PÍSŇOVÉ AKVARELY JAROSLAVA HUTKY

Je zvláštní, kolik podružných, zbytečných, nepodstatných věcí novináři denně zaznamenávají a popisují, kolik nesmyslů čteme, vidíme či slyšíme. Často nám při tom unikají věci důležité, podstatné, ty, které přetrvávají. Kolik autorů z těch, kteří před nedávnem s často až bulvární mimoběžností psali o Jaroslavu Hutkovi jako o „vyhaslém písničkáři“ zaznamenalo, že mimo jiné již deset let připravuje rozsáhlou edici svých starších nahrávek s názvem Samopal, že vydal podstatnou knihu básní Koryta krve, že stále pokračuje v psaní svých fejetonů a že nyní „samopalně“ vydal zcela nové, podstatné, zásadní CD Zuzana ve skalách s podtitulem Akvarely? Rád bych si přečetl podnětné zamyšlení nad rozsáhlou řadou Hutkových CD, nad jeho staršími písněmi a texty, zajímalo by mne srovnání jeho tvorby předexilové a exilové. Kdo postřehl, že Jaroslav Hutka za čtyřicet let svého písničkaření nikdy nevydal LP desku či CD se svými novými písněmi, vždy jen alba se starším repertoárem? Ocenil někdo mimořádně dramaturgicky i interpretačně zdařilé CD Pravděpodobné vzdálenosti, které Hutka nahrál s Radimem Hladíkem v roce 1994? Poukázal někdo na snad vůbec nejzdařilejší pokus folkového písničkáře o spolupráci s doprovodnou kapelou na LP s lidovými písněmi Vyjdi slunko, které Hutka nahrál v Delftu na podzim 1987? Položil někdo Jaroslavu Hutkovi otázku, proč po dobu dlouhých patnácti let nepsal nové písně? Pokusil se někdo pochopit toto období Hutkovy tvorby z jeho básnických textů Hořký déšť či Cesta k prameni? Je tohoho velmi mnoho, co Jaroslavu Hutkovi dlužíme.

Jeho CD Zuzana ve skalách, vůbec první, které pro posluchače přináší překvapení v podobě nového, neznámeho repertoáru, je důležité hned z několika důvodů. Především jsou na něm nahrány úplně nové písně s texty vzniklými v posledních dvou letech. Po patnácti letech postavil Jaroslav Hutka svůj albový i koncertní repertoár ze zcela nových písní. Další důležitou věcí je neobyčejně šťastné setkání textaře a interpreta Jaroslava Hutky se skladatelem Vladimírem Veitem – s nímž první písně napsal již v roce 1966 a který je i autorem melodie Hutkových klíčových Pravděpodobných vzdáleností. Veit je mimořádný skladatel, dalo by se bez nadsázky říct „hit-maker“ (jako se to psalo i o Mejlovi Hlavsovi). Jsem přesvědčen, že kdyby si jeho pop-folkového CD Ještě to neskončilo, též vydaného „samopalně“, všimli šikovní dramaturgové, z jeho milostného duetu Dnes v noci poprvé by v podání Karla Gotta a Lucie Bílé mohl být středoproudý hit první velikosti. Na Zuzaně ve skalách Veit kongeniálně souzní s duchem Hutkových textů, přičemž například v písni Sudety, nejpůsobivější skladbě alba, dosahuje monumentálnosti, při níž posluchače až mrazí. Důležitý je na Zuzaně ve skalách i nový způsob, jímž Hutka své písně pojímá: nikoli již jako epické příběhy s pointou (jak je známe třeba z písně Kamna) či písňová sdělení naléhavé myšlenky či pocitu (Litvínov, Moderní doba), ale jako mnohobarevnou písňovou plochu, jako obraz, jako skutečný písňový akvarel. To je u Hutky zcela nové a zasloužilo by si to samostatnou srovnávací studii. Hutka získal pro píseň nový rozměr, dokázal své cítění osudově-dějinné spojit s cítěním vizuálním, malířským. Tomu přizpůsobil i hru na kytaru, pro své písně zcela novou, hru, která nepodbarvuje slovní sdělení, ale svou uvolněností se účastní vytváření výsledné zvukově-vizuální plochy.

Šestnáct nových textů, které máme možnost na Zuzaně ve skalách slyšet, představuje v Hutkově psaní obrovský skok do nového básnického prostoru. Jako by se prožitek oněch patnácti svobodných, ale textařsky dosud nezhodnocených let promítl do nového způsobu psaní, ale i vidění a prožívání. Hutka potřebuje kolem sebe nejen cítit a vidět, ale doslova hmatat přírodu, která dává lidskému existenciálnímu bloudění pevné pozadí. „Otázky bez konce ztrácí se v oblacích / Příroda odpověď bohatstvím skrývá,“ zpívá v klíčové písni Letní den. Hutka hluboce prožívá jak letní den, tak bouři, podzim (ve stejnojmenných písních), působivý text dokáže vykouzlit ze starého stromoví: „V prastarém stromoví, kde se les nepohne / Jen ranní paprsek v korunách hledá / Kde sen se zapomněl, dřív než se rozhodne / Že znovu v hnilobu tichounce sedá“. Klíčová je pro Hutku též voda, ať už jako Déšť, který živí (název písně), jako Mrholení či jako „měkkost vodní tříště“ (v písni V korytu potoka). Hutka vy svých nových textech především vidí světlo, duhu, kámen, skálu, stromy, starý dům. Tyto jednotlivosti však nechápe v jejich oddělenosti či roztříštěnosti, ale spojuje je v celek, kterým je pro člověka krajina. Krajina jako prostor života v jeho tělesnosti, jako hliněná, pevná, hmotná, skalnatá půda, po níž musíme jít od narození k smrti. Krajina jako prostor života i jako hrob. Není pochyb, že čtyřicetileté soužití s moravskou a českou lidovou písní, které se Hutkovi stalo součástí jeho krevního oběhu, samozřejmostí, s kterou dýchá, se neobyčejně šťastně otisklo do jeho nových textů, které svým existenciálním účinem místy dosahují působivosti těchto několik staletí starých básnických pokladů.

        Jan Šulc