OBJEDNÁVKY
  SAMOPAL REVUE č. 8

  1. 12. 2002


  Takže se zdá, že do letošních vánoc zvládnu ještě jeden Samopal. Jmenuje se ADAM A EVA a jsou to moravské lidové balady. Na kytaru mě doprovází Radim Hladík a nahrávky pocházejí z různých koncertů mezi roky 1976 - 1993. Je to Fosil 12, čímž se celá řada stává konečně souvislou.

  LIDOVÁ PÍSEŇ

  Dohodnout se na tom, co je vlastně lidová píseň, je těžké. Obecně jde o pocit, že to bude nejspíš píseň, kterou všichni znají a jsou schopni zazpívat. Občas se sám dozvím, že některá moje píseň "zlidověla", tedy že si ji lidi zpívají a třeba ani nevědí, že je ode mne. Když se píseň vydá na svou vlastní samostatnou cestu a nechá autora doma v anonymitě, stává se z ní nejspíš lidová píseň.
  Tohle se také posledních dvě stě let děje, totiž to, že některá píseň se stane "populární" mezi populací. Když přeložíme slovo "populární" do češtiny, tak jsme zase u slova "lidový". Za poslední dvě staletí existuje nesmírné množství sbírek a sbíreček všelijakých "národních" či "lidových" písní, které ale také velmi cíleně na zlidovění lidového a znárodnění národního pracovaly. Je to většinou změť písní částečně přežvejkaných z "velkých" starších sbírek, částečně jsou to umělé písně skládané záměrně v "lidovém" stylu a částečně jsou to pozdní sběry toho, co se na vesnice už dostalo koloběhem písní rozhýbaným uměle obrozenci a vlastenci.
  Většinou se jedná o poněkud kýčovou vlasteneckou veteš, která buď už úplně zapadla a nebo se stala utahaným cimbálovým koloritem nebo vývozním artiklem různých souborů lidových písní a tanců. Umělecky a obsahově to je o ničem, ale tolerujeme to s pocitem, že v tom bude asi nějaká ta národní tradice, a tak bychom to neměli urážet a odmítat.
  Jelikož jsem z Moravy, tak jsem na základní škole schytal nepočítaně lidových písní a tanců, a musím se upřímně přiznat, že jsem to velmi nesnášel a neměl rád. Cítil jsem v tom jen ten pokrytecký komunistický optimismus, který celou tuhle "lidovou tradici" v padesátých letech strašidelně oživil. Dokonce se v tu dobu začaly skládat "nové" lidové písně a dokonce v dialektu. Jako třeba:

Vstavaj Jano hore
na baňu klopajů
ak něskoro prijděš
fárat ti nědajů.

Něskoro som prišel
fárat mi nědali
ještě ma hutmansků
paliců vyhnali.

Počkejtě vy páni
však prijde čas na vás, …něco, že i my poženeme vás.
Konec jsem už zapomněl.

  Tu píseň si pamatuju z rádia na Bouzově, kam jsme byli v roce 1952 násilně vystěhováni jako kapitalisti. Ostatním příbuzným zase sebrali pole a některé i zavřeli. Čas to byl ponurý, ale v rádiu od rána do večera zněl optimistický folklór, a i když mi táhlo teprve na první třídu, jaksi pocitově se ve mně poskládalo, co kam patří. A pozdější povinné hopsání v krojích a zpívání v různých lidových souborech tomu už nepomohly. Lidová píseň byl pro mne pouhý komunistický opruz, a když jsem v patnácti slyšel první rock an´roll, bylo mi jasné, jaká muzika mě zajímá.
  V patnácti jsem odešel do Prahy na výtvarnou školu. Vpadl jsem do prostředí, které mi vyhovovalo. Pak jsem se vzbouřil a ze školy odešel, Vláďa Veit mě přemluvil vzít si do ruky kytaru, já si napsal své Pravděpodobné vzdálenosti a bylo mi docela jasno, kam jdu dál. Lidová píseň se ve mně uložila někam vedle procesu se Slánským.

