Národ sobě - a Klausovi

Václav Klaus se se zlou potázal, když nedávno vynesl - navíc jako výstup ideové konference ODS - národní vlasteneckou kartu. Vlast, národ a stát jsou úhrnem "přirozená entita", se kterou se člověk identifikuje (ztotožňuje), napsal. Stát je "zorganizován" kolem národa, podotkl. Uličkou hanby mezi vztyčenými ukazováky politiků a komentátorů a v dešti jejich kritických slov kráčel pak předseda Poslanecké sněmovny po celý týden na pranýř, kde ho již symbolicky očekávali - tisíckrát potřeni dehtem a posypáni peřím - ostatní nacionalisté, autoritáři a nepřátelé občanských principů, všichni ti regionální xenofobové a obsluhovatelé závor před globálním světem, ba fundamentalisté půdy a krve, kteří se nám znovu připomněli právě odpískanou válkou na Balkáně. Ovšem, je to přece Klaus, a tak nehnul brvou a jako by se pořád cynicky usmíval. Jedná se však o bolavé a štěpné téma, které je nutno uchopit se vší vážností, nejen hnout nad ním brvou, ale i promyslet. Myšlení bolí. A jde to ztuha, když všude duní světoobčanské fráze o údajně mytologickém strašáku globalizace. Jako by loni nebylo až na poslední chvíli odvráceno nebezpečí uzavření Multilaterální dohody o investicích (MAI), která dávala všechna práva nadnárodním korporacím a žádná práva státům. "Stejně - na základě dvoustranných dohod - už máme, co jsme chtěli," pravili bez přehnané nadsázky ti, kdož v této kauze utrpěli "porážku". Jde ztuha seriózní analýza vlastenectví a národa, zasahuje-li do "diskuse" skandování - policií ukázněně doprovázených - holých lebek: "Nic než národ!" To se pak ani nedivím tak vnímavému písničkáři a publicistovi, jakým je Jaroslav Hutka, že od "nevinného" vlastenectví a národní soudržnosti varovně rýsuje fatální přímku k nacionalismu, násilí a genocidám. Ale nemohu nějak zapomenout, že právě on za starého režimu před námi hudbou rozevřel neopakovatelnou "nacionalistickou" krásu Sušilovy sbírky národní lidové poezie. Nikdy nezapomenu na Hutkovu píseň o Národním divadle, na její první verš Krejcar po krejcárku, národní vzbouzení. A na refrén, který tenkrát byl přirozeným emancipačním chorálem publika, políčkem do tváře tehdejším "internacionalistům": Chceme být národem, národem sobě... Máme se dnes za to "poblouznění" hanbou propadnout do kanálů a chodit už jen jimi? Nejsem si jist. Váhám nad pozitivními důsledky a souvislostmi zjištění šéfa Unie svobody Jana Rumla, že "národním státům odzvonilo". Mám dojem, že v tomhle novém internacionalismu se zase skrývá nějaká zásadní chyba. Zdá se mi totiž, že se špinavou, zkrvavenou vodou nacionalismu holého lebkounství, krve, půdy a netolerance je tu vyléváno, ba podřezáváno dítě občanství a demokracie. Jan Ruml a mnozí, velmi mnozí s ním v upřímných obavách kategoricky říkají: národní zájem, nebo zájem občanů. Omyl. Nebylo by zájmu občanů ani občanů vůbec bez vzniku národních států a mimo jejich rámec. Pojem národ v moderním smyslu poprvé použila Francouzská revoluce proti starému režimu jako synonymum slova lid. A právě tento demokratický smysl za poslední dvě století utvářel národní státy s jejich povinnou školní docházkou a čím dál obecnějším volebním právem, s jejich demokratickými institucemi, reprezentací zájmů, dělbou moci a individuální svobodou, o níž se nadnárodnímu křesťanskému středověku ani nesnilo. Vyloučíme-li - a to udělat musíme vždycky - rasové a etnické definice, potom národ, lid, občané a stát jsou pojmy šťastně zaměnitelné. Tohle všechno je stále ta společnost, kterou dodnes i sociologové bezděčně rámují celnicemi. Jistě, národ byl bezpočtukrát politickými elitami zneužit k systematickému zabíjení cizích i vlastních občanů, stejně jako (liberální) svoboda, (sociální) spravedlnost nebo (křesťanská) láska. V polemikách s Klausem mezi řádky probleskují právě tyto obavy, oprávněné v čase složitých problémů a jednoduchých, holohlavých řešení. Mají navíc pravdu všichni, kdož říkají, že společnost celnice již prolomila a stala se společností globální. Ve svém tažení proti nacionalistům však zapomínají, že totéž se zatím zcela nepodařilo demokracii, až příliš svázané s kolébkou národního státu. Asi bychom neměli ve světoobčanském zápalu a v lítém boji s Klausem na informačních a jiných dálnicích globálního světa zmačkat a zahodit jednou již dosažené hodnoty jako prázdný kornout od McDonald`s: dosavadní míru individuální svobody, možnost skutečné volby, reprezentace a kontroly elit. To by pak byl národ proti sobě, to by si občané "krejcar po krejcárku" nadělili neobčanství.

  Právo, 1999-06-12, Martin Hekrdla