LEGENDY O FOLKU A COUNTRY


  Zmatek nad zmatek, naprosto nesrovnatelné se seriálem Bigbít, vršení chyb a zkreslování historie, nezvládnutá režie, malý časový prostor pro ambiciózní projekt, málo country a trampské písně, seriál se měl jmenovat Hutka a country, smířlivost, bezzubost, povrchnost, folk v Čechách zařídil V. Merta, snaha o bezkonfliktnost, patvar vzniklý sestřihem archivních materiálů, roztěkanost, atd. atd… Tak tohle i další přívlastky bylo možné číst v hodnocení a diskusích po odvysílání TV seriálu Legendy folku a country.

  Ale jaké to teda vlastně bylo?
  Předně: další text není recenze na televizní seriál. InternetFOLK je časopis o hudbě a ne o TV tvorbě. Televize je mnohem akceschopnější a hlavně složitější médium než jakýkoliv časopis a InternetFOLK je navíc o folku. Proto se zaměřím na to, co si myslím, že seriál přinesl folku, country, trampské písni a taky divákům, všem příznivcům těchto žánrů, autorům, interpretům, pořadatelům a ostatním přátelům. Co jim to a nám všem vlastně seriál předložil jako výpověď o minulosti (tuto část mého povídání jsem nazval "Ohlédnutí") a co přinesl všem přítomným a budoucím ("Poselství"). A abych vás naráz nezatížil přemírou textu, rozdělil jsem své povídání na dvě části. Druhou část (Poselství) si na IF budete moci přečíst přibližně za 2 týdny. A ještě předesílám, že podkladem pro další povídání mi byl jednak shlédnutý seriál a zejména jeho nahrávka, kterou jsem si pořídil ne na video, ale do počítače. Oproti videokazetě to má neobyčejné výhody. Můžete okamžitě vyhledat libovolné místo, rychle se vracet k detailu, porovnávat stopáže atd. Toto řešení vřele doporučuji zvláště hudebním historikům. Takže…

