Jak studenti zase šli

Šli přesně po patnácti letech, znovu z Albertova. Tentokrát ne na Vyšehrad jako tehdy, nýbrž rovnou na Národní třídu a na Václavské náměstí. "Všude jsou policisti, ale těch se dnes nemusíte bát," ujišťovali organizátoři, studenti z pražské filozofické fakulty.Jistě, takovéhoto nebezpečí se 17. listopadu 2004 nikdo obávat nemusel. Ale jen někdo naivní by si mohl myslet, že studentský průvod právě v tento den je věc, která přece nikomu (snad kromě komunistů) nemůže vadit.
Politikové a jejich poradci si správně povšimli provokativního hesla, pod nímž byl průvod uspořádán, vzdorné otázky "S lhostejností na věčné časy?", a porozuměli, že dnešním studentům nejde jen o sentimentální vzpomínání na dávné revoluce, ale především a právě o současnost: o to neblahé, co v ní z minulosti přežívá.
O nesouhlas s rostoucím vlivem komunistů. O nesouhlas s relativizací komunistické minulosti, kterou pod hezky znějícími hesly o "smíření" a "vyrovnání" a "hledění do budoucna" propagují současní představitelé státu. O nesouhlas s komunismem "anonymním", "podprahovým", totiž s arogancí politiků na jedné straně a lhostejností a uzavíráním se do sebe "těch dole", "voličů", na straně druhé.
Vskutku, jen někdo hodně, hodně naivní by si mohl myslet, že se současní mocidržci nepokusí tento výraz nesouhlasu, toto ohnisko potenciální další vlny občanské nespokojenosti zpacifikovat. A věru, vymysleli to dobře: na Národní třídě studenty tentokrát nečekaly bílé přilby, ale pražským magistrátem (tedy ODS a ČSSD) pořádaná "lidová veselice", totiž koncert - jak jinak k oslavě slavného výročí, na kterém měl - jak jinak - jako zlatý hřeb programu vystoupit Václav Klaus.
Každý jistě pochopí, že kvůli tak významné události je třeba Národní třídu přehradit, že. Plán byl jasný, a byl to plán, nikoli náhoda: znemožnit průvodu cestu na Václavské náměstí, kde čekali Šimon Pánek a další řečníci. Zastavit průvod na Národní třídě, jako by tento koncert byl cílem průvodu, jako by studenti netoužili dojít nikam jinam než k pódiu, ze kterého jim budou zpívat Aleš Brichta, Ondřej Hejma a další politicky "správně" orientovaní hudebníci a ze kterého je v pravý čas osloví Václav Klaus. Jako by tím měl být naznačen chod dějin: před patnácti lety začali studenti na Albertově revoluci - a jejím naplněním je Václav Klaus. Jím je cesta přehrazena, žádná cesta dál nevede, poslouchejte muziku, papejte párky, dejte si k nim pívo, bavte se a buďte zticha. Revoluce skončila, dekomunizace skončila, zapomeňte.

Dvě koncepce české současnosti

Plán ovšem nevyšel, ba změnil se v opak: tam na Národní třídě se znovu setkaly a střetly dvě koncepce české současnosti: studenti skandovali "Není koho volit" a zpívali Ach, synku, synku, chrastili klíči a křičeli směrem k pódiu "fuj" a Ondřej Hejma je z pódia "vítal" písní "Taky jsi tady žila / a nedělej, že jsi jiná". Jenomže oni tady tehdy nežili! Oni byli tehdy ještě malé děti, a jedovaté poselství této písně se na ně nevztahuje! A v tom je pro budoucnost naděje: že oni jsou a budou - aspoň v něčem - jiní.
Tenká naděje, nic víc. Průvod došel nakonec oklikou na Václavské náměstí, vyslechl několik projevů, zazpíval si s Hutkou "Havlíčku, Havle" a rozešel se. Nic víc. Nic víc nebylo plánováno, ani se nic víc nedalo dělat. Jediné bezprostředně politické heslo tohoto průvodu bylo totiž právě ono "Není koho volit". Nikdo nemá žádný recept, co činit. Občanské sdružení s politicko-kritickými ambicemi? Nová politická strana? Všechno už tu bylo, v tolika variantách, a všechno se rozbilo na "přehrazené Národní třídě", na bravurně pracujících stranických sekretariátech a mediálních dezinformačních kampaních, a ovšem i na nepraktičnosti či nedůslednosti těch, kdo dočasně stáli v čele různých pokusů o alternativu.
"Není koho volit": volím tu tenkou naději, že ti, kterým bylo v době "naší" revoluce pět nebo sedm a kteří dnes studují, se nenechají opít párkem a jednou ono pódium na Národní třídě, onu prolhanou zvěst "už jsme v ráji, už jsme tu na věčné časy" zboří a půjdou dál.

Lidové noviny, 19.11.2004