28. února 2004

  ÚDIV

  Kdyby bylo možné se nikam nehrnout a o nic neusilovat, tak by šel život prožít pěkně a umíralo by se beze strachu. Denně se probouzet údivem. Člověk toho k životu víc ani nepotřebuje. Platón dokonce tvrdil, že údiv je začátek filosofie. Na to jsem přišel i já při psaní knihy Plechovka. Dřív, než jsem to četl u Platóna. Ale jsem mu vděčen, že to řekl, protože mně by to nikdo nevěřil.
  Každý z nás občas svátek údivu zažije a svatí ho zažívají pořád. Umělci také, když zrovna nemusí řešit to, čím se mají živit. Také jsem umělec. V noci jsem poslal do Mladé fronty článek pod názvem Beneš se zasloužil o komunistický stát, takže jsem se vzbudil s dobrým pocitem, že mnoho lidí užitečně vytočím a několik blízkých potěším.
  Vylezl jsem ze své místnosti a v kuchyni jsem narazil na studentku, která nám občas uklízí. Oba jsme se lekli. Já netušil, že tu je, ona netušila, že jsem už vzhůru. Máme velký byt a člověk přes něj nemá vždycky přehled.
  Tuhle bytovou informaci bych sem netahal, kdyby v televizi Nova v hlavním zpravodajství mezi těmi jejich katastrofami neoznámili světovou senzaci, že bydlím v Praze v bytě s regulovaným nájemným. Tuhle zprávu si objednal jeden Ital, co si v Praze koupil levně baráky a je otrávenej, že je pořád nemůže draze pronajmout.
  V regulovaném nájmu jsem ale bydlel i v Holandsku. Sice v soukromém domečku, ale majitel směl byt pronajmout jen přes bytový úřad za radnicí určený nájem. Existovala cenová komise, která se snažila nacházet spravedlnost jak pro majitele, tak pro nájemníky. Holandsko vycházelo ze zkušenosti, že u bydlení neviditelná ruka trhu nefunguje a zavádí kořistnické ceny. Jelikož bydlení je nevyhnutelnost, u které se uměle vyvolaným nedostatkem dá vyšroubovat jakákoliv nehorázná cena, tak stát zasáhl.
  Než jsem emigroval, tak jsem navštěvoval na Vinohradech Františka Kriegla. Byl to lékař a Žid. Účastnil se španělské občanské války. V roce 1968 byl předsedou československého parlamentu, a když byl 20. srpna s ostatními hlavouny zajat a odvlečen do Moskvy, oznámil Rusům, že mimo půdu vlastního parlamentu s nimi jednat nebude, a ať si ho tedy zastřelí, když už o tom mluví. Dubček později prohlásil, že podepsal proto, aby zachránil Krieglovi život. Zeptal jsem se ho na to.
  „Já jsem neustoupil,” řekl s úsměvem. Působil vyrovnaně, a když mi vyprávěl, že se účastnil bojů i v Číně, tak už jsem v něm pak viděl jenom dávného čínského mudrce.
  Kriegl bydlel nedaleko Muzea v posledním patře jednoho vinohradského funkcionalistického domu. Díky ukončenému schodišti vnikl na chodbě před jeho dveřmi celkem slušný prostor, kam si policie dala takovou tu lavičku z parku. Vždy tam seděly dvě uniformy a kontrolovaly občanky všech, kteří šli k němu na návštěvu.
  „A vy se těch policajtů nebojíte?” zeptal se mě s úsměvem Kriegl, když jsem k němu přišel poprvé.
  „A proč bych měl? Jsou to přece ochránci zákona,” odpověděl jsem také s úsměvem. A když jsem mu pak přišel oznámit, že emigruju, zamyslel se téměř otcovsky. Netušil jsem samozřejmě, že policie to díky udání Karla Srpa už ví také. V roce 1976 Karel Srp zase jiným svým udáním způsobil zničení dvaceti tisíc už vyrobených desek Šafránu. Soud nedávno rozhodl, že Karel Srp udavačem nebyl.
  „A až budete venku, zajeďte do Švédska a řekněte Janouchovi, ať založí nějakou nadaci Charty 77. Je tady hodně lidí, kteří by potřebovali peníze. Já vám dám jeho adresu. Je to vědec. Byl jste někdy na Západě?”
  „Nebyl.”
