text Tomáš Poláček
foto MAFA - Michal Sváček

Vzpomenete si, kdy jste prvně viděl Václava Havla?
Jojo. Bylo to překvapení. Já nevěděl, že tu žije. Do poloviny sedmdesátých let jsem neposlouchal zahraniční rádio, televizi neměl, žil jsem si svůj písničkářský život s pocitem, že každý den může být poslední. A tak jsem měl za to, že všichni ti intelektuálové ze šedesátých let - Vaculík, Klíma, Havel, atd. - dávno emigrovali. Nepřemýšlel jsem o nich, nezajímali mě. Jednou ale, v roce 1975, přišel Ivan Klíma na koncert.Vy jste ten spisovatel?, zeptal jsem se naivně, a žijete v Praze?On na mě koukal jako na blázna, protože přece schválně neemigroval a měl pocit, že to všichni vědí. Já nevěděl nic. Tak mě pozval na jejich domácí čtení.

Přijal jste pozvání, a tak narazil na Havla?
Nebyl jsem tehdy zvyklý na domácí akce. Seděl jsem u stolu v obyváku a vstoupil menší, ráčkující blonďák a Klíma nás představil. Já Havla nepoznal, nevěděl jsem ani jak vypadá. Ale skamarádili jsme se brzo.

Opravdu jste pak byli přátelé, nebo jste se jen potkávali?
Zvrhlo se to v kamarádství, mám alespoň ten dojem. Často jsem byl na Hrádečku, setkávali jsme se v Praze, zažívali hospodské tahy i koupání ve Vltavě na adama...

S Havlem?
Ano. To už bylo za Charty. Petr Uhl nás pak peskoval, že jsme mohli udělat průser celé Chartě. Vedl jsem Havla a Dientsbiera po jakémsi flámu na vltavské nábřeží do hospody u Kalendů, že si dáme v pět ráno drštkovou. Jenže otevírali až v šest. A protože mám strašně rád studenou vodu, nedalo mi to, svlíkl jsem se donaha a skočil do řeky. Havel se svlíkl také skočil za mnou. Pak jsme nemohli vylézt, protože byly na kamenech ty zelené řasovité potvory... Okolo jezdily tramvaje, lidi nám mávali, nevěděli komu, a Dientsbier s mou ženou stáli zbaběle na břehu, a tvrdili, že je jim zima. Havel když pak jel domů do Dejvic, tak v tramvaji usnul a probral se až na konečné.

Kdy jste si s Havlem naposledy podebatoval?
To je tak jedenáct let. Když začal prezidentovat. Od té doby jsme se párkrát potkali a řekli si ahoj, ale jinak nic. Možná už si ani nemáme co říct. To kamarádství je přece jen staré čtvrt století.

Čekáte, že se každým dnem ozve telefon a on vás z něj pozdraví?
S tím nepočítám, spíš bude na mě naštvaný. Po pravdě řečeno naše kamarádství dostalo ránu už na jaře roku 1989, když jsem byl ještě v Holandsku. Docela jsme se chytili kvůli rozdělování peněz z Nadace Charty 77. To se nikdy úplně nesrovnalo. A teď jsem pokazil jeho rozlučku v Národním. Nemyslím si, že má chuť mi telefonovat.

Čím vás bývalý prezident nejvíc zklamal?
Měl na počátku jedinečnou šanci udělat radikální změnu, ukončit jeden režim, a začít s novým, ale on tu změnu rozředil, takže se kus starého režimu přelil do nového. Škoda.

Vadí vám třeba to, že se hned prvním ministerským předsedou po listopadu stal komunista Marián Čalfa?
Čalfa je jen majáček. Ale ano, dá se říct, že v tu chvíli začala čalfizace toho, co jsme nazývali revolucí.

Myslíte, že byl Havel na Hradě šťastný? Že ho prezidentská funkce uspokojovala?
Vždycky v sobě měl touhu v politice uspět, a tuhle politickou ješitnost uspokojil. I když on je jinak ješitný než Klaus, je schopný tu vlastnost reflektovat. Ale lidsky? Těžko soudit - spíš si myslím, že šťastný není. Je velmi izolovaný. Vždy se bál být chráněným zvířetem, to velmi zdůrazňoval. Dnes jím je.

