Rozhovor pro Age Management

„Český národ není schopen uživit své umělce!“ stěžovali si v Rotterdamu 19. století už Smetana se Škroupem.

„Když mi bylo padesát, došlo u mně ke krizi, řekl jsem si, že je to celé omyl, že toho nechám, a ohlásil jsem, že končím. Vydržel jsem to rok a půl...,“ vzpomíná muzikant Hutka. „Chtěl jsem zkusit ještě něco jinýho, co má smysl... A před sedmi lety, v šedesáti, jsem začal žít úplně nanovo. Holky jsou velký, rozvedl jsem se, mám novej vztah...“

Osobitý Jarda Hutka se jednoduše označuje za „kumštýře“

Nepřehlédnutelný, byť médii momentálně opomíjený, český umělec Jaroslav Hutka (1947), v zásadě „vše-umělec“ - neboť písničkář, folkový hudebník, kytarista, hudební skladatel, básník, spisovatel, výtvarník a dokonce i tak trochu politik, se dá v jeho oblíbeném hovorovém stylu označit za věčného „pohodáře“. Osobně bych dodal, že s neobvyklým smyslem pro čest a spravedlnost, opravdovost a osobitost. Člověk v životě potká málo takových lidí. Celé naše povídání doprovázel jeho obligátní, neskonale osobitý smích. Ostatně: u žádného pracovního rozhovoru jsem se tak upřímně a s chutí nenasmál, jako teď s Jardou Hutkou, dávným idolem z někdejšího disentu či spíše undergroundu, na něhož jsem si, dík jeho nucené emigraci, naživo sáhl zase až těsně po „sametovém“ převratu, na jeho prvním svobodném listopadovém (1989) koncertě v pražské Malostranské besedě. Smích k němu odedávna neodmyslitelně patří, i když je mnohdy sarkastický, tak nějak klaunsky smutný...

Ty jsi teď umělec, jsi důchodce i podnikatel. Co jsi víc či nejvíc, anebo to máš v nějaké relaci...?
No, já jsem písničkář, ale tím jsem tak úplně nechtěl být. Chtěl jsem být umělcem.

Jaký je v tom rozdíl?
Že toho písničkáře neberou mezi sebe básníci, protože patřím pro ně jakoby do komerce, a komerce mne nebere, protože patřím mezi básníky. Takže sedím uprostřed. Být písničkář znamená, zasahovat čas od času do něčeho, co je živý, na rozdíl od komerce – a narozdíl od básníků!

A pak jsou tu okamžitě aktuální ohlasy. Naposled jsi, tuším, dost živě tnul do písničkáře Nohavici...?! Jak jsem koukal na internetu, hned se ozvali nejrůznější kritici a hnidopiši, především jeho dotčení fanoušci či apologeti... To je taky nebezpečný, zasahovat do živého, ne? I dnes, v takzvaně svobodné zemí se svobodným projevem.
Udavač z Těšína se narodil v poledne před sedmi lety na jedné prosluněné louce v jižní Francii. To ráno před tím jsem tam u říčky Sorgy napsal ještě texty k písním Boehmen und Maehren a Ztracený příběh padesátých let. To jsou skutečně politické písně, které by měly národ rozčílit. Udavač je jen jakýsi politický odpad hlubokého přemýšlení o tom, jak jsme se chovali za protektorátu a v padesátých letech. No jo, když člověk zpívá tímto způsobem, nebezpečný to je, ale zároveň dávno už není. Kvůli tomu na můj domovní zvonek policie nezazvoní.

Ty jsi ostatně začal v relativně nebezpečných dobách a nebezpečným způsobem…?
V tom šedesátým sedmým to bylo ještě o držku, ale pak se to rychle zlepšilo, ovšem ne na dlouhou dobu.

To ti byli dvacet. Původně jsi z Olomouce, ale to už jsi začínal v Praze…
Jsem z Olomouce, v šedesátým druhým jsem šel tady v Praze na uměleckou průmyslovou, protože jsem chtěl být malířem a dokonce jsem dělal obor, kerý se tehdy jmenoval malba. Témeř po čtyřech letech jsem ale tam odtud vypad, protože jsem měl konflikt a způsobil jsem na škole takovou drobnou revoluci.

