelu poznal cenu smrti

Pro koho je život existence Boží
Moudře a laskavě uzdu činů drží
Slyší, které tóny vážou rozpornosti
Cítí smysl boje, zná rozlehlost štěstí
Jasně vidí meze, kde je ještě žití
Umí trhat květy i za čárou smrti

Pro koho je život existence strachu
Poznal jak to chutná kousat chcíplou mrchu
Postel mazat blátem, učinit cokoli
Vědět, že i vítr při dotyku bolí
Hnusnost a mrzutost tak přezdívá žití
Denně vraždí pro strach, který má ze smrti

Pro koho je život existence touhy
Najde drahý kámen u blátivé strouhy
Naděje živí ho, skvostný palác staví
Rozdávaje štěstí o radosti neví
Spatřil jasná světla na obrysech žití
Kojen bolestínstvím pije mléko smrti

Pro koho život je existence smrti
Chápe, co je půjčka, kterou jednou vrátí
Otevírá knihu, čte v ní varování
Modeluje paměť, ví o zapomnění
Kámen otesává, skrývá do něj žití
Leje oheň knotu, co i přes smrt svítí

Pro koho je život existence žití
Tomu denně slunce na dvorečku svítí
Pro něj od pohoří stále potok teče
A obilíčko mu v poli vítr seče
Vínem radost pije, dechem píseň světí
Přeorává hlínu, svůj domov po smrti

Pro koho je život, pro koho je, pro koho


PROSTOR K ROZLIŠENÍ
hudba Vl Veit, 1970

Čas života je času kouzelné zdání
Čas pravdy zase v čase k nalezení není
Kolik je lidí, tolik podob život má
Však člověk je do času a čas se měnívá
Zastav se hodino, budeme sklízet
Ať jasně vidím, jaká je úroda
Zda v chladu nevědomosti budu bídu držet
Anebo ze snahy upeču poznání chleba

Dobrá myšlenko, přijď s zastaveným zrcadlem
Ať mohu rozlišit mezi stínem a světlem
JÓ, človíčku, tak snadné to zas není
Mysl je škatulka s malým prostorem k rozlišení
Tvá dětská hra na honěnou v ohrádce chápání
A ta ohrádka má dvoje vrátka
Čas daný od jednoho ke druhému zvonění
A ta doba je poměrně krátká

V bolestech matky zní první zvonění
A dítě zakřičí svůj zpěv zrození
Další premiéru sebe sama vesmír uvádí
On bude znovu zrozen v novém úhlu nového vidění
Nový člověk je nové vědomí nového středu všeho
A světa kolem se začne po svém chápat
A když dokáže uzřít něco zázračného
Zrodí se tím pro věčnost nový zázrak

Pevný bod ve vesmíru je a tím já jsem
A sám pro sebe jsem v něm jeho středem
Tady mám pevný bod a mohu vším pohnout
Mohu vesmír ze svého života ovládnout
Mohu být křovím, z nějž rostou nenávisti pruty
A z velikosti na mém plátně střep zbyl
Svět z mého místa vidění stal se pustý
Však mohu hnout jím, aby v mé mysli jasný byl

Toto bohatství mohu Stvořiteli darovat
Odměnou za to, že rozhodl Zemi lidmi obývat
Že stvořil Ženu, která může být matkou
Stvořil muže i jejich lásku sladkou
Stvořil světlo i oko, které ho vidí
Stvořil otázku i naději
Stvořil i co mysl nepochopí
Jak kosti nového života v ženě vzrůstají

Bylo řečeno, že v hloubi nás jediný život dýchá
Život vědomí, co klíčí z půdy ticha
Za rouškou mysli je jediná pravdy zář
Jediné světlo a jediná jeho zář
Teď zatím život pěti smysly poznávám
Jen jedněma očima vidím
Z horizontu sebe sama čas vnímám
Snad víc poznám, až druhé zvonění uslyším

Po tomto zvonění světlo rampy zhasíná
Světlo vědomí režisér osud zhasíná
A lidé okolo říkají: On už s námi není
Pohleďte, jak čas nás všechny lidi mění
Řeknou: Ach škoda tohoto života
Ale byla vyřčena pouze slova
Nikdo neví, zda repríza se nekoná
Jestli mé drama slov nezačne znova


PŘINUCENI K NÁVRATU
podle H. Ch. Andersena
hudba Vl. Veit, 1967

Znám lék pro dívky smutné
Kterým milý zmizel v dál
Lásku dal a víc tvář neukázal
A to rmoutí děvy mnohé
Srdíčko bolí, růže odkvétá
Dívčí krása opadne

Radu dám jak k návratu přinutit
Buď trpělivá, jen rok počkáš
Je to věc dost nebezpečná
Ale vrátit se musí
Vrátit se musí

Běž k chytré ženě, co umí doktorovat
Co z blechy čte dopis nenapsanej
Důrazně řekni: Teď babo raď
Kde je ta chamraď - můj milej
Hoši jdou rukovat nebo se ožení
Spěchej, času nazbyt není

Vem ten hrnec, v kterém vařilas nemluvně
A stále vař a přikládej
Je to věc dost nebezpečná
Ale vrátit se musí
Vrátit se musí

Souší, mořem nohy brousí
Přes hory, doly, vrátit se musí
Větev se suky pomáhá k domu matky
Netřesk se střechy dá mu prachy
List z modlitební knihy dá vytrvalost
A to všechno se v hrnci vařit musí

Tvůj hrnec nesmí vystydnout
To by mohl milý cestou zahynout
Je to věc moc nebezpečná
Ale vrátit se musí
Vrátit se musí

V hrnci vař pero kohouta
A prsten z hrobu ukradenej
V párách ho uvidíš jak domů chvátá
Od dravé zvěře pokousanej
Ve dne v noci oddechu nezná
Tvým hrncem přitahovanej

Nelekej se, když vrátí se pozměněný
Kost a kůže, pro celý život žlutý
Je to věc dost nebezpečná
Ale vrátit se musí
Vrátit se musí

Tu hoď tam zub od báby líný
Co vedla život plný špíny
Přidej trochu hlíny z hrobu sebevraha
A městský děvky kocoviny
V párách uvidíš dlouhé stíny
Jak zeměmi severu spěchá

Přichází cestou stín bez člověka
V žhavém slunci jde tichý stín
Je to věc dost nebezpečná
Ale vrátit se musí
Vrátit se musí


PŮLNOC (S14 A3 R3)
1976

Udeřila půlnoc nad šedivým městem
Vyplašila chodce výbojkovým světlem
Večer sotva začal, už není kam jíti
Světlo pro nikoho ve výkladech svítí
Potemněly domy vynuceným spánkem
Zavřely se tichem, bludištěm a zámkem

Vyplazený jazyk asfaltových ulic
Bez chuti se plazí kolem ztichlých krabic
Krabic, které z cihel lidé postavili
Mysleli na domov než se uvěznili
Domov, klid a lásku, rodinu a přístav
Sehráli však roli divadelních postav

Prazvláštní divadlo, kde jsou všichni herci
Scénář sepisují režiséři moci
Sirénami fabrik, zavírací dobou
Televizní černí, novinovou sazbou
Opona jde dolů když se půlnoc zvedne
Herec dle své gáže do postele lehne

Kolik je tu herců v této tragédii
A jediný divák vaše domy míjí
Dočasné kulisy, přídělové štěstí
Které balancuje na sevřené pěsti
Chtěl jsem mezi lidi, v kulisách jsem zbloudil
Opuštěným městem s prázdnou duší chodil


PYŽAMO (S5 S6)
hudba Vl. Veit/jiná verze Š. Rak, 1972

Pyžamo zná jinej svět
Zkus se do něj zahledět
Svého pána zná jen v noci
Když vědomí zcela ztrácí
Občas také při čtení
A milostném laskání

Mít tak úděl pyžama
Nahé tělo objímá
Na noc ho vždy obaluje
V posteli se povaluje
Tvrdí: Člověk tvor divný
Zalézá pod peřiny

Neumí si představit
Že by také mohl žít
Že má přes den těžkou práci
Přemýšleti o legraci
Co k večeru zažije
Když se notně napije

Pyžamo zná jinej svět
Zkus se do něj zahledět
Když je plné tělem živým
Věří, že se stalo krásným
Když je přes den ustlané
Tvrdí: To je přehnané

Čtyři údy trup a záda
To jsou jeho léta mladá
Střední léta na dně skříně
Proleží ve snách o duchně
Na stáří jsou z něho kusy
Podlahy mýti musí

Hadr, až se rozpadne
Neviděn k nebi vzlétne
V podobě prachu pak létá
Stává se pyžamem světa
V tom je důkaz nezvratný
Že je život posmrtný


RAK A PYTLÁK
hudba Vl. Veit, 2009

Plave ryba potokem
narazila na raka
jak hrabe pod Kamenem
hrozně přitom nacáká
hledí ryba na raka
nechápe to snažení
že se rak dnes nefláká
jak je u něj normální

Rak povídá ve spěchu
kladu tu past na lovce
dělají tu neplechu
už jsou támhle v zátoce
mám tu čelist žraloka
poslal mi ji strejda krab
prý hned pozná pytláka
a udělá po něm chňap

Rak to rybě vyzradil
ta se vyzná v mlčení
pak se pytlák objevil
a sáhnul pod kamení
byl to pytlák rakožrout
žádný dobrák od kosti
když chtěl kámen odsunout
vjel rukou do čelisti

A ta čelist žraloka
vycvičená pod mořem
chytila teď pytláka
a to rovnou nad loktem
když mu ruku ukousla
pytlák strašně zapištěl
voda ruku odnesla
rak si řek teď máš cos chtěl

A ta čelist žraloka
co ji poslal strejda krab
z potoka do potoka
přelézá za křiku žab
čelist hlídá potoky
ani v noci neusne
těm, co chodí na raky
vždycky ruku ukousne

A raci zas v potoce
pod kameny bydlejí
v kořenech i v zátoce
klepety si klepají


REFUGEE (A5)
1980

Now you are happy, now you are free
Now you can rest a while under this tree
Now, at last, your precious dream has come true
Refugee, few are as lucky as you
Haven´t you got everything, even our land?
I have got nothing but a heavy accent

Refugee, refugee, that is my lot
No one can console me, not even my God

When I can´t speak, what can I say
I have come here and here I must stay
Sometimes I wonder who´s on my side
My conscience tells me, perhaps suicide
Foreign land, foreigners, to me so unknown
For you it is different, you are at home

Loneliness, emptiness, that´s what I find
I am your guest, you are so kind
I must be grateful, I must be good
I was born a second time without childhood
Haven´t you got everything, even our land?
I have got nothing but a heavy accent


ROKY V NEJLEPŠÍM UTNOU
hudba Vl. Veit, 1967

Teď světla zhasnou, za chvíli půjdete domů spát
Se vším rozejdem se jednou, cejtím se teď nějak sám
Jen loučení zbývá, nashledanou
Vaše stíny se ve tmě rozplynou
Jdem loučením jak pohádkou smutnou
Roky v nejlepším utnou

Určitě tu s váma sedí lidi, se kterýma bych se chtěl znát
Dlouhý večery divnejch řečí a po ránu se tomu začít smát
Jen loučení zbývá, lidi se potkaj
Ráno je pohladí chladnou rukou
A lidská nadšení ochabnou
Roky v nejlepším utnou

Každej jistě víte, že zadarmo vám nezpívám
Každej jistě víte, že pro někoho nezpívám rád
Jen loučení zbývá, jací lidi jsou
Nakonec jen odejdou
Vzpomínky se nám všem rozplynou
Roky v nejlepším utnou

Snad tady sedí holka, kterou dávno znám
Je tady příliš šero a tak ji nepoznávám
Jen loučení zbývá, jednu lásku nepoznám
Kam lidi v životě jdou
Někdy ani k sobě nedojdou
Roky v nejlepším utnou


ROSNIČKA A ČÁP
hudba Vl. Veit, 2009

Na vodě plavala maličká žabička
slyšela hlasité plesk
lekla se maličká zelená rosnička
zmizela ke dnu jak blesk

to protože na vodě
přistál velký čáp
a že byl čáp v pohodě
zobákem si klap

A na dně maličká zelená žabička
dostala veliký strach
že byla maličká bezbranná rosnička
řekla si zoufale ach

to protože na vodě
přistál velký čáp
a že byl čáp v pohodě
zobákem si klap

Ach, řekla maličká zelená žabička
nastala veliká tma
bála se maličká zelená rosnička
tak co teď udělat má

to protože na vodě
přistál velký čáp
a že byl čáp v pohodě
zobákem si klap

Zavřela očička zelená žabička
a zase slyšela plesk
chtěla na hladinu maličká rosnička
vyplavala jako blesk

to protože odletěl
z vody velký čáp
na komín vyletěl
zobákem si klap

Na vodě plavala maličká žabička
všude už byl zase klid
kuňkla si maličká zelená rosnička
v klidu už mohla zas žít


SAMETOVÁ OPERETA (S14)
1995

Prosím tě, ptáčku, můžeš mi říct
Kde mám ten projev, co jsem chtěl říct
O všehomíru, na světě míru
Ať lidstvo v smíru najde svou míru
Ať už se nikde neválčí

Ať jenom mravnost se slušností
Zdobí nás lidi ve skromnosti
Ať v parlamentu bez stranickosti
Nelámou kosti ze sobeckosti
Ať se tam všichni milují

Společný zájem přece máme
Zkrášleme zemi, kterou máme
Na polích žence, ve hvozdech kance
A turbulence, sudetské Němce
My ale věrni zůstanem

Půjdeme všichni, ruku v ruce
V tradici něžné revoluce
Pro odpuštění špatnost se změní
Vždyť odcizení všichni jsme vinni
Nikdo však věru nejvíce

Prosím tě, Špačku, můžeš mi říct
Kde mám ten projev, co jsem chtěl říct
Chci ho dát světu, sokolům v letu
Legii botu, vždyť proto jsem tu
Pro sametovou operetu


SAMOTA (S8)
hudba Vl. Veit, 1976

Samota je těžká
Bože, jak ta tíží
Otevře ti rány
Jak tomu na kříži
Nechceš tomu věřit
Že se to tak stalo
Vždyť ještě před chvílí
Všude bylo světlo

Všude plno lidí
Krásných k pohlazení
Pak se řeklo Sbohem
Těžko k pochopení
Je to přece lehké
Říct si Budem spolu
Vyprávěj to ale
Papíru a stolu

Co to byl za pocit
Kdesi na počátku
Kdy zbyl kdosi navíc
Duši plnou zmatků
Udiven se rozhlíd
Ach, co mě to tíží
Samoten a prázdný
A čas tolik běží

K smrti divně blízko
K radosti - ta dálka
Srdce nějak malé
Touha příliš velká
Náruč otevřená
Nemá koho přijmout
Marný, jsem tak marný
Nemohu si zvyknout


SEN (S10 A7)
1987

Sen jak rána bičem prořízl se nocí
Do očí mi přibil obraz hřebem hrůzy
Vzpomínka jde krví, prostor pádem kácí
Slova beze smyslu do kůže se ztrácí

Natahuju ruku, křičím: Vypovídej
Žena zvedá závoj, vidím bílou závěj
Do všech ulic města vtéká olej z duhy
Dálka voní dechem ocelové stuhy

Někdo říká: Stehna, stehna, ta má pěkná
A když ráno vstane, kopřivou se meje
Odpovídám: Pohleď, mě tu nikdo nezná
Láska to je prostor, otrhaně vlaje

V Africe, tam ale lvi po trávě chodí
Hvězdy mají trny, růže už jen slzy
Racek zpívá ze sna, noc se deštěm budí
Vrátil ses, teď říkáš, vrátil příliš brzy


SENÁT
hudba Vl. Veit, 1995

Stárnu a šedivím, žíly mi kamení
S nechutí na sebe po ránu hledím
Čekám, kdy zjeví se znamení selhání
Za vetchost už se teď dopředu stydím
Naděje nezbývá, jak je to znát
Čeká mě konečná, český senát

Budoucnost na křídlech temnoty odlétá
Propadám nicotě, propadám zmaru
Láska už nepřijde, radost mi odkvétá
Zapřáhněte mi už pohřební káru
A pomník na míru, jak je to znát
Čeká mě konečná, český senát

Konečná po tom všem, po plodném životě
Ve kterém jsem se jen nevděku dožil
Pravda teď jeví se v celé své nahotě
Zklamání vhání jed každý den do žil
Jen hořkost sklidil jsem, jak je to znát
Čeká mě konečná, český senát

Až budu vystaven, strčen do vitríny
Myslete na mne pak se slzou v oku
Vy živí vzpomeňte občas i na stíny
Jak život hasne bez krásy a vděku
Zubatá vyhrává, jak je to znát
Čeká mě konečná, český senát


SETKÁNÍ V NEZNÁMÉM TĚLE (N3)
hudba Vl. Veit, 2008

Ve slaném bezvětří rozbřesku nad mořem
dvě těla při sobě ve spánku leží
zacinká esemes ztemnělým pokojem
dívka se z objetí vyprostit snaží

Chlapec se probouzí, blíže ji přitiskne
rukou jí po těle po zádech běží
noha se od nohy ospale rozpadne
dívka se probírá, na zádech leží

Neznámý obličej blízko se naklání
tváře se dotýká, jinam se dívá
tělem to bušivě, vzrušivě vyzvání
koník je osedlán v klus se zas dává

Z večera alkohol, hudba a tančení
neznámí lidé a v oběhu tráva
plamen byl objeven, kde radost pramení
potom flek na sukni, svržená káva

Jak běžel večer dál paměť už nenese
jak děj se přehoupl do temna noci
co je to za pokoj ve kterém ranní se
souvislost všeho se teď zcela ztrácí

Jenom krev od břicha valí se do hlavy
od úst se utrhl dusivý výkřik
jediný příběh vždy pohlaví vypráví
nesem ho v těle jen v paměti zanik

V koupelně z těla si dotyky omývá
všechno je vzdálené, přitom tak blízko
na ranní zprávu se v mobilu podívá
těším se na tebe má jediná lásko

Kruh nikdy nekončí, jenom se začíná
po břehu postava kráčí bez cíle
v kůži se rozpouští v paměti zhasíná
náhodné setkání v neznámém těle


SÍLA PŘEDSTAVIVOSTI
1972

Kdopak mi vysvětlí, co ztrátou času je
Zda marní ten člověk, který se raduje
A nebo tenhleten, co zahloubán sedí
A zážitky různé ve své mysli vidí
Nemáme čas v žití všelicos stihnouti
Vše podle touhy své dobře rozděliti
Stud nebo nevhodnost o mnohé okrade
A tak fantazie všecičko dožene

I láska v představě, ach jak je silná
Je dobře vysněná a není klamná
Vše podle potřeby dobře se děje
Dlouhé se zkrátí, krátké prodlužuje

Člověčí představa dost silnou zbraní je
V ní slabý silnému virtuózně nabije
Odpor neoblomný hladce se přemůže
Zase se stal mocným ten, kdo už nemůže
Ten kdo je zesměšněn ve slávě zazáří
Ten kdo byl peskován, konečně se vzbouří
Ten kdo byl zesměšněn, vtipně teď promluví
Ta co je nehezká zmotá mužům hlavy