  RUSOVÉ A SUŠIL

  V srpnu 1968 nás díky blbé vládě přepadli Rusové. Jistěže nás okupovali hlavně z důvodu, abychom jim nefrnkli zpět do Evropy, ale kdyby jim tehdejší vláda dala najevo, že si to nenecháme líbit, rozmysleli by si to. Okupace začala tím, že v první minutě v centru země a Prahy byla zajata ona blbá vláda a odvezena do Moskvy. Já myslím, že za vlastizradu by měli být in memoriam souzeni Dubček se Svobodou, ale to jen na okraj.
  Rusové zde byli s plnou tankovní parádou a první týdny v kruhu mých beatnických přátel nastala jakási diskuse o národní existenci. Do té chvíle by to mladé vlasatce nenapadlo. A někdy v tom čase mi přinesl Hvězdoň Cigner tlustou knížku, která se jmenovala odporně: Moravské národní písně - František Sušil. Na obálce byla nějaká opentličkovaná camprlína od Svolinského.
  Knihu jsem neotevřel několik týdnů a pak jsem do ní nahlédl spíš z důkladnosti než ze zájmu. Hvězdoň si ji půjčil z knihovny Filmového symfonického orchestru a měl ji také vrátit.
  Sbírka začíná baladou o svatém Vavřínovi. "Peče se děťátko jak ryba." Četl jsem si texty dál, a jelikož mi to ničím "lidové písně" nepřipomínalo, nějak jsem spíš nabyl dojmu, že to bude zase nějaký ten obrozenecký podvrh. Mám za to, že to byl kunsthistorik Mojmír Horyna, který mi tehdy řekl, že možná celé obrození byl podvrh, ale Sušil určitě ne.
  Hvězdoň tedy knihu nevrátil, já si v ní trochu listoval, četl a přehrával notičky a čím dál více tomu nerozuměl. S Kalandrou jsme z toho vytáhli několik veselých písní, s Hladíkem jsem na jaře 1969 zahrál na jevišti párkrát Svatého Vavřína a Hvězdoň mi do toho básnil, jak Janáček celou svou moderní muziku postavil na lidové písni. Takže jsem se rozhodl, že si v tom udělám jasno a v létě 1969 jsem odjel na tři měsíce na Moravu ke svému devadesátiletému dědovi. Vzal jsem s sebou jen kytaru a tuhle sbírku. Tedy jela se mnou ještě moje tehdejší žena a básnířka Zorka Růžová.

  MORAVSKÁ ATLANTIDA

  Sušilova sbírka mi začínala být záhadou a trochu jsem doufal, že k ní najdu klíč přes bystrého dědu, ale ten ve svých devadesáti byl bohužel na tuto sbírku příliš mladý. I když bydlel v zapadlé vesnici, tak ani v něm, ani ve vesnici už nic z nějaké lidové kultury nezůstalo. Sušil začal sbírat 1824 a zemřel 1868. Jeho sbírka má přes dva a půl tisíce titulů, a objevil jsem jen tři písně, které jsem znal.
  Jelikož celá společnost byla ruskou okupací a jejím prvním neúspěchem velmi rozjitřena, bylo otevřeno na všech úrovních i mnoho mystických otázek. Rázem všechny okultní nauky byly velmi populární, jak to halt v takových vzrušených chvílích bývá, takže i já jsem měl pocit, že jsem narazil na jakousi tajemnou kulturní Atlantidu, skrytou pod blbým a vlastně nevhodným názvem: Moravské národní písně.
  Na chátrající a romantickou půdu bývalého dědova statku jsem si vytáhl stůl, židli a postel, a když jsem ráno vstal, tak jsem si sedl ke sbírce a píseň po písni si přehrával a přezpívával. Když už jsem byl z toho pitomej, tak jsem coural po hlubokých lesích, strmých kopečcích nebo si něco vyřezával v jiném koutě toho rozsáhlého chátrajícího statku a nějak se snažil to vše vstřebat.
  Z dědy jsem alespoň tahal rozumy, jak vypadal vesnický život na přelomu devatenáctého a dvacátého století v tomto primitivním a zapomenutém kraji mezi Moravskou Třebovou a Mohelnicí. Život tvrdý, teskný a bezvýchodný, který nijak nepotvrzoval romantické představy o lidu a národu.
  Atlantidu jsem ale objevil. Monumentální sbírku primitivního umění, která svědčila o životě tvrdém, teskném a bezvýchodném. Ztracenou Atlantidu vlastní kultury.
  V té chvíli jsem tomu naprosto nerozuměl - jak to, že to nejpodstatnější z lidové písně obrozeneckým filtrem neprošlo? A jelikož "národní obrození" je tabuizováno jako ten nejúžasnější výkon posvátné národní krávy, vedoucí dokonce k "národní samostatnosti", trvalo mi několik desetiletí, než jsem si v tom udělal pořádek. Že totiž obrozenci v tom svém pomateném vlasteneckém nadšení onu "národní" kulturu nejen poškodili a zdeformovali, ale přispěli i největší měrou k tomu, že se tradice přerušila. Ve století pseudostylů ovšem pro ně nebyl problém vytvořit jinou "lidovou" pseudotradici.
  Jenže devatenácté století a jeho blbost dodatečně zrušit nejde, my můžeme na to jen pohlédnout poněkud střízlivějším okem a vyhnout se tak různým pastem, které toto století ještě dodnes na nás líčí.