ČÁST 1. OHLÉDNUTÍ


  Začnu trampskou hudbou a country. V rámci celého třináctidílného seriálu byly těmto žánrům přímo věnovány dva díly. Přitom hned ten první s podtitulem Country 1965-75 považuji za velmi zdařilý, zvláště po stránce faktografické. Dříve, než mě začnou příznivci country a trampské hudby kamenovat, dovoluji si upozornit, že na velmi malém úvodním časovém prostoru tento díl představil na čtyři desítky trampských a country skupin uvedeného období, zazněly ukázky jejich tvorby, mluvilo asi dvacet osobností té doby a asi deset z nich nás trvale tímto dílem seriálu provázelo. Myslím, že se podařilo vysvětlit vznik a vývoj obou žánrů hned na samém počátku, u trampské písně to bylo možná ještě o stupínek lepší než u country. Mělo to však jeden velmi podstatný háček: Vše to díky malému časovému prostoru před divákem proletělo v krátkých stopážích, které trvaly pouhých 10, maximálně 20 vteřin, a pokud jste si seriál nenahráli, moc si z toho asi nepamatujete. Odtud patrně pochází některé reakce diváků na téma "seriál se trampské písni a country moc nevěnoval". Možná, že právě tomuto tématu stálo za to věnovat více času, i v rámci rámce na úkor některých jiných a problematických dílů seriálu.
  To stejnojmenný 2. díl seriálu o folku (Folk 1965-75), začínal poněkud ztěžka. Jakoby se tu v první polovině 60. let nic moc folkově nedělo, jen Spirituál kvintet a později Skiffle Kontra. Vybylo tím víc prostoru na vysvětlování zrodu československého folku, ale ten čas byl věnován víc povídání J. Tichoty, než J. Černého, takže opět bylo vše jen telegraficky a letem světem. Vše se v seriálu folkově rozjíždí až druhou polovinou 60. let: Objevil se V. Merta a hlavně J. Hutka a V. Veit. Hutkova a Kalandrova píseň "Hospodskej" byla dle mého předurčující nejméně na deset let folku dopředu a mohli ji v seriálu klidně pustit celou jako školní případ, jak podle ní zpívali naši písničkáři ještě dlouho potom. A pak už přišel Karel Kryl (1966) a děj se rozbíhá… až do srpna roku 1968, pak pád. Tady je folkový dějepis v době temna, probírán poměrně přehledně, leč opět velmi rychle. Za trochu vážnější opomenutí považuji mlčení tvůrců seriálu o písničkářce Zdence Lorencové, která kulminovala právě v první polovině sedmdesátých let a v Saksu na Karláku měla vždy koncerty zcela vyprodané. Sic nezpívala protestsongy, jen lyrické balady, ale místo v seriálu mít měla. Neumím si vysvětlit, jak se to poradcům typu J. Černého mohlo přihodit.
  Svébytný je 3. díl Šafrán+emigranti+exulanti. Může existovat i samostatně a neztratí vypovídací hodnotu. Nejvíce asi zaujaly dosud nepublikované materiály a videa. A taky myslím, že tento díl pravděpodobně naplnil název celého seriálu. A zároveň asi paradoxně těm, co tu dobu neprožili, odosobnil řadu postav právě proto, že některé z nich - byť zaslouženě - kanonizoval na legendy.
  Díl 4. Folk-folklór už působil rozpačitě. Patřil k nadčasovým i samostatným tématům projektu a mně tu chybělo systematičtější vysvětlení vztahu folku a folklóru. To bylo nahrazeno volným povídáním vybraných interpretů, což až na popis vztahu Hutka - Sušil působilo poněkud nepřehledně. Domnívám se, že zde poprvé mohli tvůrci seriálu nahradit své vlastní rozpaky tím, že by poskytli větší prostor pro delší ukázky tvorby více interpretů, s důvěrou v inteligenci posluchačů, že to z písní pochopí mnohem lépe, než z unavujícího přemílání názorů stále těch samých osob. A možná i proto (krom závěrečných deseti minut dílu) nezbyl větší prostor pro další interprety, více se blížící k folkové současnosti a se vztahem k folklóru. Možná mi za pravdu dají zejména ti, kdo si pořizovali videozáznam a režisér jim típnul písničku oblíbeného interpreta zrovna v tom nejlepším. Škoda.
  Na pokračování tématu (Country 1976-88) si divák musel počkat až do 5. dílu seriálu. Tento postup asi nejvíce vadil systematikům - dokumentaristům a asi nejen proto seriál hodnotili ve srovnání se seriálem Bigbít jako chaotický. A myslím, že ten, kdo propásl právě 5. díl seriálu, má zákonitě dojem, že o country a jeho odnožích (třeba bluegrass) seriál vůbec nebyl. Tenhle díl už neprobíhal tak hladce jako první díl o country, tady už malý časový prostor rozsáhlému tématu docela vadil a nebyl čas na dostatečné vysvětlení, nebo zdůraznění některých důležitých faktů. Týká se to například dělení žánrů a tvrzení o vzniku "trampských" písničkářů a i o tom, že část folkové scény nejprve prošla, či vyšla z country. (Wabi Daněk, Nedvědi…). A ještě jeden dojem: zdálo se mi, že tvůrci nasbírali mnohem víc a zajímavějších filmových dokumentů z doby dávno minulé (1960 -1975), než z minulosti nedávné. Rozhodně stálo za zvážení oželet třeba díl věnovaný Raritám a naopak do větší hloubky zpracovat téma country.
