KONEC SOCIÁLNÍ DEMOKRACIE V ČECHÁCH

  Jakkoliv je mi politický tlučhuba Miloš z Bamberka nesympatický, není to proto, že je sociální demokrat. Vadí mi, že jako nejvyšší představitel této země lže, vyjadřuje se jak dlaždič a paktuje se s tím, kdo byl podle něj šéfem vlády tunelářů a zlodějů. Je to člověk nesolidní, nespolehlivý a je předsedou vlády, kterou asi 80 procent oprávněných voličů nevolilo, přesto ji musí platit. Ale je též zvoleným šéfem politické strany. Sociální demokrati několikrát potvrdili, že právě jeho chtějí mít v čele. A to se mi zdá tragické právě pro sociální demokracii, neboť s takovým balvanem na krku půjde ke dnu.
  Žil jsem jedenáct let v emigraci v Holandsku. Jelikož jsem přišel z komunistického Československa, měl pocit, že jsem pravičák, protože komunisti jsou levičáci. Na počátku se mě ujali holandští sociální demokrati, ale zkazil jsem si to, protože na jedné velké schůzi na viditelném místě jsem velmi okázale zůstal sedět, když se zpívala Internacionála. Holanďanům to přišlo neomalené a hloupé, pro mne nebylo jiné možnosti. Ale přesto, když jsem dostal občanství a mohl jít poprvé ve svém životě k normálním volbám, volil jsem sociální demokracii. Byli na straně těch, kteří to mají v životě složitější, kteří jsou na tom hůř. Holandská pravice, holandští liberálové a holandští konzervativci mi vadili. V rámci holandské společnosti jsem se začal cítil levičákem. Ale to už bylo v dobu, kdy jsem pochopil, že komunisti s levicí nemají nic společného. Patří do světa totalitního myšlení, obdobně jako krajní pravice. Fidel Castro a Pinochet mají k sobě z pohledu demokrata velmi blízko, je to vlastně stejná rodina. Starší generace celé jižní Evropy, od Portugalska až po Řecko, by uměly velmi barvitě vysvětlit, co mám na mysli.
  Před deseti lety jsem se objevil zase v Československu. Rád a nadšeně. Komunisti prohráli a my, co jsme byli proti nim, jsme ovládli prostor společnosti. Přirozený vývoj měl společnost rozdělit na levici a pravici. V dnešní evropské demokracii to znamená na lidi, kteří mají stejný cíl, pouze mají jiný názor na to, jak ho dosáhnout. Ten cíl je svoboda člověka, který nestrádá. Česká pravice sice ještě nevznikla, ale bojuje o svou existenci, i když Václav Klaus dělá co může, aby to zmařil. Čeští liberálové a konzervativci se ještě nenarodili. Ale levice zkolabovala zcela. V roce 1996 se už poprvé opozičně domluvila. Tehdy měl Klaus menšinovou vládu a Zeman se za odměnu jeho podpory stal šéfem parlamentu. O dva roky později si to přehodili, ale už si to sepsali na papíře. Dá se vůbec mluvit o levici, když nebojuje, pouze hokynaří?
  Vznik stran práce, oné sociální demokracie v Evropě v minulém století je heroický čin plný velkých obětí. Byla to opožděná obrana proti už etablovanému zběsilému kapitalismu. Z námezní síly se tvrdým bojem začal znovu rodit člověk. Zřejmě největší český sociální demokrat byl Masaryk. Ale paradoxně sociální demokracie své největší bitvy nebojovala proti kapitalismu, proti kterému vznikla, ale proti komunismu a národnímu socialismu a zde došlo i k těm největším prohrám.
  Česká sociální demokracie to prodělala také a chaos po prohrané bitvě je v ní stále přítomen. Masarykem se chlubit netroufá a za své zrádce se ještě živě stydí. Proč deset let po převratu? Protože je sociální demokracií jen podle názvu a majetku, který si s tím názvem po dávných bojovnících za sociální rovnost přivlastnila. Obsah se vytratil a s tím se vytratil i důvod být sociální demokracií. Ale lidé, kteří jsou na tom hůř, zde žijí, a možná jich teď i přibývá. Sociální demokracie by měla být jejich přirozeným mluvčím a obhájcem. Komunisti jim nepomůžou, pouze je použijí. A pravice hájí zájmy těch, kteří jsou na tom lépe, proto je to přece pravice. Zeman s Klausem udělali dohodu, která levici i pravici zrušila. Ti, co jsou na tom lépe, ti přežijí, a nakonec se Klause zbaví a nějakou pravici udělají. Ti, co jsou na tom hůř si nepomůžou a budou nakonec ze zoufalství volit jakéhokoliv Fidela Castra, protože sociální demokracie je zradila. A ti, co jsou na tom líp, začnou následně ze zoufalství šilhat po nějakém Pinochetovi a sejdeme se na hřbitově. A já mezitím napíšu sociální píseň, v taktu pohřebním, s prvním veršem, že poslední bitva vzplála, a Zeman s Klausem, rukou společnou a nerozdílnou mě zastřelí, aby už nikdo nerušil tu jejich sladkou věčnou loupežnickou stabilitu. A anděl začne chodit po Čechách a hledat alespoň jednoho spravedlivého sociálního demokrata, protože, když ho nenajde, tak je jasné, co nás čeká.

