Kdyby to nebylo 17. listopadu, byl by to jiný den


Lipník nad Bečvou – Komunisty zakázaný písničkář Jaroslav Hutka, který žil před pádem železné opony v Německu, si přijel zavzpomínat na události 17. listopadu před dvaceti lety do Lipníku nad Bečvou. O vypjaté době, kdy se hroutil totalitní režim, dnes ale mluví bez nostalgie a spíše s hořkostí v hlase.

„Na začátku se nabízely dvě cesty – Havlova a Klausova. A lidi si zvolili tu Klausovu. Přízemní, banalitní a izolovanou. Ta cesta, na které teď jsme, souvisí s tím, jaká ta volba byla. Banalitní racionalismus a materialismus ale na nás útočí ze všech stran a je vlastně jedno, koho člověk volí,“ řekl během rozhovoru v jedné z lipenských kaváren Jaroslav Hutka.
Známý písničkář se stal v listopadu 1989 podobně jako Karel Kryl symbolem svobody a ztelesněním importu západního světa do zaostalého socialistického Československa.
Když vystoupil ve sportovní hale na jednom ze svých prvních koncertů v Česku před studenty Univerzity Palackého, všichni s dojetím zpívali jeho písně.
„Co jsem dělal 17. listopadu 1989?“ listoval ve své paměti. „Předpokládám, že jsem vstal kolem poledne. To totiž dělávám celý život,“ zasmál se a vzápětí zvážněl.
„Bydlel jsem v Kolíně nad Rýnem. Potom jsem si pustil BBC World Service anglicky a první zpráva, velmi zmatená, byla, že se cosi strhlo na Národní třídě. Tak jsem si řekl, aha, tak Čechy, sice na konci řady, ale taky se připojily, i když byly dlouhou dobu tak konzervativní,“ vylíčil své první pocity.
Hutka se chtěl podle svých slov dostat co nejdříve do Česka.
„První letenka byla ale až na pětadvacátého, a tak jsem přiletěl pětadvacátého. Je jasné, že se tady něco stát muselo. Jenom se čekalo, jak dlouho ta tupost Husákova a pasivnost obyvatelstva vydrží. Padla Berlínská zeď, Polsko a Maďarsko už byly otevřené a bylo jasné, že se celý režim hroutí. Pak ruplo i Bulharsko a teprve potom přišla řada na nás. Kdyby to nebylo 17. listopadu, byl by to nějaký jiný den,“ myslí si.
A v čem nachází Jaroslav Hutka hudební inspiraci dvacet let po revoluci?
„Písnička má zneklidňovat. Vracím se k otiskům toho ještě nevykresleného a nezpodobněného kolektivního svědomí. Mám píseň Sudety, mám píseň o padesátých letech, o věznici Leopoldov, a potom jsem začal také dělat obrazové písničky – já jim říkám akvarely,“ řekl zpěvák, který se teď rozhodl odjet na čas do Indie.
„Potřebuji dopsat nějaké podstatné věci a hledal jsem kde, protože v Praze to nedopíšu. A tak jsem si vybral Indii. Život je tam levnější, je tam oceán a teplo,“ uzavřel Hutka.

Petra Poláková - Uvírová, Pavla Kubištová, Přerovský deník.cz, 18. 11. 2009