Vážený pane Hutko,

jsme rád i poctěn zároveň tím, že se mi do mailové schránky dostávají vaše poselství a prosím, abyste mne i nadále ponechal v seznamu šťastných abonentů. Dává mi to naději doufat, že konečně nějaký váš koncert bude někde na východní Moravě nebo poblíž místa, kde se zrovna budu nalézat a já budu mít čas po letech si vás jít poslechnout tak trochu z nostalgie, na dobu, kdy jsem na vás chodíval do brněnských kolejních klubů, na dobu, kdy jsem vás poslouchal jenom z rušičkami zavirovaných rozhlasových stanic a snil sen o tom, že na vás zase budu chodit do brněnských kolejních klubů a v beznaději nevěřil, že se to někdy podaří. Ty staré pásky z nahrávkami koncertů z brněnských kolejních klubů i jedna poškrábaná deska a zarušený mizející hlas z rádia nerádia mi přece jenom jakousi naději dávaly.

Povedlo se, zaplať Pánbůh.

Jenomže, dnes mám pocit, že bych chtěl znovu sedět na vašem koncertu, namačkaný někde na zemi v rohu ojeté místnosti a zase vás poslouchat v moravských baladách i ten váš smích, opět z potřeby naděje.

Na ten koncert se jistě někdy dostanu. A když ne, najdu staré pásky, pošteluji béčtverku, kterou mám kdesi v regálu ve sklepě anebo si pustím v pondělí večer televizi někde v hotelovém pokoji, jak se mi to pravidelně stává, aby mi pak celou noc chodil mráz po zádech z toho, o čem vyprávíte, z toho, jak málo lidí se na to dívá a chodí jim mráz po zádech, z toho, kolika lidem, co se na to dívají mráz po zádech nechodí i z toho, jak se dnešní doba začíná podobat tomu, o čem vyprávíte, o čem hovoří postavy vašich příběhů z odhrnuté opony, příběhů, o nichž mnozí věděli a ze zbabělosti našemu národů - až na výjimky jako jste vy - vlastní, je raději zapomněli, či se aspoň tak tváří. Měl jsem to štěstí, že můj děda i otec byli – to v případě dědy, a jsou – to v případě mého otce jistě méně zbabělejší než já či zástupy jiných kolem mne. A tak jsem zůstával v obraze i když druzí přeladili na jiný kanál.

Proč vám vlastně tyto úvahy neúvahy píšu?

Možná kvůli naději, že díky vašim příběhům, které měly být zapomenuty, se někteří podívají pravdě minulosti do tváře, možná kvůli víře, že to pomůže navrátit tomuto národu hrdost a čest, možná kvůli vlastní zbabělosti, že kromě pár pokusů o jakési koncerty a filmový klub jsem toho pro změnu toho, co má na svědomí příběhy vašich postav i příběh váš, moc neudělal, možná kvůli strachu, že mi zdá, že se to zase vrací a že příběhy vašich postav by nás měly varovat i otevírat oči, povzbuzovat k tomu nebýt zase zbabělí, jako ti, co o všem, co se odehrálo v desetiletí, kdy jsem se narodil, sice věděli, ale mlčí před svými potomky dodnes.

A tak daleko víc, než jako záchranu starých příběhů, když už jejich postavy zachránit nelze, věřím v to, že mohou být varováním, pochopíme-li je jako metaforu, jako zdvižený prst, jako silné kafé otevírající oči znavené noční jízdou po české dálnici plně agresivních šílenců, bojících se sebe sama, produktů doby, jejichž chování plodí nové podivné příběhy, na jejichž počátku stojí jacísi páni Neomylný, Nezničitelný a Nepolapitelný, kdosi, kdo škrtnutím věty v zákonu, vypuštěním věty v televizi, nevyslovením věty v rádiu, zapomenutím věty v novinovém rozhovoru, mění tok dějin i vznikající obrazy v hlavách lidí, aby dobře ukrytí v nastálém zmatku posunovali penězi, lidmi i jejich osudy tak mazaně, že to peníze, lidé, ani jejich osudy vůbec neví.

Prostě mám pocit, že jsme se nějak vrátili tam, kde vznikly příběhy, které vypráví postavy ve vašich televizních návratech. Jistě po jakési pomyslné spirále. Ale už se zase udává, už jsou tady zase provokatéři, už se zase podivně kroutí lidské osudy. Jistě máme k tomu mnohem lepší technologii, která vytváří iluzi, že můžeme vědět všechno, zároveň způsobuje, že víme přesně to, co někdo chce.

