Honza Dědek: Jaroslav Hutka - Písně CÍNOVÁ ARMÁDA Hvězdoň Cigner/Jaroslav Hutka Jaroslav Hutka (1969) "Sláva je svině," tvrdí Jaroslav Hutka; ví o čem mluví. V roce 1968 s ní udržoval poměrně intenzivní vztah, dočista mu popletla hlavu. "Vystupoval jsem tenkrát před nesmírně populární kapelou Blue Effect, tleskalo mi strašně moc lidí - a to s člověkem dokáže patřičně zamávat," doznává se Jaroslav Hutka ve vzpomínce na krátký čas, kdy železnou oponou začalo profukovat. Z daleké Indie přinesla druhá polovina šedesátých let jógu, meditace a mystiku, z Anglie jimi ovlivněné desky The Beatles. Písničkář z Olomouce podlehl obojímu. "Najednou jsem začal sám sebe považovat tak trochu za lepšího člověka, cítil jsem se být prorokem. Publikum mi viselo na rtech a já byl přesvědčený, že mu musím sdělovat velké životní pravdy a moudra, protože jsem k tomu předurčený," vzpomíná s ironickým úšklebkem na mladistvou slepotu, z níž v roce 1969 vznikla i mysticko-poučná píseň Cínová armáda. "Život, to je ve věčnosti chvíle/kdy můžeš i ty rozhodnout/víš o marnosti, životě i díle/a tak měj snahu, ať je ta chvíle krásná," apeloval Jaroslav Hutka pod dojmem společenské situace na své posluchače. "Snažil jsem se tehdy chválit československý národ za jeho reakci na okupaci naší země vojsky Varšavské smlouvy. Rusové se svými tanky nás na kolena nesrazili, to svedla až vláda, která dokázala svůj lid neodpustitelně zradit - nejprve moskevský zaprodanec Gustáv Husák, který 17. dubna 1969 vystřídal ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ Alexandera Dubčeka a uvalil na tuhle republiku devastující normalizaci, následně sám Dubček, který coby předseda Federálního shromáždění podepsal "pendrekový" zákon. Umožnil tak po 21. srpnu 1969 brutálně zasáhnout proti demonstrantům, kteří chtěli na ulicích podpořit to, co Dubček na jaře 1968 začal," rekapituluje zlomové okamžiky naší novodobé historie Jaroslav Hutka, který v roce 1969 naléhal: "Snaž se stát nad svou cínovou armádou/bude boj a život je v něm sázkou/nesmíš ho dát..." Píseň se v roce 1969 objevila na druhé straně supraphonského singlu Postůj i teď jako král. Jako by ji Hutka zpíval sám sobě. Ještě neoslavila ani roční narozeniny, když Hutkova manželka, básnířka a výtvarnice Zorka Růžová, přivedla na svět syna Vavřince. Teď by se hodily plné sály! Ale sláva se se samozvaným prorokem dávno rozešla; snad se jí dotklo, že si pořídil dítě s jinou. "Psal se rok 1970, nebylo kde a pro koho hrát. Nevím, kam se mé oddané publikum podělo, ale najednou na mé koncerty nikdo nechodil. Cítil jsem se strašně osamělý, doma řvalo novorozeně, neměl jsem ani na jídlo. Před půl rokem jsem byl mesiášem, teď žebrákem. Krutá lekce od paní popularity!" Tahle dáma však umí i odpouštět; k Hutkovi se vrátila v roce 1974, po vydání první dlouhohrající desky Stůj, břízo zelená, kterou donedávna protestní písničkář poskládal z českých a moravských lidových písní. Tou dobou už Cínovou armádu nehrál; styděl se za ní. A vlastně za celé své prorocké pomýlení... ČTYŘI SLONI Jaroslav Hutka Jaroslav Hutka (1976) "Státní bezpečnost se táže/odkud prší moje gáže/prší z mraků jen se leje/z hromobití poezie/mám najaté čtyři slony/na ty strašné milióny..." veršoval v roce 1976 zvesela Jaroslav Hutka. Do smíchu mu však nebylo, na krku měl už čtvrté trestní stíhání, tentokrát podle paragrafu: nedovolané podnikání. Tady už nešlo o pouhé výslechy na Státní bezpečnosti z důvodů písní, které odporovaly hudebnímu vkusu tehdejšího režimu; teď hrozil kriminál. A tak se Jaroslav Hutka na oddělení Veřejné bezpečnosti na Praze 2 dostavil k výslechu společně s advokátem. Nebylo to žádné právnické eso, titul JUDr. získal teprve v roce 1974, ale už stačil u soudu zastupovat Václava Havla. A velká kariéra ho teprve čekala - 29. prosince 1989 se na půl roku stane vedoucím Kanceláře prezidenta republiky a předá klíče od svatovítské katedrály držené ministerstvem vnitra zpět do rukou církve, zosobněné tehdy arcijáhnem metropolitní kapituly Miroslavem Vlčkem; pak se vrátí ke své advokátní praxi a v nejrůznějších sporech bude zastupovat například Václava Klause, Miloše Zemana, Petra Macha, Lubomíra Štrougala, Ivana Jonáka, Ladislava Štaidla, člena katarské královské rodiny Hámida bin Abdala Sáního či rodinu Kočkových. Dokonce se objeví ve hře Václava Havla s názvem Podněcování a trest, kterou ve formě scénického čtení uvede v roce 2009 Divadlo Na zábradlí; ztvárnil ho zde Václav Petrmichl. Jeho jméno zní: JUDr. Josef Lžičař. "Ujal se mě ochotně, ale předem mě upozornil, že příliš velké šance na stažení obvinění nemám - podle tehdejších zákonů jsem skutkovou podstatu paragrafu o nedovoleném podnikání naplnil. O to jsem byl překvapenější, jak drsně u výslechu vystupoval na mojí obhajobu; teprve s odstupem času jsem se dozvěděl, že prý Státní bezpečnosti podepsal spolupráci. Ale v jednom se nemýlil - s mou obhajobou neuspěl. A protože jsem neměl co ztratit, napsal jsem si vlastní obhajobu - formou písně, kterou jsem nazval Čtyři sloni. Tou dobou už jsem měl zákaz veřejného vystupování, takže jsem tuhle hudební bajku o slonech zahrál jenom párkrát několika svým přátelům. Asi proto se mě na ní při pozdějších výsleších na StB nikdy nezeptali," soudí Jaroslav Hutka o písni, která se prvně objevila na desce Minulost mává nám, která vyšla v roce 1978 ve Švédsku. Jedním z jejích posluchačů byl i Jiří Gruša; básník a spisovatel, signatář Charty 77 a nedobrovolný emigrant, ministr školství a prezident světového PEN klubu. "Jednou mi řekl, že Čtyři sloni je moje nejlepší písnička. Moc mě to potěšilo, ale stejně jsem se jen tak ze zvědavosti zeptal, proč zrovna tahle skladba. Dostalo se mi odpovědi, že je dokladem mé schopnosti úžasně kombinovat moderní češtinu s barokní. Nadmul jsem se pýchou a pokračoval v rozhovoru, protože člověka nechválí každý den, tím méně takhle věhlasný literát." Řeč tekla, hovorová, moderní i barokní. V tom se však autor slavné knihy Dotazník aneb Modlitba na jedno město a přítele zarazil: "Ty pocházíš z Moravy, Jardo?" Písničkář přerušil svou větu uprostřed slabiky: "No jo, já jsem z Olomóca." Neuplynula ani světlá lhůta, aby pardubickému básníkovi, který příliš dobře věděl, že se slovy je cvičení mučení, bylo jasno: "Podle práva útrpného beru veškeré baroko zpět! Ty nejsi žádný básník, Jardo, ty jenom jako všichni Moraváci prostě neumíš pořádně česky!" HÁDALA SE DUŠE S TĚLEM Moravská lidová, upravil: Jaroslav Hutka Jaroslav Hutka (1976) Nehádala se jen duše s tělem, ale myslitelé už od středověku. Kdo vlastně má navrch - duše nebo tělo? Není divu, že se tento filozofický problém dostal i do písniček - jednu z nich lze objevit i ve sbírce bezmála dvou tisíc čtyř set lidových skladeb, kterou roku 1858 vydal národní buditel, teolog a kněz František Sušil; nazval ji Moravské národní písně s nápěvy do textů vřazenými. Rozhodně ji zde objevil Jaroslav Hutka. A okamžitě ji zařadil do svého repertoáru... Psal se rok 1975, moravský písničkář měl na trhu rok starou prvotinu Stůj, břízo zelená. Jeho publikum si již zvyklo, že tenhle protestní zpěvák šedesátých let polovinu každého svého vystoupení věnuje lidovkám; už demonstrativně neodcházelo před klub na cigaretu. Teď připravoval novou desku, opět složenou výhradně z moravských písní. Gramofonová společnost Supraphon ji byla ochotna vydat, rozhodně však odmítala vpustit problematického písničkáře do svých nahrávacích studií; hlavně nenést za tohle dílo plnou odpovědnost - jeden nikdy neví, co všechno se z toho může vyklubat! A tak Hutku napadlo, že osloví v brněnském rozhlase folkloristické oddělení, ti že nahrají koncert, který jako nabídnou Supraphonu. Rozhlas nebude mít odpovědnost za vydání, Supraphon zase za nahrávku. "Tenkrát se tomu také říkalo: vstřícná předposranost," vzpomíná Hutka. „Koncert se konal 5. února 1976 v Paláci šlechtičen v Brně. Problém se ale ukázal v povaze rozhlasu a fungování folkloristického oddělení. Uměli sice sál pronajat a dát tam aparaturu, ale zapomněli udělat propagaci a pozvat publikum. Asi tři dny před tím jsem měl v Brně utajený koncert pro evangelickou mládež. Řekl jsem jim, že je na nich, jestli U šlechtičen bude nějaké publikum nebo ne. Já to sám nedokážu rozkřiknout a rozhlas to neumí. Spustili tamtamy po celém Brně a sál byl nakonec plný k prasknutí lidí, kterým se chtělo zpívat.