Kopáním do nesprávných vrat nelze nic změnit
Daniel STROŽ

Oslavy čtrnáctého výročí listopadového převratu nevyšly tak, jak si je představovali čeští političtí nedovzdělanci, kteří toho o demokracii a svobodě či lidských právech sice každodenně hodně nažvaní, ale když se mají začít naplňovat v praxi, přecházejí k nejnemožnějším úskokům a jsou náhle argumentačně v koncích. Právě proto byli také tolik zděšeni tím, že na počest údajně "lepší dnešní doby" nedošlo k nějakému výraznějšímu davovému juchání, ke kterému nenapomohla ani předem rozjetá mediální mašinerie, jejímž hlavním obsahem bylo strašit občany před stoupajícími komunistickými preferencemi. S naprostým fiaskem se totiž setkaly agresivní výzvy lžinovinářů v česky tištěných denících a časopisech, vlastněných převážně německými ultrakonzervativci: až příliš často se odtud nezakrytě šířily imnohé ohavnosti, připomínající zdaleka nejenom starším lidem mezi námi předválečné kolaborantství a protektorátní časy. Skutečný stav veřejného mínění pak ozřejmil fakt, že strhnout se dal těmito mnohdy doslova fašistoidními výplody nakonec jen malý hlouček nejubožejší společenské sedliny, který přišel rozzuřeně kopat o svátečním pondělí navečer do zavřených vrat budovy ÚV KSČM. O tom, že zasévání nenávisti k dnešním komunistům nemá u nás žádnou širší podporu, přesvědčila následovně iúterní (prý hudební) akce organizátorů petice "S komunisty se nemluví" v hale bývalého strojírenského gigantu ČKD. Tam, kde dříve tisícovky pracujících mívaly zajištěnou práci i přiměřenou odměnu za ni, brojili bezúspěšně někteří muzikanti v čele s asociály Třešňákem a Hutkou (v exilu oba přežívali z nejrůznějších podpor a nikdy nikde nebyli zaměstnáni) proti politice strany, která jako jediná - a po žalostném selhání ČSSD i poslední - zastupuje v této zemi řadové občany, ocitající se dnes v poměrech, které si před čtrnácti lety neuměli v tom nejhorším snu představit. Namísto, aby všichni antikomunismem nepříčetně posedlí pseudodemokraté začali spěšně analyzovat příčiny, které vedou již každého čtvrtého voliče k tomu, že zvažuje odevzdat hlas KSČM, zmáhají se pouze na sprosté nadávky a zcela v rozporu s parlamentním uspořádáním v republice požadují i její zrušení. V Mf Dnes (19. 11. 2003) se dokonce i pravičácký novinář Bartoníček pozastavil nad tím, že místopředseda Senátu Jan Ruml, který se do haly někdejší ČKD dostavil jako jediný z politiků, vyřvával (prý za popíjení piva a pohupování se do rytmu muziky) cosi o "porušování zákonů ze strany KSČM", aniž by to byl jediným slovem doložil. Novinář ovšem nechápe, že Ruml vlastně nic dokládat ani nemusí, neboť lidé nezapomínají na jeho všeobecně známé a kompromitující patolízalství vůči sudeťákům, odporující oficiálně sdělovaným postojům vlády. Ještě trapněji v Bartoníčkově článku potom zapůsobilo popisované zklamání návštěvníků z nepřítomnosti exprezidenta Havla, který v tutéž dobu raději někde přebíral jakousi "další z řady cen", což měl za důležitější. Mnoha občanům přitom jistě v myslích vytanulo, že stejně paradoxně ve chvílích, kdy pouhých pár dnů předtím v irském Dublinu dostával titul "velvyslance svědomí", řešila česká policie trojnásobnou bestiální vraždu, vykonanou jednou z tisíců zločineckých zrůd, kterým v roce 1990 zrušil výkon trestu šílenou amnestií. Opravdu již jen hlupáci anebo lidé prosáklí zlem mohou neprohlédnout lež a špínu, s jejíž pomocí je KSČM obviňována, a to třeba - není-li k ruce něco vhodnějšího - i ze zhanobování popřevratových pomníků. Většině obyvatel naštěstí naproti tomu došlo, že jde jen o pokusy odpoutat pozornost od tristní současnosti, v níž kvůli dobrému bydlu několika zazobanců musí ostatní strádat, a proto takto mrzačenou demokracii odmítají. Kopání do vrat si zasluhují výhradně ti, jejichž vinou byl zničen kdysi vyspělý stát, v němž se teď lidé ze zoufalství a chudoby buď vůbec nerodí, nebo se běžně upalují a končí i jinými sebevraždami v míře, pro kterou není v národní historii srovnání.

Haló noviny, 2003-11-21