  NEVĚDOMÍ A LID

  V 18. století došla německá filosofie ke dvěma velkým objevům. Objevili lid a národ. Ale ne pouze ve smyslu, že lid je ta sociálně a ekonomicky nejnižší vrstva, ta neurozená, a národ jakási skupina lidí žijících v hranicích nějakého panovníka a nebo mluvící svým jazykem, eventuelně nářečím či dialektem. Do té doby pojmy lid a národ sice nějak existovaly, ale nebyly příliš komplikované a principielně se tím nikdo moc nezabýval.
  Říká se, že dvousetletá anglo-francouzská válka začla jako válka panovníků a skončila jako válka národů. Husiti měli také jakési potíže s těmi, co mluvili německy či jinak a nechtěli chápat jejich přesvědčení. Lid se občas lokálně bouřil atd.
  Ale němečtí filosofové tyto nové pojmy, lid a národ, také nechytili zcela ze vzduchoprázdna. Byl zde předtím velmi dramatický vývoj celé Evropy, protestantismus, osvícenství, francouzská revoluce, anglický vývoj parlamentarismu, habsburská pokrokovost…nejsem historik ani filosof, abych to uměl všechno logicky poskládat, ale do devatenáctého století už vstupujeme s těmi zvláštními pojmy, kterými jsou lid a národ. Pojmy téměř mystické a pro romantickou dobu naprosto zásadní. Sigmund Freud objevuje jako zdroj našeho vědomí tajemnou a rozsáhlou oblast nevědomí a analogicky přistupuje 19. století k existenci lidu a národa.
  Co z těchto pojmů nakonec udělali komunisti, nacisti a fašisti, netřeba dokládat. Do této úvahy by bylo pouze zajímavé to, jak zneužili a překroutili to, čemu říkáme lidové umění. Hitlerovy a Stalinovy záliby v lidových krojích, zpěvech a tancích. Ale v těch optimistických a radostných.
  Do 18. století se nikdo nezabýval tím, co si zpívají a vyprávějí negramotní burani na vesnicích, takže to nevíme. Mluvit o stavu lidové kultury ve středověku je čirá spekulace. Ty, kteří by to byli schopni zaznamenat, to nezajímalo, nic jim to neříkalo. Teprve objev, že lidová kultura je cosi jako naše společenské podvědomí či nevědomí, pohnul s intelektuály, kteří se vydali romanticky pátrat po vesnicích po našem vlastním původu.
  Ale nedá se zase říct, že by hledali lidovou kulturu jako takovou. Fakticky hledali motivaci ke svému zbloudilému smyslu žití, hledali tedy selektivně a tak trochu už předem věděli, co chtějí najít. Devatenácté století se ocitlo v jakýchsi rozsáhlých stojatých špinavých vodách dezorientace, a tak se rozhodlo hledat čisté prameny a nějak uvěřilo, že se nacházejí u negramotů na vesnicích. Hledali "lid" jako základ společenské, tedy i "národní" existence. A byli okouzleni svými objevy, pochopili je po svém a tak s nimi i nakládali.
  Možnost, že by se ono "kolektivní" negramotné vědomí snažilo vyjadřovat život jedince a smysl či nesmysl jeho existence, si nepřipustili. Primitivní vesnická kultura byla zahrnuta pouze do jakéhosi národního úsilí, jehož vykladači se stali právě tito obrozenečtí intelektuálové. Vzniklo jednoduché vlastenčení, které parazitovalo na primitivním umění, začalo ho vylepšovat a kultivovat, až ho nakonec přizpůsobilo obrazu svému a tím zcela zničilo.