“ A Supraphon opravdu byl k písničkářovi vstřícný - nakonec nahrávku od rozhlasu převzal a chystal k vydání. Obal vytvořila básnířka a výtvarnice Zorka Růžová, Hutkova žena; tou dobou již přes rok bývalá. Chyběl už jen název. Zpěvák navrhoval Hádala se duše s tělem, případně kratší - Duše a tělo. Odpovědný redaktor Jiří Havelka se zamyslel: "To není dobrý nápad, Jardo. Víš přece dobře, že z marxistického hlediska žádná duše neexistuje!" Pravda, tenhle výklad nevzal Hutka při svých úvahách v potaz. Na filozofickou debatu však nebyl čas. "Rok jsem se se Supraphonem hádal, zda na mém prvním albu Stůj, břízo zelená smí být skladba Smrt. Kdybych teď měl podstoupit stejně dlouhé martyrium kvůli názvu, mohl by mě předběhnout zákaz činnosti; visel už nějaký čas ve vzduchu," vzpomíná písničkář. A protože odpovědný redaktor Havelka byl zastáncem konstruktivní kritiky, hned sám nabídnul: "A co kdyby se ta deska jmenovala podle jiné písničky? Což takhle - Vandrovali hudci?" Hutka se zarazil, pak pousmál: "Taky by se to mohlo jmenovat - Vandrovali Hutci." Nahlas však řekl: "Jaroslav Hutka: Vandrovali hudci. Nezdá se ti to naprosto idiotské?" Redaktor Havelka odpovědně prohlásil, že nikoliv. A na vysvětlenou dodal: "Vždyť to je přesně ono - vy písničkáři přece taky pořád vandrujete!" Vandrující hudec Hutka nakonec rezignovaně pokrčil rameny. Už v brněnském rozhlase byl přinucen vzdát se písně Pánbů na poli, kterou tamní redaktor Nečas shledal ideologicky závadnou, teď se tedy rozžehnal i s původně zamýšleným názvem. Alespoň že skladba Hádala se duše s tělem na desce zůstala; v roce 1999 se na reedici alba vrátila i píseň Pánbů na poli, společně se čtyřmi dalšími bonusy. A tak může Hutka na tehdejší dobu už jen ironicky vzpomínat. "Deska Vandrovali hudci nakonec přece jen v roce 1976 u Supraphonu vyšla - jako dokument tehdejší předposrané doby. Nejdřív se předposral pan Nečas v brněnském rozhlase kvůli písni Pánbů na poli, potom pan Havelka stran názvu Hádala se duše s tělem, nakonec i já sám ze strachu, že by tahle deska vůbec nemusela vyjít!" HALELUJÁ, TRAMVAJE Vladimír Veit/Jaroslav Hutka Jaroslav Hutka (1975) Ten rok byl na události bohatý; halelujá! Po rezignaci Ludvíka Svobody se československým prezidentem stal Gustáv Husák - na čtrnáct let. Svatého Václava v horní části náměstí nesoucí jméno patrona naší země spoutaly řetězy zdobené lipovými listy se špičkami nahoru - na devatenáct let. V Praze byly otevřeny obchodní domy Máj a Kotva - stojí pořád. Jaroslav Hutka napsal píseň Halelujá, tramvaje - hraje ji dodnes. To vše měl na svědomí rok 1975. Jaroslav Hutka byl čerstvě rozvedený, toho času bydlel se svou novou přítelkyní, budoucí ženou Danielou, v Jahodnici; Praha-Kyje. Ten večer měl hrát studentům Vysoké školy zemědělské v pražském Suchdole. Prima projížďka, zhruba osmnáct kilometrů. "Kodrcal jsem se narvanou tramvají přes celé město, kytaru chránil vlastním tělem, jímž lomcoval vztek a ješitnost - jsem slavný zpěvák, který jede na koncert a musí se tlačit v prostředku MHD! Několik stanic jsem takhle prskal, až jsem se nakonec umluvil, že jsem vlastně pitomec, který se rozčiluje úplně zbytečně. Vytáhnul jsem z kapsy sešítek a svou zlobu začal měnit ve slova - než jsem dojel do Suchdola, byl text hotový," vzpomíná písničkář; v tomhle případě poloviční, hudbu dodal Vladimír Veit. "V městě jsou tramvaje a je v nich dusno/lidi se mačkají, nemají jasno," nazpíval Jaroslav Hutka na desku Minulost mává nám, vydanou 1979 ve Švédsku. Píseň přežila, řetězy kolem národního patrona Václava se její dlohověkosti nedočkaly. Ale za to může právě Hutka. To on celou akci vymyslel, nazval ji Osvobození svatého Václava a společně s legitimními členy Balbínovy poetické strany ji i provedl. Nejprve se tenhle spolek 8. června 2003 rozhodli obalit řetězy narudo, aby učitelsky výstražnou barvou podtrhli jejich nepříslušnost k Myslbekově jezdecké soše. S přílišným pochopením veřejnosti se však tento akt nesetkal. To však osvoboditelům vůbec nevadilo a na den přesně o rok později se na místo činu vrátili. Tentokrát již vybaveni šesti šroubováky, kterými chtěli řetězy odstranit. Policie šroubováky zabavila a svou početnou přítomností řetěz uhájila. Na 8. června 2005 se chystala další akce. Den před tím byl šedivý a jemně pršlavý den. Jaroslav Hutka seděl doma, když odpoledne zazvonil telefon a oznámili mu z radnice, že pan primátor Bém si bere šroubovák a bude šroubovat. Tak šroubovali všichni a řetěz byl uložen v Národním muzeu. A jaký měl osvobozenecký akt smysl? "Původně nic sochu na Václavském náměstí neobklopovalo, teprve později po roce 1968 kolem ní byly rozmístěny obří květináče se stromky; lidi jim říkali Štrougalovy sady. Ty byly ale demonstranty rozmetány po jednom hokeji, kde Československo porazilo Rusáky. Pak dostal akademický sochař Zdeněk Kolářský úřední zakázku aby vytvořil kolem sochy mosazné řetězy. Vymyslel lipové listy - zdánlivě se k sousoší z roku 1912 náramně hodily, ve skutečnosti se právě tou svou pokryteckostí a ochotou Čechů přizpůsobit se a spolupracovat staly pravým opakem - symbolem normalizace! Listy byli ostrými špičkami nahoru, takže to byl takový noblesní ostnatý drát. " vysvětluje Jaroslav Hutka. Řetězy tedy zmizely, kolem svatého Václava po nich však dodnes zůstaly železné sloupky. Příliš krásy nepobraly, před několika lety ztratily i jakýkoliv praktický význam. Dodnes se však nenašel nikdo, kdo by je odstranil, i když tehdejší šéf památkářů to Hutkovi osobně slíbil. "Na to bude potřeba víc nářadí, než jen šroubováky," krčí rameny Jaroslav Hutka. Ale co, aspoň si turisté mohou z Prahy odvážet fotografie s patrně nejslavnější sochou našeho hlavního města, obehnanou světovým unikátem - patníky! Jen ať vidí, že zatímco na Zvokonoském náměstí byly pouhé veřejné toalety, na Václavském náměstí máme záchodky pro psy! HAVLÍČKU HAVLE Jaroslav Hutka Jaroslav Hutka (1977) Psal se rok 1977. V Anglii byla vydána přelomová punková deska Never Mind The Bollocks, Here´s The Sex Pistols, v tehdejším Československu manifest Charta 77. Jedním z autorů a prvních signatářů byl Václav Havel. Svůj podpis pod kritiku státní moci za nedodržování lidských a občanských práv, k jejichž dodržování se ČSSR zavázala v Helsinkách, nabídl i písničkář Jaroslav Hutka. Tehdejší disident a budoucí prezident mu to rozmluvil. "Havel tehdy mně a Vlastovi Třešňákovi vysvětlil, že dokud můžeme koncertovat, tak ať hrajeme - na