I tato píseň je v představě výborná
Slavná a placená, od lidí žádaná
Dívky po ní touží, mužům dává víru
Já slavná hvězda jsem spokojen nad míru
Mám v ní hlas rozkošný jako zlatý slavík
Zuby jak perličky a na těle smoking
A přitom vůdce jsem pašerácké tlupy
A denně zfackuju čtyři silné chlapy

Nic není hrůza válek proti představě
Slabé jsou proti ní líbeznosti ráje
Ubohý je vesmír se svojí věčností
Dávno byl ztečen lidskou představivostí
Jenomže teďkon mě zvláštní věc napadá
Že tohle všechno je podivná záhada
Ve svojí představě všechno bych vymyslil
Pouze fantazii nikdy bych nevysnil


SIROTCI PADLÉHO BOLŠEVIKA
1991

Co jsme to zdědili za divnou zemi
Rozbitou, zemdlenou, co bude s námi?
Zemdleni, zmateni, nevíme kudy
Rozum se vytrácí, zůstávaj pudy
Rozum nám zůstává, rozum se ztrácí
K čemu je svoboda, hledáme práci
Nemáme odvahu, strach s náma smýká
Sirotci padlého bolševika

Co jsme to zdědili za divná města
Zbořená, špinavá, z černého těsta
Omítky žalují, komíny čudí
Děti se ze spaní kašláním budí
Děti se budí a dospělí nespí
Štěstí je ztracené, život je ve psí
Nemáme odvahu, strach s náma smýká
Sirotci padlého bolševika

Co jsme to zdědili za divné lidi
Nenávist milují, lásky se stydí
Nuda je zajímá, život je děsí
Budoucnost umírá, mrtvé jsou lesy
Mrtvé jsou lesy a louky jsou šedé
Kdo nás teď zachrání, co s námi bude
Nemáme odvahu, strach s námi smýká
Sirotci padlého bolševika

Co jsme to zdědili, co tady máme
Nemáme odvahu, co uděláme
Zalezem do díry, tam budem bydlet
Dělat nic nebudem, nebudem myslet
Budem jen proklínat, dupat a kopat
Opilost vyznávat, viníka hledat
Nemáme odvahu, strach s námi smýká
Sirotci padlého bolševika


SLAVNOST
1994

Vykloněn z okna a podepřen závratí
Na chůdách strachu si připínám křídla
Do nebe podlétám vysoké napětí
Vyhýbkář na hvězdě odklízí hradla
Za tichem prostoru slavnost se chystá
Kvasar si do díry šampaňské chrstá
Velký vůz slunce svá akordem pucuje
Orion vyžehlil celý svůj obrys
Kometa kameny radostně tancuje
U dveří zaklepal kamarád Boris

Ať s ním jdu na pivo, že už je pozdě
Že už jsem dlouho žil na svojí hvězdě
Po prvním pivu je nebe už zbabrané
Jak se máš, co děláš, jak stárnou děti
Žárovka na stropě má světlo zaprané
Stěny se otřásly, dovnitř se bortí
Jak kdysi v Drážďanech zavalen troskou
Obličej přetažen nevábnou maskou
Zbytečnost jak motýl na cihlu usedá
Vesmír mě nad stropem na slavnost volá

Přilepen k ubrusu na zbytek oběda
Dělám tu ze sebe bílého vola
V Africe čekají na vola lvice
Nikotín špiní tu stěny a plíce
Život nám vyhodil tělo do chození
Bez kotvy, kořene, kamkoliv, někam
Bezbranně do risku chemie plození
Pouští nás po větru, těžko si zvykám
Za tichem prostoru slavnost je v proudu
A já tu klopýtám o drn a hroudu


SLEPICE A HADICE
hudba Vl. Veit, 2009

Slepice, slepice
klovla do hadice
a udělala v ní díru
dírou to šplíchalo
na všechno cákalo
neznalo to žádnou míru

Slepice, slepice
bojí se hadice
že se na ni strašně zlobí
že bude žalovat
slepici bonzovat
a všechno hadovi to poví

Slepice slepice
bojí se o vejce
že jí had nějaké vezme
pomstí svou hadici
v zahradě ležící
a tak za slepici prosme

Hadice hadice
ubohá slepice
ta za nic nemůže přece
nešplíchej necákej
hadu nic neříkej
slepici dáme do klece

V kleci je slepice
sedla si na vejce
vajíčko se pod ní páře
pípá to, běhá to
klove to, píská to
pod ní se vylíhlo kuře


SLON
hudba Vl. Veit, 2009

Byl bílý slon
měl zvláštní sklon
miloval létání
po nebi plachtění
chtěl mít balon

A tenhle slon
co měl ten sklon
přišel na letiště
létání cvičiště
řek chci balon

Teď nastal shon
ušít balon
balon jak Everest
slonovi na počest
že měl ten sklon

Letí balon
v něm stojí on
na nebe vyletěl
za hory zaletěl
ten bílý slon


SLOVENSKO (S8 A2)
1976

Slovenské dějiny, beránky na nebi
Půvabná slůvka a kouzelné ozvěny
Beránky na nebi, na kopcích ovce
Ovčáci pod horou, nad horou slunce

Země jak dětská dlaň, touha jak uragán
Stále jen závislost, pořád je kdosi pán
Ozdobný taneček na stříbrňáku
Úhory kamení, krása bodláků

Barevné bratrstvo nástěnných obrazů
Zbojnická velikost viděná přes slzu
Tajné sny dětinské o mohutnosti
Pomlky ze studu, z neupřímnosti

Stydí se za něžnost, která je zrodila
Pijí do němoty, aby vše přikryla
Nadávky, tesknotu, smutek a bitky
Radostní pohané dunajské matky

Citlivá dušička se srdcem raněným
Plandavá košile s opaskem blejskavým
Do boha frajerství, do boha hrdost
Vulgárnost slovníku, jazyka něžnost

Budoucnost cikánů strachu jim nahání
Maďarská předehra na duši temně zní
Zlomená šavlička Turků vlčáků
Převrací v putyce často skleničku

K Čecháčkům rozpaky, dojem jak z ciziny
Potřeba uvěřit ve vlastní dějiny
Za mořem zlato a v domově hlína
A na cizím účtu jakoby vina

Pálivá žárlivost svrbí až do vlasů
Měšťácká zachtivost poulí zrak na krásu
Na krásu růžence na nahém těle
Z kostela křížová pouť do postele

Jenže ty radosti na srdci, na duši
Kdo nepil z pramene, ten ani netuší
Na ústech sluníčko, hvězdy pod pasem
Na dlani měsíček, vichr za lesem


SLOŽITOST TĚLA A SKALISEK (N1)
hudba Vl. Veit, 2007

Složitost těla a skalisek v pohoří
Zakrývá barevnost lidského citu
Láskou a mramorem v oku to zahoří
Barvy se rozsvítí v pradávném mýtu

Čas hněte krajinu, vodou ji omílá
Jak pentli rozvlní žulovou žílu
Momentku života po větru posílá
Otázku páčenou v nemístnou sílu

Koloběh bez konce v neznámém začátku
Domovsky rozšafně vodopád staví
V krajině zasekne sopečnou vývrtku
Lávou teď koráb svůj bouřlivě plaví

Vteřina života vědomím dohání
To co se propadlo nazpátek v prašnost
Co všechno bez míry vzdušně se naklání
Aby teď v člověku propukla radost

Vzdálenost pro smích a hloubka jen pro smutek
Velikost nápěv jen půlové noty
Peříčko zatíží olova zážitek
Prázdnota vyzpívá zděšení hmoty

A písek bez konce práší se na hory
Jen krok mu do hlíny úrodné chybí
Bez vláhy bez deště má suché pazoury
Neví nic o času, všechno však slíbí


SLUNCE MAO
hudba P. Kalandra, 1968

Včera v noci se mi zdál sen podivný
Východní září jsem byl osvícený
Budu teď žít život jiný
Topil jsem se v blátě buržoasní špíny
U mého lože postál hrnec moudrosti plný
Velký Mao ke mně promlouval

I můj pupek oplývá stranickostí
Tvar uší zas ideologickou neomylností
Mé oči jsou komunismu vítězné brány
Můj zadek je ideologicky vyzrálý
Je stranicky vyřešen problém panenské blány
Imperialisti mají svůj boj prohraný

Peking jednou bude srdce světa
Rudé knížky prokrví smysl života
Všechny generace budou navždy děkovat
Nebude smutku, všichni se budou smát
Nebudou rodiny, pod jednou střechou budem spát
Všichni budeme s chutí pracovat

Slunce Mao, čekám na tvé vykoupení
Zaprodanci imperialismu nás krmí demokracií
Revizionisti nás mučí svobodou tisku
Prý každý má právo žít na svém písku
Chtěj dát volnost myšlení celému lidstvu
Slunce Mao, vyjdi a zachraň nás

Denně ucho k zemi přitisknuté mám
Jestli tvůj národ už neutíká k nám
Aby kšiltovkama nepřítele pomlátil
Aby na Řípu rýži zasadil
Aby v kostelích oslavné schůze zahájil
Slunce Mao, vyjdi a zachraň nás

Chtěl bych ti jednou velký pomník vytesat
Budeš hrdě stát a do studny ukazovat
A lidé budou do ní štěstím skákat
Děti revoluce budou štěstím plakat
Až nad světem budeš ty sám stát
Revoluce do cíle dopádí


SLUNCE SVÍTÍ JAKO KRÁVA
hudba Vl. Veit, 2009

Slunce svítí jako kráva
Až mě z toho bolí hlava
a po hlavě kolena
ve vládě jsou polena

A ta vládní polena
v kamnech hořet nechtějí
dělaj ze mne jelena
jak si cosi šeptají

Dneska už si vezmu flintu
vydám se do parlamentu
zatřelím ty poslance
národ se dá do tance

A Evropská unie
vyděsí se v Bruselu
ze skály se zabije
na Hradě si ustelu

Blaze bude na ulicích
s nikotinem zase v plicích
a bez ekozdanění
budem celí blažení

A pečení holubi
na knedlíku se zelím
poletí nám do huby
hned jak já to zavelím


SLUNEČNICE (S6 R1 L6 L13)
hudba B. Dylan, 1967

Je to všechno strašně dávno
Slunce bylo větrem milováno
Těhotné slunce se jen usmívalo
A najednou tu slunečnice je

V okně domu slunečnice stojí
Barák za chvíli strhnout dají
Jen malé děti potichu šeptají
K čemu tam ta slunečnice je

Člověk jak slunce dobrý není
Svý nálady jak počasí mění
Nevšímá si střech, jde po dláždění
Tak k čemu tam ta slunečnice je?

Nebe na lidi sluncem kýchá
Sluneční rýma nám srdce zadýchá
Očima z ulice se slunce líbat nechá
A proto tam ta slunečnice je

Slunce neobléká šaty nedělní
Svou nahotou morálku lidí raní
Holky mám rád, když jsou slunci podobný
A proto tam ta slunečnice je

Slunečnice se právem k slunci hlásí
Svou hlavou ke slunci hází
A člověk si v závisti hlavu srazí
A proto tam ta slunečnice je

Kdyby každá holka slunečnicí byla
To by náš život byl roztančená víla
Ale život je šašek a blázny z lidí dělá
A proto tam ta slunečnice je

  Ona prej jen po mejdanech běhá
  Jen zlej Ďábel se v jejích očích míhá
  Ale když líbá, padá z tebe tíha
  A proto tam ta slunečnice je

Mám také přání když hvězda padá
Chci, aby ta holka byla pořád mladá
Mladá mládím, co na lidský řeči nedá
A proto tam ta slunečnice je

Až půjdeš z domu ráno
Budeš mít se sluncem ujednáno
Že štěstím pokropí tvou duši
A proto tam ta slunečnice je


SLUNEČNÝ DEN
hudba Vl. Veit, 2009

Slunečný den žiji
pod modrou oblohou
duše se rozvíjí
stojím na svých nohou
Hvězdy tam nad modří
čekají na tmu
až západ zahoří
až duši zhasnu

Až se tma rozhostí
sluníčko zapadne
radost se vykostí
tělo mi vystydne
Obrázek v paměti
v prázdno se svine
hvězdička zasvítí
vše se vším splyne

Ve tmě to světýlko
napořád vzdálené
dočasné bidýlko
do prázdna sbalené
Bod světla na nebi
co tiše pohasne
jazyk se oslabí
slovo mi vypadne


SNĚŽENKA (S1)
podle H. Ch. Andersena
hudba H. Cigner, 1969

V zimní čas je studený mráz
Jen za dveřmi spí teplý mír
Pod sněhem v cibulce své
Sněženka letní sen sní

Jednou tálo, kapky štěbetaly
O světlém světě si vyprávěly
Hlína je těžká, nechci být v ní
Píseň touhy zní

Sněženka není trpělivá
Zima příliš dlouho trvá
Musím pokynout dobrému létu
Srovnat záda křivá

Sníh byl chladný, sluncem prozářený
Květ zved nad sníh svůj šat bělostný
Paprsky sněženku líbaly
A ta, ach, ta byla šťastná

Ale do léta je doba příliš dlouhá
Je dlouhé čekání na slunce, které přijít má
A to slunce přijít má
To žhavé slunce přijít má

Svěží květinko, paprsky zpívaly
Jsi tak krásná
Léto hlásí květinou příchod
Ty jsi ta šťastná

Armády zimy budou zahnány
Květiny slunce k tanci vyzvány
Vzduch zněl jakoby zpíval
A sněženka byla šťastná

Zlé mraky slunce zakrývaj
Ostré větry přes nahatou květinku fičí
Vítr s vichrem se vysmívaj
Že jejich moc nikdo nepředčí
To pozná, to pozná

Světu zavlád krutý mráz
Kdy noc je tak dlouhá
Kytka slabounce vypadá
Když mráz studny trhá

Ale mládí přežívá po dlouhé noci
Touha je silnější než zlé moci
Vidíte? Blázen! Letní blázen!
Tuhá zima ho neroztrhá

Ranní vzduch se smál
Letní blázne, přišlas příliš časně
Hrdě stojí v bílém rouchu
První, cítí se pyšně

Bílý posel, hlásný léta
Letní blázen! Letní blázen!
Sněženka
V srdci jí píseň léta zní
A zní tak vlídně

Ale do léta je doba příliš dlouhá
Je dlouhé čekání na slunce, které přijít má
A to slunce přijít má
To žhavé slunce přijít má


SOBĚ A TOBĚ (S9 A1)
k padesátinám Vlasty Chramostové
hudba Vl. Veit, 1976

Krejcár po krejcárku, národní vzbouzení
Slzička dojetí v základním kameni
Naděje k dobrotě vrchního pána
Jemuž je pokorná prosbička psána
Vznešený císaři, voláme k tobě
Chceme být národem, národem sobě

Kamenná budova, kamenná sousoší
Vznešená fasáda, chudoba na duši
Kamenné vzepjetí s pečetí požáru
Chceme a chceme a nechceme postaru
Václave, synáčku, voláme k tobě
Chceme být národem, národem sobě

Opona s obrázkem, na lóžích ozdoby
Měkounké pohovky, za krejcar chudoby
Ach, milí pánové, buďte tak laskaví
Prosíme, pohleďte, výše, tam nad hlavy
Čtěte tam, prosíme, ale ne v zlobě
Chceme být národem, národem sobě

Proroctví Libuše ve výškách zpívané
Vysoko, vysoko, ve hvězdách ztracené
Sláva se dotýká, vesmír ji unáší
Kdosi pod pódiem otázku zaplaší
Otázku nápisů čtených na hrobě
Chceme být národem, národem sobě

Opera skončila, náramky cinkají
Motýli rukavic křidélky tleskají
Sváteční obleky ke skříni uhání
Reflektor přehrává umělé stmívání
Prázdnému sálu zasvítí slabě
Chceme být národem, národem sobě

A vedle v hospodě špatný vtip vyprávěn
Sbírka se nekoná, pomník je dostavěn
Všichni to slyšeli, nikdo se nezasmál
Herečce bez gáže kdosi rum objednal
Od stolu vykřikl malounko hrubě
Však dobře víš co chcem, sobě i tobě
Chceme být národem, národem sobě
Chceme být národem, sobě i tobě


SOCIÁLNÍ BALADA (S11 A1 R1 L1 L14)
1969

Vole, vole, krávo, sorry, to je vodvaz
Dej sem žváro, voheň vytas
Nekecej, krávo, skopová hlavo
Kytaru zmáčkni a zahudlej
Světovej júmor, z montérek úbor
Modrá bandaska, silná ramena
Zpívej o chlastu, dám nohy na stůl
Sem nedostižnej, když totiž mám v ruce kladivo

Zkroutím ti ruku, nasadím páku
Za krk karate, utrhnu ucho
To čumíš sůvo na správnýho řizka
Říkaj mi Brůno klátivej
Mám rád Biglís a Rohlikstons
Medí mě Brigita, kadim na štryptys
Na krku tranďák, na nohách džinsy
A máničky nežeru, asi je zastřelím

Seš ňákej blbej, zničím ti kvádro
Se mně nelíbíš, budeš žrát bláto
Těmahle rukama tahám trámy
A když dám ránu, ty vole, jako když kopne kůň
Metr píva, hospoda zpívá
Ema má maso, ó, my se máme
Courám po Trafu, buchty sou vedle
Sem rytíř pasovaný, mám v hlavě brnění


SOKRATES (S9 A2 A5 R4)
1977

Sokrate, Sokrate, dostaneš do zubů
Máš blbý otázky a otravnou hubu
Tohle ti neprojde, šťourale šťouralská
Však ti to ukáže zákonnost athénská

Odejdi pryč z Athén, nikdo tě nemá rád
Náš pokrok athénský nebudeš poslouchat
Nebudeš pomlouvat athénské předáky
Určitě jsi placen spartskými cizáky

Zradil jsi bohy a zradil jsi Athény
Kazíš nám mládež a obracíš zákony
Neříkej, že k tomu nutí tě svědomí
Přece žádné nemáš, ty chlape daremný

My jsme lid athénský, budem tě souditi
Zbytečně snažíš se činy své hájiti
My do tě vidíme, seš hnusný slavomam
Prospěchář, odpadlík, mluv, když jsi předvolán

Ano, jsem Sokrates, filosof chudobný
Pro vaše svědomí velice potřebný
A vy jste hlupáci, věříte pomluvám
Pro vaši zbabělost jsem k soudu předvolán

Stojím tu před vámi, stojím před svou obcí
Však jak se rozhlídnu, soudí mě pitomci
A otroci pomluv, otroci prospěchu
Nevím, jakou bych vám mohl dát útěchu

Mluvíte o škodě a mě z ní viníte
Skutečná škoda je, že chybně vidíte
Soudíte Sokrata a co tím získáte?
Chtěl jsem jen svobodu a vy ji ztratíte

Máte strach před mocným, proto mne soudíte
Věříte, že sebe takhle ochráníte
Čerta ochráníte ty vaše výhody
Jak je vám vzdálený prožitek svobody