6. září 1999

  Vážený pane Nájemníku,

  našel jsem sice Váš otevřený dopis v novinách, a ne ve své poštovní schránce, ale dobře. I tak je na otevřený dopis zákonodárce, člena českého parlamentu, slušné odpovědět, obzvlášť když jde o kritickou reakci „pravicového” člena ODS, přestože můj článek „Konec sociální demokracie v Čechách” byl mířen do levicových řad ČSSD. Obsahem toho článku byla vlastně jen otázka, jestli ještě vůbec někdo v české sociální demokracii je slušný člověk a přesvědčený sociální demokrat.
  Zdá se, že čeští sociální demokraté jsou už tak tupí, že je nakonec musí hájit jako „užitečné pitomce” jejich politický oponent. Vy jste přece mobilizovali před minulými parlamentními volbami proti ČSSD, ne? Ale chápu, proč Zemana ve vládě potřebujete. Tento podvod vám nakonec nevyjde, ale je možné, že v Čechách mezitím ještě uplyne další desetiletí a to vám bude stačit. Po vás potopa. Co je to za politickou odpovědnost, když instalujete menšinovou vládu, o které prohlašujete, že je ideologicky nepřátelská a neschopná, a přitom s ní podepíšete dohodu, že ji necháte čtyři roky vládnout, tj. z vašeho pohledu škodit? Jsou občané pro vás tedy pouze materiál na mocenské hrátky ve volební loterii? Na jaký další vlastenecký Stalinův pomník si vyvěsíte toho vašeho čestného profesora?
  Ale k Vašemu dopisu. Píšete: „Běžte za lidmi a říkejte jim něco jiného, než jste zvyklý říkat a zpívat. Stovkám lidí. Lidé za Vámi chodí, protože je bavíte. Říkáte jim třeba i odvážné věci, říkáte to často velmi dovedně. Lidi to zamrazí docela příjemně, a jdou spokojeni domů a dál nechodí do práce, neplatí daně a vzájemně se okrádají.” Víte, že něco podobného jsem slyšel před dvaceti lety na „pohovorech” v Bartolomějské ulici? Moje nekonstruktivní protispolečenská činnost tedy trvá nenapravitelně dál. A ještě ke všemu jsem zbabělec, protože: „Kdo se bojí všední trpělivé mravenčí práce a prohry, založí Impuls. Dále na jih a východ, kdo prohraje, začne střílet.” Vida, Impuls 99 je výplod lenochů a zkrachovanců. To psalo před dvaceti lety Rudé právo o Chartě 77. Stýská se Vám po těch dobách? A to střílení myslíte jako čestnější řešení? Pak pokračujete: „Vy, kterým vadí současná politika, opusťte efektní věty v novinách, opusťte své elegantní a romantické představy. Jste ve staré Evropě. Je třeba něco obětovat.” Tedy až po Vás...
  Jinak samozřejmě chápu, co jste měl na mysli s tím obětovat se, totiž zapomenout na vlastní rozum. A tou „starou” Evropou říkáte, že máme akceptovat hnůj, ve kterém žijeme. Ten váš profesor se snaží Čechům Evropu také takhle naservírovat, ale zná ji jen z ekonomických seminářů a tenisových kurtů. Toho, že se tam normálním lidem příjemně a svobodně žije, si nějak neuměl všimnout. Evropa není stará. Byl jste tam někdy? Vyzýváte mě: „Vstupte do klasického politického systému, který všude v civilizovaném světě funguje.” Já jako občan už v něm jsem, neboť nejsem lhostejný k tomu, co se okolo mě děje. Řada je teď na vás, politicích.
  Váš dopis je velmi kompaktní a konsekventní ukázkou totalitního myšlení, ale to mě při sledování politiky ODS za poslední léta tolik nepřekvapuje. To tak ve vaší straně začalo fungovat, pouze byste měli ze svého názvu už konečně vyškrtnout slova „občanská” a „demokratická” a říkat si pouze Strana. Za posledních šedesát let se to už dvakrát podařilo, proč by se to nemohlo podařit i do třetice? Tedy nemohlo. K tomu by bylo potřeba zase něco jako Berlín anebo Moskvu za zády. Teď už máme jen ten Brusel, do kterého se vám ale nechce, že?