podpis Charty že budeme mít dost času, až nám veřejné vystupování zakážou," vzpomíná Jaroslav Hutka. Státní bezpečnost se však v prvních lednových pramálo starala o folkové trubadúry; už 6. ledna poslala za mříže Václava Havla, Ludvíka Vaculíka a Pavla Landovského - tažení proti Chartistům začalo. Byl únor, Jaroslav Hutka seděl v kuchyni olomouckého bytu svých rodičů; jeho kamarád Havel seděl už skoro měsíc. Bylo mu ho líto, často na něj v posledních dnech myslel. Hlavou projel verš: "A podle litéry Paragraf šavle/teď dumej o právu Havlíčku Havle." A vzápětí další a další rýmy, za půl hodiny byla písnička hotová; slova i hudba. Premiéru měla v Olomouci; jen část publika tenkrát znala jméno Václava Havla. Zasvěceným přeběhl úlek přes tvář, vzápětí ho vystřídal smích. Těm, co nechápali, se rychlou šuškandou dostalo poučení - poslední tóny se rozplynuly do bouřlivých ovací celého sálu; teď už rozuměli všichni! "Publikum tenkrát nebylo moc odvážné - každý písničkář si musel dávat velký pozor, aby ho příliš nevyděsil. Ale tahle skladba byla přesně na hraně pověstné české poťouchlosti - byla radostně osvobozující, takže si ji lidi rádi zpívali," soudí Jaroslav Hutka. Na jeho koncertech však velmi krátce - v polovině května roku 1977 si pro provokujícího písničkáře přišli - ve vyšetřovací vazbě strávil osmačtyřicet hodin. Nenudil se, vyslýchali ho. Hlavně jim ležela na srdci písnička chytře splétající osudy dvou režimem vězněných mužů. Moc chtěli vědět, o kom že se v ní konkrétně zpívá. No přeci o Karlu Havlíčku Borovském, tvrdil písničkář. Vyšetřovatel se zamyslel: "A odkdy si Havlíček říkal Havel, aha?!" Hutka se zamýšlet nepotřeboval: "V Epigramech. Jehly, špičky, sochory a kůly/stesal, skoval, zostřil, sebral kvůli/vojně s hloupostí a zlobou místo šavel/Borovský Havel." Neprodleně byl odveden zpátky do cely. K námětu skladby se příslušník StB vrátil až při dalším výslechu: "Měl jste pravdu. Jeden náš soudruh byl v knihovně, prostudoval spisy Havlíčka Borovského a našel to tam." Hutka se jen nenápadně usmál; nenapsal to úmyslně - kdysi dávno Havlíčka Borovského s oblibou čítával, do písně o Havlovi mu to vlezlo podvědomě. Podvědomí je potvora, hlavně že pamět neselhala! V květnu byl z vězení po pěti měsících propuštěn i Václav Havel; jeho přátelé už na něj doma čekali; mezi nimi i Jaroslav Hutka. Ještě ten večer mu zahrál svou písničku. "V Brixenu na rynku holky si šeptají/zavřeli Havlíčka, lidi ho nedají/vždyť uměl hezky říct, nač my jen myslely/že pěknej mužskej byl, proto ho zavřeli..." dozpíval Hutka závěrečná slova. Nedávný vězeň a budoucí prezident si odkašlal, autora pochválil, ale zároveň nesměle požádal: "Tu poslední sloku o tom pěkným mužským nezpívej - je to až příliš pochvalný." Hutka se rozesmál: "Já se nenechám cenzurovat ani od komunistů, Vašku, natož od tebe!" V říjnu 1978 opustil zakazovaný zpěvák Československo - nedokázal už dále snášet šikanu ze strany státní moci; usadil se v Nizozemsku. Václav Havel byl v říjnu 1979 usazen do vězení; dostal čtyři a půl roku. Propuštěn z výkonu trestu byl ze zdravotních důvodů 7. ledna 1983. Jaroslav Hutka se o tom dozvěděl v Rotterdamu, ze stránek tamních novin. Okamžitě vytočil Havlovo domácí telefonní číslo. Přesto byl překvapen, když jeho kamarád zvednul sluchátko. "Žvanili jsme o tom, co je nové v Československu, probírali život v emigraci; byl to hodně dlouhý rozhovor. Teprve když jsme se loučili, tak Vašek řekl: ´Jardo, tu poslední sloku v té písni o Havlíčkovi už zpívat můžeš..." JEŽÍŠEK Donovan: Catch The Wind, český text: Jaroslav Hutka Jaroslav Hutka (1968) Ten rok mohl být důvodem k radosti. Stačí zalistovat tehdejšími novinami. Zprávy z tisku: v červnu upozornil IV. sjezd Československého svazu spisovatelů na hlubokou odlišnost názorů vedení KSČ a kulturních tvůrců. V prosinci začalo zasedání Ústředního výboru KSČ, na kterém se reformní komunisté spojili se stalinisty proti Antonínu Novotnému, jenž nakonec musel odstoupit z funkce prvního tajemníka. A Eduard Hofman vytvořil znělku reklamy, čímž se narodil Pan Vajíčko. Jak vidno - blýskalo se na časy. Psal se rok 1967. Jaroslav Hutka to tak však necítil. Zdánlivě přitom bylo všechno v pořádku. 26. října odehráli s Vladimírem Veitem své vůbec první společné vystoupení; do smíchovského Music F-clubu zval diváky Hutkou vlastnoručně vyrobený linorytový plakát. Vystupovali ve stoje, Veit na sobě měl parádní kytičkovanou košili a oba úspěch. Do konce roku se na stejném pódiu objevili ještě dvakrát, listopadový koncert dokonce navštíví kritik hudebního měsíčníku Melodie, který oba písničkáře "navzdory vysloveně amatérskému charakteru jejich výkonů" velmi pochválil. Jenže jeho recenze vyjde až v lednovém čísle příštího roku. Zatím byla sychravá zima, blížily se Vánoce. "V klubech jsme měli úspěch a doma smutek," vzpomíná Jaroslav Hutka. Štědrý večer slavili sami, nebylo koho obdarovat: "A tak mě napadlo, že si vzájemně nadělíme aspoň písničku." Pokusil se chytit melodii, která se mu už několik dní honila hlavou jak vítr ve starém domě. Na jaře roku 1965 ji na svou první desku What's Bin Did And What's Bin Hid natočil skotský folkový píničkář Donovan. Nazval ji Catch The Wind. Prahnul v ní po dívce, jejíž láska by zahnala všechny jeho smutky, zabila veškerý jeho strach; touha marná jako snaha chytit vítr. I Hutka toužil... A tak své adventní pocity zveršoval právě do rytmu Donovanovy slavné písně. "Veit na mě byl tenkrát trochu naštvaný, vyčítavě mi říkal: 'Ale já taky umím napsat krásnou melodii...' Uměl. Ještě ten den jsme na motivy pohádky Hanse Christiana Andersena společně složili písničku Vzdušné dítě. Taky v ní byly Vánoce, taky měla pěknou melodii. Ale časem úplně zapadla..." Ježíšek se narodil o Vánocích a už příští rok vyšel na singlové desce; byla to vůbec první Hutkova vydaná nahrávka. Ale už na Silvestra ho oba písničkáři vzali do společnosti. "Noc kraj obchází, smutky ti rozhází/ani pití s tebou tak fajn nezachází/a to nám přinesl Jéžišek..." zpívali Jaroslav Hutka a Vladimír Veit procítěně poslední prosincový den roku 1967 v sále Čechie. Svorně však zapoměli, že čas vánoční pominul, cukroví ztvrdlo, purpura vyvanula. Navíc se blížila půlnoc, nebylo místa pro sentimantální vzpomínání na zmírající rok, každý toužebně očekával kalendářní výměnu stráží. A publikum to taky obě bardům dalo hlasitě najevo - třískotem pivních půllitrů o masivní desky stolu a ohlušujícím pískotem. Ostatně ten zájezd německých turistů by se s českým folkaři beztak jinak nedomluvil... Šťastný nový rok 1968! LITVÍNOV Štěpán Rak/Jaroslav Hutka Jaroslav Hutka (1971) "Nerozumím lidem, podivná je doba/smutná je nálada města Litvínova..." vyčetl Jaroslav Hutka v roce 1971 obyvatelům tohoto města na úpatí Krušných hor. "Ta píseň je dodnes přísně aktuální, i když ji inspiroval zcela konkrétní zážitek," soudí její autor. Odehrál se na podzim roku 1971; novým generálním tajemníkem KSČ byl od května Gustáv Husák. Město zasvěcené chemickému a textilnímu průmyslu, kde tehdy žil desetiletý Martin Maxa, za dva roky se zde narodí budoucí písničkář Xavier Baumaxa a o jedenáct let později přijde na svět modelka a zpěvačka Iva Frühlingová, bylo častou Hutkovou štací. Jezdíval sem již od roku 1968, rád a pravidelně; měl tady své věrné publikum. Nové desetiletí však bylo plné zmatků, změn a nedorozumění; říkalo se tomu normalizace. V roce 1968 zanikl