Povídej!
No, tři roky jsem tam studoval na dobré úrovni, ale v roce 1965, bylo to v lednu, jsme založili časopis, kerý jsem nazval Suché zboží. Poprvé jsem něco napsal! Měl jsem pocit, že se musím vyrovnat s okolím, a tak jsem napsal článek o S. K. Neumannovi, o komunistickým básníkovi. No a tak… já o něm moc nevěděl, protože mne vlastně nezajímal, chtěl jsem napsat něco proti komunismu a ten článek jsme vydali. Já z toho měl podmínečný vyhazov ze školy a trojku z chování. Navíc jsem na konci roku prolítl z ruštiny, což bylo po tom průseru jasný, že se stane. Chtěli mne dostat ven takovým tím zbabělým komunistickým způsobem, že mne nevyhodí z politických důvodů, ale když propadnu, tak mě nějak prostě už ze školy vystrkají. Propadl jsem znovu do třetího ročníku a mraky se nade mnou začaly stahovat. Nelíbilo se mi to, nechtěl jsem si to jen tak nechat líbit, tak jsem se domluvil s kamarádama, že se nechám zvolit předsedou školy. Ale tím pádem jsme museli zorganizovat celoškolní volby, které se před tím nikdy nekonaly. Tedy pak už také ne. Říkali jsme tomu mezi sebou První svobodné volby od února 1948. Naše škola byla velká, výtvarníci, aranžéři, divadelníci a truhláři, šest set žáků, a my organizátoři jsme si vynutili, že každá třída musí postavit vlastního kandidáta. A já by kandidátem dvou výtvarnejch tříd. Rozjeli jsme to s takovým rozmachem, že se týden neučilo. A ředitel, komunista, byl úplnej debil, potože se nám ho podařilo oblbnout, jakože mládež začíná dělat akce, že je aktivní, to slovo měli komunisti v oblibě. Dokonce nám držel palce. … Proběhl tedy volební tejden, kterej byl úžasnej, po kterém jsme my kandidáti na dvoře školy měli volební projevy, spolu s jazzovou kapelou. Já si tehdy vylosoval poslední v pořadí, což byla obrovská výhoda. Smutný bylo, že všichni ti kandidáti tribuně vnitřně zkolabovali a začali mluvit o socialismu, o svazu mládeže, takový blbosti! No a já měl připravený projev ve stylu Haška, jeho Strany mírného pokroku v mezích zákona, že je nutný čarodějnice skutečně upalovat, protože když se jen pohřbívaj, hnijou a jsou tam baktérie a můžou někoho nakazit, že to není hygienické. Horoval jsem tedy před celou školou pro upalování… Celej dvůr řval smíchy, a já měl devadesát devět procent hlasů. Takže jsem byl najednou nevyhoditelnej a půl roku jsem tam ještě tak jakoby vládl. Založili jsme Poezii na schodech, kterou jsem nedávno zase obnovil a všelijaký další akce. Pak mně to ale omrzelo, protože jsem si říkal: Já chci dělat umění, a ne politiku… Jednoho dnes jsem šel na dvůr školy místo do třídy, tam jsem pokuřoval, a řekl jsem si: Tady končím! To byl poslední den! Pak jsem na vždy vypad…