Chtěl jsem být jedním z vás, vy jste mě odmítli
Poctivost prodali za trochu pohodlí
Zůstávám svobodný i před vaším soudem
Nebudu jako vy nikomu otrokem

Athénským tržištěm jásot se rozléhá
Naše spravedlnost po horách neběhá
Dostihla Sokrata a bude popraven
Půjdem se podívat, pojedem do Athén


STAROSTA FANTAZIE
1969

V prostoru bez hranic se Země vrtí
My malí říkáme: Dny kvapem běží
Slunce si svícením dlouhou chvíli krátí
Pod ním se člověk marností blaží
Zrnko máku s člověčí plísní
To zrnko z žádné hvězdy vidět není
A na takové drobnosti zní velikost žití
Stvořené o stvořiteli básní

Básník, to je život vznešený
A za týden že musí platit činži
Má na mysli obraz barevný
Má na mysli, že ho boty tlačí
Slunce svítí a je ho celá spousta
A rázem se všichni šťastně smějí
Utíká omyl ze slunečního světla
Pak najednou se zase šeří

Ale světlo na nás padá z větší výše
Než kam pták tvých představ dolétá
Vítr si to pohvizduje tiše
Duch mu květy lotosovými mává

Příslib smrti je šťastná brána poznání
Je mocný bojovník, kreje světlu záda
To ona dává na stůl kytky do vázy
Ona má vlahý jarní vítr ráda
A ty, který vládneš nad ní, jsi veliký
Jsi mohutný v nekonečnu i nule
Tobě není potřebný žádný čin lidský
Rád ale vidíš laskavé srdce

Pláčeš nad soudci nehodnými
Kteří sobě zlý rozsudek dávají
Usmíváš se nad dětmi šťastnými
Které v bídě sen svobody spřádají
Mrzutost je naduté dítě touhy
A smutek přišel z rodiny sobectví
A já jsem vítr, co bláhově se honí
Po louce a hřbitově nadějí

Rychlé nohy má člověk, když pronásleduje
Rychlejší, je-li pronásledován
Vypsal sobě válku a tu sám nevyhraje
K vítězství bude tvrdým osudem dohnán
On, slepý lakomec, rozdal bohatství
A do trezoru uložil si průvan
Až začne sčítat, průvan mu okna vymlátí
Teď zamyslí se mocný pán

Pomyslí, kam labuť chodí štěstí pít
A kdy jantar lásky v krámě prodal
A blázen byl, že tou láskou nechtěl žít
Ze všech sil úspory smutku dělal
A radost byla svoboda, o kterou bojoval
Bojoval tak, aby ji nemusel mít
Boj o pravdu se mu příliš nepraktický zdál
A snílkem byl ten, kdo chtěl v něm zvítězit

Pokouším se nazvat věci zdařile
Ale vím, že kdo poučuje, jist si není
Nedojde svobody, kdo spěchá zběsile
Kdo slídí po radosti, najde zklamání
Jsem pěkně propečeným soustem žádosti
Jsem jedlíkem toho sousta
Jsem pohybem z talíře času do úst věčnosti
Jsem větrné fantazie starosta

Hm… země se točí
Hm… dny běží
Hm… slunce svítí
Hm… člověk se snaží

Slunce svítí a je ho celá spousta
A rázem se všichni šťastně smějí
Utíká tma ze slunečního světla
Blaze tomu, komu světlo svítí


STÁŘÍ (S10)
1987

Opuštěnost stáří na obzoru leží
Času hádá z ruky, pozdí zvony věží
Odpovídá trpce jenom na půl huby
Hořkým vzpomínáním plní smrti žlaby
Tělo ještě bije na poplachy smyslům
Svaly však už chabnou tělesnému poslu

Zahradníci buněk se zlomeným rýčem
Začínají čutat s kornatějícím míčem
Už se třepe v síti raněná mrtvice
Pod zářivkou skalpel ostří knoty svíce
Něžné křivky prsou z dosahu se ztrácí
Květy onanie dluhy dětství splácí

Propast bortí mosty nesplněných přání
Na sesuté skále leží zbytky saní
Výchovou slíbili mocné pláně sněhu
Jízdu plnou smíchu, dopad v tichou něhu
Slibovali lásku, náruč plnou zvratů
Nekonečné množství rozmanitých světů

Nebudu však tasit šavle vyčítání
Sekat jimi hlavy prázdných naplnění
Politické zrady, omyly a pády
Na ně myslet nechci, točím se k nim zády
Jen prosebným hlasem každé další vrásky
Pokorně bych prosil: Ještě trochu lásky!


STÍN PENĚZ
hudba Vl. Veit, 1967

Z hudebních skříní letí rýmovaná slova
Jen stíny po myšlenkách a furt znova
Krasořečnické výlevy lidských manekýnů
Čáry, máry s napudrovaným původem
Původ pro davy z obchodních důvodů
Panáci ze slámy v honbě za penízem

Profesionální pláč nad světa špatností
Jednoduchý refrén, ať si ho zapamatujem
Zpěvákům to ladí, kritici skáčou radostí
Zdařile patetické, to zahejbe prodejem
Píseň přece není žádná děvka
Panáci ze slámy v honbě za penízem

Písně nás jak bárky splaví do země stínů
Do země napudrovaných slov a rýmů
Eventuelně by to mohlo být taky trochu inteligentní
Zapneme si rádio, když ráno vstanem
Celej den jsme v ráji, kolem peklo peněžní
Panáci ze slámy v honbě za penízem

Stokoruně, vrchnímu Belzebubovi jsme se upsali krví
Zlí démoni, desetníci, okovaly ruce tvý
No jo, jenže takhle nerozpřáhneš ruce k objetí slunce
A ruce jsou na to, aby vdechovaly život dotykem
A místo abys někam šel, posloucháš písničky o dálce
Panáci ze slámy v honbě za penízem

Kolik má stínů tak velký slunce jako je Beethoven
Ale posluchači čekají, čert Beethovena vem
Jak Villon oslňuje přes naše černé brýle
Ty tmavý brýle s objektívním nesmyslem
Chcem literární čistotu a podle gramatiky se píše skvěle
Panáci ze slámy v honbě za penízem


STÍNY
hudba Vl. Veit, 1967

Na egyptské pyramidě jsi ještě nestál
A neviděl jsi svůj stín v údolí
Stojíš na vrchu Kriváně, tvůj stín je v údolí
Ale ve hvězdách ještě nikdo tvůj stín nepotkal
Je to dovolená, prázdniny, vzdálený stín v údolí
Co ví letadlo o svém stínu, běžícím jak pes po poli
Nic neví

Jen malé děti se snaží zašlápnout svůj stín
Ty neznají stín minulosti, který trhá kůži ze zad - to vím
Jen prosím tě, povídej ještě chvíli
Cítím, že ta chvíle brzo skončí
Skutečnost se kolem zmateně valí
A s dneškem nenávratně zatočí

Stín vraha s pistolí, jak to je nám blízké
Je to tak lidské dobrodružství - zabíjet
Prosedíme celé dny v kinech před stíny na plátnech a chcem tolik vědět
A od všedních dnů pak chceme polibky sladké
Je únavné jít po dlažbě, lepší je v kině sedět
A ani za svou cenu života se nedokážem stydět
Co on ví

Můj stín jde stále se mnou v různých podobách
Mám své rodiče, pochvaly, pomluvy, lásky
A kolik mám společného s tím stínem, co vidím z dálky
Jen to, že mi není ani jeden na dosah
Stín milionáře v ulici, kde stojí hrůzné baráky
Stín bílé civilizace padá do černé Afriky
A vůbec nic neví

Vzpomínám na dětství, na kulatej měsíc první lásky
Jací jsme to byli lidi, jaký jsme měli krásný stín
Ale kam se podělo to světlo, ten dobrý stín, nevím
Minulost je obraz bez očí a stojí ti před zraky
V Hirošimě na stěně je stín, člověka nevidím
Nevidím udání pro vraha a vrahem je pokrok - to vím
A ten nic neví

Zapomínej skutečnost, hledej život ve snu
Sen, jaký to podivný stín a všichni v něm žijem
Žijem pro svý sny a to je světlo uvnitř a pro ně taky umřem
Jen ležíme ve stínu života košatého stromu
Nikoho nepopálí palčivost v těch hodinách, co hnijem
A stíny se nedají jíst, tak je ani nevyblijem
Ty nic neví...
... Víc nevím


STMÍVÁNÍ (S8)
hudba Vl. Veit, 1976

Lákavost dotyku, hudba a stmívání
Vůně letní noci, opojnost vína

Láska jen na dosah, tělesné mazlení
Prchavost života ve slově žena

Mrazivé toužení všeho, co pomine
Pramen na životě, který nevytryskne

Tělesná slepota za hradbou oděvů
Která jen dotykem otvírá oči

Modlitba Adama pro neznámou Evu
Krvavá bolest, co mlékem se léčí

Vrátka nedovřená v příběhu sukničky
Nálevka boků, dlaně a dolíčky

Pohledy čekají jak dveře dokořán
Kdo do nich vstoupí, zamkne na úsměv

Vejdi, jen vejdi dál, kdo chceš být objímán
Slovy se vypověz, já k nim dám nápěv

Pospěš, vždyť přibývá minut jak kamení
Co kupí mohylu v níž budem pohřbeni


STOPÁK
hudba Vl. Veit, 1967

Poslyš, prachem silnic jde proud
Posledně jsi právě tak stál
Pouze slunce potichu pojednou půjde zapadnout
Právě pohořím popelavě pohled vzplál
Pryč uplách vítr, od počátku nepostál
Déšť usíná na polích a jen vítr štěstí zpívá
Mlhou se kraj odívá
Do tvých širokých očí šero se dívá
Potkal jsi ty, co poslepu jdou
Prach po těch, co tu pojedou

Sleduješ laviny vozů sled
Silnice tepny srdcí měst
Jízda skvělá, ten vůz, co má s tebou odjet
Laje ti chlap, co má moc let
Láska k majetku, to je jeho svět
Déšť usíná na polích a jen vítr štěstím zpívá
Mlhou se odívá
Do tvých širokých očí šero se dívá
Silnější slabého skolí
Slova zeslábnou po chvíli

Vím, vítr šel s nebe hvězdy přivát
Vrátí se a tebe uvidí zas jen stát
Jen matka ví, pláčem a samotou tě chce hledat
A tvá krajina je milostivá
Tvá moc v oku, které se dívá
Déšť usíná na polích a jen vítr štěstí zpívá
Mlhou se kraj odívá
Do tvých širokých očí šero se dívá
Ticho je bohatství vidoucích očí
Vidíš co vidíš, mlčet stačí

Potom najednou pojedeš dál
Noc padá jak pokaždé
Dostihneš svůj cíl, je to pryč, že jsi opuštěn stál
Právě pohořím popelavě pohled vzplál
Pryč uplách vítr, od počátku nepostál
Déšť usíná na polích a jen vítr štěstí zpívá
Mlhou se kraj odívá
Do tvých širokých očí šero se dívá
Potkal jsi ty, co poslepu jdou
Prach po těch, co tu pojedou


STRÁŽNÍK (R1)
hudba Vl. Veit, 1976

Ještě v městě nepršelo
Aby bláto nebylo
Ještě včera léto bylo
A dneska už pršelo

Posílal jsem holce psaní
Dneska už mně napsala
Že jsem pro ni téměř špatnej
Že mě proto nechala

Že by chtěla policajta
Ten že hodně vydělá
Pistoli má na řemenu
A je kopa veselá

Má erární juniformu
Na rameni souhvězdí
Hospodský jsou na něj krátký
Že nad zákonem furt bdí

A ty jsi hospodskej živel
Nikdá nechceš domů jít
Řeknu svýmu strážníkovi
Ten tě půjde vyhodit

A že kluku rád se hádáš
Dá ti ještě obuškem
Vodvede tě na strážnici
Abys nebyl opilcem


STUDENTSKÉ KOLEJE (S9 A3)
1976

Houfová morálka, bažina svědomí
Přítulný humor a sterilní láska
Pivařská troufalost, slepičí rozumy
Povinná slepota, pouťová kráska
Paní vrátná, králka noci sexus kádruje
Odchov morčat s teplou vodou - studentské koleje

Frivolní předsudky, rozmary poklopce
Vepřová sranda a otazník smrti
Setřená budoucnost, citlivost trestance
Vtip antikoncepce, boj bez oběti
Nezávazně tepnou pater láska koluje
Narkotikum osobnosti - studentské koleje

Čas prázdnem vycpaný, laciné mejdany
Náhodný výběr a sestava chvíle
Pondělní válčení, splíny kocoviny
Kantoři, zkoušky, kruh místo cíle
Výtah jako srdce pater život svlažuje
Rovnost v nahraditelnosti - studentské koleje

Budoucnost národa, myšlenka na únik
Kastovní lenost a zbytečnost snahy
Zbořený charakter, zvýhodněný podnik
Biliár hospůdek, náhradní prohry
Atavismus v gramotnosti vršky kótuje
Akademické podhradí - studentské koleje

Zchytralost zajatce, pracovní úlevy
Členstvím ve výborech získaná volnost
Falešné klíče a falešné svědomí
Výuka v otroctví, morální slabost
Příkaz se zákazem se vtipy vyspravuje
Žabí rozhled z výšky pater - studentské koleje

Ostrovy jedinců v pustinách lhostejna
Zvláštnost charakteru v povodí bláta
Zmatení poctivce v bazaru prodejna
Kde lidnatost nikoho zavírá vrata
Mrtvá slova ve slovníku, mrtvé naděje
Mrtvé sémě mrtvě vzrůstá - studentské koleje

Modlářství legrace, povrchnost bez konce
Jalové šprýmy, snaživá hloupost
Rozhled bez obzoru, prázdno bez hranice
Nádhera mládí, radostná tupost
Královský rod intelektu svět reformuje
Na králíky králíkárny - studentské koleje

Co říci nakonec, čím slovo vymezit
Jak najít začátek a konec věcí
Ach, mládí bezbranné, poznáváš šerosvit
A zpíváš sladce, snad že jsi v kleci
Uráží mě, trápí, mrzí a provokuje
Marně křičím, mlčí, mlčí studentské koleje


SUDETY (N3)
hudba Vl. Veit, 2007

V dešťovém stínu starého domu
Minulost bledne, do prázdna padá
Stěna se boří po tíhou stromu
Kopřiva dveře na škvíru hlídá
Na stěně čtverec, vybledlý odraz
Jakoby stín tu zapomněl obraz

Vypadlá z tašek bezzubá střecha
Zuby jí pěstí vyrazil vítr
Průvan tu mlátí dírami ticha
Pod ponkem v kůlně zlomený metr
Nevchází nikdo po cestě domů
Lipovou alejí prastarých stromů

Na konci světa voda v ní ryba
Rybník své břehy blátem si meje
Na hrázi duby, pod hrází vrba
Hniloba půdu plodností seje
Potok se motá, meandrem zpitý
Rak couvá zpátky z vojenské boty

Byly tu sady, křoviny zbyly
Pramen zas znovu uzavřel studny
V člověčí stopě bolševník sílí
Hledáš tu pána, není tu žádný
Na nebi vidíš znamení vraždy
Bylo to chvilka a je to navždy

Zbořený kostel, křížová cesta
Dláždění ticha vymleté hrůzou
Ve stopě strachu nikdo se neptá
Na muka Krista páchané lůzou
Ve stopách krve zpustlého kraje
Zaslechneš pochod, dechovka hraje

Dechovka hraje, svědomí drnčí
Dějiny stydnou a paměť tápe
U šumných borů hřbitovy mlčí
Cyklista s helmou přes kořen šlape
Zřetelný obraz v duchu se mihnul
I když tak jasný v nepaměť padnul


SUPOVÉ HOSTINU MĚLI
hudba Vl. Veit, 1975

Supové hostinu měli
Zobák jak tureckou šavli
Den pomalu zhasíná
Vývoj byl o kousek dál

Ráno totiž vlády zemí
Do Konga šly lovit slony
U brodu se setkaly
Takhle spolu mluvily:

Máme dnes svět ohrožený
Na dvě půlky rozdělený
Člověk jako štěnice
Množí se nám velice

Nebudeme mít co jísti
Nebo atom dá nám pěstí
Smog a vody nečisté
Udělaj z nás smetiště

Nevzdělanost, chřipky, stresy
Průmysl zotročí masy
Chemie a ideje
Rozleptaj nás po těle

Informace, nervy pudy
Pití, tabák, léky, drogy
Mládež, sex a zákony
Svět je blízko pohromy

Nutno je nám všechny vésti
K poslušnosti, práci, štěstí
Aby měli chleba dost
A právo na povinnost

Přeli se, vykřikovali
Náboženství, vědy znalí
Vyrušili slonici
Sloní mládě krmící

Měla jasno od přírody
Naštvaly ji jejich soudy
Rozběhla se vesele
Zdupala je po těle

Teď tu v míru mrtvi leží
Supové po nebi krouží
Vítr občas zaduje
Lid se z toho raduje


SVÁTEK PERLIČEK /ŽELEZNÝ BROD
1973

Bylo po dešti
Kterej vyleští
Všechno prachem zaboudlé
Slunce vysvitlo
Léto vonělo
V městě Železném Brodě

Šel jsem se projít
Duši potěšit
Vrznout pískem na cestě
Tu se zastavím
Pod nohy hledím
V městě Železném Brodě

Skleněné kvítí
Na cestě svítí
Jak v kouzelné zahradě
Kdo je vysadil
Cestu zpět značil
V městě Železném Brodě

Aby se vrátil
Aby nebloudil
Sypal perličky v blátě
Ty teď čekají
Skromně doufají
V městě Železném Brodě

Stále budou žít
Pořád barvu mít
I když jsou jenom v blátě
Tohle tajemství
Málokdo však ví
V městě Železném Brodě

Duha na zemi
Duha na nebi
A dva svatí na plotě
Dneska je svátek
Svátek perliček
V městě Železném Brodě


SVÁTEK PERLIČEK - starší verze
1973

A tak si myslím, že vám teď povím
Zážitek, co mám v hlavě
Bylo to někdy vloni nebo kdy
V městě Železném Brodě

Šel jsem se projít, den jen tak zabít
Vytrávit po obědě
Tu se zastavím, pod nohy hledím
V městě Železném Brodě

Copak to svítí jak o slavnosti
Dole pode mnou v blátě
Perlička ze skla na slunci lesklá
v městě Železném Brodě

Chvíli jsem hleděl, pak jsem se styděl
Že tu chodím tak marně
Perlička malá mne zahanbila
v městě Železném Brodě

A že je v blátě, svítí strakatě
Kdopak si jí nevšimne
Jednu starost má - býti barevná
V městě Železném Brodě

Duha na zemi, duha na nebi
A dva svatí na plotě
Dneska je svátek, svátek perliček
V městě Železném Brodě


SVÁTEK PERLIČEK - ještě starší verze
1973

Popadá mě vztek
Nevím, jak bych řek'
Zážitek, co mám v hlavě
Bylo to někdy
Loni nebo kdy
V městě Železném Brodě

