Kampaň dvou egomaniaků nesleduju
Slogan „válka písničkářů“ považuju za komunistickou manipulaci novinářů, říká písničkář Vladimír Merta.

Co vás na tom spojení tak popuzuje?
V době, kdy je tady hlavní téma naprostý krach demokracie, rozpad důvěry v politické strany a národní fašismus, se naprosto bezpředmětně na základě něčí bezvýznamné, ubohé písně vytáhne takhle matoucí titulek.

Jak si ale vysvětlit, že Hutkův Udavač z Těšína budí takový zájem?
Můj zájem rozhodně ne. Z mojí strany je nulový, o tu píseň i problematiku.

Hutka říká, že písničkář nemohl udávat, a pakliže udával, nemohl být písničkář...
Vůbec to nesouvisí, to je naprostá demagogie. V celých dějinách umění byly mezi talenty i největší svině.

Takže vy s Hutkovým názorem nesouhlasíte?
Já prostě říkám to, co říkám já, a co v této souvislosti říkají nějací dva egomaniaci... Já se jejich reklamní kampaně neúčastním.

Co pro vás slovo písničkář znamená?
Je to můj život. To téma už dlouho sleduju, ale nikdo se mu seriózně nevěnuje. Já na to téma dlouhodobě píšu studii, a tak absolutně nemám zájem se v této situaci angažovat. S Nohavicou jsem mluvil, všichni jsme věděli, jak to je s tím agentstvím, není pravda, že se to nevědělo dřív, všichni jsme si z toho dělali srandu. Stejně tak by si oni dělali srandu z nás, kdyby to popadlo nás.

Čím to, že se písničkářům nikdo seriózně nevěnuje?
Je to těžké téma. Spočtěte si, kolik je dobrých studií o Kunderovi, to je taky těžké téma, a kolik je dobrých studií o folku. Já nad tím nebádám - když jste kovář a kováte koně a přijde za vámi idiot z novin a zeptá se, co je podstata kovářství, máte odpovídat za toho koně? Po rozpoutání něčeho za námi přicházíte s prosbou, abychom s vámi mluvili normálně -to nejde. Takhle se v životě nedoberete normální odpovědi, protože já vámi hluboce opovrhuji.

Co charakterizuje vaše dnešní posluchače?
Kromobyčejná slušnost a tolerance.
      PETR VIZINA15. listopadu 2007


K rukám: Jana Machalická, ved. Kultury, Jaroslav Plesl, (dříve sám sebe uváděl: nezávislý novinář) nyní zást. Šéfr., Lukáš Dolanský

Omlouvám se, pokud posílám svou žádost na již neexistující adresy.
Fluktuace talentů nesvědčí nikdy o pevném a zásadovém postoji redakce.
Proto důrazně žádám vůdce LN, aby doplnili , pokud se nespokojí s mou pamětí, dle nahrávky, co jsem opravdu řekl, a co z textu vypadlo, přestože jde o závažnější věty, nežli výběr zaměstnance p. Viziny.

"Ve dvou denících stejného majitele, považovaných za pravicové, se v době poklesu preferencí ODS a očekávání sociálních bouří objeví bulvární titulek Válka písničkářů začíná. Jaká válka? Jakých písničkářů? Netahejte mě do toho, já o žádné válce nevím. To je komunistická manipulace, tak nepíše ani Rudé Právo."

"Není pravda, že Hutka otevírá nějaké téma. A Nohavica nemlčí. Napsal o sobě (nádhernou) píseň na albu Mikymauzoleum (Ďábel a syn, o návštěvě dvou pánů, kterým se upsal). Já jsem tématu věnoval Ponornou řeku."
Kdo odpovídá za vulgarizaci a bulvární načasování tématu, které má naznačit, že všechno jde kupředu, jen písničkáři vedou válku?! Proč nebyl zmíněn vlastnoručně upsaný Kocáb, který dle stejného dvojlistu s Klausem zabránil nasazení armády? Je ve vaší redakci někdo, kdo alespoň okrajově doposlechl nějakou písničkářskou desku? Prosím, abyste mi napsali, které koncerty jste kdy navštívili, a na základě čeho popisujete jako válku to, že někdo napíše o někom text, a ten druhý důstojně mlčí?