  „Jsou tam levné potraviny a drahé nájemné, připravte se na to.” V komunismu byly drahé potraviny a bydlení levné. Ovšem obojí špatně dostupné a nespravedlivě rozdělované, jako nakonec všechno. Ale ani neviditelná ruka trhu není schopna vytvořit spravedlnost. Potraviny dělá nesmyslně levné a bydlení nesmyslně drahé. Zemědělci i nájemníci totiž nemají úniku a dají se obdobně snadno vydírat.
  Dnes jsem ale chtěl psát o Václavu Klausovi. Je už rok tím prezidentem na Hradčanech a v roce 1993 jako předseda vlády oznámil, že regulované nájemné zůstane.
  Ale Klaus je tak depresivní téma, že když jsem si ho zadal, tak jsem se mu celý den vyhýbal. Vstřícně jsem šel pro Elišku do školy, pak jsem šel úplně zbytečně na nákup, pak jsem se s dětmi díval na úplně pitomej film, pak jsem si uvařil hrnec držkové polívky, pak už bylo jedenáct a všichni šli spát, tak jsem pak slezl dolů do hospody, co máme v baráku. Jmenuje se Lemon Leaf. Neobsluhovala ale ani Japonka, ani Mongolka, ale dnes to byla Thajka a pár Slovenek a já doufal, že tam bude jeden Němec z Kolína nad Rýnem, se kterým tam vedu nekonečné intelektuálské kecy, které se dají říkat jen v němčině. Ale nebyl tam ani Abi, černý Holanďan, který pracuje za barem. Máme spolu jazyk, na který ostatní jen nechápavě hledí. Dnes tam byl jen Joseph, Američan z vedlejšího baráku. Ví toho za sedm let o Češích víc než já, a když na tohle téma zabrousíme, tak mě už nikdy nepustí ke slovu.
  „To jsem asi před dvěma lety šel domů z hospody a vidím, že někdo tlačí auto. Tak jsem mu pomohl, ale pořád to nechtělo naskočit. Byla to taková obyčejná stará škodovka. A najednou se objevili policajti. Ten člověk neměl ani techničák, ani řidičák, ani občanku. Dost divná situace a najednou se tam objevil jiný člověk a začal těm policajtům tvrdit, že to auto je jeho a že tenhle člověk mu ho krade.”
  „A máte na to nějaký doklad?” zeptal se policajt.
  „Odpoledne jsem z toho auta vyndal motor a mám ho ve sklepě.” Otevřeli kapotu a skutečně tam motor nebyl. Ti policajti se rozřehtali a poručili nám to auto zatlačit zase zpět, kde bylo.
  „Proč jsi to kradl?” zeptal se Joseph zloděje anglicky.
  „Protože tam byly ve startování zastrčený klíče,” odpověděl zloděj česky. Tak ho Josef zaměstnal. Má rád lidi, kteří umí reagovat na situaci. A pak jsme si s Josefem ještě hodinu vyprávěli, kde všude kolem světa jsme zažili policii, která se zachovala rozumně.
  Blížila se třetí, všichni odešli a já vylezl tři patra domů. Znovu jsem si přečetl Klausův článek Proč nejsem evropeistou. Ach jo. Je to takový starý Marxův trik, napřed popsat věci ze svého pohledu, a pak už jen diskutovat s tím, co jsem sám napsal. Klaus píše o naší nevelké Evropě jako o čemsi nebezpečně přes celý vesmír rozmáznutém, a o onom našem sladkém národním, že to jediné vytváří volené zástupce. A nejde o pravdu a poznání těch bohem vyvolených elitářů, ale o ty zástupce lidem volené, i kdyby vymýšleli jednu kravinu za druhou. Klaus se romanticky bojí všeho, co nevychází z lidu a jeho hlasování. Anonymní dav svou zbabělostí a tupostí dokonce porazil bolševika, dedukoval loni v listopadu. Že by to způsobil Gorbačov svou nerozhodností, asi nepřipadá v úvahu. A hlavně se Klaus bojí „nového mezinárodního právního řádu, založeném na zásadním zpochybnění tzv. vestfálského systému národních států.” Pojem „národní stát” Klause okouzluje a ještě ho upřesňuje láskyplnou formulací : „KOLEM JEDNOHO NÁRODA VYBUDOVANÝ STÁT.”
  Na člověka, myslícího na katastrofu dvacátého století, by mohla jít z takové formulace zase hrůza. Ale není potřeba propadat panice, protože v Česku nejde o nic a na nic vliv ani mít nebudeme. Jen bych poznamenal, že ten drobný rozdíl mezi nacismem a fašismem je, že to jedno klade víc důraz na to národní a to druhé na to státní… Ale má cenu o tom ještě dnes mluvit?

nahoru