MEJLA HLAVSA A RŮŽE A MRTVÍ

Za totáče jsem Mejlu Hlavsu neslyšel s Plastiky zpívat ani v hospodě Na Ořechovce, ani v Radotíně, ani v Mařenicích, zato ale při jeho patrně nejexkluzívnějším pražském vystoupení v sále, kde kdysi Voskovec s Werichem poprvé uvedli svou Vest Pocket Revui a dnes je tam Muzeum populární hudby. The Plastic People Of The Universe hráli výhradně pro nás, asi deset lidí, takto rekvalifikační komisi Pražského kulturního střediska. Doba totiž už byla normalizovaná: kdo nedostal od agentury lejstro, nesměl hrát. Psal se 17. květen 1973. Plastiky sice předcházela všelijaká pověst, ale pořád ještě byli držiteli ceny Mladého světa za Beat Salon 1969, tedy skupinou nikoli podzemní. Zahráli nám instrumentálku NF 811 a Mejla zazpíval svoji pomalou písničku na text Jiřího Koláře Růže a mrtví. Takové docela zapeklité blues, náročné pro hráče i posluchače. Plastici skončili, odešli za dveře a naše komise se rozpovídala. Countryový zpěvák Ladislav Vodička, řečený Voda: "Nebylo to nějaký falešný?" Greenhornovský textař Jan Vyčítal: "Ba ne, to tak má bejt." Voda: "No, nevím, nevím." Vyčítal (ke mně): "Mně se líbilo, jak to ten zpěvák jen tak jako odhazuje." Kytaristovi Jiřímu Jirmalovi se to, pokud se pamatuji, moc nelíbilo, ale byl zdrženlivý. Posléze Petr Janda: "Každopádně je fakt, že při jiných vystoupeních se tady pořád spíš bavíme, kdežto teď jsme opravdu všichni poslouchali." Diskžokej a zároveň funkcionář Jožka Zeman prohlásil, že oni (asi nějací svazáčtí pořadatelé) by ale za tuhle skupinu nemohli vzít záruku. Copak na to vše řekl ředitel PKS Jan Zvolský, dříve snad vývozce šicích strojů, těžko reprodukovat. Mluvil dlouho, hlasitě a zlostně. Zvláště miloval slovo "morbidní". Při jiné příležitosti i Jaroslavu Hutkovi vytkl morbidní texty. (Nevěděl, že Hutka zpíval moravskou národní.) Když se Zvolský dovynadával, odešel. "Jediné, co vidím jako opravdu morbidní, byl proslov pana ředitele," zvolal za ním Milivoj Uzelac, slovutný dirigent všemožných orchestrů. Uzelac pak dál vedl svou a přikyvovali jsme i my s Jiřím Tichotou. Nakonec "naše" komise navrhla Plastikům druhý nejvyšší možný kvalifikační stupeň. Zvolský jim ho nedal a do té komise nás už nikdy nepozval. Plastiky za tři roky hnali před soud do Karmelitské a já dostal druhou příležitost hodnotit Mejlův zpěv. Byla ještě podivnější: Mejlův tchán, filozof Jiří Němec, mě požádal, abych pro Otakara Motejla, který tehdy Plastiky hájil, odborně zhodnotil jejich písně. Vzal jsem to až od avantgardy a E. F. Buriana, ale krásnou předsedkyní senátu to nepohnulo. Kdykoli jsme se pak s Mejlou viděli, spiklenecky a radostně jsme na sebe mrkali. Snad ho i v muzikantském nebi potěší, že mu ochotně naslouchali nejen mařeny z Mařenic, ale taky inkousti z Prahy.

  Reflex, 2001-01-18, JIŘÍ ČERNÝ