Vím, že jste měl hodně rád Olgu Havlovou. Proč? A znáte se s Dagmar?
Olga měla jasno. Nikdy se nezabývala tím, jestli by v černé mohlo být také trochu bílé. Uměla být veselá i vzteklá, ale nikdy si nekomplikovala život intelektuálským pochybováním. Když se Havel vrátil z první basy, měl pochyby, jestli by neměl donést teplý čaj policajtovi, který v zimě hlídkoval před jejich barákem. -Tak mu ho dones, ale už se nevracej-, řekla mu tehdy.
Mnoho Havlových kamarádů nesnášela a uměla být velmi ironická k disidentskému politikaření. Byla i velmi ostře proti tomu, aby se stal Havel prezidentem. Velmi jí vadila okázalost. A paní Dáša? Tu neznám. Poprvé jsem se s ní setkal, když mě loni v říjnu požádala, jestli bych nevystoupil v Národním. Záleželo jí na písničce Havlíčku Havle. Mě samozřejmě nenapadlo, že když zve mne, že osloví také i komerční kliku.

Nejste moc velký radikál? Nechtěl jste být na jednom pódiu s Karlem Gottem a Helenou Vondráčkovou, ale oni dnes nejspíš mají Havla opravdu rádi, a chtěli se s ním rozloučit upřímně...
Oni by měli určitě rádi jakéhokoliv prezidenta. Pro mě jsou Gott a Vondráčková představitelé bolševismu, kterému dělali svým profesionálním optimismem dobrou reklamu. Ale zároveň jsou představitelé kýče. Zpívají prázdné písně, jejichž úspěch je postavený jen na penězích. Je rozdíl mezi uměním a ornamentem, mezi malířstvím pokojů a obrazů - a tihle zpěváci jsou řemeslníci pouhé dekorace. Obsah ani smysl to nemá.

Teď jste asi kdekoho vytočil. To je u nás tolik lidí úplně přízemních a bez vkusu, když každoročně posílají hlasy do Slavíka?
Je. (Směje se)

Opravdu jste tolik skeptický?
Když má někdo rád vyprázdněného zpěváka, ještě to neznamená, že je úplný blb. Je jen ovce. Je velmi vážná otázka, jestli to lidi poslouchají ze svobodné vůle, nebo jsou nacvičení masírováním - tím, že se tahle hudba mafiánsky strká do rádií a podbízí se, tím, že jsou ti zpěváci pořád na prvních stránkách bulvárních časopisů...vymýšlí se pro ně pěkně omaštěné drby a napucované bilbordy. Je to průmysl. Idoly, jako Gott nebo Vondráčková, do lidí vlezou podprahově a ti si to vlastně ani neuvědomí. A v tom jsou ti lidé blbí - nevšimli si, že jsou naučení jako na drogu, a že to nebylo jejich svobodné rozhodnutí zbožňovat Gotta. V tomto je zábavní průmysl velmi podlý a škodlivý.

Podle čeho vlastně soudíte? Vy sledujete novou tvorbu těchto zpěváků?
Nesleduji. Vycházím jen z toho, co z nám z dřívějška. Občas zaslechnu střípky v rádiu, ale to hned vypnu. Ale vidím jak se prezentujou, tomu se uniknout nedá, a to je pořád stejné.

Vy jste měl už na střední škole vzdornou povahu - co dnes říkáte na mladé s obarvenými vlasy a technem ve sluchátkách?
Líbí se mi. Mladí si tím musí projít, aby se jim pak nestýskalo, a aby později věděli kým jsou. Nejhorší je, když někdo už v osmnácti vstoupí do uniformy a stane se třeba Mladým konzervativcem. To je lež a tupost. Každý musí mít přirozeně svůj generační názor, vkus a zjev. Tím se zachovává smysl i rytmus naší evropské civilizace. Příjemné je, že teď už není cítit generační konflikt tak tvrdě, jak to bylo mezi námi a našimi rodiči. Pitomé ovšem je, že dnešní mladí mají zase problém se státem. Zažívají tvrdé reakce policie a úřadů, a stát je netoleruje, nepomáhá jim. My staří jsme zklamali v tom, že jsme nedokázali donutit stát, aby ze své nadřazené role se dostal do role služebníka a pomocníka. Takže ti mladí se vzpírají oprávněně.

Jak jste vycházel s rodiči? Byli nešťastní, že nemlčíte a věčně si říkáte o malér?
Matka pro to měla pochopení, protože komunismus nesnášela. Fandila mi. Otec byl opatrnější, snažil se mi vždycky rozumně vysvětlit, že si ubližuju. Byl tak jaksi nešťastně konstruktivní.