  To na folk si tvůrci seriálu připravili další v pořadí 6. díl - Folk 1976-86. Opět přes Hutku a Spirituál kvintet na skok k Žalmanovi, poněkud neorganizovaně téma Semafor - část Šimek - Sobota, zpět k Vlastovi Třešňákovi, Traxleři a Miroslav Horníček, pak Slovensko, Ivan Hofman se svou definicí: "…já myslím že i na Slovensku folkaři byli vlastně rokeři, kteří neměli peníze na aparaturu". Zpět k Hutkovi a jeho policejní persekuci, která jej donutila k vystěhování. Pak střih na V. Mertu a pokračuje folková éra Marsyas s nejkrásnějšími písněmi Zuzany Michnové a už je tu Nerez, znovu Marsyas, vše téměř bez průvodního komentáře, pak Spirituál kvintet a J. Tichota se vyznává, že na 80. léta rád vzpomíná, Spirituál točil "hodně desek" a myslí si, že to byla doba rozkvětu folku obecně. Petr Ulrych, Javory, Marek Eben, Spirituál, Žalman, Lenk, atd… až k Nohavicovi a Plíhalovi. Střih: Václav Koubek, Janoušek, Jahelka, Dobeš, skupina Lojzo a stále jsme v polovině dílu. Bittová, Homolová a zase V. Merta, jsme už za půlkou let osmdesátých, Michnová, Andrtová-Voňková, zase V. Merta, Nohavica, zase V. Merta, Dědeček - to už se blíží sametová revoluce: V. Havel na Lipnici, Jan Burian a konec dílu oproti údaji v jeho názvu až v roce 1988.
  Následují dva velmi kompaktní a přehledně zpracované díly č. 7 a 8: Porta 1967-80 a Porta 1981-89.
  Opět je možné konstatovat, že tyto díly mohou existovat samostatně, celé téma folku a country pojednávají v čase i ve věci v podstatě znovu, z jiného pohledu. K legendárnímu festivalu existují programy, tím byla základní linie dána a tvůrci scénáře měli hlavní starost poshánět co nejvíc videomateriálu a když se i toto podařilo, byl úspěch obou portovních dílů seriálu spolehlivý. Jen mi trochu vadilo a diváky určitě mátlo - a to se týká všech dílů, že tvůrci zpovídali řadu osobností naráz pro všechna témata a pro všechny díly, ke kterým mohly co říci. A oni skoro všichni vypovídali na jednom místě, stejně oblečeni, stejně (ne)připraveni.
  Festivaly, kluby - díl 9. - začíná Folk a country festivalem a pokračuje hodnocením významu Malostranské besedy: "… většina pražských kapel prošla jedině Besedou a pak teprve zazářila, a ty mimopražský zase prošly Portou a zazářily v Malostranský besedě…", říká nestor klubu Robert Radosta. Následují přehledně všechny "mimoportovní" festivaly včetně těch na Slovensku. Nezapomnělo se na netradiční festivaly a netradiční soubory. Díl konči nejproblematičtějším festivalem - politické písně Sokolov, který by řada skupin, interpretů a "aktivistů" určitě z dějepisu ráda vymazala, leč dokumentární snímky jsou krutě nemilosrdné. Víc jak deset závěrečných minut bylo na tento poněkud svérázný masochismus tvůrců seriálu ažaž. Místo nijak zvlášť nekomentovaného, velmi dlouhého a smířlivého videopřehledu osob, co si omočily, se mohlo ušetřit nějakých pět minut a víc prostoru dát třeba klubům na vysokých školách a jejich kolejích, kde našla kuriózně dosti nerušený azyl řada folkařů, řada jich tam začínala a možná pak nebyli slavní. (Třeba proto, že neprošli Malostranskou besedou.) Týká se to i studentských divadel, kde se provozoval ještě v roce 1975 nebývale "otevřený" folk. Na druhé straně myslím, že tvůrci a poradci seriálu tato fakta do detailů možná ani neznají, tak to trochu zachraňovali pánové Vřešťál a Sázavský krátkou vzpomínkou na některé pražské kluby v době jejich folkových začátků.
  Díl 10 … 1989 byl však skutečnou lahůdkou pro pamětníky a ti, co nestihli zapnout video, určitě litují.
  Promítaný materiál, často poprvé, trochu sváděl k patosu, ale myslím, že se mu tvůrci dokázali dost ubránit. Tady je každý další komentář nadbytečný. Proč byl folk hlavním instrumentem sametových revolucionářů, bylo vlastně vysvětleno v několika minulých dílech, proč se alespoň pro tyto chvíle všechny vnitřní sváry a neshody odložily stranou, vyplývá z kontextu. A každý z tehdy dospělých folkařů, co v tomto dílu seriálu nevypovídal, může být posmutnělý. Chvíle, kdy bude folk opět napomáhat v podobném obracení dějin, se (doufejme) nebude hned tak opakovat.
  Rozporuplné pocity jsem měl u 11. dílu Folk - poezie. Pomineme-li V. Mertu, který se v celém seriálu a i v tomto dílu vyjadřoval snad úplně ke všemu, je třeba za protagonistu a autora dílu o poezii požadovat M. Kováříka. A ten vedl osnovu tématu jednoznačně a téměř výhradně směrem od poezie k folku. Díl si velmi obšírně všímá, jak folkové osobnosti zhudebňují rozličné básníky: Kainara, Seiferta, Dyka, Ortena. A právě díky tomuto jednosměrného postupu zůstává M. Kovářík ve svém hledání a nalézání na půli cesty. Stejně zajímavé a možná poučné by bylo hledat zdroje poezie u tvůrců a skutečných folkových osobností, chcete-li legend. Stejně jako uchvacující verše Václava Hraběte zde bylo možné přednést řadu VLASTNÍCH a vysoce básnivých a zhudebněných textů Vlasty Redla, "Žalmana" Lohonky či Pavla Dobeše a dalších. Škoda, nestalo se.
  Tak si jen připomeňme slova Jarka Nohavici: "Píseň je podle mě to nejniternější a nejkřehčí spojení melodie, slova, interpreta, publika, chvíle, mystiky okamžiku a prostoru a nedá se to přenést jakýmkoli jiným médiem někam jinam … v tomto smyslu nehodlám odpovědět na otázku, jestli je některý z písničkářů básník, protože písničkář je pro mě něco víc než básník."
  Dle mého nejslabší a možná i zbytečný byl 12. díl Rarity F&C. Měl být jakýmsi odlehčením, ale to by platilo v případě třiceti dílů. Takto jen zabral časovou plochu některým závažným tématům, např. country. Takže zůstaly jen rozpaky nad tím, jak Karel Gott zpívá country, nebo naopak jak někdo od folku zpívá Voskovce a Wericha. Někdy byl mezi rarity zahrnut prostě humor ve folku. Proč? Je humor rarita? Medvědí službu prokázali tvůrci Ivě Bittové zařazením do kuriozit, stejně tomu je i třeba u Jablkoně ve spojení s houslistou Svěceným a vlastně i u bratrů Ebenů. Příkladů na rozpaky je mnohem víc. Škoda.