Otiskli jste jen bulvární smetí a ubohý pozdně udavačský pamflet, dali jste prostor jazyku domovnic. Sebestředný rozhovor s autorem nemůže sloužit jako otevření dialogu. To je podstata komunistické manipulace a lži: předstírat zájem o věc, ale ulpět na povrchu a mediálně známých tvářích. Jděte si za svými Paroubky, Topolánky, Čunky a .. Mně a mé kolegy mezi sebe netahejte. Chcete-li můj názor, mou práci a mé stanovisko, objednejte si u mne článek. Na pohodlný způsob, kdy já pracuji a váš zaměstnanec sedí u telefonu, hloupě se ptá, a potom cenzuruje nepříjemné (a pro sebe třeba i nebezpečné) věty již nepřistoupím.

Nebýt citován ve vašem dvoulistu považuji ode dneška za čest.
S pozdravem Zpět k pramenům a Papír živým Vladimír Merta

ing. arch. Vladimír Merta


Udávat se nemá

Způsob, jak se po listopadu 1989 přistupovalo ke „stínům minulosti“, velmi pěkně vystihla jedna karikatura Vladimíra Jiránka. Na obrázku hovoří manžel s manželkou a ustaraně jí říká: „Co teď bude s těma chudákama ubohejma, co nám zničili život?“ Uvažování o agentech a agentství se velmi často pohybovalo v těchto dimenzích. Dobrat se důvodů, proč to ten či onen udávající dělal, je skoro nemožné. Podstatné je, že je to uvažování naprosto nevěcné. Základní důvody těch, co agenty tak či onak berou v ochranu, jsou: za prvé, obviňování vychází z materiálů Státní bezpečnosti, jenže StB byla zločinecká organizace, a tak, jako je nevěrohodná sama, je nevěrohodná i její dokumentace. Za druhé, zabýváme se jen malými rybami, vlastně ubožáky, zatímco ti větší, praví viníci (pracovníci aparátu StB a komunistických orgánů, které StB řídily) zůstávají nepostiženi. A za třetí, jde o uplatnění zásady kolektivní viny: vychází se v podstatě ze zápisu v registru svazků a nebere se v úvahu, že mezi agenty byly rozdíly - byli například agenti horliví a dobrovolní, ale také nedobrovolní a záměrně nedbalí. K těmto argumentům nutno podotknout: Ad1: Je velmi problematické mluvit o Státní bezpečnosti v těchto souvislostech a bez dalšího vysvětlování jako o zločinecké organizaci. Silácké výrazivo slouží leda k tomu, aby zakrylo neochotu podívat se pravdě do tváře. StB byla policie (jistěže policie svého druhu) a jako policie taky fungovala. Jedním z jejích podstatných úkolů bylo poskytovat nadřízeným orgánům informace. Policie, která si vymýšlí, která pracuje tak, že fakticky tahá sebe samu i nadřízené složky za nohu, by byla k ničemu. Její velitelé i nadřízení to věděli a dokázali si v zásadě ohlídat, aby se to nedělo. Druhý argument je směšný: je to s ním stejné, jako kdybychom řekli: nedaří se nám stíhat vrahy, tak jakým právem pronásledujeme zloděje? Stát, jehož občané by se řídili touto zásadou, by byl velice rychle rozkraden. A konečně (za třetí): samozřejmě, že mezi donašeči byly rozdíly: někteří donášeli horlivě a rádi, některé bylo třeba k udávání zlomit brutálním vydíráním. Nicméně příliš nevěřím, že by někdo donášel úplně dobrovolně: lidé dobře vědí, že udávat (práskat, jak se říká lidově) se nemá a že práskači se těší ve společnosti oprávněnému opovržení. Teprve když tyto věci vytkneme před závorku, můžeme začít mezi těmi, kdo se StB upsali, rozlišovat a hledat polehčující okolnosti, které tu případ od případu jistě jsou.

Bohumil Doležal