NÍŤAŘ PETR


  Tři roky jsem domlouval s Radimem Hladíkem společnou desku mých nových písní. Došlo na to na poslední chvíli. Koncepci měl tu, že my dva uděláme kytarový základ a nad to přijdou dva níťaři, kteří to uslyší až ve studiu.
  “Kdyby to znali předem, tak už budou hrát něco naučeného a to nechci. Ale oni to z voleje zvládnou, jsou fakt dobří,” dovysvětlil.
  “Co to znamená níťaři?” zeptal jsem se neodborně.
  “Honza Hrubý na housle a Petr Přibyl na violu. Hrubýho znáš a Přibyl je sice frakoun, ale fakt dobrej. Často s ním hráváme. Jinak hraje v Národním divadle první violu.”
  Začali jsme točit. Radimovi docházel dech a smrtka už mu stříhala metr. Přišli níťaři. Poslouchal jsem je přes sklo režie. Radim jim do toho mluvil. Byla to nadšená skládačka, pěkně a nezvykle stavěná. O pauze níťaři vyšli ze studia. Koncertní mistr Přibyl měl postavu už toho nesportovního šedesátníka a pohodlné manžestrové kalhoty. Stydlivě jsem se mu představil. Z těhle machrů, já nemuzikant, mám trému. Vklouzli jsme do tykání kolegů a za chvíli z Petra vypadlo:
  “To jsou ale moc pěkné písničky.” Zaskočil mě. Normální muzikant se snaží do písničky trefit, ale nikdy ji neposlouchá. Jedinou výjimkou byl Hladík.
  “Myslíš?” odpověděl jsem nejistě.
  “Mám radost, že k nim můžu hrát.” To zahřálo.
  Desku jsme nahráli, Radim ještě doma do počítače udělal nějaké opravy, a jak mi pak říkala jeho žena Zlata, položil kytaru a druhý den umřel. Hrávali jsme spolu od roku 1969 a tohle byla divná tichá tečka po posledním tónu. Odešel, ale nenechal mě na holičkách. Na této jeho poslední cestě mi přivedl níťaře Petra. Sešli jsme se ve Slavii, dal mi své nahrávky s Petrem Novákem a vůbec vyprávěl, že ho tahle muzika vzrušuje a láká.
  “No a nechceš něco udělat se mnou?” otázal jsem se celkem nesměle. Z okna bylo vidět Narodní divadlo, kam on patřil, já ne.
  “Myslel jsem na to a rád.” Tak jsme se domluvili. Poslal jsem mu hromadu empétrojek nových písní, ať si vybere. Stalo se a zamejloval mi, že aranžmá už má napsané. Odpověděl jsem upřímně, že pohled do not a na noční nebe mě skutečně fascinují, ale vůbec tomu nerozumím. Nevadí, natočíme to. Asi se to bude jmenovat České stíny a pro mne je to cesta někam dál a jinam, do hvězdného nebe rozsvíceného notami a pokud deska pouze nezazáří jako padající meteorit, tak by se mohlo na písničkářské obloze objevit nové sluníčko, jak to zamotaně kreslím své jeden a půl roční Theodoře: takhle naše dítě zamotalo nítě. Přestal jsem teď psát a podíval se z okénka. Pod námi je koberec mraků a letadlo se blíží ke Strasbourgu. Takhle nějak si tu další spolupráci s Petrem představuji. Až klesnem pod mraky, objeví se katedrála.

4. listopadu 2017