Z éry tajných hesel
Listopad 1989, konec protestsongu v Čechách

Nasloucháme-li dnes nahrávkám z dávných koncertů Jaroslava Hutky, může se nás zmocnit údiv, zmatek i tíseň. Jak je možné, že publikum reaguje bouřemi smíchu a potlesku na podněty tak malé, jako jsou písničkářovy věty "když ještě vlasatí mohli do rádia"?

Odpověď je zřejmá a pamětníci ani nepotřebují napovídat. Je to dialog z jiné doby, která se dorozumívala odlišně než dnešek. Hlad publika po sdílení prachobyčejné, tehdy však cenzurované pravdy nepostihl během totality (a hlavně normalizace) jen písničkářství. "Čmucháš, čenicháš, na lesní správu donášíš," zní v semaforské Kytici a aplaudující publikum tomu rozumí jako tajnému heslu spiklenců odvážných natolik, že se i přes Erbena elegantně dotknou donašečů všude kolem. "Jaký je váš oblíbený nápoj?" ptá se na vzácném veřejném vystoupení v sedmdesátých letech Jana Wericha Jiří Suchý. Klasik odpoví. "Čistá pramenitá voda." Následnou nadšenou bouři v publiku nechť si vážený čtenář zkusí vysvětlit sám coby domácí úkol.
Undergroundového Svatopluka Karáska či Charlieho Soukupa tehdy slyšelo málo lidí. Antény byly nastaveny ke generacím Šafránu (Hutka, Merta, Třešňák, Burian, Dědeček) a pozdější Porty (Plíhal, Ebeni, Nohavica). K úlevné rezonanci stačilo mnohem méně než kritická zmínka: třeba když Pavel Dobeš přebíral stupidně strnulý slovník režimu ("tebe bych, soudruhu, tady nehledal", říká kolegovi přistiženému in flagranti. Sami cenzoři byli v čase dvojsmyslů notně zmateni: zakázali-li popěvek o žravé černé díře, jež se usadila Karlu Plíhalovi ve sklepě, nejspíš slyšeli v čistě komickém songu cosi, co do něj autor nikdy nevložil. Není divu, že superhitem osmdesátých let se stala (pochopitelně nevydaná, jen na páscích šířená) Velká zpověď Jaromíra Nohavici: "Co chtějí, vědí o člověku/ haleluja/ mají na to kartotéku/ a v ní su já" (ironie osudu až později prozradila, ve kterých tehdejších kartotékách Nohavica též figuroval). Na úspěchu jistě měla podíl energie rozzářeného, nezlomeného zpěváka a také skloubení zpěvné melodie s výrazným rytmem, nijak vzdálené pozdějšímu (už oficiálnímu) hitu o třech čunících.
Traduje se příhoda ze sedmdesátých let, kdy na společných vystoupeních sdružení Šafrán panovala vedle souznění i nevyhlášená rivalita, kdo svými písněmi více strhne publikum. Mezi třešňákovsko-mertovskými hlubinami metafor se dostavil na pódium Pepa Nos. Zakřenil se na obecenstvo a místo pozdravu vesele zvolal: "Brežněv je vůl!" Zatímco hlediště jásalo, kolegové to sledovali jako opaření. Tohle je přece rána pod pás: nejen coby ohrožení příštích vystoupení, ale hlavně přešlap ven z mapy jinotaje, jemných šifer, tvorby. Tomuhle se nedá konkurovat oduševnělou písní!