Československý svaz mládeže, od roku 1970 byl horlivě budován nástupnický Socialistický svaz mládeže. I v Litvínově se činili, u příležitosti založení tamní organizace SSM si pro větší slávu pozvali umělce z Prahy. Až na místě obě strany poznaly svůj omyl: To mám svými písněmi opravdu podpořit snahu litvínovským svazákům o obnovu tuhého socialismu v Československu? SSM přece cílevědomě připravuje své nejlepší kádry na členství v KSČ a přijetí svazáka do řad Komunistické strany je nejvyšším oceněním jeho činnosti - tak to máme ve stanovách; nám přece nebude na oslavách naší ušlechtilé organizace zpívat žádný protistátní živel! Domluva byla rychlá, koncert byl zrušen. "Žádný vlak ani autobus už mi ten den do Prahy nejel, nocleh jsem nesehnal. Bloudil jsem s kytarou v ruce nocí a pustým městem, bděl jsem až do prvního ranního spoje. Třásla mnou zima a vztek. Nad hrobem Jana Palacha celý národ přísahal: Věrni zůstaneme! Sešel se rok s rokem a první kurvy hbitě zakládaly SSM. Češi se opět projevili jako zasraný materialisti a své ideály z roku 1968 zručně uložili na půdy a do sklepů mezi nepotřebnou veteš," rozpaluje se ještě po letech Jaroslav Hutka. Pln zlosti napsal do svítání text písně Litvínov - jako výčitku obyvatelstvu tohoto města za kolaboraci s novým komunistickým vedením této země. Po příjezdu do Prahy slovům ušil hudební šat; nic módní, melodii zcela prostu. "Štěpán Rak si ji poslechnul a označil ji za naprosto blbou. A napsal na můj text svou vlastní muziku, kterou hraji dodnes," přiznává Hutka. A hrával ji i v exilu, kam odešel v říjnu 1978; politický azyl mu poskytlo Holandsko. Prvně ji ve vyhnanství zpíval přesně o rok později - v jednom řeckém klubu v Torontu; mizernou angličtinou, pod názvem The City. "Po koncertě za mnou přišel jeden Kanaďan a ptal se, jestli je to píseň o Torontu. Nechtěl jsem mu brát iluze, tak jsem přikývnul. ´Krásné, ale hlavně velmi trefné,´ nechal se spokojeně slyšet," vzpomíná Jaroslav Hutka na zážitek ze závěru svého dvouměsíčního turné po Americe. Začalo sérií vystoupení pro krajany, samozřejmě v češtině. Moc si s nimi nerozuměl, nakonec o nich napsal fejeton. To se československých utečenců dotklo; v odplatě Hutkovi zrušili všechny zbývající koncerty. "Přemýšlím, zda mám dále cestovat po zkostnatělých údech českého exilu, rozcapeného po celém světě, nebo udělat malý krůček stranou do krajin hostinnějších," zúčtoval s nimi písničkář ve fejetonu z 20. září 1979 nazvaném Požár v bazaru. "Po jeho otištění jsem byl v podstatě exkomunikován z československého exilu, několik následujících let jsem si česky nezazpíval. Ale aspoň mě to přimělo naučit se holandsky," ohlíží se do minulosti Hutka. I do této řeči převedl svou píseň o Litvínově; teď se jmenovala De stad, město. Tou dobou žil československý písničkář v dělnickém městě Rotterdamu, často ji zde zpíval. "Na úvod jsem říkával, že je to píseň přeložená z češtiny. Nevěřili mi. Po jednom koncertě za mnou přišel neznámý mladík a povídá: ´Kecáte! To jste musel napsat v holandštině!´ Oponoval jsem mu, ale jeho přesvědčení nezviklal. ´A jak byste asi tak tam u vás v Karpatech mohli rozumět takhle modernímu tématu?´ zakončil naší rozpravu. To bylo naposledy, kdy jsem se někoho snažil přesvědčit, že tahle písnička je o malém městě v bývalém Československu! MORAVA Jaroslav Hutka Jaroslav Hutka (1972) V Brně koncertoval pravidelně a rád; ostatně je rodilý Moravák. Za celý rok 1971 ho však pod Špilberk nepozvali ani jednou; až zase napřesrok, zahrát v kavárně Morava. "Podivným způsobem mě to vytočilo - proč na mě zapomněli? A tak jsem sednul a napsal posměšnou píseň o městě Brně, pojmenovanou podle kavárny, kam kde jsem měl za pár dní vystupovat. ´Ti budou nasraní, až jim ji zahraji!´ těšil jsem se pomstychtivě," usmívá se ještě dnes Jaroslav Hutka. "Copak to vyrostlo na Královým Poli/už to snad uzrálo, že to nesklidili/dětičky mávají komínům továrním/radostně vdechují ten jejich dým," zpíval písničkář, publikum se usmívalo. "V půlce skladby mi to došlo - oni ji nevnímají jako urážlivu, považují ji za oslavnou!" Píseň se rychle chytila; snad pro svou jemnou, neurážející ironii, která ji drží při životě a v Hutkově repertoáru do dnešních dnů. Zlidověla dřív, než řekou Moravou protekl další rok. Jaroslav Hutka právě dojedl moravského vrabce ročník 1972, poslední sousto spláchnul do žaludku lok piva; v téhle brněnské hospodě vařit umí, to věděl už léta. Do odjezdu vlaku zbývalo dost času, poručil si ještě jedno místní. Než mu jej načepovali, vtrhla do lokálu skupinka trampů. Jedna dívka s korálky ve vlasech krátila čekání hrou na kytaru. "Brněnská radnice stavěná do vejšky/v ulicích práší se a nejvíc na Český..." zpívali s ní její kamarádi Hutkovi povědomý nápěv jeho písně Morava. "Nebyla už to tak úplně moje skladba - lidová tvořivost pozměnila její slova, upravila i melodii," vybavuje si její autor. Jeho ješitnost začala jednat - přesunula Hutku vedle amatérské písničkářky a do úst mu vložila slova: "Ale ta písnička takhle není!" Dívka po něm hodila vražedný pohled: "Budeš povídat! Se náhodou skvěle znám s Hutkou a tudle písničku mě naučil sám Jarda!" Na to nebylo co říct.Hutka zaplatil a odešel, píseň o Moravě nechal v hospodě. Už mu nepatřila. NÁMĚŠŤ Jaroslav Hutka Jaroslav Hutka (1973) Měl to být poslední svobodný festival, nad kulturou se v Československu stáhly mraky; psal se rok 1973. Hrál chtěl kdekdo, folkoví písničkáři, jazzové i beatové kapely, otázkou však bylo - kde? Doba se rychle normalizovala, málokterý předseda oblastního SSM stál ve svém revíru o zarostlou škodnou. Až se přihlásil Oto Vychodil; sám písničkář, vystupující v duu s Pavlem Hogelem. A co takhle Náměšť na Hané? Vždyť tady je přírodní amfiteátr pro festival jak dělaný! A navíc se znal s předsedou tamního Národního výboru - sice komunista, ale jinak jeho soused a rovnej chlap, dušoval se. To by třeba mohlo vyjít, shodli se muzikanti a pustili do organizace festivalu. Původně měl být pětidenní, zhruba pro padesát tisíc lidí; nakonec ho uskrovnili jen na tři dny. Básnířka a výtvarnice Zorka Růžová, toho času ještě Hutkova manželka, vytvořila plakát, který zval na I. hanácký folk & country festival, konaný ve dnech 10. - 12. srpna. Vystoupit měli Zuzana Michnová, Petr Kalandra, Paleček a Janík, Vladimír Merta, Petr Lutka Jiří Zych, Dagmar Voňková, Vladimír Mišík & Formace, Jazz Q Martina Kratochvíla, Energit či Collegium musicum. Vstupné činilo 20 Kčs na den, permanentka se prodávala za pětačtyřicet korun. Ještě neskončil červenec a už bylo prodáno přes dvacet tisíc vstupenek - tohle vypadalo na masivní hudební manifestaci! Někoho napadlo, že by každý den měla zakončovat společná píseň; jakási hymna posledního svobodného festivalu. Kdosi navrhnul slavný tradicionál We Shall Overcome, který se v letech 1955 - 1968 stal ústředním protest songem hnutí za občanská práva černochů; americká folkařka Joan Baez ho v roce 1963 předzpěvovala tříset tisícovému davu během pochodu na Washington, slova této písně citoval 31. března 1968 ve svém projevu i Martin Luther King; čtyři dny předtím, než byl na balkónu motelu Lorraine v Memphisu zavražděn Jamesem Earlem Rayem. Skladba byla dobře známá i v Československu. V roce 1968 ji Hutka s Kalandrou zúíval pod vlastním překladem My to překonáme. Pod názvem Jednou budem dál ji měl ve svém repertoáru Spirituál kvintet. Ale Hutkovi se ta píseň pro