Havel ve Mšeně: umělci a politici vzpomínali na svého kamaráda i kolegu Václav Havel byl výjimečný člověk. Na mšenském koupališti to tvrdili jeho přátelé. Milý člověk. Věrný kamarád. Neuvěřitelné zjevení. To byl Václav Havel. Alespoň podle hostů vzpomínkového večera, který přilákal do atria budovy mšenského koupaliště přes osmdesát lidí. Po úvodním slově mšenského evangelického faráře Michala Šimka se divákům představili místní divadelníci čtením z Havlovy hry Vyrozumění. Po úřednických debatách o novém úředním jazyce ptydepe se na scéně objevil písničkář Jaroslav Hutka. „Všechny písně, které jsem si na tuto akci připravil, jsem napsal v roce 1977, souvisejí s Chartou 77 a s naším vztahem k pravdě," řekl publiku před písní Sokrates. Následovaly vzpomínky režiséra Jaroslava Víznera, který se s Václavem Havlem seznámil v roce 1962, kdy přišel do Divadla Na zábradlí. „Vídali jsme se pak denně, a to nejen v divadle, ale i v soukromí. Byla s ním legrace," začal líčit své vzpomínky na tehdy ještě kulisáka Havla Jaroslav Vízner. V lustru byl mikrofon V paměti mu zůstala i návštěva v Havlově bytě na Rašínově nábřeží. „Bavili jsme se, popíjeli víno a zpívali. Vašek měl takový zvyk, že si po chvíli lehl pod stůl a spal jako medvídek. Pak se vztyčil, začal recitovat a zase usnul. A právě, když začal recitovat, tak jsem si všiml, že se v lustru něco hýbe. Byl tam mikrofon. Jeden z nás pak vylezl na stůl a začal mikrofon vytahovat, z půdy mu v tom ale někdo bránil. Nakonec jsme ho utrhli a Vašek ho odnesl na policii. Nikdo se samozřejmě k ničemu nepřiznal a nic se nevyšetřilo," vyprávěl divákům režisér Vízner, kterého prý neskutečně rozesmutňuje, co si lidé na Havla dokážou vymyslet. „Říkají o něm, že byl alkoholik, což nebyl a že měl rád holky, to asi jako každý chlap. Byl to dobrý člověk a věrný kamarád." Vzpomínky výtvarníka Petra Císařovského jsou o dvacet let mladší. „S Václavem Havlem jsem se seznámil poměrně pozdě, až v roce 1984. Když se vrátil z vězení, má pozdější žena mu po Ivanu Klímovi poslala obrázek, a Václav se pak s námi, partou výtvarníku, chtěl sejít. Potkal jsem se tenkrát s neobyčejně prostým, vtipným a nesebestředným člověkem, který se o nás všechny hodně zajímal," popisoval první setkání s budoucím prezidentem výtvarník. Málem se utopil Vzpomínal i na příhodu, kterou s Václavem Havlem zažil. „Když nás navštívil na Sázavě, málem se utopil. Byl krásný den, 1. září 1989. Bavili jsme se a popíjeli, pak jsme šli v úplné tmě k mlýnskému náhonu, kde jsem se nějak zapotácel a do Václava strčil. Shodil jsem ho do vody, kam z okolních domů vypouštěli nejrůznější zbytky. Byl v šoku, ale nekřičel o pomoc, jen říkal – to je konec. Neprosil, neškemral. Nakonec ho kluci vytáhli a holky ho v mlýně sprchovaly. Když jsem vlezl do koupelny, vyprskl jsem smíchy. Vypadal jako vodník z Rusalky, jak měl na sobě ty různé věci včetně kusů toaletního papíru. Je to taková tragikomická historka," líčil na mšenském setkání Petr Císařovský. Soudruh Buďonnyj „Dnes jsem si osvěžil něco, co mě na Havlovi nejvíc bavilo. Ať se v jakékoli společnosti začal drbat Havel, všichni se začali usmívat," začal své vzpomínání na kamaráda novinář a mluvčí Občanského fóra Jan Urban. Po historce Jaroslava Víznera, v níž Václav Havel recitoval básně, si Jan Urban vybavil vzpomínku, která už mu z paměti málem unikla. „Václav zbožňoval budovatelské písně a poezii. Já jsem si jako čistě vymydlené komunistické dítě z recitačních soutěží nějaké básničky a písničky pamatoval. A brzy po tom, co jsme se s Václavem seznámili, vysloveně prosil, jestli si ještě něco pamatuju. Vzpomněl jsem si na píseň – Jel jednou soudruh Buďonnyj krajem řek a luk, potkal tam na louce zelený jízdní donský pluk." Havlovy oči se prý rozzářily a během chvilky už se svým typickým ráčkováním sám čerstvě naučenou písničku zpíval. Pro Jana Urbana byl Václav Havel prý nepochopitelné zjevení. „Potkal jsem jen málo lidí, které bych tak uznával. Když jsme připravovali dokumenty Charty 77, scházelo se u mě v bytě třeba třicet lidí. Několik hodin jsme vášnivě debatovali, zatímco Václav seděl se skloněnou hlavou, mezi nohama svíral popelník a kouřil jednu od druhé. Když jsme skončili, zvedl hlavu a v několika minutách dokázal shrnout všechny naše názory tak, že se to hned dalo psát jako dokument. Nikdy předtím a ani potom jsem nikoho podobných kvalit nepotkal," vylíčil účastníkům vzpomínkového setkání Jan Urban. Práce pro prezidenta Z poněkud jiné strany se znala s Václavem Havlem senátorka Veronika Vrecionová, která se akce na koupališti také zúčastnila. Jako čerstvě dostudovaná vysokoškolačka nastoupila 1. ledna 1990 do svého prvního zaměstnání, na Pražském hradě. „Mým prvním úkolem bylo dát dohromady ochranku, kterou tehdy Havel vůbec neměl. Bílý dům nám poslal čtyři bodyguardy, kteří měli vycvičit skupinu karatistů. A já, která jsem jako jediná uměla trochu anglicky, jsem to dojednávala. Tak jsem se dostala do nejužšího kruhu prezidenta. Poté jsem připravovala zahraniční návštěvy u nás a Havlovy návštěvy v zahraničí," přiblížila začátky své práce na Hradě Veronika Vrecionová. A poslední slovo hostů patřilo Jaroslavu Hutkovi. Divákům zazpíval píseň, kterou Havlovi složil v roce 1977, když už seděl pár měsíců v kriminále. Zpíval rád, ale mizerně „Poprvé jsem mu ji zahrál, když se vrátil z vězení. My jsme na něj tehdy čekali u něj doma a venku zase čekali policajti. Bylo chladno a první Václavova starost, když přišel, byla, jestli by někdo těm policajtům neměl donést čaj, že tam mrznou. To Olgu pěkně vytočilo. Řekla mu, ať jim ho donese sám a už se nevrací. Já jsem mu pak zahrál tuhle píseň, z čehož měl radost. On uměl strašně emocionálně prožívat věci, což mu závidím," řekl s kytarou na klíně Jaroslav Hutka. „Abych Havla jen nechválil, měl jednu neschopnost. Neměl hudební sluch a mizerně zpíval, ale zrovna zpíval moc rád," poznamenal s úsměvem písničkář. Vzpomínkový večer Václava Havla uspořádal mšenský evangelický sbor ve spolupráci s Komisí pro kulturu a cestovní ruch města Mšena. Jiří Říha, Mělnický deník, 24.9.2015