  ADAM A EVA

  Tohle samopalnické CD jsem nazval podle této balady. Adam a Eva. Ale musím se přiznat, že mi dlouho trvalo, než jsem tuto baladu skutečně pochopil. Největší boj v sobě vedeme s předsudky, které pocházejí z výchovy a toho nejrannějšího vzdělání. Ten boj je těžký proto, protože bojujeme se sebou samými, tedy s věcmi, které jsme si osvojili jako vlastní. To, že negramotové nemusí být hloupí a že umí velmi jednoduchými prostředky řešit problémy filosofické a existencionální, mi nedocházelo. Zpočátku mě ty balady okouzlovaly spíše esteticky. Nezvyklými obrazy a nezvyklým dějem. A zvláštní nebojácností v tématech. Jak holubi ohlodávají oběšence, jak se peče děťátko jak ryba, jak Pánbů chodí po poli a hledá hospodu, jak čerstvě narozený Ježíšek chce matičce upéct rybičku z Dunaje, jak šohaj sleduje sebevraždu své holky, jak matka vykousne svému mininku tvářičku, jak v bílém kamínku na cestě je vidět celé boží nebe, a nad vším ten podivný a nekonečný stesk a melancholie a k tomu ty divné melodie, které se nedají snadno chytit do nějaké harmonie.
  Po třech intenzivních měsících mezi zapadlými kopečky u dědy jsem měl sbírku poznanou a pochopenou, myslel jsem si. Publiku sice tyhle balady moc neseděly, ale tím jsem se nezabýval. Pouze jak jsem ty balady tak rok od roku zpíval, některá z nich mi najednou došla, jaksi rozkvetla. Umět takovou píseň nazpaměť a zpívat ji s porozuměním ještě vůbec neznamená, že ji člověk pochopil. Je to sice divné, když používá tak jednoduché vyjadřovací prostředky, ale to nejspíš souvisí s přerušenou tradicí, že nám zcela uniká myšlení tamtěch našich dávných předků.
  Píseň ADAM A EVA mi došla až v Holandsku díky holandskému překladu. Gertu Helmerovi, který byl naprosto geniální překladatel do toho podivného jazyka, jsem baladu pečlivě řádek po řádku vysvětlil a nebylo v čem se splést, píseň je naprosto jasná. Gert ji podle toho přeložil, a jelikož je Holanďan, vylezla mu z toho píseň moralistická a vyčítavá. Eva to zblbla a Adam to odskákal. Zpíval jsem si ten překlad pořád dokola a nějak jsem se s tím nemohl srovnat, přestože byl vlastně správně. Byla v něm jiná atmosféra, která to všechno dávala do jiné souvislosti. Pak jsem si to přezpíval česky a najednou mi došla celá ta rafinovanost zdánlivě jednoduchého příběhu. Z ráje pěkného města vyhodí Evu, protože už ji tam dobře znají, ale v tom okamžiku příběh přechází na Adama. Je také mimo ráj a musí makat a strašně se mu stýská, takže Evě vyčte její pitomost, že skočila na špek hadovi. Tak to má i biblickou logiku, protože tam je Eva ta mrcha, co všechno zavinila. Tou výčitkou by mohla píseň končit a my bychom si to už podle bible domysleli. Jenže najednou Adam říká, že na něj z toho padl smutek, z toho jejího maléru. Přestává soudit a začíná si uvědomovat. Místo spravedlivého a pochopitelného hněvu na něj padne stesk. Je mu jí líto, popadne ho soucit a najednou se s tou baladou stane cosi velmi nečekaného:

