|
|
BRAMBORA VE VÝFUKU
„A jedem na chalupu,” řekli jsme si, když v pátek přivedla Kateřina Kláru ze školy s jejím prvním vysvědčením. Tříletá Eliška zavolala jupí, sbalili jsme a jeli. Přijeli jsme na vesnici po setmění a já byl po posledním měsíci ze vší práce tak vyčerpaný, že jsem na tom vzduchu usnul dřív než děti. Vstal jsem v pět ráno a v sedm vyšel z domu. Na všem ležel čerstvý sníh, nebe bylo šedivě modré a za obzorem se chystalo vyjít slunce. Vydal jsem se do kopce k lesu. Sníh jiskří, křupe pod botou, mi zazněla dávná ozvěna. Sledoval jsem čepičky sněhu na borovicích a vkládaly se mi do toho starosti z města. Dvě hodiny jsem chodil po zasněženém lese, nechal hlavu myslet a kout písničkářské plány a oči koukat. Pak jsem se vrátil. Z obecní cesty od lesa do vesnice odbočuje zkratka, která půlí to, co jsme koupili. Oděluje dům od zahrady a stodoly. Na úřadě to máme zapsané jako "ostatní neplodná půda". Jelikož jsme v horním koutě na okraji vesnice, tak nikdo tuto zkratku nevyhnutelně k životu nepotřebuje, kromě těch, kteří kradou v lese a na poli a nechtějí, aby bylo vidět, co vezou domů. Loni jsem dal na ostatní neplodnou půdu závoru s nápisem soukromý pozemek. Nezabralo to, pouze mi tam kdosi propíchl u auta všechny pneumatiky a narval bramboru do výfuku takovou silou, že výfuk zlomil. Jelikož jsem ukázal slabost a nezavolal policii, tak mi ještě před domem zlomil břízku, kterou jsem dostal k padesátinám. Neudivilo to, ani nepobouřilo. Vlastně jsem si svou existencí o to koledoval, došlo mi. Česká vesnice konečně promluvila srozumitelnou řečí. To bylo v září. Tedy dva a půl roku života tady máme za sebou. Klára nastoupila do první třídy v Praze a já se rozhodl, že začnu zase hrát. Sen o vesnickém životě v Čechách je trestuhodná bláhovost. Stál jsem na rozcestí udiven. K nám odbočovaly v čerstvém sněhu dvě chlapské stopy a vedle nich běžely stopy loveckého psa. Zvláštní. Moje ostatní neplodná půda je už měsíc neprůchodná, protože před vánoci začala padat dělící zeď, kterou jsem musel podepřít, a to halt průchod zahradilo. Stopy odbočily na pole. Sledoval jsem je. Šly kolem plotu zahrady, potom vešly vyvrácenou brankou dovnitř, prošly zahradou napříč, ze zahrady vyšly druhou vyvrácenou brankou zase ven a pokračovaly mezi stodolou a chlívem po ostatní neplodné půdě dále. Bolševik sem kvůli traktorům nalil pruh asfaltu. Po obecní cestě by to měl lovec domů blíž a pohodlněji, ale nemohl by tím oznámit, že on se bude pohybovat svobodně a násilně, jak se mu zlíbí. Ale když jednou ledoborec prorazí cestu, můžou i slabší lodě plout v jeho stopách. Odpoledne zahradou a vyvrácenými brankami prošla další skupinka a ještě se na mě přátelsky usmívala. Násilí na vesnici platí, a když se mu člověk nepostaví se sekerou v ruce, je mu majetek vyvlastněn. Ale proti člověku, který bije kozu do bezvědomí a urazí kačeně hlavu holí, („a tak jsem ji musel tedy sežrat,” komentuje to pak v hospodě), se stavět nebudu. Ostatní se na mě usmívají. Jdou pouze ve vyšlapaných stopách. Život ve městě je bezpečnější. Die Stadtluft macht frei, říkali Němci už v třináctém století. Pouze budu muset kvůli daním ohlásit na katastrálním úřadě, že ostatní neplodná půda ani zahrada mi už nepatří. Dřevník, chlív a dům zatím ještě ano. Stodola už se bohužel nachází na dobytém teritoriu. Ale teritorium publika jsem po dvouleté přestávce neztratil, a dokonce se objevilo nové a pro mne velmi milé území. Praha. Můj návrat při převratu byl sice slavný, ale vyneslo to pouze koncerty po zájezdech. Deprimované mimopražské publikum chtělo pohlazení známého a nestálo o nové písničky, a Praha propadla podnikání a neměla čas na písničky žádné. Ale pád ekonomiky a další vzestup politické nadutosti udělaly svou užitečnou práci. Praha znovu začala myslet na život. Tedy vítejme zase doma na vzduchu, který osvobozuje. Sametový nesmysl se stal dějinami a nová generace se nezatíženě posadila do publika s otázkou, ve které je zaklet náš osud. Vyslechnou si nás a rozhodnou, jestli si nás vezmou s sebou do jejich budoucnosti, a nebo nás nechají v naší dnešní už minulosti. Generace mocných začíná svůj boj o přežití a jako pokaždé o tom ani neví a myslí bláhově jen na svou budoucnost, kterou už ale v rukou nemá. Václav Stalin Klaus šilhá po Hradčanech a Miloš z Bamberku by chtěl alespoň u těch druhých vidět čisté ruce. Líná čtyřkoalice nedokázala ještě vysvětlit, proč by ji měl člověk volit, a celá česká politika myslí na to, jak se vyhnout Evropě. Vědí, že to bude jejich konec. Tedy si ještě užívají své Sodomy komory horní i dolní. Ale jaksi už s malým zájmem těch, kteří to povinně platí. Vrátili jsme se z chalupy spokojeni. Děti tančily a byly k neuspámí. A když pak konečně všechno ztichlo, otevřel jsem si pivo, uvízl v tichém nepřemýšlení a pak šel spát v pohodě, kterou jsem už dlouho nezažil. Die Stadtluft macht frei. 4. února. 1999
|