Každé pondělí sledují tisíce diváků v celé republice v České televizi pořad V zajetí železné opony, jehož jste hlavním protagonistou. Jak se vám tento seriál uvádí, co cítíte při jeho moderaci? Já jsem byl k tomuto pořadu přizván před třemi lety, kdy téma bylo úplně nové. Původně to měl být seriál na rok, pak se to protáhlo na tři léta. Pro mě to bylo důležité v několika ohledech. Seznámil jsem se s problémy kolem televizního natáčení, poznal pět týmů, pět režisérů, naučil se chodit do archivů, dělat úpravy textu a podobně. Každý týden se natáčel jeden příběh, často mi to připomínalo rozjetý vlak. Pro mne snad bylo nejcennější, že jsem „načichl“ tou dobou, těmi příběhy perzekuovaných lidí. Proto jsem vděčný zato, že mne televize pro tento pořad vybrala, že jsem měl plnou důvěru. Váš přednes je obdivuhodný. Vaše dikce, střídmost slov, která však mají posluchači co říci. Je patrné, že ty příběhy docela intenzivně prožíváte… To, co tam mluvím, si píši sám. Je to hodně práce, ale dělal jsem ji moc rád. Slova musím vážit, vždyť v televizi se dnes počítá každá vteřina. Ale skutečně, jak říkáte, jsem ty příběhy prožíval srdcem. Vždyť jsou všechny pravdivé. Sám počátek pořadu je velmi sugestivní. Jdete s kytarou kolem záměrně ponechaných reliktů železné opony u Čížova na Znojemsku. Byl jste tam jen jednou při natáčení? To ovšem ještě není ona železná opona, ta byla asi o kilometr dál. Toto je tak zvaná signálka, která byla nabita pouze nízkým proudem tak, aby, když o dráty někdo zavadil, v centru už věděli, že je tam „narušitel“. Já jsem byl s televizí u Čížova dvakrát a na oba dny mám nevšední zážitky. Poprvé byla hrozná zima a já byl právě po chřipce. Technika stávkovala, takže mne zavedli k jednomu místnímu občanu do nedalekého stavení. A ten mi mimo jiné povídal, že pracoval na čáře, že tam kontroloval zajištění elektřiny. Když jsme tam přijeli do Čížova natáčet nějaký konkrétní příběh po druhé, tak tam tenhle člověk přišel a začal nám strašlivě nadávat. Tam jsem se tváří v tvář setkal se stínem minulosti. On vlastně pokračoval v tom svém dávném jednání, pro něho železná opona byla pozitivní věcí. Co pro vás po devatenácti letech znamená pád železné opony? Obrovskou úlevu. Vždyť celé území našeho státu bylo jedním velkým vězením. Lidé žili za ostnatým drátem. A teď, když máme Schengen, je to vůbec paráda. Na hranicích stačí jen trochu přibrzdit… Brzy bude konec roku. Byl pro vás úspěšný? A co je před vámi, máte nějaké plány do budoucna? Dá se říct, že tento rok byl úspěšný. Začaly mi vycházet sebrané spisy. Bude to celkem osm tlustých knih. Už vyšla poezie, následovat ji budou fejetony, písně, novely. A mám teď mnoho nových písniček. Dvanáct let jsem nic nenapsal, nyní se to zase rozběhlo, a to se mi zdá dost naléhavé. A tak se už těším na koncerty. Od palety k písničce? Jak je to daleko? Jste přece absolventem střední uměleckoprůmyslové školy? Absolventem nejsem. Studoval jsem tam tři roky, ale pak jsem se vzbouřil a odešel jsem. Ale maloval jsem, obrazy mám. Ale brzy jsem toho nechal a „přeskočil“ k písničkaření. V Moravských Budějovicích jste poprvé? Já myslím, že ano. Ale mnohokrát jsem tudy projížděl. Třeba do Znojma, kde už jsem měl několik koncertů. V divadle, u svatého Mikuláše nebo v Dělnickém domě. Dá se říct, že Znojmo je taková má pravidelná štace. Máte nějaký kontakt s naším krajem? Mám kamarády Na věčnosti. To je znojemská restaurace. Co byste vzkázal čtenářům Znojemska? Já mám Znojmo v podvědomí jako ementál. Protože mi kdosi říkal, že pod městem je šedesát a možná ještě víc kilometrů chodeb. Já tomu nevěřím, to je opravdu strašně moc. To mi nedá spát. A tak to je výzva pro Znojmáky, aby to dokázali a otevřeli pro veřejnost. Vždyť to je světová rarita. Já bych to pak přijel otevřít… Tak vás beru za slovo a přeji hodně dalších úspěchů ve všem vašem konání.     Pavel Kryštof Novák