Nechtěl jsem tě zarmoutit
Šel jsem též jabko zkusit

  Na rozdíl od bible on nebyl v této písni Evou sveden. Byl čistý a nevinný jako lilie, ale soucit ho přivedl k rozhodnutí. Šel k zakázanému stromu, urval jabko a kousnul si. Udělal to ze svého svobodného rozhodnutí, bez hada, bez Boha, bez touhy, jen pro soucit a vlastně z lásky k té svojí Evě.
  Už nevím u kterého Řeka, snad Epiktéta, jsem to četl, a Patočka se tím také zabývá. Že když se jednou stane člověk svobodným, tak už není cesty zpět, je to vyhnání. Snad ze stáda, snad z nevědomosti. Je to vyhnání do samoty být sám sebou a sám za sebe odpovídat. Existencionálně je to záležitost velmi teskná, ale zároveň znamená docela zábavnou věc: že jsem a že jsem to já. A že mám schopnost ne pouze reagovat, ale se i rozhodovat. A to už za to vyhnání z ráje stojí. Tak jsem to Gertovi takhle vysvětlil a ten se docela vykulil:
  "Ale to je pak i základní problém naší současné civilizace. Jak k tomu ti Moravané došli?"
  "To nebyli žádní Moravané," odpověděl jsem, "to byli normální lidi."

  SUŠIL A ERBEN

  Nějak to nevypadá, že by se mi sem ještě vešlo srovnání těchto dvou současných a téměř stejně obsáhlých sbírek. Jedná se totiž o dva rozdílné typy písní. Erbenova sbírka je plná "instrumentálních" písní, kdy melodii už tvoří nebo ovlivňují nástroje a slovo se už jen nějak "lepí" na melodii, jak je to v současné pop kultuře. Na téměř tři tisíce titulů má Erben pouze sedm set melodií, a na jednu melodii se může zpívat také dvanáct různých textů. Naprostá většina melodií je durových a balad je tam snad jen patnáct a ještě povětšinou zábavných. To jsou ty "lidové" písně, které každý zpívá a chce zpívat.
  U Sušila je to všechno obráceně. Jedná se o písně povětšinou "vokální", kde napřed vzniká slovní sdělení a to je podporováno nějakou melodií bez doprovodu nástroje. Každý text má svou vlastní melodii a těch durových je tam sotva několik procent. Zato těch molových je tam neuvěřitelná škála, přes starořecké až po neurčitelné. A co je nejdůležitější, a tím bych se vrátil k začátku, nejedná se o typ "populárních" písní, který by každý mohl nebo chtěl zpívat a které by se nějak snadno šířily. Jedná se většinou o jakýsi lokální majetek, který se dědil na stejném místě z generace na generaci a své místo nerad opouštěl. Sušilovi se zřejmě podařilo zachytit ještě konec jakési kmenové kultury, kdy píseň byla spíš majetkem než zábavou a patřila k území jako nářečí a jeho akcent. Zbytek se pokusím napsat v bukletu strčeném do cédéčka.


FOSIL 12 - HUTKA&HLADÍK - ADAM A EVA
1976-1993

01. ADAM A EVA (lidová) 5:21
02. SEBEVRAHYNĚ (lidová) 3:24
03. MICHÁLEK (lidová) 5:40
04. SVATÝ LUKÁŠ (lidová) 6:53
05. KOUPIL JSEM SI POLE (lidová) 3:02
06. HRAJTE, ŽE MI HRAJTE (lidová) 3:06
07. SVATÝ VALENTÝN (lidová) 3:31
08. MILÝ S MILOU (lidová) 5:08
09. LAZAR A BOHÁČ (lidová) 4:18
10. SESTRA (lidová) 8:13
11. KDO TO CHODÍ (lidová) 7:45
12. DIVOKÁ KAČENKA (lidová) 4:08
13. VERBOVALI JANKA (lidová) 4:05
      total 65:07

Ostatní vydané samopaly je možné objednávat e-mailem na adrese jaroslav@hutka.cz