Klece se mění

Dva velké soudní procesy s mezinárodním ohlasem a historickým dopadem, které vedla totalita proti disentu, byly "hudební": proces proti Plastic People (1976) a uvěznění členů Jazzové sekce (1986). Je zajímavé, že ani v jednom případě nebyly předmětem zuřivé státní zvůle konkrétní kritické zmínky, nýbrž prostý svobodný duch. Plastici nezpívali nic o Husákovi se Štrougalem, ale o víře, že žijí v místě, "kde se jednou zjeví Duch sám". Jazzová sekce nebyla politická buňka: jen organizovala umělecký život, jak uznávala za vhodné, aniž se ptala na povolení: vydávala Hrabala, publikace o dada, Wagnerovi a Lennonovi, nechávala hrát světové i domácí progresivisty. S písněmi to bylo stejné: nejmagičtější přitažlivost měly ty obecné, mluvící o patáliích věčnějších, než byla aktuální příkoří, prostě bližší poezii než plakátu. "Což jsem, Jánošíku, tobě nesypala/ nejlepšího hrachu, co jsem doma měla?" ptá se dodnes řeřavě Dagmar Andrtová-Voňková (Chlapci na tom horním konci) uprostřed společnosti, jež tak ráda omlouvá svoje prospěchářství. Plíhalova O vráně a o mravencích (o umlčeném zpěvu) se dá aplikovat na nesvobodu slova kdykoli a kdekoli ("královna se rozčilila - tohle ničí morálku/ ... to tak ještě scházelo, když chystáme se na válku"), Burianova píseň o dvou vyměňovacích hlavách nebo Ebenova Kravata č. 5 na každou zdvořilou autocenzuru ("společenská smyčka, to je tvůj komplic/ zaškrtí slova, která jdou od plic"). U majestátního valčíku Vodňanského & Skoumala Maršálové se publikum ani neshodne, jde-li o parodii na milostný kýč či politickou výpověď. Síla písně tkví v tom, že je obojím.
Merta plánoval po převratu vydat kolektivní album Lžeme! s písněmi, jež ztratily pravdivost a opodstatnění s pádem komunismu. Kolik by takových bylo, když mnohé nečekaně padnou i na dnešní dobu? Jan Burian říká: "Já mám naštěstí asi jen čtyři písničky, které jsem vyřadil z repertoáru. Největší hit byla Píseň strašlivá o tom velkém dialogu, který se odehrál léta Páně 1989, ale ne s každým. Tu jsem zpíval od počátku roku 1989 a pak na náměstích za revoluce a byla to legrace. Křestní jména jako Miloš, Vašek, Vasil, Ludvík evokovala různé politiky či disidenty. Dneska to čas od času (asi jednou za rok) hraji a při vysvětlování, kdo byl kdo, vzniká absurdní komické číslo. Písničku o krejčím nazvanou Císařovy nové šaty už nehraji vůbec, protože se vázala na období takzvané perestrojky a evokovala původní řemeslo Vasila Biľaka. To je pryč. Nejradši jsem měl Zpěv páteční, o demonstraci a kropení lidí, jemnou, poetickou a hodně smutnou věc. Také ji hraji tak jednou za rok, ale musím ji vysvětlit."
Bez vysvětlivek by se dnes patrně neobešlo mnoho písní, třeba O vedoucí úloze hajnýho (Petr Skoumal), Prodavač bonů (Jiří Dědeček), Dobešův Les ("zajíc prodal svoji kožku a zdrhl z lesa ven přes Jugošku") nebo Mertův komentář k pražské návštěvě Gorbačova ("nevyšly noviny, něco se chystá, z daleké ciziny přiletí humanista"). Do země se propadl smysl přestavbové satiry, třeba písní dvojice Paleček & Janík o zemědělském družstvu Slušovice či o komsi, kdo "v Mexiku byl na montáži". Směly být po určitém váhání vydány: blížily se vyžadované konstruktivní kritice i lidové zábavě, slušně v té době zastoupily kritické fejetony a glosy.
Pak přišel listopad 1989. Anekdotář Ivo Jahelka zpíval "my jsme ta veselá revoluce, písničky jsou naše rezoluce", Naďa Urbánková v novinách varovala, že "nejhorší jsou takzvané korouhvičky" a Zdeněk Troška brzy točil Zkouškové období, snímek o citovém zmatku mladíků nocujících ve spacácích na stávkující univerzitě. Ale to už je jiná kapitola.

Týden, 15.11.2004