Šel jsem se projít
Den jen tak zabít
Vytrávit po obědě
V tom se zastavím
Pod sebe hledím
V městě Železném Brodě

Perlička ze skla
Na slunci lesklá
Svítí v blátě slavnostně
Teď teprve vím
Že vlastně chodím
V městě Železném Brodě

A že je v blátě
Svítí strakatě
Kdopak si jí nevšimne
Jednu starost má
Býti barevná
V městě Železném Brodě

Na cestě leží
Barvama září
Bíle, modře a rudě
Slaví svůj svátek
Svátek perliček
V městě Železném Brodě


SVĚTLO A STÍN (A7 L14 R3)
hudba Vl. Veit, 1971

Na zatuchlém dvoře
Tupě stín leží
Počíná si chrabře
Čáru světla střeží
S potěchou se dívá
Světla ubývá
Jeho vlastní šířka
Půl dvoru přikrývá
A přibývá

K večeru už doběh
Na protější zeď
Narovnal se v zádech
Ke střeše vyběh
Mezi domy běžel
Leh si v ulicích
Poslední světla kužel
Ztratil se v mracích
Zmlkli ptáci

Přehluboká tma město
I kraj zalehla
Noc hustá jak těsto
Zhluboka vydechla
Protáhla své údy
K zemi přilnula
Teď já budu vládnout tady
Tma pevně pravila
Vše zatměla

Na svých černých bedrech
Stín světlo musel nést
V těch největších vedrech
Jen při zemi lézt
A ta děsná bída
Těžká jak cihla
Tak ona nás teda
Z prachu vyzvedla
Stíny pohla

Z miliónu stínů
Jednotná jsme tma
Stejná od domu k domu
Vždy černou barvu má
Světlo bylo jedno
Stínů bezpočet
Proto světlo padlo
A tmě patří svět
Na tisíc let

Tma by jistě názor
Svůj nezměnila
Změnil ho však obzor
S trošičkou světla
Zazpívali ptáci
Světla přibylo
Zastesklo se slunci
Tak na svět vylezlo
A svítilo


SVITANIE (O4)
pod jménem Daniel Macík 1975, hudba F. Frešo, R. Hladík, O. Veselý, LP M EFEKT: Svitanie, Opus 1977

Tam za oknom mrazivým vstáva deň
Mráz brúsi ľadový nôž

Noc zapadá v závejoch snehových
Lúč svitania zlatými tóny rozochvieva
Spev slnečný

Sám hľadím na svitanie
Belostných rán krásnych dní

Som pohár, čo túži liať mok zlatistý
Tam, kde ústa lásky tým dúškom rozoznejú
Moj spev slnečný


SVÍTÍŠ MI DO NOCI (S8)
1973

Svítíš mi do noci jak obrázek
Svítíš a nechceš mě nechat usnout
A mám z tebe v hlavě nepořádek
A ty asi nechceš už procitnout

A je to paráda, ta tvá nahá záda
A na všechny strany samej oblouk
Kamna rozpálená, peřina studená
Proto nemohu usnout

Ráno mě povinnost vyburcuje
S představou, že se mám za čímsi hnát
Jenže to na mně nevytrucuje
Neboť celej den budu tvrdě spát

Studenej vítr za okny duje
Zimavým oknem lucerna svítí
Kočka se za kamny protahuje
A mě zase dneska těší žití


ŠEST ZTRACENÝCH SUKNÍ (S4)
1971

Stará, to už mi začíná vadit
Druhou sukni tvou nemohu najít
Copak nemůžeš místo si vybrat
Kam svý sukničky budeš si dávat?

Starej, neříkej mi pořád stará
Vždyť já jsem proti tobě dost mladá
Mám tu na ranči moc těžkou práci
Sukně se mi v tom spěchu furt ztrácí

Stará, to už mi začíná vadit
Třetí sukni tvou nemohu najít
Nevíš, kde by asi takhle byla
Zase jsi doma v noci nespala

Starej, neříkej mi pořád stará
Kráva se právě večer zatoulala
A jak jsem ji nocí domů hnala
Sukni mi hyena roztrhala

Stará, to už mi začíná vadit
Čtvrtou tvou sukni nemohu najít
Řeklas, že půjdeš se pouze projít
K ránu jsem tě viděl zpět se vrátit

Starej, neříkej mi pořád stará
Včera jsem medvědici potkala
Než jsem volat o pomoc stačila
Sukni mi dole pod skalkou svlékla

Stará, to už mi začíná vadit
Pátou sukni tvou nemohu najít
K ránu jsi z okna ven vyskočila
Za tmy ses zase zpět navrátila

Starej, neříkej mi pořád stará
Vlka jsem včera ráno spatřila
A jak jsem se za ním hnala
Sukni jsem do trávy pohodila

Stará, to už mi začíná vadit
Šestý den už tě nemohu najít
Ještě prý mladý lovec se ztratil
Však já jsem podobnou věc tušil


ŠETŘI A BUDUJ (S4 A1 R1)
1973

Šetři a buduj si pevnou pozici
Dostaneš metál s mozkovou mrtvicí
Mozková mrtvice ta má svůj břink
V té tvojí škatulce udělá cink
U dveří zazvoněj dva fešní hrobníci

Tak už tě vezou v té černé dodávce
Máš se jak baron, seš samá kytice
Zamlklí lidé škubaj koutkama
Koukejte, to je ten, co chtěl bejt nad náma
Nepřejem mu to, bylo ale právě na čase

Dáme mu bejvák a ať v něm klidně spí
Že nejsme škoti, celý mramorový
Nahoru nápis Leží tu a hnije
Už nešetří a ani nebuduje
Už to má jistý, ať mu je jak mu je!


ŠŤASTNÝ VÍTR
1969

Poslouchej vítr jak kolem uhání
Chyť ho do dlaní, ať tě ochrání
Hodiny běží, pánbůh se kouká
Cesta je ještě dlouhá

Za prvé řekni: Šťastný chci být
V druhé řadě: Holku chci mít
Chci být také v žití svobodný
Potom je život krásný

Umět stvořit vítr, tak láska vypadá
Pak ho chytit do dlaně, štěstí rozdává
Rozhazuje plnou hrstí, jenom umět vzít
Vykročit a pak už jenom žít

Lidé lásku zahánějí divnou morálkou
Morálkou, co říká, že je štěstí zahálkou
Tvrdí, že se nehodí tak bláhově žít
Prý je lépe obrátit

Obracej, kam chceš, vítr jedním směrem fouká
Věřím, že ví, kde je můj cíl
Budu stát na přídi, kde nejvíc houpá
Potom je krásný žít

Nenuťte ptáky pod vodou plout
Mohli by z vaší ruky ulétnout
Nebuďte bláhoví, větru rozumí
Vzlétnou a už se nevrátí

Až tě budou bolet křídla v tý cestě nahoru
Nevracej se zpátky, usedni na skálu
Na té skále je domov náš
Určitě to jednou poznáš

Stojí na ní hlídka pevné víry
Stojí na ní psáno Nebudeš starý
Nebe svou náruč otevírá
Vítr píseň svobody zpívá

Tiché přání v duši měj
Věčné mládí lidem přej
Bude ti dáno vše, co chceš dát
Přej světu a svět ti bude přát

Ten šťastný vítr, to byli dobří lidé
I pro tvou duši jednoho dne přijde
Zazní fanfára doma v komíně
Vítr tě bude houpat na klíně


ŠUBY DUBY
hudba P. Kalandra, 1968

Tak jsem teda dostal vejplatu
navštívil jsem Sally – zrovna tu
Vyklop prachy na stůl!
Copak jsem ňákej vůl?
Voblík jsem se zas do kabátu

Von život je zlej
na nás chlapy tvrdý
přesto nezoufej
a zpívej šuby duby duby

Už mě povolání nebaví
tak se teda dám na toulání
Odložím rukávce
a dám ahoj bance
a vykašlu se na ženění

Z týhle díry pudu na západ
nějaký zlato si nakopat
Nadělím prachy
přijdu mezi hochy
na ženský se můžu vykašlat

Tak jsem teda zlato nakopal
několik farmářů oddělal
Šerifa mám v patách
kolťák jsem si natáh
a svýmu dílci jsem sbohem dal

Pitomej byl ten den včerejší
šerif byl ve střelbě rychlejší
Prostřelil mi chlopeň
a za mnou jilmu peň
Kdo to slyší, ať si zabrečí


TADY DOMOV MÁM (S4 S5 S11 A7 L14 R3)
1974

Prázdná slova znějí krajem nalomených duší
Není, kdo by hlavu zvednul k hrdé otázce
Ach, jak je to povědomé, to je píseň krajiny mé
Tady domov mám

Otrok, který táhne valník pozlacených dějin
Mlžný příkaz zbabělosti však jen rozdává
Obléká se do legrace, nemá už nikoho v lásce
Tady domov mám

Nedostane na vybranou, odevzdal svou vůli
Jazyk nechal ladem ležet, půdu neorá
Přistoupil na ponížení, chce jenom přežít na zemi
Tady domov mám

Oči sobě zacloňuje když sluníčko svítí
Když se jasné slovo mluví, uši zacpává
Má strach, když se vítr zvedá, leká se deště, co padá
Tady domov mám

Ze dne na den beznaděje kráčí směrem nikam
Nemá, co by komu dal, jiným to zazlívá
Je jak hora unavený, jako potok pokřivený
Tady domov mám

Když poprvé uhodilo, už zapálil svíci
Když na střechu liják padl, duši ďáblu dal
Před vichřicí strachy zbledl, založil ruce a sedl
Tady domov mám

Nevím, kde mám zahnat hlad, když doma říkaj: Nejez
Nevím, kde mám promluvit, když doma říkaj: Mlč
Nemohu se nadechnouti, nemám koho obejmouti
Tady domov mám


TAK JAKO KVĚT (S6)
1972

Tak jako květ dral jsem se ke světlu
Říkám tomu zrození
Z kola tmy našel jsem cestu nahoru
Zůstal jsem stát na zemi

A na očích obdařen nocí
Na duši propastí
Nízko jsem, závrať mnou točí
Necitelní jsou mou bolestí

A v šedé ploše jedna rýha
Co pro všechno měřítkem je
Muž s bajonetem ostražitě hlídá
Řeknu-li víc, tak mě zabije

Stahuji rolety, zakrývám světlo
Svlékám šaty v toužení
Ucpal jsem škvíry a je tu tak teplo
A k ránu jsem udušený

Muž vykřikl: Řekni to jasně
A hned za tím: Běda ti!
Mluv o sobě, ale jen po pravdě
Mluv o pravdě, však běda ti

Jsem obraz v rámu blázna
Nejasně si vzpomínám
Z pustoty padám do prázdna
V kruhu ruce rozpínám

A na otázky odpovídám Nevím
Korálky dnů navlékám
A v trpkosti k okolí cítím
Kolik jich neprožitých odevzdám


TAK JSI MI ODJELA (S8)
1975

Tak jsi mi má milá odjela kamsi
Jela jsem za vodu, za černé lesy
Vrať se už, má milá, vrať se už zpátky
Jen maličko počkej, chlapče můj sladký

Já čekat neumím, je mi tu smutno
Vždyť co jsem odjela, není tak dávno
Dny jsou jak gumové, nevidím konce
Už jenom desetkrát zapadne slunce

Deset dní, to je moc, chtěl bych tě dneska
Deset dní v životě je přece chvilka
Kolik jsme mohli za deset dní prožít
O to víc budem si dalších dnů vážit

Co bude, to bude, dneškem žijeme
Mýlíš se, žijem tím, že srdce máme
Pojedu za tebou, sejdem se přece
Milý, to nedělej, je tu hranice

Láska je bez hranic, všechno přemůže
Miláčku, celníka ale nezmůže
Já mu to vysvětlím, on to pochopí
Milý, to nedělej, nebo tě lapí

Vždyť jsem nic neukrad, proč by mě lapal
Je za to placenej aby to dělal
Kdo mu to poradil, kdo mu to platí
Ach, milý, jak se můžeš takhle ptáti

Čet jsem, že lidi svět sobě dělali
Četla jsem, že by na něm ráj míti chtěli
Tak proč ho nemají, řekni mi milá
Často jsem na to myslila

Čert je vem, my ale budem žít jinak
A co když sluníčko zaleze za mrak
Budem žít na nebi a ne pod nebem
Zdědili jsme žebřík, po něm vylezem


TAK MÁ MILÁ (S14 A5 R1 R4 L6)
1974

Tak má milá, už běž spát
Pěkné věci nech si zdát
Po kopcích už běží stín
Polož hlavu do peřin

Spi jak listí pod stromem
Kterým dneska brouzdal jsem
Podzim už mu zeleň vzal
Barvu tvých vlasů mu dal

Spi jak tohle údolí
Hvězdičky ho přikryly
I vítr tu uleh spát
Ve větvích si nechá zdát

Spi jak celá krajina
Která nás dva zrodila
Ve které budeme zrát
V ní nás budou pohřbívat

A nech si zdát o dětech
A o plínkách na dvorech
A o prostorném domě
Kde budeš spát vedle mě

O životě nech si zdát
A o tom, kdo má tě rád
Až se slunko probudí
Ať tě šťastnou uvidí


TEMNO (S8)
1974

Když den bouchne večer dveřmi
Řekne noci: Vylez stará
Noc si vzdychne mezi domy
Potom nad komíny vstává
Koukni, už je tma jak v pytli
A v té tmě příhody bydlí

Násilníci, tanečníci
Strážníci a uličníci
Lehké holky, studentíci
Vylézají na ulici
Vycházejí bengál krokem
Po kořisti slídí okem

Hrdla lahví zazpívají
Pípy učiní krok bokem
Divadla se utiší
Hospody se plní hlukem
Tabák zasel do plic kašel
Každý už své místo našel

Začlo dusno sexuální
Temnost táhne k svému středu
Myšlenky se divě vlní
Běží v jednoduchém sledu
Pustit vepře z podvědomí
Prodej za snížené ceny

Jak blízko jsou lidé v noci
Tělo na tělo se lepí
Přesto však jim chybí cosi
To, že o blízkosti neví
Blahobyt je obehrává
Kdo mu propad, stěží vstává


TEXASKÁ MĚSTA (S14 S14 S14 S14 S14 S14)
hudba Vl. Třešňák, text Vl. Třešňák (1. sloka, ostatní J. Hutka), 1971

V jednom texaským městě
  jipi jipi jou
Jdou banditi po cestě
  jipi jipi jou

Postřelili řezníka
Teplá krev z něj vytýká

Řezník pustě huláká
Šerifa tím přiláká

Šerif přiběh s koltama
Vydal se za banditama

Banditi se nelekli
Šerifovi utekli

V druhým texaským městě
Stojí tam kráva dvě stě

Tulák ji chtěl koupiti
Musel ji uloupiti

Jak to zjistil pan soudce
Rozzlobil se velice

Tak běželi za krávou
Tou orosenou trávou

Však na opačnou stranu
Vrátili se až k ránu
  s nepořízenou

A tulák se svou krávou
Toulá se dál krajinou

Místo šatů má lýko
Po ránu si dá mlíko
  šťasten je s krávou

V třetím texaským městě
Vyrobili si kleště

Těma kleštěma štípou
Zloděje, co furt kradou

A v tom městě žil chmaták
Ukradl holiči frak

Jak to zjistil pan soudce
Rozzlobil se velice

Za chmatákem se vydali
Doma ho však nenašli

Když se zpátky vrátili
Kleště už tam nebyly

V čtvrtým texaským městě
Dalo se moc do deště

Pršelo celejch sto dní
Začli se bát povodní

Tak příkop vykopali
Aby se tak nebáli

Mezi nima byl zrádce
A jedný temný noce

Kamení si nanosil
A příkop jím zaplnil

Chtěl město vyplaviti
A všecky utopiti

Avšak místo povodně
Udělalo se pěkně

V pátým texaským městě
Tak tam žili lidi hříšně

Přidrncal tam dostavník
A uvnitř seděl četník

Na ulici vystoupil
Hned se každý polepšil

A chodíval do šenku
Na ohnivou pálenku

Tak si tam šťastně žili
Svýho četníka měli

V šestým texaským městě
Našli šroubovák v těstě

A jak ho prohlíželi
  s velkým údivem
Tak ho zašantročili
  mezi pečivem

Jelikož ho neměli
Auto nevynalezli

Kdyby ho vynalezli
Moc dobře by se měli

Po pláních by jezdili
Indiány honili

Kdyby kolo píchnuli
Zas by ho zalepili

V sedmým texaským městě
Mají zmatek na poště

Přišly tam dvě zásilky
Jejichž objem byl velký

Poštmistr se zamyslil
Láhev whisky odložil

Balík, který měl díru
Uzavřel do trezoru

Druhý nechal pod stolem
A rozhlídnul se kolem

Vtom se dvéře rozlétly
Výstřely se ozvaly

Pan přednosta omdlévá
Na podlahu uléhá

Když se z mdloby probudil
Velice se podivil

V tom balíku v trezoru
  byl veliký had
Klikyháky na zádech
  měl ukrutný hlad

A v balíku pod stolem
  peníze byly
Lupiči se šperhákem
  je však nenašli

Našli však podivnou smrt
Neboť onen had je zhlt

V osmým texaským městě
Postavili bludiště

Indiánský náčelník
  Tetovanej had
By do toho bludiště
  podíval se rád

S velikou vlajkoslávou
  ho tam vpustili
Co ho uvnitř potkalo
  to netušili

Potkal ho tam náčelníků
  nepřehlednej dav
Synchronně se hejbali
  až byl z toho paf

Obřadně je pozdravil
A každý ho pozdravil

Maličko se pousmál
A každý se pousmál

Na zádech se podrbal
A každý se podrbal

Já jsem velký náčelník
  oslovil zástup
Já jsem velký náčelník
  odvětil zástup

Já jsem ale největší
  mocně zavolal
Já jsem ale největší
  každý zavolal

To se teda uvidí
  sáhnul po noži
To se teda uvidí
  sáhli po noži

No tak vytáh tomahawk
Každej vytáh tomahawk

Vrhnul se na soupeře
  jako lev se bil
Indiánsky láteře
  zrcadlo rozbil

Když chtěl skalpy posbírat
  na znak vítězství
Tak si ruce pořezal
  proč? Dodnes to neví

V devátým texaským městě
Vykopali letiště

Překvapeně zírali
  na rovnej beton
Ničeho nechápali
  zvonili na zvon

Stopaři se sbíhali
  chytře jak hadi
Rukama rozkládají
  v okolí slídí

Vtom uzřeli letadlo
  ten podivnej dům
S bázní sáhli na křídlo
  zblblí na utrum

A když do trupu lezli
  hlavu nesehli
Čelo si narazili
  začli být vzteklí

K čemu je tak nízkej strop
  sekeru vzali
Vše, co jim nebylo vhod
  s chutí rozbili

