Globalizace vymyslí na lidi nové pasti

Česká média jakoby na něj zapomněla a chcete-li si osvěžit hudební paměť, musíte cestovat za jeho koncerty. Jaroslav Hutka se přesto dál těší pověsti guru českých písničkářů. Ale protože si takzvaně na stará kolena pořídil dvě dcerky, více než o muzice jsme si povídali o výchově. Inspiroval mě k tomu i jeho půvabný fejeton věnovaný dívčímu dospívání. "Já to s nadšením vnímám a je mi velmi líto, že to vlastně končí. Klárce je dvanáct, s ní jsem to už prožil a bohužel jsem si nic nezapisoval. Ale Elišce bude v listopadu osm a já teď najednou slyším poslední zvonění, že z té holčičky se už stává někdo, kdo se účastní tohohle světa. A to je strašné dobrodružství! To je velikost života!"

Vnímáte stejně citlivě jako ostatní tátové, že vám doma vyrůstá žena?
Samozřej mě, ona malá ženská je taky ženská. A tím, že je to dcerka, je mi blízká. A potom také záleží na věku. Mám pocit, že před třiceti lety bych to asi vnímal trošku jinak. Dnes si své otcovství víc u ž í v á m i s vědomím té perspektivy, že můj život už taky může skončit. A je úžasné koukat se, jak vedle mě něco nového začíná.

Jste velmi angažovaný člověk, který není lhostejný k dění ve společnosti. Vychováváte v tomto duchu i svoje dcery?
Snažím se obě holčičky nijak cíleně nepřipravovat, nevychovávat je s představou, kým by měly být. To se budou muset rozhodnout samy. Chci jim otevřít všechny vchody do společnosti a pak ať si vyberou, kudy tam vlezou. V tom je ta svoboda, že se člověk může rozhodnout. Takže vědí i to, že jsem angažovaný, a mluvím s nimi o tom, protože čas od času na mě někdo zle reaguje a ony se ptají, proč.<> Pořídil jste si děti ve zralém věku a už dnes je svět úplně jiný, než když jste do něj utíkal. Až vaše dcery dospějí, bude život ještě rychlejší, odcizenější. Co když se budou ubírat úplně jiným směrem, než by se vám líbilo?
Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Myslím, že to bude na nich. Tak, jak spolu vyrůstáme, a vyrůstáme skutečně spolu, neumím si představit, že by to najednou byly úplně jiné bytosti, které se začnou chovat nepochopitelným způsobem. Myslím, že budou na svět reagovat tak, že tomu budu rozumět. Že budou chtít stát na svých nohách, to už vím dneska, a taky vím, že mě to bude trochu mrzet.

Bojíte se okamžiku, až zestárnete a ony vylétnou z hnízda?
Pouštění z hnízda je takový zvláštní proces, kdy člověk najednou zůstává sám. Ale já ani nemám představu, že v principu zestárnu do nějakého jiného světa, který jsme neznali. On je jiný jenom vnějškově. Některé věci jsou snazší, přístupnější, je více možností, prožitky jsou rozmanitější, ale to vůbec neznamená, že lidi budou jiní, než jsme byli my, se zásadně odlišnými životními problémy. Doufejme, že je nebude tolik tlačit ten otravný stát, jako tlačíval nás. Ale ona ta globalizace si na ně vymyslí jiné pasti.

Říká se, že život se odehrává v kruzích. Myslíte, že se společnost v nějaké relativně krátké době nabaží konzumu a vrátí se k tradičním hodnotám?
No, jde o to, která její vrstva. Bohužel tahleta společnost se svojí ekonomickou dravostí si vědomě vychovává určitou vrstvu obyvatelstva blbých, tupých konzumentů.
Všechna ta klamavá reklama, vymývání mozků... a není šance to žalovat. Jde jen o vydělávání peněz a potřebu mít co nejtupější publikum, protože to moc nemyslí a platí.

Ač tak nesmlouvavě kritický, působíte jako člověk, který rozdává radost. V tom cítím určitý protiklad.
Ta radost je o tom, že je člověk na světě. To je bezvadné. Že tady jsou hromady takových těch stínů a blbů, od kšeftů až po politiku, to je sice smutné, ale to není vži votě to nejpodstatnější.
Ten podstatný život je v člověku.
A dneska je radostnější, že člověka nemůžou tak pronásledov a t , jak to bývalo čtyřicet let, ale je fakt, že zase nejsou tak hákliví.

To ale dnešní mladí za zvláštní výhodu nepovažují, protože žádná omezení a pronásledování nikdy nezažili. Z čeho by se měla těšit generace, která tuší, že něco není úplně v pořádku, ale nedokáže to pojmenovat?
Myslím, že největší životní radost je, když člověk objeví, že umí samostatně myslet. To je bez ohledu na dobu a čas otevřeno každému. Není to úplně snadné, ale když se to podaří, je to radost.

Zlínské noviny, 2003-11-15, Eva Stieberová