…a stal jsi se stal písničkářem.
No, já chtěl být malířem, ale neměl jsem kde malovat a těsně na to jsem potkal Vláďu Veita s Hvězdoněm Cignerem, padli jsme si do noty a půl roku jsme se setkávali, bydleli všelijak spolu a mluvili o všem. V tom věku a v té době beatnickejch básníků a bigbeatu. Tím byl ten šedesátej šestej strašně nadupanej. Dneska už to připadá úsměvný, protož Rolling Stones, Beatles, Dylan, Donoven, to je všecko už klasika. Tehdá začali. Prostě spadli z nebe. Člověk čučel! A patřili jenom nám, té nejmladší generaci. Byla to plná doba s velkým výhledem. Samozřejmě i se strašidelnými policejními akcemi proti vlasatejm klukům. S Veitem jsme se dohodli, že se do toho pustíme taky, udělali jsme první repertoár a v šedesátým sedmým na podzim začali vystupovat. Já to myslel tak na dva roky a že se vrátím k malování, že si konečně pořídím nějaký atelier, pak ale sem vpadli Rusové, život celého národa vletěl do vývrtky a tím pádem to zpívání bylo nafurt, nešlo opustit. Ale tím prvním vstupem na veřejnost byl ten článek v pětašedesátým. Shodou okolností jsem asi před rokem našel krabici, ve které jedno číslo našeho tehdejšího časopisu bylo. V době, když jsem se stal předsedou školy, jsme samozřejmě založili novej časopis, který se jmenoval Hyde Park. Takže ředitel měl, jak se říká – po piči!

Maluješ pořád?
Tak dělám nějaké výtvarné věci, hlavně kolem Samopalu. Jakože si sám pálím dédéčka s vlastní muzikou. Reju ty matrice do gumy a pak rukama, jednu po druhé, tisknu obálky. Tomu zase říkám Sebetlač, potože si je sám tisknu. Vždycky říkám, že obal originál je za dvě stovky – a cédéčko je kopie, takže je zadarmo.

Samopal je vlastně další tvoje aktivita, řekněme podnikatelská…?
Tak – řekl bych spíše vydavateská. Jelikož se jedná o umělecký dílo, tak nepotřebuju k tomu živnostenský list.

Na tvých internetových stránkách jsem se dočetl, že Samopalové věci prodáváš – a rozdáváš. Komu?
Spíš se to snažím prodávat, je to taková ruční manufaktura a zadarmo to stejně chtějí jen lidi, které to nezajímá, takoví ti sběrači podpisů, kteří čekají před koncertem a dovnitř nejdou.

Ve svém věku máš už asi jakýsi základ obživy formou důchodu…?
Mám důchod od Čechů, což je teď právě šest tisíc šest set korun, ale mám důchod i od Holanďanů, a to je nějakých sedm tisíc sedm set, je to víc než od Čechů, i když jsem byl v Holandsku jen deset let.

Ty jsi byl v Holandsku zaměstnaný?
Já si tam nejspíš platil sociální pojištění, protože zaplacené to je. Prvních pět let to asi šlo ze studentské manželské půjčky. Já trouba nechtěl žít z podpory, měl jsem hrdost a moje žena šla studovat, takže prvních pět let jsme žili z půjčky, ale ta se musela vrátit. Po pěti letech jsem se začal živit jako holandský písničkář, takže jsem dělal daňové přiznání. Zajímavé bylo, že jelikož jsem vydělával málo, tak mi každý rok odpustili daně. Halt na daňovém úřadě jsou profesionálové a vybírají daně tam, kde se to vyplatí. Daňový úředník si na sebe musí také vydělat...

To už jsi uměl i jazyk…
Jasně, už jsem se vyznal, taky mi poradili, že se mám dostat do sociálního systému. Podle ústavy má každý v Holandsku právo na důstojný život, takže má právo na určitý příjem. Když ho nedosáhne, tak existuje, nebo alespoň tehdy existovala, doplňková podpora pro každého. Znamená to, že když si během měsíce nevyděláš to zákonné minimum, to bylo tehdy tisíc guldenů měsíčně, tak oni ti to doplní, abys nestrádal – kapitalisti jedni.

Ty jsi ale do zahraničí, na rozdíl o jiných dobovému režimu nežádoucích, třeba Vlasty Třešňáka, odešel nerad, jak jsi vždycky prohlašoval…?
Nechtělo se mi. Hodně mne děsila i ta předstva, že neumím žádný jazyk. A to mne děsilo správně, potože to je blbý. Moje tehdejší žena ale jazyky studovala a chtěla za každou cenu pryč. To je legrační, ona se nejvíc bála, že já budu zavřenej, co ona pak bude dělat… Na druhou sranu ale měla pravdu: co s chlapem, který je v kriminálu?!