Tím vzbudili pilota
  což bylo krutý
Spal strašně dlouhý léta
  neb byl zakletý

Sáhnul na šaltpáku
  nakop vrtuli
A vyletěl do mraků
  muži strnuli

V kámen proměněni jsou
  bludně létají
O půlnoci oživnou
  zas vše rozbijí

A to bludné letadlo
  mrtvolně lesklé
Vědci bylo nazváno
  UFO texaské

V desátým texaským městě
Neměli koupaliště

Koupali se v rybníce
Byly tam pijavice

Ženský to nesnášely
Tak se nemyly

Mužským vonět přestaly
Tož mužský pili

To zas ženskejm vadilo
V městě neklidno bylo
  jako před bouřkou

Chlastal i místní šerif
  ze všech nejvíc snad
A tak nebyl žádnej div
  že do škarpy spad

Žena si pro něj došla
Za nohu ho odtáhla

Doma začla mela
  stěny pukaly
A střecha se roztřásla
  švábi utekli

Po dvanáctým kopanci
  šerif se vzbudil
A než si moh pomoci
  barák se zřítil

Zřítil se do koryta
  toku potoka
Takže vznikla přehrada
  a ne malinká

V té se všichni koupali
  to je nasnadě
Ženský zase voněly
  jak kytky v sadě

V jedenáctým texaským městě
  jipi jipi jou
Ale o tom až příště
  dnes nashledanou


THE POUND (S10 A5)
1980 Londýn


TKANIČKA (S2 R4)
1972

Ležela tkanička na ulici
Řekni, kdo takové věci ztrácí
Podivnej charakter musel to být
Kdo umí tkaničku z boty ztratit

Řek jsem si: Nutně ho musím poznat
Máme si navzájem co povídat
On poznal tajemství jak šťastně žít
Vždyť umí tkaničku z boty ztratit

Zkoumavě jsem se po lidech díval
Celičký den jsem po městě bloumal
Kterej z vás asi tak mohl to být
Kdo umí tkaničku z boty ztratit

A lidi vykračujou prkenně
Naoko vypadají důstojně
Až příliš prakticky umějí žít
Nó neuměj tkaničku z boty ztratit

Čí je ta tkanička, tiše se ptám
Že najdu vlastníka už nedoufám
Těch lidí okolo nemůže být
Ti neuměj tkaničku z boty ztratit

Večer byl, slunce dávno zapadlo
Když se smutné srdce rozehřálo
Jen jeden z lidiček mohl to být
Kdo umí tkaničku z boty ztratit

Jen jeden z nás toulavou duši má
Z ulice k ulici se potlouká
Malinkej cikánek musel to být
Ten umí tkaničku z boty ztratit

Tak teď když odpověď konečně znám
Závažný závěr tu udělám
Že ze všech člověků má se nejlíp
Kdo umí tkaničku z boty ztratit


TLUSTEJ BILL
hudba J. Jeřábek, 1971

Tohleto není místo pro tlustý
Myslím, že neměl tuto řeč říkat
Připouštím, že jsem trochu robustní
Prostě si budete muset zvykat

Stál před lokálem, když takhle mluvil
Než moh říct další, tak už nestál
Vchod mi byl úzkej, tak jsem ho zvětšil
Jen jediný muž v sále se usmál

Došel jsem k němu, used na židli
Pravda je, trochu se sesula
A když jsem dopad, muži vyprskli
Vtom malá Mery Stoun přistoupila

Je hezká ženská, pro můj vkus tenká
Řekla: Nebyl tvůj táta snad sud?
Lokál řve smíchem a to mě krká
Řek jsem si: Chcete to, no tak buď

Když jsem se zvedal, všichni se smáli
Když jsem stál zcela, snad ještě víc
Když jsem se nadých, mužové vstali
Čím dál víc řvali, netušili nic

Potom to přišlo, je mi jich líto
Myslím, že to žádnej nepřežil
Barovým pultem, jak kroupy žito
Celej lokál jsem rázem porazil

Pult prolít stěnou, spad na ulici
Cestou ještě kočár přerazil
Tak teď se smějte, rančérští kluci
Abych se představil, jsem Tlustej Bill


UKOLÉBAVKA PRO KOVBOJSKÉHO SYNKA
1971

Zavírej očka, miláčku
spinkej, kovbojskej synáčku
táta odjíždí na koni
sluníčko už se naklání

Tvůj táta je muž veliký
za pasem nosí nůž dlouhý
po boku má dvě pistole
mimo nich nezná přítele

Zavírej očka, miláčku
spinkej, kovbojskej synáčku
táta už bude na kopci
a uhání temnou nocí

Ráno sluníčko vstane
tátu doma zastihne
odloží nůž zkrvavený
vedle náboj vystřelený

Zavírej očka, miláčku
spinkej, kovbojskej synáčku
za pár let také vyrosteš
a v noci s tátou vyjedeš

Čeká na tě tvrdý chleba
stát v noci stráž kde je třeba
přes den přísným, šerifem být
a udržovat v kraji klid

Zavírej očka, miláčku
spinkej, kovbojskej synáčku
až tma se v světlo obrátí
tvůj táta se zas navrátí

Dnes se vydal za lupiči
kteří loupili na ranči
neváhali včera zabít
šel to bez soudu vyřídit


TOMINE, TOMINE (A2)
1979 Rotterdam

Tomine, Tomine
Už tě to nemine
Pošleš své Tomince
Teď pozdrav z blázince

Seš pěknej filozof
Těžko však normální
Nechápeš reálnost
Jak lidé rozumní

Ty tvoje přednášky
Pletou pracující lid
Co seš za profesor
Místo katedry byt

Ty tvoje stížnosti
Když ti chcem rozmluvit
Na výslech nepřijdeš
Musíme tě nosit

Ty tvoje hladovky
Za práva za lidská
Vždyť je to výtržnost
Protisocialistická

Však počkej, šibale
Přednášky o Řecku
Všechno to chartářství
Vyplivnem jak pecku

Jedny do vězení
Druhé za hranice
Někomu do zubů
Jinej do blázince


TRPASLÍK A PAROH (N2)
hudba Vl. Veit, 2007

Pejsek běží po chodníku
Doběhl až za roh
Nechce věřit svému oku
Tady leží paroh

Nad parohem jelen stojí
Smutně k zemi hledí
O paroh se strašně bojí
Někdo na něm sedí

Sedl si na něj trpaslík
Příšerně se mračí
Pruhované triko oblík
Na jelena křičí

Do zítřka chci zlata kopec
Pak ti paroh vrátím
Nedáš li je s tebou konec
S parohem se ztratím

Měj přec rozum trpaslíku
Já tě snažně prosím
Já ten paroh potřebuji
Neb se zítra žením

Trpaslík však na svém trvá
Jelen z toho pláče
Pejsek nemá srdce z dřeva
Odrazil se, skáče

Sebral čepku trpaslíku
A už s ní pryč běží
Trpaslík s pruhy na triku
Dohnat se ho snaží

Ze všech sil teď za psem běží
Chce svůj kopec zlata
Pes mu utek a on leží
Upadl do bláta

Jelen zpátky má svůj paroh
zas mu z hlavy trčí
bez váhání skočil za roh
a na svatbu kráčí

Nevěsta je okouzlena
Nad jelenem žasne
Dal jí k svatbě kopu sena
Má parohy krásné


TUŽKA
1972

Tužka je děsnej chudák ubohý
Kdejaký dítě strká ji do huby
V puse jí vrtí, zubama drtí
Tužce je trapně, málem až k smrti

Ale kdyby té tužky nebylo
Zle by se lidem na zemi dařilo
Jak by moh chlapec své milé psát
Četník pokutu a pan účetní plat

To asi musel být čirý blázen
Který onu tužku stvořil sem na zem
Tydlety nápady značně veselé
Zrodí se pouze v mysli pošetilé

Tužka je přece veliký zázrak
Váleček z tuhy má ze dřeva obklad
Teď pevně zmáčknuta v prstech křivých
Právě se vyžívá ve verších blbých


TYGR A BAGR (N2)
hudba Vl. Veit, 2007

Na trávě slunil se tygr
Pyšný na fleky a pruhy
V tom přijel odněkud bagr
Běž tygře na trávník druhý

Ty bagře, ty jsi jdi jinam
Jsem doma stejně jak předci
A tebe odnikud neznám
Já odsud vypadnou nechci

Jenže já jsem silný bagr
Hrabu tu pro lidi díru
Yy jsi jen normální tygr
A nemáš o ničem páru

Lidi si postaví cestu
A na ni položí asfalt
Ta cesta povede k městu
Ve městě bude McDonald

Tygrovi je to však jedno
Žádného Donalda nechce
S bagrem si poradí snadno
A lidi vystraší lehce

Žije tu stařičký šaman
Je tygra veliký přítel
Mocnými kouzly je nadán
Tak bagr do slona zaklel

A šaman každičký bagr
Který sem od lidí míří
Raduje se z toho tygr
Pokaždé ve slona změní

A to je najedou slonů
A nikde nejezdí bagr
K večeru a nebo k ránu
Na trávě zas leží tygr


UDAVAČ Z TĚŠÍNA
hudba Vl. Veit, 2007

Udavač z Těšína, koncert mu začíná
vtíravým hlasem svým bude nám zpívat
v sále se zhasíná, dám si sklenku vína
s publikem budu se na něj též dívat

Jak je ten udavač krásný
jak velký je umělec
výraz má zřetelně jasný
dnes nám zpívá zbabělec

Zasněné obrazy, láska z nich vychází
básnické obraty, půvabné rýmy
Dívky jsou raněné, ženy jsou zmámené
a muži ztrácejí pod sebou zem

Kritik si notuje, na písních hoduje
sál zpívá chytlavý, radostný refrén
Poslouchám pozorně, už je mi odporně
odněkud slyším zpěv homérských Sirén

Na cestě do Vídně zachoval se bídně
písničkáře Kryla jidášsky objal
Klíče mu věnoval, pak ho fízlům udal
zatlouká zatlouká a tím mě dojal

Tam za bolševiků zpíval všem morálku
hrdina před všemi prvního řádu
Kritikou oceněn, anděly odměněn
bohatě co blíží se ke svému pádu


ULICE (S11 A3 L14 R3)
1975

Ulice, nečistá řeka
Blátem mi na kabát stříká
Plavou v ní obludné ryby
Smrděj benzínové želvy

Hučí jak údolí jezem
Společně s řachtavým džezem
Kde opilí hudebníci
Neshodnou se na stupnici

Ošklivost na svoje kvádro
Maže asfaltové sádlo
Nohy holek, kytky v hnoji
Spodní rámec prostřihují

Úděsný pohyb titánů
Po stranách dělá zástěnu
Seřazen v špalíru domů
Leští si skleněnou tlamu

Teskná terária bytů
Plivají koktavou větu
Rány klíči, okny dveřmi
Mezery ucpávaj lidmi

Lidská výplň, maso v mlýnku
Semlela dav na fašírku
Propečeni rovnoprávně
Parcelujem povrch země

Jak lavina, co se valí
Lízne šutrem o údolí
Tak se pokrok valí hrubě
Zasype hlavu sám sobě

A záchrana žádná není
Z té nákazy přemnožení
Musíme anebo chceme
Ulicí za chlebem jdeme

Armáda, jež pochoduje
Zadním výhled zacloňuje
Přední vidí, musí ale
Kupředu valit se dále


UMĚNÍM SE ČLOVĚK TRÁPÍ
1969

Názvy mi nic neříkají
Nevědomost zpovídají
A s nebe světlo svítí
A člověk život cítí
Zbytečné je zpívat písně
Zbytečné je říkat Je mi krásně
Chtěním se všechno nějak kazí
Kazí se duše mír

Uměním se člověk trápí
Vtom chci-li papriku se mě žena táže
A člověk říká, že chce štěstí
A pořád za ním kamsi spěchá
V krámě ale štěstí nekoupí
Nemá ho ani ten, kdo statky kupí
Ať spoří peníze nebo vědění
Dozví se, že neví nic

A pošetilé je o tom zpívat
A zbytečné je po písni tleskat
A marné je snažit se chápat
Nejde říct, co to je žít
Zmateně se v nejistotách motá
Pendluje tam a zase zpět

A vesmírem se tisíc sluncí vznáší
Kamelot Večerní Prahu roznáší
A není v tom žádný rozdíl
Každý má jen svůj podíl
Podíl mají i v písni rýmy
Jsou proto, aby to líp znělo
Ale proč to má líp znít
To nikdo neví

K čemu že jsou pravidla
Že na chleba jsou povidla
Výhra a prohra žádná není
Je pouze ksicht k vážnému zamyšlení
Nic není krátké, nic není dlouhé
Všechno je nějaké, ale neshodnem se jaké
Nikdo ničemu nerozumí
A nevím proč to říkám

Nevím vůbec proč zpívám
Nevím vůbec proč dýchám
Nevím, co je dobré a co špatné
Jen věřím, že je něco správné
Jsme na začátku i na konci cesty
A život není ani tam a ani tady
Živote, kde jsi?
Jsem tady, kam se díváš?
Díváš se a nevidíš

Jak se pozná vznešené slovo?
Kdo má na rozsouzení právo?
A copak nám dnes diktuje móda?
A kdopak to vlastně jsme to my?
Nikdo nám nic nepoví
Jen prázdná slova břicho plní
Prázdná slova zpívám
Dívám se a nevidím

Jakoby člověk na něco pořád čekal
Čeká i cosi v této písni
Doufá, že vařečka s nebe spadne
Nevím, co chci a jde mi to na nervy
A tak sedím a lelky chytám
Bůh je veliký, Bůh je všemocný, Bůh je malý
Člověk je Bůh, židle je Bůh, mraky jsou Bůh
A nevím, jak to říct

Jen slyším, že vtipy mají být vtipné
A písničky mají být pěkné
A činy mají být činné
A blechy jsou na některých místech škodlivé
I člověk je myslím na nic
Ale nemám to právo říkat
A voda s nebe padá
Tak pánové, pozor, ať nezmoknem


U SKLENKY VÍNA (S2 A7)
1973

U sklenky vína jsme usedli
Řeklas, že je lepší nejít dál
Že v neprožitém je svět hezčí
Tak aby nás pak nezklamal
Do očí mi ta slova vlétla
V slzavém lomu ses rozpila
Akvarel slzy, mrknutí světla
Na duši jsi mi přilehla

S poslední vírou na jazyku
Že jiskrou požár začíná
Fyzickou láskou prostocviků
Niť večera dál předena
S nadějí mou, že teprv zítřek
Jen skrze lásku dopustí
Úsměvem tříšť jsem lepil v celek
Pod pevný oblouk bolesti

Kořen a geny v hloubi žití
Bez světla bolně nalehly
Zevnitř na duši, dál až k pleti
V oku se jemně zaleskly
Lidovkou tiše okouzleni
Stydlivě jsme slova objali
Ztraceni v novém nalézání
Jakoby nadějí padali


ÚSMĚV SOCHY
hudba Vl. Veit, 2008, Laos

Čistota do ticha mlčením zpívá
ve stínech splynutí modravý jas
socha se usmívá, dovnitř se dívá
vzácný je život a krátký je čas
chybí jen krůček, pak už jen nebe
světla, opustit sebe

V soše jsou otisky velkého bytí
Ve tváři náznaky, kde už je cíl
cesta se rozbíhá po jemné niti
podivné, jako bych tady už byl
chybí jen krůček, pak už jen nebe
vystoupit do světla, opustit sebe

Večerní zpívání klečících mnichů
za palmy, za hory, slunce jde spát
propadám vážnosti, jsem ale k smíchu
kam srdce položit, kam duši dát?
chybí jen krůček, pak už jen nebe
vystoupit do světla, opustit sebe

Červená se žlutou, dřevo a kámen
do bosích nohou ti promlouvá zem
desítky úsměvů, pokrytých zlatem
nic ti tu nepatří, všechno si vem
chybí jen krůček, pak už jen nebe
vystoupit do světla, opustit sebe

Pod sochou starého černého Buddhy
propadám do ticha, necítím zem
jdu cestou svobody či cestou kletby
vidím ten úsměv či klamavý vjem
chybí jen krůček, pak už jen nebe
vystoupit do světla, opustit sebe

Ve městě plném barevných chrámů
jemnost a ticho učí čím být
u každé brány drak otvírá tlamu
něžnost a soucit je cesta jak žít
chybí jen krůček, pak už jen nebe
vystoupit do světla, opustit sebe


UTONULÁ (S8 A7)
1974

Vinu, co cítím před opuštěným domem
Pil jsem do dna před její tváří
Usedla k hostině před rozkradeným stolem
Prožitky noci si nacházela v snáři
Rozhodila ruce jak hospodář zrno
Co k večeru bude ptáky sezobáno
Ulicí se hnala jak větrný vír
Ten, co špínu žene přes špinavý papír

Dívala se pohledem včerejších novin
Bolest přijímala s nevědomostí světic
Na hladinu řeky se lepil její stín
S nadějí, že pozůstalým zanechává nejvíc
V kapse tichý pozdrav Nelze tady žíti
Pod tím sluncem tmy, co do našich dnů svítí
Délku procitání odmítla dál měřit
Než žít v nevolnictví, zvolila si nežít

Na jejím místě zůstal děs ze svobody činu
Děs, přes který poznávali malí svoji malost
Zamlžili zrcadlo a nepřiznali vinu
Konstelací planet sobě rozdávali milost
Vzájemně si dali dvoje rozhřešení
Proseli se sítem vlastního odpuštění
Svědčili si, že oni nesejí ten prach
Kde stopu poslední otiskne sebevrah

Nějakou dobu chodili vrávoravým krokem
Mluvili o smrti a o zlém počasí
Ticho po otázce zaháněli hlukem
Vytáčeli číslo, kde se nikdo nehlásí
Jen blázen vykřikl, že vinu doby
Nesem mi bez tváře, co chceme být slabí
A že skutečnost s bílou holí kráčí
Pro naše rozhodnutí mít zavřené oči

Před sluncem ukryl se pták letem pod mraky
Narazil na vítr a ucítil zvedání
Zaplet se do slov a do sítě s bodáky
V krajině svědomí ucítil řezání
Jak s oprátkou doby navlečenou na krku
Pokorně se ptala: Kdo mi skopl stoličku?
Její naděje jen narazila na zeď
A v žijících slaví její čin nepaměť


V DRUHÉM PATŘE / ÓDA NA ŽIVOT VE MĚSTĚ
hudba Vl. Veit, 1973

V druhém patře bydlím
Okno do ulice
Na nebe nevidím
Zda je na něm slunce

Nade mnou jsou patra
S lidma neznámýma
Plný barák lidí
Nezdravím se s nima

Vůbec mě netěší
Čtyři patra v bytě
Ještě víc mě mrzí
Že budu mít dítě

A to dítě malý
Sotva narozený
Ještě nehřešilo
Už je uvězněný

Ve vězení města
Odchovny na lidi
Uplácaný z těsta
Co jak žába studí

Život jako v sudu
Hnusná špína ulic
Přesto však nepudu
Vocud ani za nic

Nevím co mě v městě
Vlastně tolik drží
Od rána do noci
Lidé se tu hemží

Hemží se a množí


VELBLOUDI
hudba Vl. Veit, 2009

Za obzor kráčejí velbloudi
Po vlnách pískových dun
sluníčko stíny jim rozhodí
do tichých soumraku strun

