MAGAZÍNY FOSIL

Život se mi od začátku letošního léta převalil přes dvojí stěhování, bytu i ateliéru, přes prázdniny v jižní Evropě s divným počasím, s návratem do mocných a nikým nečekaných povodní, a nástupem naší Elišky do první třídy.
To všechno už si ale našlo svou cestu. Jediné, co mě teď ještě uvádí do nejistoty je, že od června do příštího února je v Česku příliš mnoho voleb, a mimo dvou třetin ne tak důležitého senátu se všechno mění. Parlament, takže vláda, všechna místní zastupitelstva i prezident, a s takto rozdanými kartami na několik let dopředu ještě polezeme do větší změny, kterou bude vpuštění do Evropské unie.

KLÍČE A JEJICH DOCINKÁNÍ

Fakt je, že tohle území, které se před desíti lety stalo nechtěně Českou republikou, se přece jen za těch dlouhých třináct let od převratu už viditelně vysvléklo z toho šedivého a odporného bolševického kabátu. A i přes všechno to privatizační tunelování jsme se postavili hospodářsky na nějaké celkem stabilní nohy a příšerně podhodnocená koruna, která nás tak hloupě izolovala od civilizovaného světa, se začíná přibližovat pozvolna ceně, která pro nás obyvatele už není tak ponižující.
Je možné, že dlouhé čekání na viditelnou změnu se teď konečně naplní a my bychom mohli mít možnost se zastavit a zjistit stav věcí, do kterých jsme se vyvinuli.
Do života vstupuje nová generace a generace prasohlavů konečně odešla. Domy byly opraveny, sklepy zabydleny, střechy nově položeny a mnoho lidí už se pevně zakotvilo. Takže i já si už musím pospíšit se svým fosilním projektem, abych si také udělal čas na pokračování v současnosti, neboť teď už je jisté, že bude. Zatím jsme se jen ohlíželi po jakýchsi nedocinkaných klíčích. Je nejapné si přiznávat, že jsme cinkali v doufání, že někdo jiný nám zámky za nás odemknul.

LID A NÁROD

Samotnému se mi zdá teď poněkud úsměvné, jakou mám radost z tohoto nového samopalnického cédéčka, které jsem nazval POSÍLÁM TI. Mám pocit skutečného vydavatelského počinu. Za celý život, ať šlo o desku nebo knížku, jsem měl vždycky nepříjemný pocit, že je to pozdě, že to mělo být nějak jinak, že je to nefér a že je to málo.
Objektivně bych měl mít důvod u těchto čtvrt století starých písní i nahrávek cítit totéž. Většina z těchto písní nebyla nikdy nijak uveřejněna a některé z nich, když jsem je napsal, tak jsem je párkrát zahrál a pak už se k nim nikdy nevrátil, neboť jsem je cítil jako příliš soukromé, a přednost dostaly jiné písně. Bylo to dáno dobou a bojem o vlastní přežití. Přežití před sebou, před publikem, před bolševikem, ale i před věcí, která byla ze všeho nejtěžší: dělat umění.
O tom se špatně mluví. Je to něco mezi mnou a Pánembohem či jeho některými nepadlými anděly. Být básníkem, ale nevychloubat se. Jít do všech hloubek, ale neodcizit se. Vzít na sebe všechnu váhu světa, ale předat ji tak, že to nikdo neprožije jako závaží.
Pokud svět a život pocítíme jako hodnotu, mám vyhlédnuté místo, o které bych usiloval. Vybudovat takovému světu svůj zrcadlový sál.
Za bolševika se to tak trochu dařilo. Přinejmenším to bylo na cestě. Bylo mnoho lidí, kteří život a svět toužili prožívat jen jako hodnotu. Proto chodili na představení, proto si pořizovali ony amatérské nahrávky, se kterými pak žili. Všichni jsme byli chudí či okradeni, a peníze byly jen jakousi okrajovou hodnotou, kterou nikoho nenapadlo zaměňovat se svobodou.

