Životní vandrování Jaroslava Hutky

Sám sobě manažerem, vydavatelem, distributorem – to všechno stíhá písničkář Jaroslav Hutka, autor dnes už zlidovělých písniček jako Náměšť, Litvínov, Havlíčku, Havle. Muzikant, díky němuž se naopak natrvalo zapsaly do všeobecného povědomí lidovky, jako Stůj břízo zelená, Vandrovali hudci a další.

Jak se vlastně žije českému písničkáři v Čechách v roce 2010?
Nějakým způsobem to jde. Člověk je tu ale po těch letech vývoje nějak čím dál víc na návštěvě. Široké kulturní prostředí je neosobnější, člověk, který se snaží o něco individuálního, nekomerčního, je tím pádem čím dál víc na okraji. Jako písničkář jsem oslovoval velké množství lidí, dnes jsem spíš soukromá osoba. Ale nemám zase tak velký důvod si stěžovat, protože si dovedu dobře představit, co by to dnes znamenalo být pod tlakem komerčního úspěchu. Znamenalo by to ztrátu svobody. Pro mě je to, co dnes dělám, stále otevřená dílna. Pořád píšu nové písničky, mám svoje publikum a při tom nežiji pod tlakem a očekáváním vydavatelů. Jsem svobodný

V nedávné minulosti byla role písničkáře jako trubadúra svobodných myšlenek, hodně významná, myslíte, že současnost tuhle roli poněkud snížila?
Určitě ano. Nejen roli písničkáře ale i roli umění vůbec. Svoboda má dvě ostří – lidé se svobodou uvolnili a současně jim přestalo záležet na podstatnějších věcech.

Drží vaše písničkářská generace stále tak pospolu jak tomu bývalo třeba v sedmdesátých letech?
Zůstáváme samozřejmě stále kamarádi. Ale já třeba pořádně nevím, co dělá Třešňák, kde vystupuje, občas se vidíme a on toho o mně také moc neví. Tehdy jsme se dali dohromady, abychom se ubránili bolševismu. Jiný důvod nebyl. Jsme individuality, a i když jsme se dali dohromady proti společnému nepříteli, občas to zajiskřilo. Každý chceme být sám sebou. Uvidíme, jestli nás třeba časem komerce, peníze a vůbec všeobecná tupost zase sjednotí. Je nebezpečná a vražedná.

Původně jste studoval výtvarnou školu, jak a proč se stalo, že se výtvarník změnil v písničkáře?
Jako výtvarník jsem to daleko nedotáhl, protože kolem dvacítky jsem se už začal plně věnovat písničkaření. Všechno to začalo někdy kolem roku 1966, kdy jsem se ještě na výtvarné škole na Žižkově dostal do konfliktu. Způsobil jsem tam malou školní revoluci, kdy mě nechali propadnout z ruštiny kvůli časopisu, který jsem na škole vydával. Pak jsem ale vyhrál volby předsedy školy, takže mě nemohli vyhodit. Opakoval jsem ročník a tak nějak jsem dospěl k názoru, že už mě střední škola otravuje a chci už dělat jenom umění. Uvízl jsem v Praze, neměl jsem kde malovat, kde bydlet, četl jsem beatnickou poesii, která mě zaujala jako životní postoj, a do toho jsem potkal písničkáře Vláďu Veita a Hvězdoně Cignera. Začali jsme spolu psát písničky, skládat, vystupovat.

Proslul jste také svými adaptacemi moravských lidových písniček, kdy a jak jste začal se zhudebňováním lidové poesie?
Ono to nebylo zhudebňování. Vycházel jsem ze sbírek Františka Sušila, který má u písniček i linky zpěvu. Já k nim ale potřeboval dodělat akordy, protože v těch dávných dobách nikdo nepočítal s tím, že tyhle písničky se budou někdy hrát na kytaru, nebo že je někdy bude doprovázet nějaký nástroj. Udělal jsem si to po svém. Hladík mi někdy vyčítal, že to, jak to dělám, je proti všem zásadám a zákonitostem harmonie, ale pak většinou přišel a řekl – vlastně to tak taky jde, už jsem si zvykl.

Objevuje se občas mezi novými písničkami, které neustále píšete, zase nějaká ta moravská lidovka?
Dlouho jsem se na ně nepodíval. V moravských lidových písních žiji zatím ze starých zásob. Mám ovšem vyhlídnuté nějaké další věci, protože jak jsem zjistil v muzeu, Češi měli také balady. To jenom Erben je nesbíral, protože měl své politické záměry a tomu uzpůsobil i svou sbírku. Tak jsem si řekl, že se vydám i po českých baladách, protože, pokud vím, nikdo ze zpěváků se jimi nezabývá a nevypadá to, že by se zabývat chtěl. Samozřejmě etnografové asi ano, ale píseň se nemá číst, píseň se má zpívat.