tento festival nezdála. "Je to hezká píseň, ale americká. My bychom si zasloužili nějakou naší, českou. A já takovou napíšu!" prohlásil hrdě. Napsal. Trvalo mu to skoro dva měsíce. "Byl to nejobtížnější text, jaký jsem kdy vytvořil! Od začátku jsem chtěl, aby mluvil o pěti základních hodnotách - člověk, víra, láska, pravda a svoboda. Bohužel právě tyhle pojmy jsou natolik zprofanované, komunistickým režimem obzvlášť, že je nesmírně těžké je zpracovat tak, aby výsledek nezněl trapně. Nakonec jsem napsal přes tři sta slok, než vzniklo konečných pět čtyřverší!" Tvůrčí muka přinesla své ovoce - s písní byl spokojený; festival mohl začít. Nezačal. Než červenec předal léto srpnu, bylo hudební setkání tehdejší vládní mocí zakázáno. Píseň o svobodě tak dostala název. Na památku zavražděného festivalu ji Hutka pojmenoval po městě, kde se měl konat - Náměšť. Hrával ji pak na všech koncertech, zakončoval jí svá vystoupení. Rychle se ujala, zlidověla. To se však Hutka dozvěděl až v emigraci... Psal se rok 1983, blížilo se léto. Před sto lety se 3. července v Praze narodil budoucí spisovatel Franz Kafka. Jaroslav Hutka tou dobou bydlel v Londýně, azyl mu na dva měsíce poskytl Pavel Rohan, zaměstnanec BBC; pod pseudonymem John Kelway zde vysílal pořad o rockové hudbě. Britský státní rozhlas zaměstnával i jeho ženu, která navíc překládala; svého času zkoušela do angličtiny převést i píseň Náměšť. Nepodařilo se jí to, text v shakespearově jazyce nefungoval. Zrovna připravovala pořad o autorovi slavné Proměny a zatoužila poznat jeho rodné město. Požádala přes BBC o oficiální návštěvu; československé socialistické úřady ji vyhověly. Než byla připuštěna k domu slavného spisovatele, musela absolvovat prohlídku továrny, nemocnice a školky; všude si natáčela projevy budovatelů socialismu. Dítka byla přinucena vzácnému hostu zazpívat několik národních písní - jednou z nich byla i Náměšť. Londýnská novinářka dobře věděla, kdo je autorem této skladby. Otočila se na soudružku učitelku a anglicky se zeptala, co že je to za krásnou melodii. Ve vychovatelce budoucích pionýrů hrklo; sama písničku děti naučila. A co kdyby ta dáma ze Západu... Mrkla na oficiální doprovod, nepochybně plný tajných. Nakonec lámanou angličtinou odpověděla: "To je moravská lidová píseň z osmnáctého století." Po návratu do metropole nad Temží vyprávěla reportérka BBC svůj zážitek Hutkovi. "To byla situace skutečně hodná Franze Kafky," zakončila svůj příběh. Do své reportáže o Praze raději píseň Náměšť nezařadila. Nechtěla nikomu dělat problémy... Uběhlo dalších šest let, kalendář hlásil poslední rok osmé dekády. Jaroslav Hutka tou dobou žil v Německé spolkové republice. Nedlouho předtím ho pozval biskup Anastáz Opasek na koncert do Rohru, kde potkal mladou bohemistku Kateřinu Česalovou; před čtyřmi lety emigrovala do Kolína nad Rýnem. Zůstali spolu až do konce vlády jedné strany; pak se vrátili do vlasti a v roce 1992 vzali. Kateřina Česalová v průběhu roku 1989 učila česky Fritze Pfeifera, slavného německého novináře, bývalého válečného zpravodaje z Afriky a budoucího korespondenta z Prahy. "Jednoho dne se moje tehdejší přítelkyně vrátila a oznámila mi, že by se se mnou Fritz rád setkal; chtěl vědět něco o československém disentu. Sešli jsme se tedy v jedné putyce a ze všeho nejdřív jsme se shodli na Fernetu Branca. To nás sbratřilo a hovor o undergroundu mohl začít. On věděl, že jsem písničkář, ale teprve když jsme na poslední schůzce před jeho odjezdem do Prahy loučili, odhodlal k otázce, která mu nejspíš celou dobu ležela na srdci: ´Jaroslav, bist du populär?´" vzpomíná Hutka dnes. Tenkrát se dlouze zamyslel - kdysi býval, doteď z rodné země dostával dopisy, některé psané mladou rukou, ale svou vlast opustil před více než deseti lety; těžká odpověď. "Možná jo, možná ne - sám vlastně nevím," řekl nakonec. "Aha, no jo, no," odtušil německý žurnalista 13. listopadu 1989; obával se tenkrát, že z Prahy nebude mít o čem referovat. O čtyři dny později nevěděl, kam dřív skočit. Jaroslavu Hutkovi se do revolučních událostí podařilo naskočit až 25. listopadu; na dřívější termín letenku nesehnal. Na kytaru nezapomněl, na vízum nemělo cenu myslet - na ruzyňském letišti ho to stálo čtyřhodinové vysvětlování a přemlouvání. Nakonec ho do vlasti přece jen pustili; tam už na něj čekal zpěvák Michal Prokop. Odvezl ho na Letnou, po schodech ochozů fotbalového stadionu Sparty vystoupali na tribunu, odkud ještě před půl rokem kynuli představitelé Komunistické strany a vlády prvomájovým průvodům. Před Hutkou se rozprostřela pláň zaplněná třičtvrtě milionem lidí. Neměl sebou zpěvník, začal tedy zpívat jedinou skladbu, kterou znal zpaměti - Náměšť. "Lidi se chytli od prvního slova. Překvapilo mě, že ji znají, je možná zase zarazilo, že jejím autorem jsem já," vybavuje si písničkář své první veřejné vystoupení po desetiletém vyhnanství. "Ta skladba vznikla jako oslava svobody a na Letné konečně došla naplnění!" soudí Jaroslav Hutka při vzpomínce na koncert před nejpočetnějším publikem svého života. Tleskal mu tenkrát i jeho německý kamarád Fritz, který se s novináři z celého světa tísnil na řečnické tribuně. Když ho písničkář při odchodu míjel, zatahal ho za rukáv: "Jaroslav, du bist populär!" Dnes je skladba Náměšť v učebnicích, stala se povinnou četbou. "Na jednu stranu je to příjemný pocit, na stranu druhou se občas setkávám s reakcí: ´Tu písničku znám z čítanky - vy jste ještě neumřel?!´ Nikdy nevím, co na to odpovědět," tvrdí klasik, který už pronikl i do anglické a německé učebnice češtiny. Na jeho textu o pěti základních morálních hodnotách se totiž skvěle učí stupňování přídavných jmen. Krásný je vzduch, krásnější je moře, co je nejkrásnější, co je nejkrásnější, usměvavé tváře... PRAVDĚPODOBNÉ VZDÁLENOSTI Vladimír Veit/Jaroslav Hutka Jaroslav Hutka (1967) "Měl jsi napsat jen tuhle jedinou píseň - a pak skončit!" řekl jednou Oldřich Janota svému písničkářskému kolegovi; drsnou větu myslel jako kompliment. Sám Hutka dnes označuje Pravděpodobné vzdálenosti za nejpodstatnější skladbu svého života, vrchol kariéry: "Kdykoliv jsem podlehl pochybnostem a začal uvažovat, že s písničkářstvím skončím, protože to beztak nemá cenu a nikam to nevede, stejně jsem měl být radši malířem, vždyť pro psaní skladeb jsou jiní povolanější a všecka ta světská sláva dělá z člověka beztak akorát šaška, se kterým si každý mává jako s kapesníčkem, do něhož si utírá hubu, tak přesně v tuhle chvíli jsem si přehrál Pravděpodobné vzdálenosti – takže zpívám dodnes." Posluchači jeho generace by mu nejspíš dali za pravdu . Pro československé květinové děti s plackou Dubčeka na klopě. znamenala hodně. "Pravda je barová tanečnice a pro každého zvlášť tančí/nejsou zločiny, za které by se mělo střílet/pouze za lež, která se pravdě podobá..." Slova, která se stanou po 21. srpnu 1968 morálním imperativem. Ve skutečnosti byla napsána přesně o rok dřív, v létě 1967. Stala se jednou z prvních písní, kterou společně složili Jaroslav Hutka a Vladimír Veit. "Tenkrát jsem ještě neuměl texty pálit od boku tak jako dneska. Mé ranné básnické pokusy vypadaly spíš jako filozofické eseje - mnoho stran popsaných závažnými myšlenkami, vznešenými idejemi a náročnými stylistickými konstrukcemi; ani náznak verše. Výsledek jsem vždy předával Veitovi, aby mi řekl, jaký na něj udělala dojem moje úvaha o světě a našem místě v něm. A pokud to vůbec