NÁBOŽENSTVÍ HMOTY

Bolševik, jako produkt romantismu, si sám vykopal hrob tím, že ideje postavil nad majetek a peníze, na které ale přitom vůbec nezapomněl. Pořád se závistivě a "duchovně" zabýval jejich destrukcí. Pro některé z nás tím vytvořil prostředí téměř mnišské čistoty. Idea byla všude přirozeně nad vším, pro nás tedy idea svobody a smyslu života, a člověk o to zápasil denně.
Bolševik totiž zcela hloupě ve své velmi komplikované marxistické ideologii realizoval ideu marnosti a zbytečnosti. Víc neuměl. Dogmaticky a fanaticky věřil v materialismus. Pošetilé náboženstvíčko vynucované znárodňováním, udavačstvím, a nekonečným přesvědčovacím žvanilstvím.
Bylo to náboženství ponuré, které se násilně rámovalo do jakéhosi nadšeného optimismu. Lid byla jedna velká mystická jednotka, a člověk byl nula. A v člověku z toho vznikala naléhavá potřeba svobody a pravdy. Nad vším se totiž rozkládala dusná mlha strachu.
Kdybych takto popisoval prostředí života v nacismu, asi bych se také nemýlil, ale mezi nacismem a bolševismem je rozdíl v tom, na čem ty režimy parazitovaly. Nacismus se snažil parazitovat na těch nejhorších vlastnostech v člověku, kdežto bolševismus na těch nejlepších.

NÁROD A LID SOBĚ

Lid a národ byly obludné sny, kterými se opojili romantici devatenáctého století. Marxisti si přivlastnili mystérium "lidu" a motorem jejich násilí se stal soucit. Nacisti si zase přivlastnili mystérium "národa" a motorem jejich násilí se stala nesnášenlivost. Pro život člověka ale stálo obojí stejně za hovno.
Dnes už tyto dva režimy, které pohltily celé dvacáté století, neexistují, a i když v českém parlamentu sedí jacísi parchanti se jménem komunisti, a mluví o soucitu s těmi dole, a i když Češi jsou nesnášenliví ke všemu, co se jim nepodobá, přesto už žijeme v jiné době. Ta všudypřítomná mlha strachu a státem přikázané chudoby je prostě definitivně v čudu. Ale s ní i ta naléhavá touha po pravdě a svobodě. Smíme zase užívat majetku, peníze se staly zprostředkovatelem všeho a pravda a svoboda se posunula do čehosi, čemu říkáme soukromá sféra. Je to tak lepší. Člověk přestal být nulou v temných mystériích lidu a národa. Má právo být sám sebou a to se pak pravda a svoboda musí skutečně "zmenšit" na rozměr jednoho každého z nás.
Pokud se jedná o člověka svobodomyslného a vnímavého, nemohlo to dopadnout lépe. Ale je tady ta past peněz. Člověk svobodomyslný a vnímavý do ní nepadne, ale kolik je takových? Dav ovlivnitelný pocitovým kýčem blahobytu v ní prostě je a nadšeně si vydržuje své pasáky. Není nutné si toho příliš všímat, ale když pak dojde na volby, tak se člověk otřese nad výsledky. Jeden dravec, často velmi směšný, a jak rozsáhlá stáda si umí nahánět!
Nechci se teď ale ohánět argumenty, že Hitler a Gottwald se dostali k moci také demokratickými volbami. To není na místě, protože takové nebezpečí teď nehrozí. Globalizace ty jednoduché vrahounské diktátory už k moci nepustí. Kazili by zase peníze a majetek a ničili pohodu obchodování, které přestalo být vymezované hranicemi určitého státu, tedy i "národní" či "lidové" politiky.
Nebezpečí je v jakémsi obchodně a mocensky cíleném postmodernistickém zglajchšaltování. Že blbec nebo mudrc je totéž, že kýč nebo umění je totéž, že iluze a skutečnost jsou zaměnitelné. Rozlišuje se jen jakási "akceptovatelnost" podle vnějších projevů. Když mudrc koktá, tak ho nebudeme poslouchat, a když blbec mluví souvisle, tak ho budeme brát za mudrce. Napucované pravdy kýčových bilbordů u cesty. Prodává a oslovuje obal, nikoliv obsah.
Jasně, ať si to každý sám rozhodne a ať třeba celé gramotné lidstvo dál sleduje hloupé brakové televize, které pouze udržují pozornost diváka od jedné reklamy ke druhé. Ale je to nějak trapné a svobodomyslný a vnímavý člověk se v tom začíná cítit poněkud osaměle.
A zde je potřeba cosi začít hájit a tu "svobodu" peněz nějak regulovat. Teď neříkám žádnou převratnou myšlenku, to se už ví a už se to i děje. Ovšem revolučně a násilnicky to nejde. To se daří postupně a vždycky jen tehdy, když ve společnosti trochu přibude těch svobodomyslných a vnímavých lidí. Začíná to velmi individuálním rozhodnutím, čemu bude člověk věnovat svou pozornost a své peníze. To je vlastně ta první a asi nejdůležitější regulace. Svoboda je vědět, co dělám, a tak se také šíří.