  No a poslední díl seriálu Legend folku a country je zaměřen více do současnosti a budoucnosti a tak si ho ponechejme na (závěrečnou) druhou část povídání o tomto seriálu s názvem "Poselství"

ČÁST 2. POSELSTVÍ


  Nemohu se zbavit dojmu, že jsme byli seriálem poněkud mateni. Název nás lákal na povídání (legendy) o legendách, podtitul sliboval "… postihnout hudebně publicistickou formou vznik a vývoj hudebního proudu, který přetransformoval různé vlivy do výsledného typicky českého, resp. československého produktu", těšili jsme se na "atraktivní archivní snímky a výpovědi protagonistů se spoustou krásné muziky". A když se to všechno dobře promíchá a okamžitě podává, výsledek je zaručen.
  Třináctý a poslední díl seriálu Folk a country 1990 - jsem očekával s větším napětím, protože jeho název i podtitul sliboval, že televizní tvůrci konečně postaví most, nebo alespoň náznak lávky mezi dneškem a folkovou minulostí. Většina času v tomto dílu však byla věnována bilancování skutečných i domnělých legend, ohlížení se zpět a přetřásání restů, které seriál řešil, nebo chtěl řešit v předchozích dílech. Osobní příběh Kryla, Hutky, Merty a dalších v letech devadesátých je prošpikován a rozmělněn řadou střihů a čas na dovyprávění, pochopení i dokumentaci byl promarněn.
  A tak divák, co nezná dobový kontext, pouze proletěl útržky faktů, že Karel Kryl toužil po větším uznání, že Jaroslav Hutka se soudil s jakýmsi Dybou (o co vlastně?), že Vlastimil Třešňák se cítil pouze "vteřinu svobodný", že Paul Simon nevrátil Dáše Andrtové kapodastr, že Vladimíru Mertovi se něco nepodařilo a něco se velmi daří. A přitom, co osobnost, to materiál nejen na samostatný hodinový dokument, ale na poznání pro vlastní zkušenost přítomným i budoucím. V tomto stylu vlastně třináctý díl pokračuje až do svého konce: Petr Novotný mávnutím kouzelného proutku zařídí Nedvědům vyprodaný Strahov, střih na 3 až 4 slovenské kolegy, rychlý přehled těch, co se na nás už dívají z nebeského folkového a country ráje, pak ještě trochu country, 15 let Kamelotu, Waldemar Matuška a K.T.O., také Miki Ryvola, Taxmeni, legendy trampské písně a Trampské Porty, Pepa Streichl, Pavel Dobeš, Jaromír Nohavica, Rangers, Kučerovci(!), Hana a Petr Ulrychovi, Robert Křesťan odlétá a konec.