V roce 1978 jste ne úplně dobrovolně opustil Československo a odešel do Holandska. Prozraďte, jak vypadají první okamžiky písničkáře v exilu?
V prvních chvílích jsem byl plný energie. Po třech měsících u známých jsme získali byt, v téže době jsem navrhl Pallasovi ve Švédsku, že založíme exilové vydavatelství Šafrán 78. Nakreslil jsem značku a těšil se, jak se vydavatelství rozvine. Začal jsem jezdit po českých spolcích ale velmi brzy zjistil, že to nebude nic pro mě. Poznal jsem co je zač Svobodná Evropa, kde končí její svobodnost. Nenacházel jsem prostor, jaký jsem chtěl. S komunisty jsem válčil v Československu, na Západě mě to už nebavilo. A venku jsem zjistil, že Západ vypadá jinak, než si všichni představovali a šlo mi o to psát právě o tom. Říkal jsem si, že to je strašně důležitá informace, kterou se mají dozvědět lidi doma, protože nemají možnost jí znát. A v tom jsem narazil, takže jsem se už v sedmdesátém devátém s exilem ve zlém rozešel. Napsal jsem fejeton Požár v bazaru a oni mě vyškrtli jako zrádce národa ze svých řad. Katastrofa byla v tom, že jsem uvízl v Holandsku bez znalosti jazyka. Najednou jsem byl nikdo, připadal jsem si hloupější a hloupější, těžko to snášela i má tehdejší žena, protože doma jsem byl určitá figura ale v Holandsku nikdo. Nerad na tu dobu vzpomínám. Po čtyřech letech jsem byl schopen vystupovat v holandštině a situace se zlepšila.

Pro koho jste v Holandsku hrál?
Byla to třeba vystoupení pro organizace jako Amnesty International, nebo normální koncerty, kde se ale občas stávalo, že lidi se přišli spíš pobavit a najednou měli poslouchat něco hlubšího, komplikovanějšího. A byli z toho občas rozpačití. Navíc byl paradox, že většina Holanďanů zpívala v angličtině, jen já, Čech, jsem zpíval holandsky. Postupně jsem se také učil německy, dával jsem dohromady německý repertoár a na poslední rok se odstěhoval do Německa. Do toho přišel převrat, já zabalil všechny jazyky a vrátil se domů.

Měl jste stoprocentně jasno v tom, že se vracíte domů a ani na chvilku nezaváhal?
Ne, ani na chvilku. Vydal jsem se zpátky, pálil za sebou mosty a říkal si, že chci mít jen jedno místo, kde budu žít a nebudu pendlovat sem a tam. Věděl jsem, že to nebude jednoduché, že to bude takový pád z osmé třídy do třetí, vrátit se najednou sem do rozvrácené společnosti, ale nepochyboval jsem, že to chci.

Jaký byl pocit vrátit se z emigrace přímo z letiště na Letenskou pláň a zpívat tam na demonstraci pro milionový dav?
Já jsem do Prahy přiletěl 25. listopadu 1989, protože na dřívější termín se mi nepodařilo sehnat letenku, a vůbec jsem netušil, že shodou okolností se zrovna tenhle den bude konat tak velká a zásadní demonstrace. Jaký to byl pocit? – Po pravdě řečeno, po jedenácti letech v exilu, jsem vůbec nevěřil, že se ještě někdy vrátím, a tak to byl takový rychlý kolotoč neuvěřitelných věcí. Komické bylo, že když jsem pak měl na Letné začít hrát, uvědomil jsem si, že nemám popruh na kytaru. Jsem totiž zvyklý hrát vsedě. Takže jsem stál na jedné noze jako husa, tou druhou, pokrčenou, jsem podpíral kytaru a dole, pode mnou, na zemi dřepěl schovaný za zábradlím skrčený Milota, manžel Vlasty Chramostové a za tu stojící nohu mě držel, abych nepřepadl dolů. A já důstojně zpíval s tou ohromnou spoustou lidí Náměšť.

Ještě v Holandsku jste začal s vydáváním svých písniček ve vlastní edici Fosil a literární tvorby pod vlastní značkou Sebetlač. Pokračujete v tom do současnosti?
U literární tvorby už zaplaťpánbůh ne. Ta teď vychází jako souhrnné dílo u nakladatelství Galén. Zatím jsou na světě tři svazky. První svazek jsou básně, druhý fejetony a třetí prózy ze šedesátých a sedmdesátých let. Celkem to bude svazků osm. A pokud se týká písniček a nahrávek, ty si vydávám sám. Někdy v polovině 90. let jsem vydal Ježíška. Lidi na to zareagovali bezvadně, bylo to před vánocemi, nevím už, v kterém roce a já si řekl – Fajn, je to něco jako příklad pro vydavatele, signál, že stále mám i svoje starší věci, že je může někdo převzít. Já jsem připraven. Nestalo se. A tak v tom čtrnáct let jedu sám a už to ani nechci opustit. Jednak si myslím, že kdybych tyhle věci sám nevydával, mnohé z nich zapadnou a zmizí, protože média nejeví zájem. A navíc jsem v téhle činnosti našel zalíbení, uplatnění a svobodu.

Ilja Kučera ml., Květy