STÁRNOUCÍ KOMEDIANTI

Dnes jsme hráli s Hladíkem ve Dvoře Královém. Začínalo se až skoro o půl desáté večer, a bylo to ve velké ošoupané hospodě s velkým pódiem, kde se za bolševika děly jakési odborářské schůze. Nemám rád tyhle pozdní začátky, protože dělám dlouhá představení a lidé jsou pak unavení, a při tak pozdním začátku v hospodě také hrozí, že už budou někteří diváci opilí a představení pokazí.
Jeli jsme tam dvě hodiny temnotou zimního času, po mokré, klikaté a nezřetelné silnici, plné větrem oškubaného listí. Chvíli jsem spal, chvíli jsme mluvili o české politice a současných volbách a náladu jsme měli mizernou po všech stránkách.
Vchod do hospody byl blátivý, silnice před vchodem plná děr a kaluží, a všechno vypadalo nepřátelsky. Prostě zase celý tenhleten nejistý komediantský život od štace ke štaci, a to s tou blížící se šedesátkou na člověka padne únava. Měl jsem pocit, že na mně leze chřipka a Radim vyprávěl, že se teď bude měnit zákon o proplácení nemocenského.
"Nechal sis někdy proplatit nemocenskou?" zeptal jsem se. Radim se zamyslel a nemohl si vzpomenout. Já taky ne. Kdyby stát postavil svou ekonomiku na těch drobných sebevykořisťovatelských podnikatelích, tak se nemocenskými dávkami nemusel zabývat.
Začali jsme hrát a já se cítil unavený. Měl jsem pocit, že ze sebe nevyzpívám jediný tón, a první sloky zázračné balady o Svatém Davidovy mě bolely v krku. Lidi kolem stolů, na které jsem viděl z výšky, seděli tiše a trošičku a nevtíravě začali se mnou zpívat. S tím jsem v té své náladě vůbec nepočítal. Zpozorněl jsem a opakování slok jsem nechal na nich a ono to zafungovalo.
Jelikož s Hladíkem už hraju desetiletí, tak také velmi dobře cítím, kdy "pouze" hraje, a kdy svou hrou zpozorní. I on začal lidem do sálu odpovídat.
Když jsme došli k baladě o Svatém Lukášovi, bylo jasné, že to bude představení, pro které člověk žije. Únava zmizela, a já jsem pak už písně nezpíval, ale maloval, a z Hladíkovy kytary padaly také už jen barvy. Skončili jsme dlouho po půlnoci, a i když jsme schytali poněkud nižší honorář, než bylo domluveno, byli jsme oba spokojeni.
Koncert je obřad, je to podivné prapohanské obětování smyslu naší existence, a když se podaří, dá se zase žít dál.

K tomuhle psaní jsem tedy sedl až po návratu asi ve tři ráno. Teď už je po sedmé, je neděle, a za chvíli vstanou děti. Takže psaní uzavřu, chvíli si s nimi popovídám a půjdu spát, ještě do svěže nového a neobvyklého bytu na tom nádherném Novém městě.
Venku už je světlo, trochu pošmourno, ale já se z velkého okna dívám na nebe a kousek protější červené střechy a pořád odsunuji to, co je tématem. To je to nové cédéčko, ze kterého mám radost.