A když jste odešel ze školy před maturitou?
To zaskočilo oba, protože si neuměli představit, že bych psal, nebo zpíval - na kytaru jsem do svých devatenácti nesáhl. Měli pocit, že mě někdo vtáhl do špatné party. Ale po roce byl repertoár hotový a začal jsem vystupovat. Tehdy bylo publikum zvědavé, ne jako dnes, kdy se chodí jen na jistotu, takže všechny koncerty byly vyprodané a to byla pro rodiče úleva.

Poslouchali vaše písničky?
Matka je poslouchá dodnes. Je jí pětaosmdesát a zná všechny.

Jste vlastně potulný muzikant - uživíte z toho rodinu?
Uživím. Od devadesátého žádný větší problém s penězi nemám. Byl ovšem problém s tím, že možná celé moje písničkářství zmizí. To bylo tak v polovině devadesátých let. Ale to byla krize vůbec kumštu jako takového. Jak říkal tehdy čerstvý pan Profesor, peníze se staly důležité až na prvním místě. Všem z toho začalo jebat. Tahle bublina už naštěstí splaskla. Teď mám zase každý rok kolem stovky koncertů, pálím si už šestnácté cédéčeko se starými nahrávkami, a nemám dost času udělat všechno, co jsem si naplánoval.

Vidím, že pracujete přes noc. Už se blíží půlnoc a vy se po mém odchodu chystáte pracovat...
Celý život mám přehozený rytmus. Odmala mě to strašně táhlo do noci, ale bránila mi škola. Ve chvíli, kdy jsem z ní odešel, se všechno srovnalo. A k muzikantskému životu ladí žít v noci a dopoledne spát. Část lidí to má takhle dané, jsou sovy. Hladíkovi můžu volat do tří do rána.

Rodina se vám přizpůsobila?
Pro děti je můj životní styl normální, narodily se v tom. První věta Klárky zněla "Táta spí." Jen se dnes smějou, když říkám, že jdu snídat a oni jsou už po obědě.

Co na to vaše mladá manželka?
Dokud nebyly děti, tak jsme tak žili oba. Teď se večer loučíme, protože s dětmi vstává. Ale ona od začátku věděla, s kým začala žít. V tom mezi námi není žádný problém.

Pane Hutko, jste pro přímou volbu prezidenta?
Měla by být, aby si tu lidi konečně prožili pocit zodpovědnosti. Do parlamentu volí z toho, co jim strany nabídnou, a to už samo o sobě vzbuzuje pochybnosti o svobodě volby. Přímá volba by to mohla trochu změnit. Je totiž daleko riskantnější.

Připusťme, že volit budeme. Co kdyby na vás maličká Balbínova poetická strana tlačila, abyste kandidoval? V jejím ústředí - hospůdce na Vinohradech - už visí plakát Hutka prezident!
Já už jim tu kandidaturu slíbil. Pokud bude přímá volba, pustím se do toho s chutí a pokusím se zkazit co se dá. Je to výzva. Politika musí být barevnější; nestal bych se jen volebním plakátem a nemluvil bych to, co se myslí, že mají lidi od kandidáta slyšet.

Fantazírujme. Budete zvolen, a já vás za rok poprosím o podobný rozhovor, jako je dnešní - při červeném víně a balených holandských cigaretách. Jenže vy budete nedostupný státník krytý svalovci...
S tím bych si poradil. Velkou popularitu jsem zažil v devadesátém. Je odporná tím, že blázni a opilci začnou člověka považovat za použitelný erární majetek. To se pak člověk izoluje i před normálními lidmi. Je potřeba najít odvahu a neuzavřít se jako osamělý bůh za bariérami, což se stalo bohužel Havlovi. Mně by se to nestalo - ovšem teď fantazírujeme oba, že?

Ale prezident bude vždycky středem pozornosti. Zvládl byste to?
S popularitou už tu trapnou zkušenost mám, vím, co je vidět svůj ksicht v novinách a na nárožích. To nelze brát vážně. Je v tom jen nebezpečí osamění. Pokud ovšem člověk nezačne z toho patologicky prožívat pocit vlastní důležitosti a výjimečnosti. To se stalo mnoha kamarádům, kteří šli z kotelny rovnou do vysokých funkcí.

