Začínáme být zase ohroženi Jaroslav Hutka (1947) patrí do silnej folkovej generácie 70. rokov. Ďalší jej príslušníci, Vladimír Merta, Vlasta Třešňák, Dagmar Voňková, Petr Lutka..., rozvíjali svoje individuálnu originalitu vo voľnom združení Šafrán. Pestré povahové a výrazové spektrum tejto komunity dotvárala, ako jediná zo Slovenska, aj Zuzana Homolová. Ich priateľské vzťahy a vzájomný rešpekt pretrvali roky, napriek hraniciam a vzdialenostiam. Pred pripravovanými koncertmi sa na Zuzka náš podnet s Jaroslavom spojila prostredníctvom tohto otvoreného listu: Jaroslav, poznám Ťa dlho, vytiahol si ma do Prahy, stretali sme sa v Šafráne, u Teba doma - dovolil si mi vstúpiť do Tvojho súkromia, priviedli sme Ťa do Bratislavy, neskôr zase v Rotterdame a opäť doma... Blízko Teba som zažila to, o čom sa iným ani nesníva. Nezabudnem na Tvoju lekciu, keď si nás s Petrom Lutkom vzal na koncert kdesi do učňovského internátu mimo Prahy. Plná miestnosť nadržaných puberťákov, túžiacich odviazať sa niekde na diskotéke a nešťastné pokrikujúce vychovávateľky, pokúšajúce sa o ticho v sále... A Ty s magickým kľudom a baladou - prvou, druhou a boli Tvoji a neskôr aj naši. Vieš to s ľuďmi skvele. Ale odvtedy prešlo veľa vody a Ty si pichol mnohokrát do poriadneho osieho hniezda. Ako „krysař“ vyháňaš z dier „slušňákov“ ktorí si na Tebe vylievajú žlč... Je to príšerné a aj odporné zrkadlo spoločnosti. Ako to znášaš? Ako dlho to budeš znášať? Nemyslíš pritom na Tvoje malé ratolesti a nebojíš sa o ne? Prajem Ti všetko dobré! Zuzana Ahoj Zuzko, snáším to dobře a mohu říct i radostně. O děti se nebojím, spíš bych se bál, že by si jednou o mně mohli říct, že jsem se hrbil a nechal si líbit věci, které si slušný člověk a písničkář líbit nenechá. Mám teď dvě malinké děti a než dospějí, tak bude jiná doba, jestli lepší nebo horší nevíme, já už tu dávno nemusím být, ale kdo byl jejich otec vědět budou a otázka, jestli to bylo těžké nebo ne, se řešit nebude. Řeší se výsledky. Tehdy, když jsme spolu šafránovali, tak to bylo opravdu těžké, ale dnes jsou ty písně zajímavé a odvážné, neboli normální a stydět se nemusíme. V roce 2006 po dlouhé odmlce jsem začal zase intenzivně psát, ale začal jsem písněmi krajinomalebnými, dětskými, prostě písněmi ze světa krásy a politická témata se objevovala řídce, zajímaly mne opravdu ty hluboké věci. Nehonil jsem popularitu, moje publikum mne uživilo a dál mě zajímalo jen to, co píšu a tehdy jsem měl také děti, které zrovna vylézaly z dětství. Šlo mi o podstatu nikoliv zůstat na výsluní veřejnosti. Vzniklo mnoho písní a jsem s nimi spokojen a že je komerce a blbý vkus medií mezi sebe nepustí, je mi lhostejné. Ale zase až od roku 2015 začínám přemýšlet o tom, že se musím také začít jasně vyjadřovat k veřejným věcem, že začínáme být zase ohroženi, letos už vzniklo mnoho nových písní, jedna z nich se nečekaně dobře chytila, starý křesťanský motiv smrtky s kosou, která od středověku připomíná a varuje memento mori, vzpomeň na smrt. Máme strašného, opileckého a vulgárního prezidenta a tak jsem mu to chtěl připomenout, reakce byla očekávaně hrubá a vulgární, to už ale přestalo a všimli si toho také ostatní lidé a reakce se otáčí už pozitivně. Češi jsou stále poddanský a lokajský národ, kdy vrchnost si může cokoliv dovolit, ale kritika je jaksi nepřípustná. A tak jsem si v tomto pokryteckém slušňáckém prostředí dovolil zazpívat něco přímějšího. Villonovská přímočarost v Česku ještě nevznikla, i Villon sám byl přeložen kudrlinkově a ozdobně přepoeticky, takže tímto také byla jeho nebezpečnost odstraněna. No, ale Miloš a Zubatá je jen jedna z mnoha písní, které vznikly. Právě vychází deska STO LET, kde je sice Zubatá taky, ale jsou tam podstatnější a tvrdší písně a to jsem zvědavý, jestli to k lidem dojde nebo jim to dojde. Moc tě zdravím a těším se na potkání. Jako za starých dob přijedu vlakem. Jarda popular.sk, 7. 11. 2018