POSÍLÁM TI

Už jsem napsal, že písně i nahrávky pocházejí, jak tak povrchně říkáme, "z doby nesvobody". Jenže je to z doby, kdy člověk po svobodě toužil a ta touha dávala životu celý smysl. Žádnou z těch písní bych už dneska tak napsat neuměl. A není to v tom, že mi bylo o čtvrt století méně a že mi nezabrala žádný čas starost, jak zaplatit všechny ty měsíční složenky, které patří k životu v "reálné" svobodě.
Život, ani psaní, ani zpívání jsem tehdy necítil jako soukromou záležitost. Šlo o víc. Šlo o všechno. Tak blbý ten režim byl. A jak jsem ty písně během minulých čtrnácti dnů skládal k sobě, po tom čtvrt století mě moc těšilo, že jsem u toho tehdy byl.
První půlka cédéčka je velmi intimní. Jsou to cosi jako písně milostné, hluboce prožité a u každé dodnes vím kdy, kde a proč vznikla. Ony to možná ani nejsou písně, ale spíš stopy po životě, a dnes je velká úleva, že se to dá také jako písně poslouchat. Člověk žije v temnu a zpívá do světla. A když nezpívá, tak vše v temnu zůstává dál.
Jistě člověk nezačal zpívat pro zábavu a hlavně ne pro rozptýlení. Zpívání je starší než peníze. Janáček je přesvědčen, že píseň vzniká na slovu. Na velmi zdůrazněné potřebě něco moc důležitého sdělit. Sdělit že žiju. Ale ani on, i když je tak slavný, ani já, k tomu nemáme žádné důkazy. Já k tomu můžu pouze skromně dodat, že to tak prostě je.
Objev slova z nás udělal lidi a tóny přišly, aby ta slova oslavily, aby je udělaly zapamatovatelné, nesmrtelné. Tak vzniká píseň. Slovo, které se po melodii nechá odnášet z temnoty do světla…ale jelikož už slyším dětský hlásek, tak další psaní s úlevou nechám až na zítřek.

LEGENDA A POSTEL

"A ty vstáváš, nebo jdeš spát?" zeptala se mě včera Eliška, když jsme se setkali ještě ráno v kuchyni. Vstala první, svěží a plná očekávání, protože dnes se slaví její sedmé narozeniny.
"Jdu spát. Měl jsem koncert a pak jsem psal."
"A máš pro mne dárek?", zeptala se podezíravě.
"Nech se překvapit, o těhle věcech se přece nemluví," vyhnul jsem se pokrytecky odpovědi. Už je taková tradice, že všechny dárky dávám se zpožděním.
Vzbudil jsem se ve čtyři odpoledne. Venku se chystalo k šeření a než jsem prošel svou každodenní studenou sprchou, polívkou a kafem, začala rodinná oslava s návštěvou příbuzných a já bezmocně prožíval ten fakt, že si na takové věci prostě už nezvyknu, že se mi to bude zdát stejně blbé a zbytečné jako v dětství a pubertě. Škoda. Kateřině na těchto oslavách velmi záleží, a naučila se mě tolerovat, pokud to vyloženě nekazím, ale to pak schytám i od dětí. A to pak mám závratně pokorný pocit, že jsem ten poslední z rodiny, u kterého výchova ještě nebyla ukončena.
"Ty dárky mi sice dala máma, ale protože to bylo za peníze, které jsi vydělal ty, tak to vlastně byly vaše společné dárky," zamudrovala pozitivisticky Eliška, když jsem po deváté hodině děti ukládal. Lehl jsem si mezi ně. Klárka zase potřebovala vědět, když jsou elfové nesmrtelní, jestli potřebují jíst, jestli jim k žití nestačí jen zpívání. Chtěl jsem říct, že to jim k žití stačí, že musí jíst, pouze když musí bojovat, ale neřekl jsem to. Tak to asi tvůrce Pána prstenů nemyslel a bylo by nefér do toho plést mé osobní věci.
Už dva měsíce tou knihou žijeme i s Klárkou. Před tím jsme si ji četli "jen" s Kateřinou. Dvakrát nahlas a anglicky. A ještě předtím v emigraci jsem díky této knížce nalákal syna Vavřince vůbec ke čtení. Tedy ve francouzštině. V tu chvíli to bylo to nejnormálnější, co se mi mohlo podařit, dnes se k tomu málem stydím přiznat, že v tom všem lítá tolik cizích jazyků. To zní v Česku stále nějak podezřele.
Předevčírem se probírání Pána prstenů trochu vymklo, když Klárka začala přemýšlet, jestli se Frodo myl a jestli chodil na záchod. Elišku k tomu napadlo, jestli elfové také prdí.
Nakonec jsem holky uspal nekonečným pošetilým pohádkovým příběhem o Pepíčkovi, který si vymýšlíme dohromady.
Vylezl jsem a s Kateřinou jsme ještě dlouho probírali kdeco, takže jsem se k psaní dostal až v jednu v noci, a když jsem si po sobě přečetl včerejší psaní, tak se mi úplně zatočila hlava z těch dvou světů, ve kterých žiju současně. Ten před čtvrt stoletím a ten dnešní. Tehdejšími písněmi platím život svých dnešních dětí. Nevyhrabávejme mrtvých, napadlo mě naléhavě. Ale v té chvíli jsem sám sebe zahlédl tam z dávna v jakémsi němém a zoufalém posunku. Jasně, uklidnil jsem sebe současného. Ten svůj příběh neopustím, i když není bilbordový.