Kolik je v těch příbězích podobností, paralel a shod s dnešní dobou. Zatím se sice neutíká přes dráty s vysokým napětím, zatím sice neposloucháme jakéhosi Hutku ze zavirovaného rádia, ale to proč nespím v hotelových pokojích po vašich pondělních pořadech je strach, že jsem právě viděl příběh z počátku 21. století.

A tak vám i sobě držím palce, ať se na vás mohu dívat, když zpíváte v polích u jakéhosi muzejního zbytku železné opony a bojím se doby, kdy zůstanou jenom pořady jako Banánové rybičky, které jsou stejný nonsens jako jejich název, protože tady přestává legrace. A já nikdy neměl rád legraci jenom pro legraci, protože ta vytváří iluzi, že je všechno v pořádku a že všichni prožívají život jako sen.

A tak vás prosím, vydržte v příbězích, které si lidé i vysnili, aby přežili, aby mohli žít sami ze sebou a v zoufalství nad vlastní bezmocností neskočili pod vlak, aby mohli žít a plodit děti, kterým už neměli odvahu říct, jak to vlastně bylo možná i proto, že tomu sami přestali rozumět.

Vydržte, abychom sami sobě i tomu, co je kolem nás rozuměli a zase někdy nemuseli zachraňovat v archivech příběhy, zbudou-li aspoň tam, abychom se nemuseli učit se je vyprávět, abychom se nemuseli bát, že zničené osudy vlastní nešikovností pohřbíme znovu.

S úctou

Vlastimil Hela
9. března 2007

P.S.: Otevřel jsem diář a zjistil, že 18. dubna večer bych měl být v Praze. Tak mám aspoň v něčem malou naději.

Vážený pane Hutko,
když ČT začala vysílat příběhy železné opony, zaplesal jsem. Mám k našemu veřejnoprávnímu trochu rozpolcený vztah: na jednu stranu mě vadí určitá servilita vůči současnému establishmentu (zejména ve zpravodajství) a zároveň jakási dramaturgická "připosraženost", na druhou stranu některé projekty umějí překvapit velmi příjemně. Váš pořad je každopádně z té druhé kategorie a mé nekonečné frustraci navzdory (z toho, jak jsme se nedokázali vyrovnat s naší totalitní, zločineckou minulostí, a jak se tomu média věnují velmi málo a vlastně i z mého okolí to trápí jen velmi málo lidí), jsem jej začal pravidelně sledovat. Dovolte mi i trochu devótnosti, ale to, že provádíte pořadem právě Vy, dodává pořadu autenticitu a silný emoční náboj. Shlédnutí je pro mě ale také velmi bolestné, napadají mě přesně ony myšlenky, které jste trefně popsal ve Vašem fejetonu.
Naprosto tedy sdílím Váš smutek a rozpolcení při natáčení tohoto dokumentu. Na druhou stranu je to velmi prospěšný projekt a přispívá k tomu, aby veřejnost na zvěrstva totality a konkrétní zločince nezapomínali. Je to skvělý dramaturgický počin a všem tvůrcům patří dík.
Tak jen jsem Vám chtěl poslat pozdrav a jakousi podporu Vašemu snažení. Vnímám to jako velký, užitečný kus práce.
Vše dobré Vám přeje
Petr Sameš


Odesílatel: ivo katzler
Datum: 4. května 2007, 13:36:32

Ahoj Jaroslave, po delší odmlce se ozývám z F-M . Již delší dobu se rozhoduju Ti napsat o pořadech o Železné oponě, které uvádíš. Moc děkuji tvůrcům i Tobě za tento počin.Díky internetu si ho pravidelně pouštím po práci, protože večer jsem to mnohdy nestíhal.Tento pořad by měli naši lidé určitě vidět, aby si uvědomili, co někteří z nich museli prožít za traumata.Průšvih je v tom, že toho bylo relativně vzhledem k populaci málo a velmi dobře se to tutlalo.Čas to navíc elegantně z lidí pomalu vymazával, takže to mnohým dělá dost námahy , aby si to všechno opět oživili. O to víc mě přijde velmi smutné, že se v této zemi stále trpí existence komunistů a jejich setkání např. na 1.máje.Ty záběry z letošních "oslav" , mladé obličeje mezi těmi přiblblými důchodci a zpěv Internacionály na mě působil, jako nějaká recese nebo inscenace z muzea komunizmu.Proto bych přivítal stále opakovat a dělat podobné pořady o hrozných dobách komunistického temna.Ještě jednou moc a moc díky za něco podobného.Jo a už musím končit, protože mě tlačí čas a pouštím si doposud poslední díl Opony.Zdraví Ivoš z F-M.