bude možné, aby tento obsáhlý filozofický traktát opatřil nějakou melodií. Neměl to snadné, chudák! Ale ani já ne - třeba jeho hudba k budoucí písni Pravděpodobné vzdálenosti se mi vůbec nelíbila, připadala mi naprosto blbá. To se zas nelíbilo Veitovi, který trval na tom, abych na jeho nápěv sepsal z té změti myšlenek nějaký smysluplný text. Ať mu prý věřím, bude to nádherná písnička. Celou noc jsem seděl nad Veitovou melodií a pokoušel se rýmovat. Moc mi to nešlo. Až nad ránem - jednoduše jsem se rozhodl, že verše nepotřebuji; myšlenky jsou přece důležitější než nějaké rýmy. To mi však nikdy nemohl odpustit Karel Kryl - celý život mi vyčítal, že neumím rýmovat! Ale tu píseň jsem dodělal. I když ve chvíli, kdy jsem ji dokončil, jsem vůbec nevěděl, co jsem vlastně napsal. Teprve když jsme ji začali s Veitem veřejně zpívat, jsem si postupně začal uvědomovat, že je v ní něco, co sám nedokážu slovy vyjádřit," vzpomíná Jaroslav Hutka po letech na skladbu, která v roce 1994 dala název knižnímu rozhovor, který s písničkářem vedl novinář Miloš Čermák. "Ta kniha se původně měla jmenovat Zahrady radosti, ale tehdejší ředitel nakladatelství Academia, takový docela divoký kluk, se na poslední chvíli rozhodl, že ponese název Pravděpodobné vzdálenosti. Moc se mi to nezamlouvalo, ale už jsem se v životě musel smířit s horšími věcmi," soudí Jaroslav Hutka. Píseň Pravděpodobné vzdálenosti přežila šedesátá léta, na stejnojmenné desce se prvně objevila až v roce 1979 - koncertní nahrávky, pořízené v roce 1977 v Baráčnické rychtě, vydal Jiří Pallas ve Švédsku na značce Šafrán 78. V normalizačním Československu se tahle deska dostala do rukou jen málokomu. Přesto na ní lidé na ní nezapomněli. Alespoň někteří. "Potkal jsem jednou v Holandsku kluka, kterému se podařilo utéct. Opustil rodiče, i svou holku. Pravidelně si spolu dopisovali, ale protože se báli, že by některé dopisy mohla zabavit Státní bezpečnost, tak každý list začínali jedním veršem z mé písničky Pravděpodobné vzdálenosti; oba ji uměli zpaměti, hodně pro ně znamenala. Pokud na sebe verše navazovaly, žádný dopis se neztratil. Měli štěstí - poskládaly celou moji píseň," vzpomíná Jaroslav Hutka na skladbu, která dokázala překonávat nepravděpodobné vzdálenosti. Ostatně písničkář si ji vzal s sebou i do exilu; zpíval ji zde mimo jiné holandsky, jmenovala se Waarschijnlijke afstanden. "Jednou jsem vystupoval v malém, o to však konzervativnějším nizozemském městě Schravenpolder. Koncert zorganizoval tamní protestantský kněz - takový mladý srandovní kluk, který vystudoval teologii, ale v Boha nevěřil. Neděle platila za den odpočinku, v městě se nesmělo nic dít, ale on ze vzdoru pořádal vystoupení. Rád provokoval úzkoprsé spoluobčany, takže nejčastěji zval punkové a metalové kapely. A uspořádat koncert nějakému neznámému cizinci se mu nejspíš zdálo jako dobrý nápad. Možná čekal, že mě lidi vyprovodí na nádraží kamením, ale to se nestalo. Zahrál jsem pár písniček, mezi nimi i holandsky otextované Pravděpodobné vzdálenosti," vypráví písničkář. O několik dní později dostal dopis; dlouhý, krásný, stylizovaný vytříbenou holandštinou. "Byl asi od pětačtyřicetiletého muže, jenž mi psal, že ještě nikdy neslyšel žádnou píseň, která by tak přesně vystihovala jeho vlastní život. Na závěr dokonce označil poslech mé skladby Pravděpodobné vzdálenosti za svůj největší životní prožitek! Tím mě obrovsky potěšil, protože exil je exil a prosadit se v cizině je psychicky nesmírně náročné. A najednou mě někdo tvrdí, že jsem to dokázal!" Hutka sednul, vzal dopisní papír a pero. Napsal oslovení, první větu. Pohledem přetřel řádek: "Byl jsem zděšen svou primitivní holandštinou. On mě ve svém listu oslovil jako mistra a teď by měl dostat psaní od naprostého blbce? Přemýšlel jsem, jak to vyřešit - zajít za panem domácím nebo za některým ze svých holandských kamarádů a požádat je o sepsání odpovědi? To mi přišlo hloupé a ponižující! Tak dlouho jsem nad tím dumal, až jsem mu nakonec nikdy neodepsal. Dodnes z toho mám špatné svědomí," stydí se ještě po letech Jaroslav Hutka. Skladbu Pravděpodobné vzdálenosti tu a tam zařadí písničkář do svého repertoáru i teď; více než čtyřicet let od jejího vzniku. "Nedávno jsem ji hrál na jednom koncertě a po jeho skončení za mnou přišla asi osmnáctiletá dívka. Povídá: 'To je nová písnička?' Byla z ní tak nefalšovaně nadšená, že jsem ji nemohl říct: 'Ne tak docela - ta skladba je dvakrát tak stará co ty!' Raději jsem zalhal a přikývnul: 'Jo, zbrusu nová. Dneska jsem ji hrál poprvý.' Měla z toho obrovskou radost - a to je přece nejdůležitější!" SLUNEČNICE Bob Dylan: Love Minus Zero/No Limit, český text: Jaroslav Hutka Jaroslav Hutka (1967) - Supraphon Návrat 1991. Nedělní noc, kdesi v létě, rok 1967. Město Olomouc, centrum. Tady se před dvaceti lety narodil. Už pět let žil v Praze, sem se vracel jen za rodiči; potkávat vzpomínky. "To léto byli naši v Německu a já měl k dispozici jejich prázdný byt. Procházel jsem se starým centrem Olomouce, odkud radnice nedávno vystěhovala cikány a teď začala s jeho likvidací," vzpomíná Jaroslav Hutka. Pomalu svítalo, v duši se temnělo - steskem z bouraného města, mizejícího dětství. Raní šerosvit obnažil trosky zbořeniště. Z některých domů už zbyla jen hromada sutin a prachu, z jiných ještě stály nosné zdi, stropy stržené; leckde byly vidět bývalé pokoje - zašedlé tapety, flekaté světlými plochami, prozrazujícími, kde donedávna stával nábytek a visely zarámované reprodukce... Kdysi to bylo čtvrté patro, dnes na torzu polámané stěny zářila žlutá hlava slunečnice. "Úplně mě to sebralo - uprostřed úpadku a zmaru krásná, silná květina," vzpomíná Jaroslav Hutka. Chvíli se na ní díval. Pak se otočil a kráčel domů; hlavou mu zněla Dylanova píseň Love Minus Zero/No Limit. Znal ji, líbila se mu, ale těžko už dnes dovede říct, proč zrovna tenhle text o lásce bez omezení; jejím anglickým slovům tehdy Hutka nerozuměl. To však nebylo důležité, jeho mysl se plnila vlastními verši: "V okně domu slunečnice stojí/barák za chvíli strhnout dají/jen malé děti potichu šeptají/k čemu tam ta slunečnice je..." Než odemkl prázdný byt, text byl hotový... O tři roky později zazní Slunečnice na Prvním moravském folkovém festivalu v Uherské Brodě. Písničkářská vystoupení tenkrát natáčel Československý rozhlas - nahrávky se asi nezdařily, přesto se v rádiu reportáž objevila; hlasatelka text Slunečnice posluchačům alespoň odrecitovala. Tou dobou už tahle píseň byla hitem; kdekdo si ji zpíval... V roce 1968, možná o rok později, seděl Hutka v bytě; návštěva slečny. Pokoj plnil svit televizní obrazovky. Na ní písničkář Bob Frídl hrál divákům - Slunečnici! Do vadnoucích tónů Dylanovy melodie a Hutkových slov ke zpěvákovi přistoupila reportérka. Usmál se do kamery a odpověděl na její otázku: Kde a jak jste tuhle nádhernou písničku napsal? "O rok později jsme se potkali na společném koncertě v Brně," pamatuje si dodnes Hutka. "Zahlédnul mě a zblednul. Pak se mi začal omlouvat: ´Promiň, Jardo... Tenkrát v tý televizi - prostě jsem se přeřekl.