Po písku měkce jdou velbloudi
nesou se přes velkou poušť
ani když nastane, nezbloudí
bouřlivá písečná spoušť

Jak koráb bez plachet velboud si pluje
v písečném moři na vlnách bez pána
slunce tu pálí, horký vítr duje
na obzor maluje fatamorgana

Velbloudi ráno i v poledne
celý den do dálky jdou
než velbloud pod hvězdy zalehne
houpavě jde houpy hou

Samota pouště mu nevadí
dálky bez konce má rád
stopy za ním vítr zahladí
nemá žízeň nemá hlad

Velbloudi usínaj na písku
pod nebem ze samých hvězd
nepíšou si v žádném notýsku
jaké mají plány cest

Velbloudi ve snu si zpívají
na zádech vodu a hrb
ráno zas na cestu vstávají
neznají domácí krb


VELEZPĚV
1967

Ať máš hlas hrubej nebo andělskej
Ať máš jazyk jak chleba dobrej
Když neznáš lásku, nejsi nic
Nejsi nic
Budeš jako zvon, co mrtvým krajinám zvoní
Budeš jako kov v boji a ničení žít
Jako padající kámen
Láska je dobrá, v noci počká na slunce
Láska je skromná, pýchy nenají se
Až ji jednou najdeš, bude mír

Kdybys byl moudrej jak Šalamoun
Kdybys byl lepší než Leonardo
Když neznáš lásku, nejsi nic
Nejsi nic
Můžeš hory přenášet, poklady rozdávat
Můžeš rozdat srdce, ubohým pomáhat
K ničemu to nevede
Láska je dobrá, nezná nenávist
Hledá jen pravdu, nemá oči pro zisk
Až ji jednou najdeš, bude mír

Láska neumírá, i když vlády padnou
Láska neutichá, i když jazyky utichnou
Musím ti říct, že věčně budeš žít
Věčně budeš žít
Dnes tomu věříme, zítra to bude pravdou
V naději žijeme, že i smrt bude snadnou
Až ji potkáš, bude klid
Láska je studna, z které život pijeme
Známe jí jen část, ostatní předvídáme
Až ji jednou potkáme, bude mír

Dokud jsem byl dítě, hrál jsem si na louce
Až když jsem vyrost, směl jsem jíst ovoce
Jestli jsi nezhřešil, už nebudeš žít
Nebudeš žít
Máme jen naději, víru a lásku
Bohatý můžeš být jenom na lásku
Jistě sám to víš
Láska je dobrá, v noci počká na slunce
Láska je skromná, pýchy nenají se
Až ji jednou najdeš, bude mír


VELKÉ POSLÁNÍ (S1)
1972

Ptal jsem se: Člověče, kdeže ses tu vzal
Člověk nic neříkal, v údivu zůstal
Pak řekl tichounce: Prostě se tak stalo
A tak mě napadlo, že je to snad málo
Že je to trochu málo, takové vědění
Vždyť přece mluví se o velkém poslání

Vzpomněl jsem na noci vášnivých objetí
A co jsme dělali, aby nedošlo k početí
A na tu bezdětnou, co byla na konci sil
Zůstala opuštěná, ten druhý šťastně žil
Říkala, že naději má jenom v umění
Ten druhý promlouval o velkém poslání

V poledne jsem spatřil ze školy jít děti
Z balkónu někdo řek: ten čas ale letí
Před chvílí jednoho jsem v kočárku vozil
Byl zcela bezbranný a včera se ženil
Bude se dobře mít, má mnoho nadání
Ten jistě naplní své velké poslání

Viděl jsem stařenu tlačit hnusnou káru
Hledala odpadky a ztrácela víru
A za ní žena šla, nohy jak mramor v chrámu
Poprsí - dva majáky kolemjdoucích mužů
A boky zvlněné v mocném volání
Žádostně a blaze snila o velkém poslání

A děti na písku a báby v starobinci
V blázinci doktora a stopaře na silnici
A holce za výstřih a z Vyšehradu dolů
Soukromý zápisník a zásuvka stolu
Otevřel jsem knihu a dal se do čtení
Bylo tam napsáno o velkém poslání

Píše se, mluví se, ale za vším leží ticho
Lehce zem otevře nenasytné břicho
Přichází s úsměvem opilí dva hoši
Jsou za to placení, pozůstalí mlčí
Opilí, blázniví, ve smutečním odění
Zmateně vzpomínám na velké poslání


VELMI JSEM SPOKOJEN
1971-2

Velmi jsem spokojen četbou dějepisu
Neb jsem se dověděl, co bylo za starejch časů
Jak lidi neměli možnost ke vzdělání
A tak se mohlo stát, že byli ohlupováni

Dnes je všechno jinak, nikdo už nevládne
Nadaní umělci dnes mají ruce volné
Tak díky pokroku jsme v době moderní
Na nebi září dnes sluníčko Spálený


VELRYBA A NULA (S6 R1 R4)
1975

Velryba po moři plula
Dumajíc, co je to nula
K čemu ji lidé mají
A jak s ní počítají

Vodotrysk z hlavy jí šplíchal
Plankton jí do ucha vnikal
Za sebou bohatou brázdu
Jak bohatýrskou jízdu

Krucinál, jsem přece savec
Žádnej předpotopní blbec
Abych na to nepřišla
To bych se asi bodla

Nula přece výmysl je
Cosi jako poesie
Musí se za něco dát
Aby mohla fungovat

Z malého velké učiní
Přestože sama nic není
Snad proto, že prázdná je
Všemu prostor daruje

Každá idea je nula
Proto vždycky počet dala
A co teprv pitomost
To je nula navýsost

Každá nula světem hnula
I když si ji připsal moula
Nenávist a naděje
Jak vidíme, též nulou je

Velryba zavřela oči
Nuly se jí v hlavě točí
Chtěla už pod hladinu
Však potkala harpunu

A už motor navijáku
Táhne ji na pevném háku
V mysli jí vytanula
Ze všech poslední nula

Že kdo se věděním zvětší
Začne se podobat terči
Když svůj počet neskryje
Stáří se nedožije


VEPŘÍ POZNÁNÍ TŘÍ (S6)
1975

Ve chlévě chrochtali vepři
Hádali se kolik jsou tři
Svině křičí: Je to málo
Špatně by se na třech stálo

Prase chrochtlo: Seš ty blbá
Stoje na třech, břich se drbá
Tři, to už je stabilita
Prostor, plocha, rozum, parta

Svině k němu v úctě vzhlédla
Potom do měkkého lehla
Vlastní čerstvé hřeje pěkně
Svině cítí se tak šťastně

Vepř se dál do úvah hrouží
Máme ještě trojici boží
Trojrozměrné jsou i světy
Ze tří se daj stavět věty

Tři bratři si stříbro šetří
Nazítří to spatří lotři
Střihnou si, co komu patří
Ve střílení bystří mistři

Chytří bratři cosi zvětří
Stříknou jed na třísky ostří
Zpod stříšky své třídy patří
Jak se lotři se smrtí skmotří

Vepř zkoprněl, bulvy valil
V trojce nový svět se tulil
Číslo žití vezdejšího
Smysl, děj a vzruch jde z něho

Začal tušit ještě více
Dostal ale do palice
Řezník zlaté zuby cenil
Když jelito kroupou šidil

Vepří duše k nebi stoupá
Mumlá: Život cenu nemá
V řeznictví své tělo shlédla
Tři je účel, smutně řekla


VE STARÉM DOMĚ (N1)
hudba Vl. Veit, 2007

Ve starém domě v ztracené paměti
Předměty vyhaslé tiše teď leží
Nic se tu nepohne, občas pták proletí
Pradávným zátiším čas tiše běží
Zůstal jen obraz, že člověk tu byl
Vítr prach rozfoukal, déšť všechno smyl

Ve starém domě v nejasných odstínech
Ztrácí se příběhy včerejších lidí
Zabloudíš pohledem v odvátých osudech
Za oko hladové duše se stydí
Zůstal jen obraz, že člověk tu byl
Vítr prach rozfoukal, déšť všechno smyl

Ve starém domě, v neznámé krajině
Neznámý jazyk slovíčka šeptá
Na zemi, na půdě, na dvoře, na stěně
Něco ti chtějí říct všechna ta místa
Zůstal jen obraz, že člověk tu byl
Vítr prach rozfoukal, déšť všechno smyl

Ve starém domě v hluboké bezmoci
Mělká je stopa, co člověk tu nechal
Podlehl stáří, době či nemoci
Nebo čas jiný příběh mu utkal
Zůstal jen obraz, že člověk tu byl
Vítr prach rozfoukal, déšť všechno smyl

Ve starém domě na konci vesnice
Zůstává příběh, dál vede cesta
S úlekem zjistíš, že pohla se silnice
Přijíždíš tupě do hlučného města
Zůstal jen obraz, že člověk tu byl
Vítr prach rozfoukal, déšť všechno smyl


VE STÍNU NA KRAJI LESA (S5 S6)
hudba Š. Rak, 1972

Jak zvíře zvláštní
Vyšel jsem po louce
V onen čas letní
Nemám kam dát ruce
Vtom mě horkej pot zlil
Ostych mě zastavil
Ve stínu na kraji lesa

Vše je tu jasné
Já jsem člověk z města
Cvrček si vrzne
Mně je duše těsná
Jak mezi cizími
V té exotické zemi
Ve stínu na kraji lesa

Zvolna si sedám
Je to tak nezvyklý
Hloupej pocit mám
Jak v botech v posteli
Jak by mě bez šatů
Ukázali světu
Ve stínu na kraji lesa

Pak se to stalo
Našel jsem přítele
Odkudsi přišlo
Zatoulané tele
Jak na mě hledělo
No, mně se ulevilo
Ve stínu na kraji lesa

Na nebi mráček
Jak bílá ovečka
Na botě brouček
Na trávě suknička
Suknička radosti
Pod ní jsou sladkosti
Co najdeš na kraji lesa


VE VĚZENÍ StB
1977

Ve vězení StB
Dostaneš se do nebe
A z toho nebíčka
Malinká cimřička
Tu na tebe vybude

Ve vězení StB
Hoď starosti za sebe
V pět je tu budíček
Ještě tak pilníček
Mít pro vězně StB

Neboť ty u výslechu
Nedostaneš útěchu
Mít ale pilníček
Šikovnej prstíček
Pomůže ti k útěku

Když slovo nepromluvíš
Vůbec nic nepokazíš
Když budeš mluviti
Mohou tě lapiti
A pak si to odsedíš

Ve vězení StB
Těšíme se na tebe
Všichni se radujem
Pod světlem nocujem
Má to cosi do sebe


VĚZENÍ (O2)
1977

Až ve vězení budem chleba jíst
Pak každý z nás si může býti jist
Že provedli jsme tak příšernou věc
Že dostali jsme za ni pevnou klec

A nechoď na mě s politikou
Když jsem zločinec
Neuměl jsem hubu držet
Tak jsem trestanec

Až bachař křikne: Miláčku, běž spát
Ty vděčně budeš postýlku si stlát
A spáse jsi teď kamaráde blíž
Ty postel máš, však svět má jenom mříž

Proč stále dere rmut se na mou skráň
Vždy pyšně jak páv líček červeň chraň
Teď v ešusu ti budou brambor nést
Ostraha velká, to je tvoje čest

  ještě jednou:

Proč stá LEDERER mut se na mou skráň
Vždy pyšně jak PAVLÍČEK červeň chraň
Teď v ešusu ti budou bramb ORNEST
Ostra HAVEL ká, to je tvoje čest

Až jednoho dne propustěj nás ven
To jistě bude nejhorší náš den
My budem muset v pokušení žít
A nebudeme celu svoji mít

Jen ve vězení najdeme svůj klid
Tam nebudeme nad počasím klít
Tam konečně si najdeme svůj řád
Že vězení je, jak jsem Bože rád


V KORYTU POTOKA (N1)
hudba Vl. Veit, 2007

V korytu potoka po schodech kamenných
Vstupuji zvolna do jiného času
Otisky životů z moře vyplavených
Ze dna se zvedly teď pod horskou masu
Měkkost vodní tříště, kamene tvrdost
Uprostřed tělo mé a lidská křehkost

Pod klenbou zkřivených stromů co ve břehu
Rvou se o své místo s přívalem jara
Bez milosti v proudu tajícího sněhu
Ztrácí své podloží kamenná hora
Měkkost vodní tříště, kamene tvrdost
Uprostřed tělo mé a lidská křehkost

Nade mnou starý kmen s kořenem vytržen
Podepřen balvanem na cestě pádu
Balvan co věky už v proudu je zahozen
Nežízní, pije však proudící vodu
Měkkost vodní tříště, kamene tvrdost
Uprostřed tělo mé a lidská křehkost

Sochařské mistrovství starého potoka
Zkusilo ohebnost každého tvaru
Výstavní síň skrytá ve jménu zátoka
Lidskému sochaři odnímá víru
Měkkost vodní tříště, kamene tvrdost
Uprostřed tělo mé a lidská křehkost

Vzrušivost tvarů a vodního proudění
Stalo se modelem pro tělo ženy
Slunce se propadá k vodnímu víření
Vítr mi otevřel údivu brány
Měkkost vodní tříště, kamene tvrdost
Uprostřed tělo mé a lidská křehkost


VLČÍ MÁK
1969

Slunce zapadá a polibky rozdává
Ráno v trávě vlčí mák se červená
V poledne dostává chuť žít
A večer na slunci radostně zamává

Táto, proč slunce tolik pálí
Jednou pochopíš, seš ještě malý
A kdo jde za ním, ten prý blázní
A jen povaleč se na kraji silnice zasní

Ve stromoví vítr vane
Prý je to láska
Zazvonil větru smích
To štěstím hraje duše dětská
Hlídači hubují: Fakani prokletí
Vítr se zasměje, jinam se obrátí

Táto, co když jsme děti sluneční
V červáncích narození
A v poledne chcem tolik žít
A večer se musíme k slunci vrátit

Ten vítr osamělosti tolik studí
Mám poledne a tebe soumrak hladí
Slyším, jak vane vlčí mák červený
To pro čtrnáctileté zvoní klekání

Láska, to je stříbrný třpyt
Co po noční bouři na sněhu vysvit
Srdce v hrudi je divoký pták
Utich vítr, zmlknul vlčí mák


VLNY
hudba Vl. Veit, 2010, Indie

V ostrých barvách svitu slunce
vlny moře, zlaté mince
z pokladnice země září
čerstvé v nepoznaném stáří
vlny svoji vzácnost střeží
po hladině neklid běží

Zrozeny ve květech smrti
vlnám v hloubce dech se krátí
ve větru svůj tanec tančí
zrozením svůj osud končí
věčná tíha, věčný pohyb
plnost barev plnost pochyb

S duší ponořenou v moři
vypráví o velkém stáří
z prapodoby pramyšlenky
ještě nepopsané stránky
lasturami písek zdobí
pradávnem se mlčky chlubí

Kámen chce, však nemá sílu
utrhnout se do vesmíru
vlna zná jen svoji slabost
měkkostí zrcadlí věčnost
z mraků jako mládě pije
ruce o skálu si myje

Měkkost ticha v dálkách dálek
něžnost prázdna božský oblek
vlna moře, chvilka žití
bouře skály solí sytí
svítání se nese v páře
chvilka žití, vlny moře


VNITŘNOSTI ZVÍŘAT (S1 M2)
hudba Vl. Veit, 1974

Lehce se mi vysměješ pro to slovo osud
Prstem ústa zastavíš, řekneš: Už se probuď
Zacinkají penízky, koupíš si mě za smích
Ukazuješ panenku, vystřel ji na špejlích

A já tiše zavřu oči před královnou nebe
Nechám se pohladit dlaní, která teplem zebe
Ptáček zpěváček chycený v kleci zlatých drátů
Ponořený v nesmrtelnost, držený za patu

Ty usneš do mléčné dráhy, roztočíš si vlasy
Poodhrneš závoj krásy i co pod ním děsí
Tokem snovým rozliješ se před obličej jeho
Mlčením zazpíváš ze sna: Neodlétej tího

Venku v modré tmě za oknem tichounce ve smutku
K zahalení studu v tváři přidržuje smrtku
Člověka syn s tichem v srdci stojí, jenom mlčí
Srdce ještě stále věří, oči však už pláčí

Někde dole na ulici mnohohlas zní: Nechcem
Nechcem aby bylo vidět, koho dneska sápem
Rukou nacházeli na zdech pokličkový román
Uměli číst mezi řádky zahanbujících reklam

Nesáhnul jsem po oděvu, nesvlékl svědomí
Klapotem nohou rozhoupal šeřící se stromy
Rozehnal je kolem hlavy, přitáh dveře domu
Za nimi jsem našel puklou betonovou stěnu

Škvírou vyzradil mi svatou symboliku planet
Kázat cestu nemusíš jim, pouze prosím, nepleť
Otevři jen oříšek, sami jádro najdou
Neprocházej vědomostí, tiše projdi pravdou

I já stojím přede dveřmi, čekám, až mě pozvou
Musím lásku pořád nést, však se rozpomenou
A ty víš, co chci tím říct, až nožík se jim ztupí
Ztupí se jim o hůl, kterou nosívají slepí

Onen pustí smečku zvířat slunečního kruhu
Hvězdičkama, perličkama zlomí jejich snahu
Křížem nadzvednul jsem orloj kolmo od hlav jejich
Pomalu se vzdaluji, kříž nechávám na nich


VODA
1975

Krutost je slovo o užití násilí
Když skála prořízne úrodnou hlínu
Mlátičkou laviny zmlácené údolí
Skalpelem potůčku věk řeže vinu
Měkká a zdravá, čirá a mocná
Přítulná voda, do času tak hrozná

Své břicho milostné o štěrk si nezraní
Hladí, až vyhladí erozní žílu
Pozvolna mlýnem svým pohoří rozmělní
Překážkám vyzpívá mocnost a sílu
Ulehne pod život v početí z lásky
Pro slávu mraku je těhotná blesky

Exploze života proti zdem kamenným
Hrdým na pevnost, jíž pustotu krájí
Skála a pohoří se štítem žulovým
Rašplí a hranou svou nehybnost hájí
V drsnosti, v tvrdosti nenajde soka
Nehybným mečem do pohybu seká

Ježatým násilím voda se nezraní
Prolne jak duch povahou světa
Potůčkem křtinovým v balvanech zazvoní
Skála se bortí jako koktavá věta
Nekřičí silou a nebodá ostřím
Pozvedá duhou bránu pohořím

Po vodě seslaná povaha životu
Padat na kámen, ode dna vstávat
Bez vzpoury sklonit se v buněčnou robotu
Mlékem být odkojen, železo lámat
Fyzika vesmíru, zákony hmoty
Pro život cesty a špiní mu boty


VODNÍK A CHOBOTNICE (N2)
hudba Vl. Veit, 2007

Byla jedna chobotnice
Měla osm chapadel
Žila u nás na rybníce
Nikdo ji tam neviděl

Jenom já pokaždé večer
Tajně se tam připlazil
Prozradil ji starý kačer
Proto jsem ji objevil

Totiž tahle chobotnice
Od našeho rybníka
Úplně propadla lásce
Milovala vodníka

Ale vodník, ten ji nechtěl
Že nesnáší chapadla
Před sousedy by se styděl
Při zvedání zdymadla

Chobotnice nemá ruce
Má jenom ta chapadla
Protože propadla lásce
Tak vodníka popadla

Vždyť vodníčku mám tě ráda
Co bych si teď počala
Však jsem krásná, ještě mladá
Tak ho z lásky sežrala

Jenže ten náš chytrý vodník
On loutku jí podstrčil
Všude známý byl podvodník
Chobotnici napálil

A že žádná chobotnice
V rybníce tu nežila
Po té podvodnické loutce
Tahle na dně umřela

Než umřela řekla honem
Pozdrav českých vodníků:
Kdo je v moři velkým pánem
Není pánem v rybníku


VOJÁK (M3 R1)
hudba P. Kalandra, 1968

Jede voják do útoku
Pot mu blejská na líci
Mysl má ve velkým zmatku
Přemejšlí o dezerci

Koukej, jakej je to fajn voják
To je voják, to je voják
Koukej, jakej je to pěknej voják

Chtěl by raděj s holkou ležet
Svoje pány zatrací
Kterej trouba si to vzpomněl
Zřejmě neměl co na práci

Vtom se v hlavě vojáka blejsklo
V duchu se sám usmívá
Už mu není vůbec teskno
Svižně z boje utíká

Bloumá krajem beze zbraně
A nemá nic na práci
Do obilí pustil koně
Chytá barvu na slunci

Cvrčci cvrkaj noční koncert
Muž přichází k vesnici
Panímáma peče buchty
Voják moc pochutná si

Po večeři dcera sklízí
Voják ještě není syt
Tak do úsvitu tělo sytí
Polil ho ten svatej cit

Bohové mu hodně přáli
Ale výživné dětem neplatí
To vše zavinila vojna
Kdo svobodu mu navrátí

Rodinu pak založili
Syn se těm dvěma narodil
Syna pěkně vychovali
A ten školu vychodil

Koukej, jakej to bude fajn voják
To bude voják, to bude voják
Koukej, jakej to bude pěknej voják

Otec se moc zaškaredil
Kdepak, z toho voják nebude
Já sám jsem se z vojny ztratil
Ani von tam nepude

A tak se z něj nestal voják
Žádnej voják, žádnej voják
A tak se z něj nestal voják

Syn se proto neoženil
Nemoh holku najíti
Jen tomu, kdo z bitvy prchá
Můžou bozi fanditi

A tak se z něj nestal voják
To je malér, to je malér!
Koukej, jakej je to pěknej protest!