  Jaroslav Hutka, písničkář
  září 1999

  Nedá mi to, abych nepoděkoval panu Hutkovi za článek v pondělních LN „Konec sociální demokracie v Čechách”. Něco tak krásně přesného a jasného jsem nečetl už léta, snad. A těším se na jeho pohřební sociální píseň. (Doufám ovšem, že vývoj si její napsání nevynutí!.)
  Kdybych já byl básníkem, napsal bych Ódu na peníze a připsal bych ji panu Václavu Klausovi. Třeba by se tato Óda, kdyby se dobře povedla, stala pak časem hymnou všech zlodějů a tunelářů, co jich po světě běhá.
  Lubomír Valouch, Praha
  14. 9. 1999

***

  Svobodný tisk dává možnost diskutovat o malichernostech i o věcech závažných. Někdy jde dokonce o věci zásadní, které svým rozměrem přerostou všední den. Na stránkách Lidových novin formuloval Jaroslav Hutka svůj výkřik rozhořčení a lítosti nad stavem české politiky vůbec a sociální demokracie zvlášť. Poslanec Nájemník (ODS) proti tomu sepsal rozklad, korektní a politicky zdůvodněný. Ano, pane poslanče, máte to těžké s voliči, co pijí pivo, poslouchají Hutku, nechtějí platit daně a jeden druhého okrádají. Jen pilná, mravenčí práce zvolených zástupců zajistí lepší zítřky. Kéž by. Prozatím to lepší skončilo Klausovým balíčkem č. 1 v červnu 1997 a krom tunelářů mají všichni čím dál míň peněz (včetně podniků, které nemají na výplaty). Přitom se mi nezdá, že by čeští poslanci byli nějak charakterově horší než jejich kolegové na Západě. Jsou jen méně zkušení, a tím lidé trpí stejně jako když je ošetřují nezkušení lékaři a hájí neschopní advokáti. Má-li se z politika zrodit státník, musí především rozlišovat mezi potřebami okamžiku a dlouhodobým zájmem Republiky. Nedovede-li to, měl by aspoň smeknout před prezidentem, který to umí a snaží se vysvětlit.
  Opoziční smlouva velkých politických stran byla asi nutná v daném okamžiku; umožnila vládě a parlamentu ustavit se a začít řídit stát. Byla jako lék, který zažehnal krizi. Teď se ale projevují nežádoucí vedlejší účinky. Menšinová vláda se může na pakt s opozicí vymlouvat a opozice na smlouvu hraje jako na varhany, aby vládě legálním způsobem zakroutila krkem. Úkolem dne se změní ústava a to, nepůjde-li to jinak, i s hlasy grebeníčkovských senátorů. Žiju daleko od Prahy a mohlo by se říci, co je mi do toho? Pochopte ale aspoň, že mi to - jako přesvědčenému sociálnímu demokratu - přijde líto, stejně jako panu Hutkovi.
  S pozdravem Martin Skála, Hull (QC), Kanada
  18. 9. 1999

***

  Vážená redakce, odpověď na článek v LN „Hlavu vzhůru”
  Velmi mne pobavil dopis od pana poslance Nájemníka a mohu k tomu dodat jen jedno: Pokud pan Hutka udělá koncert, bude mít plný sál. Kdežto pan Nájemník, ať udělá, co udělá, bude prázdno, v tom je ten rozdíl. Pokud ODS má ve své reprezentaci tak špatný potenciál, nemůže mít nikdy „Hlavu vzhůru”, to co poslední dobou předvádí, volič ohodnotí sám.
  Helena Tomková, Praha

