Bez kytary nevydržel Jaroslav Hutka se jako písničkář uživí: "Hraju okolo deseti koncertů měsíčně po celých Čechách," vypočítává. To vystupujete v poloprázdných kavárnách? Za poslední dva roky se situace vylepšila, lidi chodí. Začátkem devadesátých let se v Čechách prosadilo úzké ekonomické vidění, v němž bylo všechno staré krámem. Mělo se jít k zářivé budoucnosti. Ale posední dobou mám příjemný pocit, že se část národa vrátila na zem. Ale vy už vlastně vůbec nemáte hrát. Před čtyřmi lety jste řekl kytaře sbohem. To jo, rok a půl jsem to dokonce vydržel, ale dýl to nešlo. I když problémů s rukou jsem se nezbavil. Obešel jsem spoustu doktorů i léčitelů a stále není jasné, oč jde. Nejvíc věřím jednomu odborníkovi, podle kterého je to problém po staletí zvaný "písařská křeč". A ten je neléčitelný. Vaše názory na české politiky jsou velmi přísné, "bylo by neštěstí, kdyby šel Klaus místo na léčení k psychiatrovi na Hrad", prohlásil jste například. A dnes jste nezahrál známou písničku Havlíčku, Havle. Už ani prezidenta neberete? To ne, občas ji zahraju. Já znám Havla dlouho a měl jsem veliký problém s představou, že se stane prezidentem. Je totiž jemný intelektuál, ne rozhodný muž, který by uměl bouchnout do stolu. Ale zůstává naší jedinou osobností, která v zahraničí skvěle funguje jako politik. Může se o něm povídat cokoli, ale řekl bych, že nikoho nepoškodil. Před třiceti lety jste napsal píseň o bezútěšnosti a citové vyprázdněnosti Litvínova. Jak se v českých městech cítíte dnes? Ta skladba chytila postupně nový obsah. Původně jsem v ní řešil problém, co se s námi stalo po invazi roku 1968. Do té doby nadšení lidé se zhroutili, začali myslet materialisticky a zapomněli na smysl bytí. A takových je stále dost. Zpíváte i písničku Praha. Jak se vám tady žije? V patnácti jsem do ní přišel z Olomouce. Před emigrací jsem vrtěl hlavou nad českými ódami, že je to jedno z nejhezčích měst na světě. Považoval jsem je za nacionalistické kecy. Ale už vím, že je Praha opravdu zázračná. Bohužel taky podlehla penízkům, snobové nechtějí mít své domy a pracovny na okraji města, ale v centru, a tak město ohrožují. S tím začal už parlament, který z Malé Strany vyhnal lidi, a udělal tam úřednickou čtvrť. Čím vás stále tolik oslovuje moravský folklor? Co zaznamenal František Sušil, to je opravdu výjimečné. Povedlo se mu totiž zachytit folklorní období, v němž ještě byla Morava konzervativně zaostalá. Takže ty písně nejsou ovlivněné intelektuály, obrozenci ani církví a většinou mají existenciální téma. Jsou to zvláštně teskné výpovědi o životě, o jeho marnosti. A já mám velký problém s obrozenci, kteří stáli jen o vitalismus a optimismus. Jejich folklor mě už nezajímá, to je ornamentální záležitost. Hodně pečlivé práce věnujete vydávání živých desek ze sedmdesátých let. Prodávají se? Nijak závratně, ale stejně jako písničkář uživím rodinu a žiju si spokojeně v pěkném bytě na Vinohradech... Vím to, na internetu i ve své Revue Samopal zvete kohokoli, ať přijde na návštěvu. Ale lidi jsou stydliví, někdo přijde tak jednou za dva měsíce. Takové návštěvy mi opravdu nevadí. Máte k posluchačům důvěru. O přestávce se někde bavíte a necháte desky bez dozoru, ať si je každý prohlíží, jak chce. Věřím jim. Ale je samozřejmé, že kdybych dělal jinou muziku pro jiné publikum, tak bych tam musel postavit hlídače.   Mladá fronta DNES, 2001-04-06, (ček)