VORVANI A DOMEK (N2)
hudba Vl. Veit, 2007

V domečku na stráni
Bydlí dva vorvani
Strašně jim tam chybí moře
Ocasy mrskají
Z hlavy si prskají
Domek jim nedělá dobře

Kdyby tady měli moře
Ocasem by šplouchali
V moři by jim bylo dobře
Kolem země plavali

Stojí na papíře
Starého pastýře
Vorvaňům daruji domek
Když nikde nebydlí
Bez stolu bez židlí
U domku vysadím stromek

Vorvaně lapili
Do domku zavřeli
Protože to závěť chtěla
Chudáci vorvani
Úplně vorvaní
Maj k tomu nevhodná těla

Vorvaň si nesedne
V posteli nelehne
Nedává do skříně šaty
Plave si nahatý
Od hlavy po paty
Na ploutvích nenosí boty

O lustr nestojí
Nežijí v pokoji
Nevědí proč domek vlastnit
Vorvaň chce do moře
Nebo v domku umře
Nájemné nebude platit

Domek je pro lidi
Ať si v něm uklidí
Pak za sebou zavřou dveře
My chceme svobodu
Lidi maj hospodu
Nám patří celičké moře


V PRASTARÉM STROMOVÍ (N1 N3)
hudba Vl. Veit, 2007

V prastarém stromoví, kde se les nepohne
Jen ranní paprsek v korunách hledá
Kde sen se zapomněl, dřív než se rozhodne
Že znovu v hnilobu tichounce sedá
Sto roků s potokem tvrdý boj běží
O kámen ve břehu, co kořen drží

V buněčném přepisu je život radostný
Bohatství bez konce vznik zánik valí
Jen člověk pod nebem, životem dočasný
Obdařen viděním svou radost kalí
Vždyť nelze zůstávat, nelze se vrátit
Lze jen do neznáma cestou se ztratit

Po kmenech osiky liána z pravěku
Do výšky bez kmene šplhání tříbí
Po bouři vyvrácen dub ve svém rozkroku
Padá do rozkladu, houbám se líbí
Ve skladbě listové vítr si hraje
A slova nestačí, díra v nich zeje

Na zemi v kořenech chycena ve hlíně
Vrstvička života skály se drží
A nános humusu člověka na klíně
Krmí ho tučně a mateřsky váží
A člověk nevděčně jak malé dítě
Do hvězd se zaplétá, do mrtvé sítě

Jak divně vinou se příběhy vývoje
Strom s rybou na souši o svět se hádá
Hmyz krutě bezcitný, dělá své výboje
V ráji i na poušti potkáváš hada
Člověk se rozhodl dát jméno všemu
Jak ale nazývá skutečnost samu?


V ŠEDIVÉM PŘÍTMÍ (N1)
hudba Vl. Veit, 2007

V šedivém přítmí uvnitř mé mysli
V neznámém kraji živého těla
Odkrývám studny vlastními smysly
Na vodě v hlubinách pěna se bělá
Drobounká pěna tichého vědomí
Které mi sděluje nejasné záznamy

Nevidím jasně podobu sebe
Neslyším slova, která si říkám
A světlo které padá teď z nebe
Maže můj obraz i záři hvězdám
Nemůžem rozhodnout, bytí teď zastavit
Probrat se ze stínů podobu rozsvětlit

Vzdálenost smrti na dosah ruky
Stále mě leká, probouzí tupost
V prázdnotě slyším nečisté zvuky
Zřetelně mluví jenom má úzkost
Odpoví strachem a slovy hledání
Zaslechnu tón a pak jen mizení

Tak jako řeka do moře vtéká
Pomalým krokem vrací se domů
Po cestě hory v rovinu svléká
Nechá nás bloudit, podléhat klamu
Jenže ta voda celou svou něžností
Roztříští skaliska, rozbije úzkosti

Vědomí moje, bělavá pěna
Jistoty bourá jazyka krokem
Po louce nechá kupičku sena
Rozbíjí kámen něžným svým zvukem
Vracím se k moři, vracím do svobody
Nořím se do mysli, nořím se do vody


VZDUŠNÉ DÍTĚ (S1 M2)
podle H. Ch. Andersena
1967

Dívej, hvězda padá
Nebe svý vlasy pročesává
Hvězdnýma očima procitává
K večeru ještě hvězda mžourá

Jak vánoční světýlko padá, zhasíná
To nebeský dítě k zemi slétá
Lidé mají přání
Když jiskra boží duše na svět sjíždí

V těžkém ovzduší lesk ztrácí
Tak lehounké štěstí oči nevidí
Nebeské dítě se vzduchem snáší
Věříme, že štěstí přináší

Lidé chtějí štěstí
A štěstí s nebe padá
Lehounké vzdušné štěstí
Vzdušné dítě nocí slétá

Malý anděl bez křídel
Však víte, že člověk křídla nemá
Tiše tou nocí k zemi sjížděl
Vítr jej do květinky unášel

A tam dítě na hodnou včelu čeká
A ta je na lupen vodní lilie dá
Z lilie se vzdušné děti hrabou
Do vody lezou, tam spí a rostou

Žáby jim kvákají: Kvák, hleďte spát
Až jednoho dne je uvidí čáp
Rodiče si sladké dítě přejí
Čápové je k rodině přinášejí

Ale dítě bývá sladké
Jen když pilo z pramene jasného
To s žabincem v krku je rodu pozemského
A čáp je zanes do domu skvělého

Určitě sám takové znáš
Přemejšlej jakou vodu v duši máš
Po narození žádný smutný není
I když jej dá čáp do domu zlého

Krátká je paměť děcka malého
Dospělý pak rád vůni květu nějakého
A to je právě ten, ve kteréms mohl spát
Když snesl ses s nebe večerního


ZABIJÁK SAM
1971

Hlavou mi kráčí stín za stínem
Kdopak tomu asi bude vinen
Že mám lebku rozpolcenou vejpůl
A tělo uvázané na kůl

Života mi zbývá na chvíli
Po zemi mě táhli celou míli
Pak rudej náčelník se na mě hnal
Do čerstvejch ran mi sůl nasypal

Někdo řek: Teď už nebude škodit
A naše bratry po pláních honit
A po našich ženách z pušky střílet
Udělá do záhrobí výlet

Napřed si ale prožije muka
Pro to, co spáchala jeho ruka
A až nás bude o milost prosit
Můžem ho před zástupem zabít

Čtvrtý den už marně čekají
A do tváře mi zblízka plivají
A když náčelník přede mne stoupnul
Také jsem mu do tváře plivnul

Tak teď bude konec jedna dvě
Náčelník už svůj nůž vytahuje
Pouta mně na těle přeřezává
Říká: Běž! Svobodu mi dává

Svobodu mám, ale ne sílu
Lez jsem půl míle pod bílou skálu
Tady zcela opuštěn umírám
Tak tady skončil Zabiják Sam


ZAHRADO ZELENÁ / MSTITEL
1971

Zahrado zelená, ranči můj
Pěkně se tady opatruj
Když přijdou banditi, buď jak zeď
Když přijde vichřice, pevně seď

Zahrado zelená, ranči můj
Všechny sousedy pozdravuj
Řekni jim, že jsou hodný lidi
Tváře ať svejm dětem pohladí

Zahrado zelená, ranči můj
Jenom svůj statek rozšiřuj
A na mě nehleď, já musím pryč
Beru si pušku, opouštím rýč

Zahrado zelená, ranči můj
V mysli mě k činu posiluj
Kid, bídák, mi zneuctil Mary
Urobim já mu krvavé diery

Zahrado zelená, ranči můj
Mou malou Mary pozdravuj
Je s náma konec, pomsta zbývá
Vyřiď jí, ať je dlouho živá


ZAHRADY RADOSTI (S10 A7)
1987

Zahrady radosti, skleníky bolesti
Máváš mi z dálky, napřahuješ ruce
Principy loučení vložené v zrození
Luští svou křížovku v tělesné lásce
Sobě se vzdalujem - blízcí na světě
Ošklivou cizotou stává se známost
Změna svou točivou nadějí zve tě
Já tě však miluju, jsi moje radost

Znáš mě i poslepu, pozpátku, po vzteku
Hladíš mě pro formu jak hrobařský mramor
Smrt s náma lomcuje při každém dotyku
Do čtyř stěn zhroutil se slíbený prostor
Zdá se, že už jen strach k sobě nás váže
A hovor přiznává slovesnou tupost
Otázku neklade, odpověď maže
Já tě však miluju, jsi moje radost

Nuda po třicítce doufá jen v zkušenost
Láme si o zvyk svá milostná pádla
Štěkáním, vrčením promlouvá upřímnost
Nebeská klenba nám na nohu spadla
Úsměvem směřujem už jenom k masce
Zklamáním prokvétá barevná lenost
Stárneme mlčením, kulháme v lásce
Já tě však miluju, jsi moje radost

Neboť jsou iluze, všechny ty mátohy
Levné a zmetkové tendenční prádlo
Do něj nás oblékaj, strkají pod nohy
Cizinu pod zadek - vyhnanské sedlo
Jak ale urazit násilí hrany
Přetvořit svět a dát do něj pravost
Tebe mít nablízku, tebou být volný
Já tě však miluju, jsi moje radost

Cítím tě napsanou písmeny milosti
Hladím tvou nahotu jak podzimní hudbu
Vyzrálou, barevnou, šťavnatou sladkostí
Vstupuju v tebe jak v závratnou sudbu
Nesu tě na špičce čínského štětce
Vodou a pigmentem rozbíjím těsnost
A je mi do slzy a je mi sladce
Já tě však miluju, jsi moje radost

Jsi mojí volností, poznanou svobodou
Vězněním akordů, chaosem zpěvu
Betonem předměstí, klíčivou přírodou
Prokletím radosti, žehnáním hněvu
Pohanská madono, oběť ti skládám
Krví a mlékem pro chvíli i věčnost
Slovem tě zaháním, písní tě hledám
Já tě však miluju, jsi moje radost


ZA KROKEM ŽEN (O5)
1975, hudba R. Hladík, LP M EFEKT: SVĚT HLEDAČŮ, Panton 1979

Její dlaně jsou bílou květinou
Co objetím květ otevírá
Otvírá nadějí bolestnou
Když den se stínem uzavírá
A obzor zvedá
A Lunu hledá
A nepotkává

Jak včelí plást její ústa jsou
A plností radost poznává
Se sluncem bílým a ranní rosou
Loukou, tůní
Její oči jsou
Když obzor zvedá
A Lunu hledá
A nepotkává

Za krokem žen píseň touhy zní
Zní tajemstvím, vyznání čeká
Zní muži tím, čím zní slunce žním
Kosou a vínem
Horkým zráním
A tiše říká
Jsem probuzená
Jsem milovaná
Jsem nalezená


ZASTÁNCE PRÁVA JÁCHYM (S4 R1)
1971

Na kopci Indián stojí
Do slunce se dívá
Pod kopcem se lupič strojí
Koulí očka chtivá
Já jsem kovboj v plné síle
Za chvíli budu u cíle
Právo v zemi hájím
Než moh lupič vystřeliti
Měl prostřelené zápěstí
Jel okolo Jáchym

Banda lumpů za tunelem
Příjezd vlaku čeká
Naplněj si kapsy zlatem
Zabijou strojníka
Já jsem kovboj v plné síle
Za chvíli budu u cíle
Právo v zemi hájím
Mrtva leží banda lumpů
Už se slétá hejno supů
Jel okolo Jáchym

Drobná Ketty uplakaná
Tu na zemi leží
Kidem má být neuctěna
Vykroutit se snaží
Já jsem kovboj v plné síle
Za chvíli budu u cíle
Právo v zemi hájím
Namísto kýžené slasti
Pod hlínu Kid skládá kosti
Jel okolo Jáchym

Indiáni pádí plání
Na ranči je klidno
Nečekají přepadení
Přehrabujou seno
Já jsem kovboj v plné síle
Za chvíli budu u cíle
Právo v zemi hájím
Indiáni nedojeli
Na zemi se v krvi válí
Jel okolo Jáchym

Malá Mary, krásná panna
V jezeru se koupá
Koupá se úplně nahá
Rozkvetlá jak louka
Já jsem kovboj v plné síle
Za chvíli budu u cíle
Právo v zemi hájím
Čistá na zem vystoupila
Na Jáchyma se usmála
Slézá s koně Jáchym

Jack Habán stojí u soudu
Vše je proti němu
Soudce na něm páchá křivdu
Tvrdí, že má vinu
Já jsem kovboj v plné síle
Dnes je mi po těle mile
Dál zas právo hájím
Jack Habán visí na větvi
Už půl hodiny je mrtvý
Pozdě přijel Jáchym

A až jednou padnem všici
Vstanou noví Bojovníci
Mizí v dáli Jáchym


ZEBRA (N2)
hudba Vl. Veit, 2007

V Africe tam žila zebra
Pruhovaná měla žebra
A na nohách kopyta
Byla velmi hlasitá

Kopyta ta jsou vždy dobrá
Když na cestě leží kobra
Dupne zebra před kobrou
Prchne kobra před zebrou

A když zebra potká zubra
Jak se tlamou v trávě ždibrá
Zadupe a zahýhá
Kolem zubra obíhá

Zebra ráda škádlí bobra
Jsi jak žába kde máš žábra
Bobr kousne do stromu
A způsobí pohromu

Jen když zebra potká obra
Dupáním to všechno zbabrá
Obr to je čaroděj
Bručí zebro nedupej

Řekne pak abraka dabra
Zebře přebarví se žebra
Stane se z ní oslíček
Co hýká na měsíček

A oslíček potom žebrá
Že by chtěl být zase zebra
Čaroděj se zasměje
Žebra zebře daruje

Pryč utíká trávou zebra
Kudy běží voní ambra
Voní v celé Africe
Když tam zapadá slunce


ZEDNÍK (S4 L13)
1973

Zedníku na lešení
Máš ty se mnou trápení
Když jsem šel okolo
Cosi tě popadlo
Dal ses do nadávání

A hlavně jsi nadával
Že jsem se neostříhal
No a v tom vzrušení
K mému potěšení
Cihlu jsi nesledoval

A ta cihla letěla
Z vejšky a zvesela
Že byl v cestě palec
Předvedl jsi tanec
Až prkna zaduněla

Nebyl to špatný výkon
Způsobil v ulici shon
Sluníčko svítilo
Mně se to líbilo
Poučil jsem se na tom

Že ten, kdo shora křičí
A ostatním poroučí
Tak že jednoho dne
Cosi na něj slétne
Pro zasmání zatančí


ZLÝ KNÍŽE (S1)
podle H. Ch. Andersena
1969

Na cestě směrem co slunce zapadá
S prachem času vítr si pohrává
Na jednom místě kámen stín vrhá
Stín se hlavě zlého knížete podobá

Všichni v kraji vědí, kdo kníže byl
Chtěl zabít Boha, komár ho porazil
Jeho matka byla chudobná
On myslel, že Boha překoná

Padesát let kníže svět dobýval
Tvrdou rukou všechny země ovládal
Mužům domov a matkám děti vzal
Požárem násilí svět plápolal

A jednoho dne vstoupil do chrámu
Kde lidé vzhlíželi k obrazu božímu
Krutě se rozzlobil, kněžím hlavu sťal
A Boha k boji vyzval

Knížeti před bitvou divný sen se zdál
Bůh před ním stál, meč ho nerozťal
Nejrychlejší jezdec byl pomalý
Přesto byl Bůh stále nehybný

Byl ve všem, nikde ho nenašel
Byl listem i větrem, jenž list odnášel
Mocný, že nezved kámen co stvořil
Byl úsvitem, knížete vzbudil

Kníže dal armádě nastoupit
Obzor černým vojskem byl pokryt
Do vzdušných korábů poručil vejít
A rozkázal oblohu útokem vzít

Vtom do ucha mu vlít maličký komár
Do mozku mu jedovaté žihadlo dal
Kníže začal běsnit, strhal si šat
A vojsko se začalo smát


ZTRACENÝ PŘÍBĚH (S4)
hudba Vl. Veit, 2008

Na vlně násilí a touhy po moci
nese se vítězství třídy dělnické
mocní zas mocní jsou a dělník bez pomoci
výsměšně s předvojem vlády rolnické

Přes spáleniště, přes krvavé řeky
buduje revoluce nový lepší svět
zavírá, zabíjí, vězní na roky
ztracený příběh padesátých let

Vše co je soukromé bolševik pohltí
stát vlastní vše a sám patří straně
knihovny rozmetá, kostely rozdrtí
průvod se zastaví až v snědeném krámě