´" TANGO O PRAZE Hvězdoň Cigner/Zorka Růžová Jaroslav Hutka (1970) Navštěvoval pražskou uměleckoprůmyslovou školu, ze studií však zběhnul; chtěl být malířem. Zároveň byl ovšem fascinován beatnickou poezií, nosil háro, táhlo ho to k hudbě. V jedné vlasaté hospodě si v roce 1966 u stolu dvou podobně zarostlých mladíků poručil něco k pití – jmenovali se Vladimír Veit a Hvězdoň Cigner; to pivo se protáhlo na celý život. Nejprve spolu chtěli založit kapelu - Hutka v ní měl hrát na bicí. Byl přesvědčen, že to je nástroj, na který se není třeba učit. Jeho slib, že bude psát texty, zněl přece jen přesvědčivěji. První literární pokusy byly všelijaké. Však se také tahle trojice několikrát rozešla a zase spojila. Psal se počátek sedmdesátých let, Jaroslav Hutka žil tenkrát v bytě 1+1 v Neklanově ulici číslo 30 pod Vyšehradem; s malým synem Vavřincem a svou ženou Zorkou Růžovou, rovněž písničkářkou. Cigner zde býval častým hostem. Jednou se na něj Zorka růžově usmála a poprosila: „Hvězdoni, napiš mi tango.“ Sedl k piánu a napsal. Za pouhé odpoledne ho básnířka a výtvarnice přezdívaná Myš opatřila slovy o Praze. „Hvězdoň vždycky skládal neobyčejně široké melodie, k jejich vyplnění byla třeba spousta dlouhých řádků – jen jsem zíral, jak snadno ze Zorky celý text vypadnul. Byla to zkrátka velká básnířka!“ vzpomíná interpret této písně. Uběhlo několik let, během nich rozvedl se Hutka; kalendář odpočítával dny roku 1979. Písničkář se svou druhou ženou Danielou žili čerstvě v Nizozemí. V tu dobu do Holandska emigroval i Hvězdoň Cigner. Jeho slavnější muzikantský kolega byl tou dobou na dvouměsíčním turné po Americe, kde hrál krajanům. Věděl však, že se jeho přítel chystá na útěk do svobodné země. Požádal svého domácího, zda by na něj nepočkal na letišti; poznali se podle Hutkovy desky Stůj, břízo zelená, kterou Holanďan držel nad hlavou namísto cedule s nápisem Herr Cigner. Odvezl nehvězdoně československé folkové scény k Hutkovým do bytu, kde měl přečkat první dny. "Velmi rychle propadnul emigrantské depresi, kterou si vybíjel na našem bytě. Marně třeba jednou něco hledal v telefoním seznamu - nakonec ho prohodil zavřeným oknem. Než jsme se vrátili, podařilo se mu zdevastoval celý náš příbytek," vybavuje si dodnes Hutka. Pravdou je, že Hvězdoň Cigner to měl v nové zemi těžší než jeho slavnější kamarád, který podepsal Chratu 77 a poměrně snadno získal politický azyl. "Hvězdoň žil v Holandsku jako utečenec," popisuje přítelův osud Hutka. "Sice ho nevyhostili, ale komplikovali mu život - pravidelně se musel hlásit na policii, nechtěli mu udělit azyl, neměl peníze, ani možnost uplatnění. Navíc trpěl schizofrenií..." Nakonec se pro něj přece jen podařilo získat vlastní bydlení; malé, obyčejné, ale levné. Jaroslav Hutka se chystal na dvoutýdenní koncertování do Německa, se svým kamarádem se loučil před jeho domem. Ještě zkontroloval, že vstoupil do svého nevelkého příbytku, na rozloučenu na něj mrklo světlo s roletou přes okno. Otočil se, druhý den odcestoval. Po návratu se od ženy dozvěděl, že se Hvězdoň po celou německou dobu neozval. Vydal se k němu. Rolety byly ve stejné poloze jako když se s ním loučily. Zrovna někdo vcházel do domu. Protáhl se dovnitř, vystoupal do prvního patra. Před dvěřmi Cignerova bytu se kupila hromady pošty. Rychle ji prohrábnul - nejstarší zásilky se zde válely víc než deset dní. "V ten okamžik jsem začal tušit, že je zle. Zazvonil jsem na několik sousedů, ale v Holandsku si raději nikdo nikoho nevšímá - všichni na mé dotazy po Hvězdoňovi jen krčily rameny." Hutka zamířil na nejbližší policejní stanici. "Tak jdem," řekl komisař, když si vyslechnul přistěhovalcovy obavy. Muž zákona si před domem vzal z auta páčidlo a vstoupil do domu. Opřel se do dveří; konečně povolily! Písničkář pololežel na posteli, kolem krku omotaný drát elektrického vedení trčící ze zdi. "Musel být mrtvý dlouho, měl už úplně zaschlé oči," s vlhkýma očima vzpomíná Jaroslav Hutka. Na nočním stolku ležel diktafon; kazeta plná výkřiků stesku po domově. S manželkou Danielou mu uspořádali pohřeb, popel nechali rozprášit nad mořem. Poslední tóny Tanga o Praze navždy dozněly... UDAVAČ Z TĚŠÍNA Vladimír Veit/Jaroslav Hutka Jaroslav Hutka (2007) Setkali se v polské Vratislavi; 4. listopadu 1989. Den předtím se v NDR vzdala své funkce ministryně kultury Margot Honeckerová, manželka bývalého generálního tajemníka SED, přesto se už druhý den na velvyslanectví SRN v Praze tísnilo přes patnáct set občanů NDR, kteří toužili po vystěhování do Západního Německa; ambasáda byla schopná vyřidit pouze 150 žádostí denně. Onen čtvrtý listopadový den Václav Havel v rozhovoru pro rakouský list Kurier prohlásil, že Československo je vroucím kotlem. Vřelo to i v Polsku, přinejmenším na akci Den československé nezávislé kultury. Ne každý se tam dostal - přejít hranice do sousedního Polska bylo znemožněno skupině čtyřiceti historiků, čáru se nepodařilo překročit ani písničkáři Vladimíru Mertovi. Jaromír Nohavica měl větší štěstí; z česko-polského Těšína to měl ostatně nejblíž... Podle Jaroslava Hutky ho autor úspěšné prvotiny Darmoděj sám oslovil. Označil ho za svého písničkářského učitele, údajně se celou svou kariéru snaží kráčet v jeho stopách. "Pokoušel se to své vyznání i zlehčovat - tvrdil mi třeba, že i když máme mnoho společného, naštěstí jsme aspoň nešukali stejné holky, protože když on začal užívat sexuálních výhod popularity, byl já už dávno v emigraci," vybavuje si po letech Hutka. Blíže se seznámili až o několik týdnů později, často se potkávali na rozličných koncertech, kterými zněla Sametová revoluce. Stejně tak s Karlem Krylem. Začalo to už na začátku devadesátých let - tehdy se prvně proslechlo, že snad Jaromír Nohavica poskytl Státní bezpečnosti informace o svém setkání s autorem slavné desky Bratříčku, zavírej vrátka, které se odehrálo v srpnu 1989 ve Vídni. Málokdo tomu věřil, odmítal to i sám Kryl... Bylo léto 2006, na Hutku už pomrkávala šedesátka. Skoro patnáct let nenapsal žádnou novou písničku, chtěl se vrátit k svému mladistvému snu o malířství, lákaly ho krajinky. Nakoupil barvy, štětce a stojan, prázdniny strávil na chalupě. Měl všechno, dokonce i strach. "Bál jsem se, že mi to nepůjde, vůbec jsem nebyl schopný pustit se do práce. Ale protože jsem měl hlavu plnou obrazů, začal jsem nakonec okolní krajinu zachycovat slovem - velmi rychle vznikla hromada písňových textů. Chtěl jsem malovat, ale ke svému překvapení jsem se po mnoha letech vrátil k psaní písniček!" vzpomíná Jaroslav Hutka. Uběhl další rok. Na události rozhodně nebyl chudokrevný. Archivy StB opět promluvily. 10. února 2007 přinesly Lidové noviny zprávu: "Folkový zpěvák Jaromír Nohavica podepsal v lednu roku 1989 petici, která požadovala propuštění Václava Havla z vězení. A vzápětí udal policii lidi, kteří mu ji k podpisu přinesli." Kauzu probírala nejrůznější média, diskuzní fóra se plnila vášnivou polemikou. To léto trávil Jaroslav Hutka ve Francii; jezdívá sem sbírat inspiraci už od dob své emigrace v roce 1978. "Každé ráno jsem vyrážel do přírody jak malíř na cestách - akorát, že já psal písničky. Dopoledne vážné, takové hudební akvarely, odpoledne veselé, jakési karikatury. A dost se mi dařilo - napsal jsem toho spoustu," ohlíží se Hutka za kreativním obdobím. Zvláště jeden červencový den byl mimořádné plodný - než se slunce vyhouplo nad písničkářovu hlavu, vznikly texty hned k dvěma pozdějším skladbám: Böhmen und Mähren a Ztracený příběh. Obě inspiroval televizní cyklus Příběhy železné opony, který od roku 2006 vysílalo ostravské studio České televize - moderoval ho právě Jaroslav Hutka; projekt získal Televizní cenu Elsa za nejlepší publicistický pořad roku. "Za obě písničky jsem dodnes svým múzám nesmírně vděčný - v Böhmen und Mähren se mi podařilo popsat to, co už jsem velmi dlouho nosil v hlavě, v textu Ztracený příběh jsem se pokusil vyrovnat s padesátými léty," soudí písničkář, který obě skladby, zhudebněné Vladimírem Veitem, zařadil na desku Koncert v barvách Světlé z roku 2009. Na jeden den toho bylo až dost. Básník si lehl do stínu pod stromem, pozoroval nedalekou řeku, slunce pálilo, po obloze se honili ptáci, v hlavě myšlenky. "Už jsem se pomalu chystal k vaření oběda, když mě napadl verš: ´Udavač z Těšína/koncert mu začíná...