POŽÁR V BAZARU

  České vědomí je středověká obluda, splácaná z popela Jana Husa a hroudy hlíny, o kterou zakopl Komenský při svém pochodu do světa. Obrozenci z nás udělali gotikou vyuzené lvy, kteří začátkem renesance počínají z nejasných příčin chcípat, aby zase v romantismu zařvali a zatli heroický dráp do rakouské saně. Baroko se zatemnilo. Lidová kultura vrcholí barokem a hrdinský epos se v ní nenajde ani stopově. Když se obrozenci chopili folklóru, vyschla lidu píseň v hrdle.
  Politicky máme už dvě stě let demokratický lid a diktátorsky nepoctivé vůdce, morálně zase skvělé jedince a zbabělý dav. Nemáme být na co hrdi a už také nejsme. Nemáme žádnou představu budoucnosti a také nikam nesměřujeme. Doma se ve vykradené spižírně začíná několik jednotlivců znovu učit násobilku předbachovské demokracie a v exilu budeme muset počkat, až gotické obludy pomřou, neboť dosud všechny rozumnější snahy umlátí svým dvojitým ocasem. A je pravda, že přemýšlím, zda mám dále cestovat po zkostnatělých údech českého exilu, rozcapeného po celém světě, nebo udělat malý krůček stranou do krajin hostinnějších. V srpnu mi Švédové, znechuceni ruskou okupací, zorganizovali devět představení napříč Švédskem. Exulanti se na takové akce bojí chodit, tedy jsem žil mezi Švédy a děsil je vyprávěním, co v království českém napáchali před třemi sty lety, jako by mi po tom něco bylo. Byli vylekáni, neboť jejich národní propaganda vypráví něco jiného. Utěšoval jsem je, že kdyby království tehdy nebylo v hlubokém mravním úpadku, jejich armády by si tam nevrzly.
  „Od ruské okupace se zajímám o Československo,” začal jeden sympatický levicový organizátor, který tvrdí, že chápe, proč považuji marxismus za podvod, „ale nerozumím příliš událostem kolem založení republiky. Tehdy byla přece vyslovena idea sebeurčení národů a hranice se měly určit podle hranic jazyka.”
  „V Čechách a na Moravě se určily podle stavu z roku 1780, z doby panování jedné habsburské panovnice, slovenská hranice se kreslila úspěšným zakousnutím se do poraženého Maďarska a Podkarpatská Rus byla připojena na přání svých amerických exulantů,” odpověděl jsem.
  „A to prošlo?”
  „Tehdy ano a věřilo se, že navždy. Češi jsou agresivní a pracovitý národ, podobně jako Němci, a podléhají stejně lehce historicko-nacionálním náladám.”
  „A jaký byl poměr národností?”
  „Čechů a Moravanů necelá polovina celkového počtu a Slováků necelá polovina na slovenském území. O něco málo méně než Slováků bylo Maďarů, ale Němců bylo asi jako Slováků a Maďarů dohromady. Na východě bylo mohutné osídlení rusínské, na severu dost početné polské a po celém území bylo roztroušeno množství cikánů. Češi a Slováci dali dohromady menšinovou koalici a vymohli si mezinárodní uznání, že jsou na získaném území suverénní.”
  „Jak to vyprávíš, tak to vypadá trochu jako podvod.”
  „Dnes ano, ale tehdy to cítili jinak,” a začal jsem vyprávět, jak se v minulém století začal vyvíjet český agresivní nacionalismus a národnostní nesnášenlivost v prastarém celku Bohémie. Jak tam žil muž jménem Palacký, který vytvořil koncepci české národní existence tím, že geniálně překroutil dějiny středověku. Ale až rok 1866 způsobil, že tato koncepce zvítězila. Tehdy obsadili Prahu Prusové a nabídli osamostatnění českému království. Bylo to veliké pokušení, ale vůdcové se rozhodli, že zůstanou věrni Rakousku a že na tom vydělají. Rok nato je však převezli Maďaři, což bylo pociťováno jako zrada a podvratnické snahy od té doby zaznamenaly neuvěřitelnou intenzitu. Češi na sněmech hlučeli nebo stávkovali a každé dva roky padla ústřední vláda. Došlo k tříštění a rozporům a polovojenská organizace Sokol začala vychovávat národní armádu. Česká inteligence vytvořila ideologii o tisíciletém úhlavním německém nepříteli a úspěšně tím indoktrinovala podstatnou část česky mluvícího obyvatelstva. Pod středověkým, původně náboženským heslem „Pravda vítězí” se čekalo na příhodný okamžik a ten nastal počátkem první války. Operativně byl změněn austroslavistický koncept a došlo k rozmetání Bohémie, Moravy, Slezska a Uher, aby byl založen stát dvou národnostních menšin, ale Slovensko muselo být po skončení války dobyto vojenskou mocí a stejným způsobem se později zakročilo proti nespokojenosti v německy osídlených krajích. Bohužel republika převzala české nešvary Rakouska, takže se nepodařilo sestavit pořádnou vládu. Tatíček Masaryk to všechno sledoval z franc-josefského odstupu a nezabýval se příliš svým pittsburským slibem o slovenské autonomii, což Slováci prožívali stejně jako Češi rok 1866, a otevřeni maďarské a polské nacionální propagandě si při první příležitosti učinili federaci sami. Hitler propagandisticky využil všech prohřešků proti evropskému právu a hranice protektorátu byly nakresleny podle stavu obyvatel z roku 1910. Ale drobný politický chlípník Beneš, když opustil jeviště, bílou rukavičkou cynické diplomacie uvedl na scénu ruského medvěda, aby pucováním jeho kožichu vystěhoval po čingischánsku tři a půl milionu lidí, kteří se prohřešili tím, že si v Žižkově vojenském prostoru dovolili tisíc let mluvit německy. Bohužel jsme tím realizovali stejný rasismus jako Třetí říše. Trapné je, že se nám dodnes do svědomí ještě neprodrala ani nejmenší pochybnost. Naštěstí jsou sudetští Němci kulturní a nepřipomínají nám tento čin po způsobu palestinských koktejlů. Jenže Benešova politická směnka byla kryta moskevskou bankou, takže jsme vyměnili imaginárního tisíciletého německého čerta za zcela reálného pravoslavného ďábla. Palackého idea došla svého vrcholu a nám se podařilo během dvou set let vyměnit vídeňskou vládu za ruskou. Bohužel i s koncentráky a sociální lží, kterou dodnes tak vehementně vyčítáme Němcům.
  Můj švédský přítel byl zaražen a pomalu si naléval sklenici sociálně předraženého vína a pak ke mně rozpačitě otočil oči:
  „Tedy se na všechno vykašlat?”
  Za přízemním oknem stockholmského domu začal dvorek modrat ránem a já přemýšlel, jak je možné, že za deset měsíců jsem si na cizinu zvykl, a doma jsem si za třicet let zvyknout nemohl.
  „Musíme začít znovu, a to požárem v našem starožitnickém bazaru.”
  „Ale ještě včera jsi tvrdil, že jsi proti revoluci.”
  „Likvidace falzifikátů není revoluce. ale rozumný úklid.”

20. září 1979