Zničené vesnici tlampače dechovku
radostným pochodem do kroku hrají
stařec si šetrně povolí žárovku
prázdný je chlív a krávy družstevník dojí

Vězněný obchodník, zavřený profesor
tábory násilí, bídy a strachu
víra, že cizina pomstí nás za teror
z měsíce na měsíc čekání krachu

Kněží na uranu, vojáci v okovech
vzpurného básníka korekci léčí
vzdělanost ve zmaru, v marněných životech
a ženy po mužích v chudobě pláčí

Vysoké napětí ve drátech hraničních
zorané pásy a ve hlíně miny
zápisy udání výborů uličních
a tajné úřady na praní špíny

Vrchol všech století lidského vývoje
vrchol a pád, lidskosti konec
dělnické milice fasují náboje
rudé násilí a ďábelský tanec


ZUZANA VE SKALÁCH (N1)
hudba Vl. Veit, 2007

V červnových barvách mléčného rána
Větvemi mává plačtivý vítr
Kapkami deště rozpitá clona
Ve stěnách vlhne prastarý šutr
A duše samotou steskem bolí
Den sčítá klasy se zralých polí

Poledne sluncem po trávě dupe
Prskavky smutku do očí sáhnou
Jiskřivá slza na cestu kape
Světlo se mění, mraky dál táhnou
Výbušná radostná zeleň mládí
Do tance beznohé starce svádí

Zuzana v lázni sundává prsten
Starci se v oku zrcadlí nahá
Na konci touhy trčící osten
Žena se meje na prsa sahá
Vykřiklo do hrudi starce štěstí
Objímá mladičké tělo se lstí

V krajině leží ukrytá žena
Hory a doly zrazují tvary
V pobřežním písku voda je slaná
Tělo je mladé, pohled je starý
Zuzana do dálky krajem lehá
V rozbitých skalách usíná něha

Soumrak své nehty hvězdou si pěstí
Pohladil vítr, k noze mu lehá
Luna skrz mraky pohled si klestí
Se sukně svítí stříbrná noha
Půlnoční láska stařecké hvězdy
S kometou padá, pouští se uzdy


ZVEDNOUT HLAVU VZHŮRU
hudba Vl. Veit, 1976

Zvednout hlavu vzhůru
Neptat se zda můžem
Vždyť je to náš život
Pojďme, tedy půjdem
Nemá už co ztratit
Ten kdo padl ke dnu
Nemá už kde zbloudit
Kdo zabloudil v prázdnu

Kdo naději ztratil
Kdo sčítá jen léta
Kdo se stébla chytil
Na močále světa
Povstaň. Už se zvedni
Není mnoho času
Vše se blíží ke dni
Kdy smrt zvedne kosu

Rozbít ony hradby
Co se kolem zvedly
Aby volným krajem
Zase kroky vedly
Pobít se pro kůži
Začít znovu život
Vždyť jsme lidé zdejší
A život je důvod

Najít onen oheň
Který všechno spálí
Vysmívat se žárem
Který temno svalí
Dostali jsme život
Na kratičkou chvíli
Chvíli plnou náhod
Však abychom žili

Ne abychom ještě
Dříve než jsme vstali
Pro trošičku deště
Louže vyváleli
Zvedni už se bratře
Co jsi krve stejné
Než se brána zavře
A temno tě strhne

Zvedni hlavu vzhůru
Neptej se zda můžeš
Vždyť je to tvůj život
Zvedni se a půjdeš
Zvednout hlavu vzhůru!


ŽÁDOST
1969

Člověku na svět byl přidělen úkol
Ovládnout královnu žádost
Zaset byl oves, přerost ho koukol
Ale úrodou má být spokojenost
Jenže lidé nevidí nad svou hlavou
Jak s poselstvím táhnou mraky oblohou
A Žádost se na nebi posmívá
Že jen blázen slunci zazpívá
Ať se jen samo podívá
Lid Boha k uspokojení má
Nebe svým časem výstražně kývá
Na toho, kdo pýchy věž staví
Staví jen jazyků zmatení

Žádost je máma starostlivá
Svou dceru Pýchu chrání zlostí
Pýcha u lidí modrou krev mívá
V blátě je to krejčí urozenosti
Hlavní role světového drama
Každý státník její korunu má
Pro milence olovo starostí
Krasavicím oprátku závisti
Láska ke svobodě trouchnivá
V putyce zvyku léta prohýřená
Že půjčené vrací už neopláče
K nevědomosti na námluvy chodí
Opláče nebesa ztracená

Žádost nepozná svou nerozumnost
Když rozbila zrcadlo cítění
Mozek bez citu je marnost nad marnost
A cit, to je nebeské myšlení
Neuslyší píseň větrem zpívanou
Že má bitvu s časem prohranou
V činění lidí stále bydlí
Obětuje blátu, ke špíně se modlí
V lenošce hlouposti spokojeně zívá
S penízem lži při placení počítá
Nebe svým časem výstražně kývá
Na toho, kdo pýchy věž staví
Staví jen jazyků zmatení


ŽALM 10 (S2 L13)
podle J. A. Komenského, 1971

Co se to děje, pane Bože náš
V těžký čas našeho pokušení
Stojíš zdaleka, nás zapomínáš
Skryl ses v čase našeho soužení
Jistěže z pýchy bezbožník činí
Velké příkoří chudému bližnímu
Kéž se zlo vrátí zpět do jeho domu

Jen v libůstkách utápí žití své
V lakomství žije, Boha popouzí
V pýše on shání rozkoše nové
Tak mluví, když mezi lid přichází
Žádný Bůh není, občané drazí
V srdci praví: Ach, jak si pevně stojím
Pevně stojím, ničeho se nebojím

Cesty mu nehatí příhody zlé
A v každý čas se mu dobře daří
Ó, vzdáleny jsou od něj soudy tvé
Fouká na nepřátele, ať zuří
V ústech žár lstivé chytrosti víří
Jeho promluvení je zlořečenost
Pod jazykem má trápení a starost

Jako lotr sedí na rozcestí
Skrytý ve vsi číhá na chudého
Jak když se lev krade k své oběti
Právě tak vyhlíží nevinného
V silné své pazoury uchopí ho
Pod svou síťku stahuje shromáždění
V srdci si říká: Vždyť žádný Bůh není

Prý, Hospodine, vše zapomínáš
Prý jsi na věky zakryl svoji tvář
Bože, ukaž, že ještě sílu máš
A bezbožníka v jeho činech vař
A jeho nerozumný život zmař
Proč by měl říkat, že nad tímto krajem
Je to už dávno, co Bůh ztratil zájem

Díváš se do času, Hospodine
Nech ty útisk i bolest spatřuješ
Patříš do času, trest je nemine
Najde sirotek svůj dům až přijdeš
Blízký je čas, kdy k soudu už přijdeš
A souženému zlepšíš život krátký
Přestane vládnout člověk bídný zemský


ŽALM 12 (S2 L13)
podle J. A. Komenského, 1971

Můj pane, přispěj rychle ku pomoci
Na světě zhynula spravedlnost
Vymřeli lidé víru milující
V ústraní dnes živoří upřímnost

Celý den lháti, to na práci mají
Falešnou řečí živí bližního
Falši a lži roušku ctnosti dávají
Řeč jedněch úst ze srdce dvojího

Můj pane, vypleň jazyk velkomluvný
Rty úlisné ať v prach se rozpadnou
Zástupové ať pravdu tvou poznají
Rty úlisné ať víckrát neřeknou

Jazykem mrštným vládnouti umíme
Proto nás každý ve vážnosti má
Úsměvem milým každého přelstíme
Není ve světě jenž by vládnul nám

Pro zhoubu chudých, pro úpění nuzných
Pravici zvednu, praví Hospodin
Kdo má upadnout do osidel hrozných
Toho nyní v bezpečnost postavím

V pravdě jsou čisté tyto řeči Páně
Nemůže stříbro býti čistější
I co je ohněm sedmkrát prohnané
Hliněnou pecí, žárem největším

Ničemní lidé byli povýšeni
Touha po vládě ujídá jim let
Chodí tu vůkol, rozumu nemají
Rázem upadnou jak podťatý květ


ŽEBROTA
1967

Kamení bublá a na řece list
Utek jsem z domova, nemám co jíst
Není to špatný žití si tak víst
Děsí mě ale policajtů hvizd

Paní, dejte malýmu chlapci kousek chleba
Paní, nenechte ho přece takhle stát
Paní, neříkejte, že vám to není třeba
Paní, nestůjte tak, bude se vám smát

Je fakt, že mám hlad a v žaludku křik
Říkají o mně, že jsem příživník
Řeči jsou odedávna, už jsem si zvyk
Použiju zase ten svůj starej trik

Paní, koukněte se, jak mile poulí oči
Paní, přece se s ním nebudete prát
Paní, koukněte, jak po tom jídle skočí
Paní, teď byste měla děkovat

Když jsem se najed, tak potáhnu dál
Dnes jsem to až moc nóbl zahrál
Tak jako já není bohatej král
Až zajdu za roh, ne abych se smál

Paní udiveně hlavou kroutí
Paní ne a ne se tenhle život zdát
Paní, nebojte se, ten se nezhroutí
Ten má z nás ze všech život nejvíc rád


ŽIDLE / TRUHLÁŘ JONÁŠ
1974

Truhlář Jonáš vyvržený
Na okolí uražený
V koutě dílny zachmuřen
Seděl velmi pobouřen

Prázdný jako láhev piva
Co po směně v hutích zbývá
Odložen a využit
Věřil, že už nelze žít

Náhle, jak to střela umí
V jeho hlavě cosi šumí
Tak připadnul na nápad
Vstal a začal hoblovat

Večer ho stih v plné práci
O půlnoci rozžal svíci
A než kohout kokrhal
Svoji práci dokonal

A tak vznikla židle nová
Nad kterou pronesl slova
Budeš židle kouzelná
Chtěl to lid, tak ať to má

Postavil ji do divadla
A když světla v sále zhasla
Židle, jak se smluvily
Pod diváky ucukly

Než se týden sešel s týdnem
Proběhla ta zpráva tiskem
Že vše, co je k sezení
Vyhlásilo vzbouření

Štokrlata, kriminály
Lavičky a meze vstaly
V jednom šiku za židlí
O nadvládu válčili

Lidé pár dní svůj boj vedli
Potom všichni na zem padli
Nenašli nic k sezení
Tak byli poraženi

A od té památné chvíle
Oslavujem svátek židle
Povinně si zapějem
Že se z židle radujem

Poučení z toho plyne
Že když se neštěstí stane
Bezbranné nehledejte
Nic na ně nesvádějte

Bezbranný mocného nese
Co když ho zejtra setřese
Kdo je dneska na koni
Zejtra je pod jabloní


ŽIDLE / TRUHLÁŘ JONÁŠ
1973

Truhlář Jonáš vyvržený
Na okolí uražený
V koutě dílny zachmuřen
Zuřil na svět za oknem

Proč jsem se já, hlupák, snažil
Abych jim v té nouzi radil
Teď si na mne zasedli
Soud proti mně zavedli

A jak takhle pukal vzteky
Smyčku málek kolem kliky
Náhle připad na nápad
Vstal a začal hoblovat

Večer ho stih v plné práci
O půlnoci rum šel vzíti
A než kohout kokrhal
Svoji práci dokonal

A tak vznikla židle nová
Nad kterou pronesl slova
Budeš židle zlovolná
Chtěl to mít, tak ať to má

Než se týden sešel s týdnem
Proběhla ta zpráva tiskem
Že vše, co je k sezení
Vyhlásilo vzbouření

Štokrlata, kriminály
Lavičky a meze vstaly
V jednom šiku za židlí
O nadvládu válčili

Lidé pár dní svůj boj vedli
Do jednoho brzy padli
Nenašli nic k sezení
Tak byli poraženi

Závažná věc z toho plyne
Že když se neštěstí stane
Bezbranné nehledejte
Nic na ně nesvádějte

Bezbranný mocného nese
Co když ho zejtra setřese
Kdo je dneska na koni
Zejtra je pod jabloní


ŽIJEM V DIRAVÉ PLYNOVÉ MASCE
1967

Když k spánku uléhám
Volám dětství ztracené
Neštěstím oplývám
Sny jsou krysy dávené

Stojím na rozcestí
Kde se všichni smát přestali
Vidím spousty bolesti
Vrahové vraždí s radostí
Husiti křižákům
Skvěle to nandali
Krást se dá jen chudákům
Protože sebe neprodali

Vím, co je neštěstí
To jsou lodě topené
Není na světě štěstí
Jsou jen roky ztracené

Vrahům se nůž nezlomí
Kristovi hruď rozbodali
Pro násilí je přítmí
Jsme smrtelníci samí
Rusové těm svinskejm Němcům
Skvěle to nandali
Rusové těm svinskejm Němcům
Válkou válku splatili

Ale co je katastrofa
Proti akustice kostela
Ale co je katastrofa
Proti zlosti žhavé do běla

Co je katastrofa
Proti otců odkazu
A na otce si troufá
Ten, kdo už nedoufá
Ta zkrotí tvou něžnou duši
Nechvátající v rytmu rozkazů
A mládí nic netuší
Váží si otců odkazu

Pevné provazy na šibenicích
Nedobytná pevnost blbosti
Kulky střílené po černoších
A lidi furt choděj s hrdostí

Zlomíš vaz při zakopnutí
Srdce máš dávno zlomené
Smůla tě k mlčení nutí
Tradice mládí ukrátí
Neštěstí na tě civí hluše
Sny jsou krysy dávené
K nebi ti vzlétla duše
A kosti jsou v poušti ztracené

Smutek stráž mi dává
Dal mi věčné soukromí
Co je vlastně lidská sláva
Jsme smrtelníci samí

Vrahům nůž se nezlomí
Žijem v plynové masce
V hrobě je věčné přítmí
Jsme smrtelníci samí
K nebi nám vzlétla duše
Má mozolnaté ruce
Rvem se o více světla
Žijem v diravé plynové masce

Žít pro trochu štěstí
Ale jsou jen roky ztracené
Kdyby se tloustlo z bolesti
Byli bychom sádlo samé

Stojím na rozcestí
Kde revolty hlavy zvedaly
Bojím se lidí tučnejch zlostí
Vrahové vraždí s radostí
Bohové nám smrtelníkům
Skvěle to nandali
Brát se dá jen chudákům
V tomhle si lidi nezadali

Ale co je katastrofa
Proti akustice kostela
Co je katastrofa
Proti zlosti žhavé do běla

Zlomíš si vaz při zakopnutí
Žijem v diravé plynové masce
Není na světě štěstí
A lidi choděj s hrdostí
Zkrotí tvou něžnou duši
Bolí nás ruce od práce
A mládí nic netuší
Žijem v diravé plynové masce


ŽIRAFA A KOMÍN (N2)
hudba Vl. Veit, 2007

Hádala se žirafa
Hádala se s komínem
Ať už tolik nebafá
Že jí čudí pod nosem

Ať si čudí do země
To nikomu nevadí
A ne takhle veřejně
Odkud všechno začudí

Komín čudil pořád dál
Přesto se však zastyděl
Pak žirafě povídal
Že by za to něco chtěl

Ať že vzkáže čápovi
Že by s ním chtěl mluviti
A když ano odpoví
Může na něm bydleti

Z Afriky se vrátil čáp
Byl však velmi namyšlen
Tam že nechce klapy klap
Nabídkou byl pohoršen

Na továrním komíně
Přece bydlet nebudu
Saze by šly do síně
Já nabídku odbudu

Čápová však rozhodla
Ten komín se musí vzít
Čáp než vejce nakladla
Hnízdo musel postavit

Z toho hnízda čápátka
Na žirafu mávají
Že nemají mávátka
Tak zobáčky klapají


ŽIVOT PLNÝ KRÁS
1969

Chtění každý den otvírá dveře dokořán
Touží vejít do těch bezrozměrnejch bran
Je to jakoby ve vzpomínkách
Klesal den bez očí do tmy - hvězdný prach
Nepostižená řeka hvězd nebem protéká
Oku zvyklému na pozemský čas nic neříká
Roztáčí zemi, život, vše kolem nás
Že život je plný krás

V objetí všedního dne není místo pro štěstí
Jedlík touhy pouze tloustne bolestí
Na špalek noci hlavu pokládá
Od katovské sekery stětí spánku očekává
Soud nezasedal, přesto rozsudek vykoná
Ve škrabošce bezvědomí si nás odvléká
Pustota všednosti a ztracený čas
Zbytečnost slov je prostřená mísa pro nás
Stvořitel zbytečnost zapomněl zakázat
A ta umí z krátkých minut roky sešívat
A na ubrusu líných šije písmo
Že život je plný krás

Jak málo nám už z našeho koláče zbývá
Drobty letmých polibků hladovějící sbírá
Ještě tak ale najít cestu ke kráse
Ale též člověk sám před sebou měnou cení se
Ten letní den, kdy je štědrá každá minuta
Jak století generacím, tak rozdává
To, co se neměří, to, co se rozplyne
Co koš marnosti vzpomínkou nepojme
Neschopen přeplout ale řeku paměti
Lovím do svých sítí ryby marnosti
A slabou vůli omlouvám řečí
Že život je plný krás

Jen chvíle prvního setkání, prvního úžasu
A pak poznání, že potkávám jen svou podobu
Na druhých objevuji, co dávno na sobě znám
První chvíle, trochu světla a potom zas jen tma
Ale světlo poznání je nesrovnatelné
Do nádoby chápání se nevejde
Divná harmonie slov, barev, tónů
Nezjistitelná, divná cesta zpátky domů
Dojem, že tou nadějí srdce tluče
Duši nadějí osvětluje toto slunce
Teď zatím prší černá slova, říkaj
Že život je plný krás


ŽIVOT TĚ NAUČÍ (S6 M2 M3 R1)
hudba Vl. Veit, 1967

Když ses narodil, jó toho štěstí
Pláč matky a otcův smích
A příbuzní
A sláva křtin
Narodil ses proto abys žil
Pak ve školce
Mezi hejnem slonů
Říkali, že země se točí
Přijdeš na to sám
Život tě naučí

Ve škole řekli Musíš prospívat
Jinak se v životě neuplatníš
A ty jim věříš
Máš rodiče rád
Ale co seš zač, ví tvůj kamarád
Jen za vysvědčení
Tě rodiče chválí
Závidíš dospělým, chceš být starší
Počítáš s tím, že
Život tě naučí

Vypad jsi ze školy a poznal co je fajn
Na mejdanech holky, hm hm
Otvírá se svět knih
Už jseš skoro muž
Právě jsi nejlepší léta stih
Teď ses zamiloval
Blázníš po tom žít
Teď z vojny se vracíš
Chceš být mladší
Ale hledej co není
Život tě naučí

Vrátil ses z vojny a seš hotovej chlap
Umíš se za zády smát, lhát jakoby nic
Jakoby žít
S penězma žít, jakoby žít
A nakonec co víš
Kam svou hlavu dáš
Čekáš na zázrak
Čas tě jak kámen tlačí
Tu štafetu dáš dětem
Život je naučí