Legendy o Legendách
  V seriálu vystupovala řada skutečných folkových, trampských a country osobností, chcete-li legend. A zároveň jich tam řada nevystupovala. Klíč k výběru mi jasný není. Domnívám se, že se to všechno nestihlo dát dohromady, na někoho se prostě zapomnělo, ale to není to podstatné. Způsob prezentace seriálem přijatých legend je přinejmenším diskutabilní. Ti vybraní jsou sami vypravěči své historie, připraveni i nepřipraveni v krátkém čase zformulovat podstatné, promluvit k čemukoliv. Jejich vyprávění, pořízené většinou naráz, je poté rozstříháno a podáváno v jednotlivých dílech, pouze kulisy a kostýmy zůstávají stejné. A asi z obavy, že přece jen doma není nikdo prorokem, je vyprávění legend upřesňováno vstupy poradců seriálu. Výsledek by byl určitě lepší, kdyby byl poměr povídání obrácen ve prospěch nestranného komentáře a legendy mohly třeba víc a déle zpívat a hrát.
  Takto vznikal obtížně pochopitelný a hlavně nedokonalý obraz všech těch osobností a myslím, že většině z nich zvolený způsob prezentace uškodil. Kdybych neznal dost do detailů tvorbu Merty, Hutky, Kryla, Veita, Kalandry, Dědečka, měl bych po shlédnutí seriálu k těmto lidem spíš averzi, nebo by mi byli alespoň lhostejní. Co však s tím má dělat dvacetiletý současník? Jít si to dostudovat do archívů? A co by ho k tomu vedlo? Seriál asi ne.

Legendy a nostalgie nebo dokument?
  Možná že tvůrci seriálu nechtěně podlehli představám, které o folku a country media roztrušují. Že jde o hudební proudy idealizované dobrem i zlem, protestem a vzdorem, přírodou, poezií, folklórem, lidovostí, "hezkou" hudbou a nezkaženým kamarádstvím na festivalech. A že tahle hudba zajímá určitou a konečnou, do sebe zahleděnou a po kontaktu s vnějším světem obzvlášť netoužící lidskou komunitu. A tak těm folkovým a country nadšencům i blouznivcům přece musí stačit, že jim nabídneme nekonfliktní kaleidoskop vzpomínek či legend a oni budou jistě rádi, že si na ně televizní tvůrci vzpomněli.
  Některé divácké ohlasy na seriál tuto domněnku potvrzují: "… seriál jsme si nahráli na video, připomenul nám folkovou historii, bylo to příjemné, zavzpomínali jsme, budeme se k němu vracet…" Jak ale uplatnit možnosti dokumentární analýzy? Máme tady vybrané Legendy s velkým L, jejich umístění do času i děje, ale pak se poměrně veliký prostor seriálu (12 a půl hodiny) rozdělil na jednotlivé příběhy a dílčí, překrývající se dokumenty. Co bylo započato v prvním dílu seriálu, pokračovalo až v pátém, ale ještě trochu v osmém, také v devátém a ještě ve třináctém.

Když jeden umí všechno
  Pod námětem, scénářem a režií seriálu Legendy folku a country je podepsána osoba kritikou nejví hanobená - Jiří Vondrák. Přijal práci, která by zaměstnala nejméně tři velmi zkušené specialisty. Námět seriálu byla práce pro osoby formátu Jiřího Černého. Toho by tím vlastně produkce mohla donutit zachytit jeho rozsáhlé znalosti naší folkové scény v souborném dokumentu. Obávám se, že tato zmařená příležitost může znamenat, že se některá fakta a souvislosti ztratí nadobro.
  Srovnávaný TV seriál Bigbít vycházel asi z patnácti existujících souborných literárních děl o tomto žánru. Bohužel, folk ani country takové systematické literární zázemí o svých dějinách u nás nemá. Scénář a režie tak rozsáhlého projektu rovněž vyžaduje zkušeného filmaře.

Poselství seriálu je nutné dovyprávět
  Druhou část povídání o seriálu jsem záměrně nazval Poselství. Co si ze seriálu odnesl běžný divák, který se navíc o folk nebo country zajímá? Tedy pokud si seriál nenahrál k dalšímu tvůrčímu prostudování a pochopení?
  Především to, že folk a country jsou skutečné, svébytné a nezanedbatelné hudební proudy, které u nás mají svoji historii a zároveň pomohly nedávnou historii přímo ovlivňovat. Že tyto proudy mají své nesmazatelné osobnosti-legendy, a že tyto osobnosti svou tvorbou ovlivnily nejen minulost, ale skutečně a prokazatelně prošláply cesty minimálně současné folkové a country generaci.
  Ale ostatní možné poselství seriálu je bohužel nutné převyprávět: Třeba o tom, že folk je jeden z mála hudebních žánrů, který se rodil také v konfliktu, protestu a vzdoru. Proto nesnáší polovičatost a přetvářku. Ale to už je převyprávěný seriál…

      Josef Vančura, 16. a 29. ledna 2002