´ Od okamžiku, kdy se mi do rukou ta Nohavicova zpráva o jeho cestě do Vídně, uplynulo půl roku; nejspíš promluvilo mé podvědomí. Strašně mě totiž naštvalo, když jsem se dozvěděl o jeho spolupráci s StB - písničkář nemůže být udavač! Pokoušel jsem se sice tuhle skutečnost vytěsnit z hlavy, ale nakonec mě dostihla - po mnoha měsících, na břehu francouzské řeky La Sorgue," rekapituluje Hutka vznik velmi diskutované písně. Dlouho ležel na louce a přemýšlel - pokračovat v dalších verších, nebo první větu textu hodit do koše zapomnění? Nakonec se rozhodl: musí to napsat! "Bral jsem to jako osobní záležitost. Tak trochu ve stylu dvou kovbojů, kteří si mezi sebou vyřizují účty. Nenapadlo mě, že se netrefím a namísto Nohavici zasáhnu národní vědomí!" tvrdí s odstupem času Hutka o textu zhudebněném Vladimírem Veitem, jehož refrén zní: "Jak je ten udavač krásný/jak velký je umělec/výraz má zřetelně jasný/dnes nám zpívá zbabělec." Píseň se 13. října 2007 objevila na webových stránkách Jaroslava Hutky. Diskuzní fórum ožilo několika příspěvky - jedni autorovi textu děkovali, jiní mu spílali: "Jaroslave, chci Vám říct, že si Vás vůbec nevážím, mimo jiné i za ten paskvílek, co jste nahrál. Takto uboze se teď snažíte zviditelnit? Není Vám hamba? Styďte se, prosím," reagovala příkladně Alena Tichá. Skutečné vášně však propukly až po 11. listopadu; ten den uveřejnil píseň Udavač z Těšína na svých stránkách server idnes.cz. Jen na Hutkových webových stránkách se do druhého dne objevilo přes šedesát ohlasů; víc než za celý minulý měsíc. A taky víc ostrých výrazů - ubylo vážených oslovení, přibylo vulgarit, tu a tam se objevila pohrůžka smrtí, dokonce jedna básnička: "Jaroslave Hutko/ty urejpanej šašku/tvoji novou píseň/pokládám za frašku.//Jaroslave Hutko/kolik udělal jsi disků/jeden nebo dva?/z toho bylo málo zisku.//Než ty se někdy naučíš/vůbec dělat hity/to dřív o tvých pomluvách/budou bájné mýty/Nikdy nedosáhneš/ani po kolena Nohavici/on je totiž naší/písničkářskou špicí." Podepsán: Daniel T. "Z té písně se stal celonárodní skandál, snad každý se měl potřebu k ní vyjádřit. Lidi mě chválili i nenáviděli, kritici soudili - psali, že je to umělecky podprůměrná skladba. Podle mého je to povedený jednoduchý popěvek. Zkrátka posměšná píseň - a úkolem posměšné písničky je zasáhnout cíl, který sleduje. A to se v tomhle případě rozhodně povedlo!" nelitujete dodnes této písně Jaroslav Hutka. "Bouřlivá reakce veřejnosti mě pouze utvrdila v tom, že jsem udělal správně, když jsem tuhle píseň napsal. Sáhnul jsem do temného místa tohoto národa, které bylo třeba nějakým způsobem prosvětlit," soudí textař skladby, kterou 24. listopadu vydalo nakladatelství Levné knihy; zásluhou mediální přeháňky se tohoto třípísňového singlu prodalo přes pět tisíc kusů! "Karel Maivald, majitel Levných knih, se o poprasku kolem Udavače z Těšína doslechl na služební cestě v Holandsku. Hned mi volal, že by ji chtěl vydat - jestli prý k ní mám nějaký obal. Žádný jsem neměl, chtěl jsem tuhle skladbu šířit jen prostřednictvím internetu. Nakonec jsem mu řekl, ať se o grafické ztvárnění postará sám. A moc jsem se pak nařehtal, když jsem viděl výsledek - rudý obal a na něm pěticípá hvězda se srpem a kladivem," směje se Jaroslav Hutka při vzpomínce na svou nejznámější píseň z období po návratu z holandské emigrace. "Dodnes ji občas hraji, když ji po mně lidé chtějí. Je to pro ně tak trochu bolestivá píseň, neradi si některé věci připouští, ale o to hlasitěji ji se mnou zpívají - jakoby se tím snažili něčeho zbavit. Samozřejmě jen ti, kteří mé koncerty ještě navštěvují. Udavač z Těšína mě totiž odehnal polovinu publika. V říjnu 2007 na mě chodilo kolem pěti set posluchačů, po zveřejnění téhle písně sotva dvě stovky. Hodně jsem si komerčně ublížil a musel začínat zase od začátku, ale takový už je úděl písničkáře!" VE VĚZENÍ STB Jaroslav Hutka Jaroslav Hutka (1977) "Dne 17. 10. 1977 o 14 hod. se na výzvu orgána SNB dostavil – byl předveden* (nehodící se škrtněte) Jaroslav HUTKA, svobodný umělec, zpěvák a kytarista, bydlištěm Neklanova 98/30, Praha 4. Jmenovaný odmítl na uvedené otázky po předběžném poučení dle § 19 odst. 4 odpovědět. Skončeno dne 17.10.1977 ve 14.40 hod." Tolik zápis o výpovědi, podpisy vyslýchajících a svědků chybí. "Když slovo nepromluvíš/vůbec nic nepokazíš/když budeš mluviti/mohou tě lapiti/a pak si to odsedíš," zveršoval později Hutka svou osobní statečnost. Nicméně protože byl "podezřelý z aktivní účasti na veřejné provokaci, která měla ohrozit veřejný pořádek dle § 297 tr. zákona odst. 1" a byla obava, že by mohl "mařit průběh vyšetřování dle § 67 od. 6 tr. řádu", byl v 15.00 se 'svobodným' umělcem sepsán Protokol o zadržení – vzetí (dodání) do vazby. Současně byla ve smyslu § 82 odst. 3 tr. ř. provedena osobní prohlídka, při níž byla zadrženému odebrána: "propisovací tužka, plynový zapalovač, 104,30 Kčs, svazek klíčů, hodinky zn. Marvin, kniha Franz Kavka – Popis jednoho zápasu, OP, 2x kaničky od bot a 1 prsten ze zlatého kovu." Doslovný přepis policejního protokolu s gramatickými chybami a nesprávně zapsaným jménem proslulého autora působí s odstupem let úsměvně, zadrženému písničkáři však tehdy do smíchu rozhodně nebylo: "Během výslechu na mě byli poměrně hnusní - nejspíš zkoušeli, jestli se jim tam zhroutím. Naštěstí se jim to nepodařilo, i když na stole ležely růžové desky. Říkal jsem si: 'Tak to je jasný - vazba!' A v tu chvíli mě prolétlo hlavou: 'Co vlastně budu v cele dělat?' Nakonec jsem dostal skvělý nápad - budu skládat písničky! Všechny texty, které v duchu napíšu, si budu neustále opakovat, abych je nezapomněl. Tím se zaměstnám, čas při tomhle vynuceném pobytu mi bude lépe utíkat a ještě ke všemu se odsud vrátím s novým repertoárem... Měl jsem štěstí, že mi po první výslechu, kdy jsem odmítl vypovídat, už dali pokoj, takže jsem opravdu druhý den napsal text k písni Ve vězení StB," vybavuje si Jaroslav Hutka. "Ve vězení StB/hoď starosti za sebe/v pět je tu budíček/ještě tak pilníček/mít pro vězně StB," veršoval v cele předběžného zadržení olomoucký písničkář. Nakonec však nebylo třeba násilím překonávat mříže, Jaroslav Hutka byl po osmačtyřiceti hodinách opět na svobodě. Během dvou dnů u něj pominuly důvody vazby a náčelník 2a odboru S-StB Praha, mjr. Jaroslav Grabmüller, mohl vydat příkaz k propuštění: "Vzhledem k těmto skutečnostem propusťte jmenovaného na svobodu dne 19. 5. 1977 v 15.00 hod. Zprávu o propuštění podejte telefonicky na linku 2124 nebo 2710." Zda byla na příslušné lince zpráva o propuštění opravdu podána, to už dneska nikdo nezjistí. Ale je historickým faktem, že Jaroslav Hutka neprodleně po návratu z cely předběžného zadržení vzal do ruky kytaru a vězeňský text zhudebnil. Občas tuhle píseň hraje ještě dnes. Zpívá v ní: "Ve vězení StB/těšíme se na tebe/všichni se radujem/pod světlem nocujem/má to cosi do sebe..."