***

  Pane Nájemníku, nabídl jste svým způsobem velmi náročné počtení. Váš krajně nevěcný, záštiplný a dialogu neschopný styl jako by vypadl ze stránek Rudého Práva. Evokace byla téměř dokonalá, zejména v pasážích typu: MY pracujeme, oni nám to kazí, leč MY neochvějně kráčíme dál. Přímo hleď! . či jak zněla ona výzva.
  Bylo by užitečné vědět, že ono dotěrné kritizování a radění je organickou součástí parlamentní demokracie a znakem demokratických (zejména těch občanských) stran je, že tato sdělení vnímají jako jistou formu spolupráce a účinný prostředek proti ustrnutí.
  Skoro se už zajídá neustálé omílání pseudoproblematiky blbé nálady. Pochopte, že se prezident Havel pouze pokusil charakterizovat již existující stav. Čím dříve přestane ODS setrvávat v iluzi, že vše se kazí od té doby, co byla Havlem vyhlášena „všeobecná disgustace”, tím lépe. Pro zlepšení tohoto stavu se totiž musí stát něco podstatnějšího, než jsou naivní stranická provolání vůči voličům.
  Rovněž pro příště doporučuji více invence. Pocit nostalgie po plných sálech panu Hutkovi už podsouvala Lucie Bílá, která zřejmě své osobní ambice pokládá za obecná měřítka úspěšnosti.
  Petr Trávníček, Praha
  29. 9. 1999

***

  Vážený pane Václave Nájemníku, poslanče za ODS.
  Dovolte mi, abych se vložil do sporu mezi Vás a pan Hutku.
  Stejně jako Vy, i já preferuji klasickou parlamentní demokracii k řešení jakékoli, nejen politické, situace. Problém ovšem je, že Česká republika má ke klasické parlamentní demokracii ještě hodně daleko, a tak nevím, kde se ve Vás bere ta jistota, že ji máme i u nás. Já osobně bych celý ten hybrid nazval spíše parlamentní diktaturou a všimněte si, jak jsem slušný.
  Není pravda, že máme takovou politickou reprezentaci, na jakou se tento stát zmohl. To si až příliš fandíte, pane Nájemníku.
  Vím, a věřím, že máme v této zemi mnohem schopnější politiky než ty, které dnes živíme. A není pravdou, že do politiky nešli. Spíš byli vyšachováni. Nechce se mi ani rozepisovat, jaké nechutnosti se děly na české politické scéně a to už na úrovni obyčejné komunální politiky. Celá řada velmi schopných lidí byla drcena těmi, kterým se ráno při holení nedělalo na zvracení při pohledu do zrcadla. Je smutné, když se politika dělá na úrovni žaludku a ne na úrovni skutečných schopností.
  Pokud jde o Velkou Británii, bylo by lepší, kdybyste raději mlčel, protože tam je politika konzervativců a labouristů vystavena mnohem větší veřejné kontrole, než u nás.
  Nabádáte pana Hutku, ať tedy něco dělá, pokud se mu „hnůj” v této zemi nelíbí. Jenomže když pan Hutka začne něco dělat, protože i veřejně a neanonymně napsaná kritika je oním „děláním”, nelíbí se Vám to. Místo toho, aby Vás tento dopis inspiroval k zamyšlení a ke zlepšení své práce, cítíte se téměř uražen. Víte vůbec, co vlastně chcete?
  Co se týká „blbé nálady”, nešíří ji ani pan Hutka, dokonce ani prezident. Blbou náladu šíří široké spektrum politiků, jejich způsob práce a plody oné práce. My, občané slušní a poslušní, přežvykujeme ty „plody” oné práce. Jsou trpké a leží v žaludku. Tyto těžce stravitelné kusy „plodů” Vaší práce, pane Nájemníku, člověku nálady věru nepřidá. To mi věřte.
  Jak znám pana Kudláčka, kterého jste také zmínil, nevěřím, že by toužil fyzicky zlikvidovat pana Klause. Ale ruku na srdce, pane poslanče. Jak se mají lidé v „parlamentní demokracii” zbavit člověka, který díky své aroganci, ješitnosti a v podstatě i politické neschopnosti poškodil tuto zemi více, než je ochoten přiznat? Sám, obklopen týmem „hluchých a slepých” nohsledů leží „zabetonován” ve vrcholné politice a v této době neprospívá už vůbec ničemu, pokud někdy vůbec prospíval.
  Zmínil jste na závěr dopisu také takové pěkné heslo a zdá se, že se Vám líbí. „Hlavu vzhůru”. To je opravdu hezké, ale toto má už náš národ za sebou. Znělo to podobně. „Přes spáleniště”.
  Víte, doba hesel je už pryč. Bylo by dobré upnout se na výsledky. Ale jak to udělat v zemi, kde schopní pracují rukama a neschopní hlavou, místo aby to bylo opačně?
  Miroslav Háž, Jaroměř

nahoru