Pořád jsou to kamarádi? Tykáte si?
Na pivo už spolu nechodíme, ale tykáme si stále. Jediný, kdo zrušil tykání po třiceti letech, byl Miloš Zeman. Jednoho dne se stal předsedou vlády a náhodou jsme se setkali u popelníku v divadle Semafor. Říkám: Ahoj Miloši, jak se máš? A on: Dobře, a jak vy? Pak začal mlít, ale držel se vykání. Tak jsem se mu připomněl: My jsme se přece znali, spal jsi u mě na Vyšehradě, mnoho jsme toho vypili a namluvili. I po převratě. Odpověděl, že je to možné, že lidi se potkávaj...ale to už jsme si jenom vykali.

Zkusím hádat ten nejšťastnější moment vašeho života: 25. listopadu 1989, kdy jste se po jedenácti letech vrátil z emigrace přímo na přeplněnou Letenskou pláň.
Ani nevím, jestli jsem tehdy prožíval nějaké štěstí. Bylo to takové překvapení, že jsem z toho byl zaskočen. Na západě jsem přestal věřit, že se vrátím a že zažiju pád bolševismu, a že padl, pro mě dodnes nemá úplně logiku. Těch prvních čtrnáct dnů bylo na jednu stranu příjemných, ale taky jsem byl v šoku, protože jsem si Prahu a život tady pamatoval daleko barevnější. Do té chvíle jsem měl za to, že jsem té emigrantské ztrátě paměti nepodlehl. Najednou ta šedivost, baráky omlácené, lidé nevýrazně oblečení! Na tu revoluci jsem koukal jako na zjevení, a když mi to konečně začalo docházet, přišlo první rychlé probuzení: v Praze jsme se ženou neměli kde bydlet.

Tehdy jste si s většinou nových mocných tykal - to vám nedokázali pomoct při shánění bytu?
Nedokázali a z nové situace byli spíše popletení. Asi nejlépe to popletení tehdy vyjádřil nový primátor Prahy Jarda Kořán, který mi řekl: "Jardo, já nejsem bolševik, abych pomáhal kamarádům..."

Třináct let už si znovu vyděláváte koncertováním, hrajete staré písně. Co děláte proto, abyste publikum neomrzel?
Pravda, hraju třicet let staré skladby, ale ony fungují, jako by vznikly dnes. My si totiž myslíme, jak jsme se pohnuli dopředu, ale ty písničky ukazují, že to zase tak výrazný krok nebyl. Písničku Litvínov jsem napsal jako reakci na okupaci. Byla o tom, že lidi během jediného roku zahodili morálku a přistoupili na to, že budou "dělat za byt, stravu a oděv" a na ostatní se vykašlou. Zradili tehdejší ideály a začali se starat jen o sebe. Jenže ta píseň fungovala i v emigraci, když jsem ji zpíval v jiných jazycích. Popisuje problém moderní společnosti, která sice zajistí oděv, byt a stravu, ale dělá z toho jediný smysl života. A podobné procitnutí do nové situace se stalo více písním. A to si teď užívám.

Neštve vás objíždět pořád hospody a malé sály? Máte z toho ještě radost?
Mám. Pro mě je koncert něco hlubšího, než jen přehrání písniček. Je to obřad a má svá pravidla. I když se současnost tváří strašně komplikovaně, žijeme dnes všichni strašně jednoduchý život - z domova do práce a zpátky, pak televize, noviny a nějaké prázdniny. Člověk žije ve strnulém stavu, ve stresu nudy, a to snad na koncertech nabourávám. Ukazuju, že za těmi jednoduchými kulisami našeho nezajímavého přežívání je vlastně nahý život spojený s přírodou, tedy se zánikem. A že jsme na to zapomněli. A to jde v malých sálech lépe.

Jaroslav Hutka (21.4.1947)
Od roku 1966 působí jako písničkář. Vystupuje buď sám, nebo ve dvojici, postupně s Vladimírem Veitem, Petrem Kalandrou, Hvězdoněm Cignerem, Vlastimilem Třešňákem, Štěpánem Rakem a Radimem Hladíkem. Od konce šedesátých let hraje a zpívá vedle vlastních písní také moravské lidové. V roce 1972 spoluzaložil písničkářské sdružení Šafrán. Roku 1977 byl obviněn z nedovoleného podnikání a bylo mu znemožněno veřejně vystupovat. V říjnu 1978 se vystěhoval do Holandska, kde se usadil v Rotterdamu. Po listopadu 1989, kdy vystoupil na pražské demonstraci na Letenské pláni, se natrvalo vrátil do vlasti. Od roku 1998 vydává alba se svými písněmi ve vlastním vydavatelství Samopal. Z prvního manželství má syna, ze třetího dvě dcery. Vše o jeho životě a díle je na stránkách www.hutka.cz