PŘÍLOHY

Teď jsem se tím rozsáhlým psaním dostal do pasti, ve které jsem měl už být dávno. Informace o písních se sem prostě nevejdou. Ale tohle je sešitek, který má na začátku datum a na konci ceník. Napíšu si ho, vytisknu si ho, nakopíruji, poskládám a sešiji a rozešlu nebo rozdám. Ve stejném formátu a stejné úpravě jsem to dělal v Holandsku pod názvem Fosil-magazín. Tehdy jsem si to pro sebe pochopil tak, že je to reklama s literární přílohou, a že je to zdarma.
Takže teď napravím věc, která mým fosilním cédéčkům od začátku chybí. Chybí v nich malá knížečka, která to každé cédéčko vysvětluje. To jsem nezvládal, protože jsem si ani nebyl jist, jakým směrem se to celé bude vyvíjet, jestli se mi to podaří dotáhnout do konce, a jaký to celé má skutečný smysl.
Když si člověk dělá všechno sám, tak pochybnost je to první, co ho napadne. Ale nebyl to ztracený čas. Mohl jsem ten čas posledních sedmi let také prožít šířením frustrací, jak mě nikdo nechce vydat, a začít tak obdělávat úhor zneuznaných umělců. Urodil by se mi alkoholismus a doplněk k seriálu předčasných úmrtí.
"Zneuznaný umělec" je velmi důležitý termín v oboru dějin umění. Bez toho by osud mnohých umělců byl nepochopitelný, ale toto vyznamenání se uděluje až po smrti. Já se toho vyznamenání rád svou vlastní samopalnickou pílí zbavím.

FOSIL 8 - POSÍLÁM TI
1974-1981

01. POSÍLÁM TI (J. Hutka) 2:35
02. TAK JSI MI MÁ MI (J.Hutka) 2:34
03. SEŠITEK (J.Hutka) 2:49
04. KDYBYCH BYLA (V.Veit/J.Hutka) 4:10
05. SVÍTÍŠ MI DO NOCI (J.Hutka) 3:10
06. MRAK (J.Hutka) 1:59
07. TEMNO (J.Hutka) 3:01
08. DÍVKA (V.Veit/J.Hutka) 5:00
09. STMÍVÁNÍ (V.Veit/J.Hutka) 2:50
10. ŽENA (V.Veit/J.Hutka) 4:29
11. SAMOTA (V.Veit/J.Hutka) 2:58
12. MOŽNOSTI ČLOVĚČÍ (J.Hutka) 2:45
13. FOLKLÓRISTÉ (J.Hutka) 3:22
14. UTONULÁ (J.Hutka) 4:25
15. KRAJINA (J.Hutka) 3:41
16. MINULOST MÁVÁ NÁM (J.Hutka) 5:23
17. SLOVENSKÉ DĚJINY (J.Hutka) 4:02
18. PRO KOHO ŽIVOT JE (J.Hutka) 5:08
total 64:32

Ostatní vydané samopaly je možné objednávat e-mailem na adrese jaroslav@hutka.cz