Moc se mi líbí ta tvoje příhoda, co vyprávíš na koncertech, jak tě komunisti odsoudili, a potom rehabilitovali, aniž jsi to vůběc věděl…
To bylo moje první trestní stíhání v sedmdesátým pátým, kdy jsem dostal tvrdej paragraf „Urážka hlavy státu, rasy, národa, přesvědčení“ kvůli koncertu v Chocni. Nějaký pomatenec si ho tajně ze zákulisí nahrál, normální lidi si dávali magneťák na podium, a pak šel pásek obevzdat na policii. Takový ten malý český udavač. Napřed prý šel na normální stanici, odkud ho vyhodili, že hudbou se nezabývají. Ale on to nevzdal a složitě hledal, kde sídlí StB a tam pak pásek odevzdal. Oni si pásek poslechli, přepsali a připravili obvinění, vypracovali trestní spis, ale už mne neobeslali, protože než k tomu došlo, stal se Husák prezidentem a udělil amnestii. Takže mne rovnou amnestovali. Bez mého vědomí, aniž bych se třeba mohl bránit proti amnestii. Estébáci pak v jejich spise píšou, že jelikož jsem dosud "údajně" nebyl trestán, musí vyjít vstříc amnestii prezidenta republiky, ale že dál pokračuju v trestné činnosti, a z Hradce Králové, kde všechno začalo, to přešoupli do Prahy. Pak jsem měl trestní stíhání za příživnictví, potom byla výtržnost…

Za co?
No, jeden estébák mi říkal, že moje písně nejsou umění, ale výtržnost a když jsem se ho ptal, jestli i ty lidové balady, tak odpověděl, že když to zpívám já, je to také protistátní. Od konce roku 1976 mi dali nedovolené podnikání. PKS vymyslelo v tu dobu takzvané rekvalifikace, všichni umělci se museli dostavit a zašaškovat a komise rozhodovala, kdo smí hrát za peníze a kdo nesmí. Já pochopil která bije, tak jsem na rekvalifikace nešel. Našel jsem si vyhlášku, že osobnosti smí hrát za peníze bez kvalifikace. Nakonec jakýsi soudní znalec umění u soudu na Praze 2 řekl, že nejsem umělec. A tak se mnou zacházeli jako s nedovoleným podnikatelem.

Také jsi říkal, že nějaký právník se tě dnes zastal a chtěl pro tebe náhradu újmy z těch starých dob…
Jo, pan doktor Müller. Já byl tehdy dvakrát zadržený na osmačtyřicet hodin, a on to dal k rehabilitaci. Mně to připadalo zbytečný, ale on říkal, že je to omezení svobody a musí se to právně a zprávně kvalifkovat, musí být uznáno, že to bylo politické nikoliv výtržnost. On je nadšenec, táhnul to několik let, všechny soudy mu to pinkaly zpátky, až to dotáh k ústavnímu soudu, který mu dal za pravdu, a že mám nárok na rehabilitaci. A já netušil, že je to spojený s odměnou, tedy příplatkem k penzi. Za první zadržení tedy dostávám dvě koruny měsíčně, za to druhé jednu korunu přidali. Ale vypracovali asi pětistránkový elaborát, kde mi to docela složitě vysvětlili. Ovšem výpočty sociálního úřadu pochopí jen několik špičkových světových matematiků, nejlépe z Afriky nebo z Antarktidy.

Advokát si bere jaký honorář?
On je idealista, na začátku jsme udělali smlouvu, že si bere deset procent z toho, co mi vydělá. Takže 30 halířů už má. Pokud se to musí zaokrouhlit, tak už má padesátník.

Pak je to zjevně nejlepší kšeft, který kdy udělal! … No dobře, takže jak jsi odjel do Holandska, tam všechno najednou fungovalo, mohl jsi vystupovat, naučil jsi se jazyk…
No, fungovalo...to, že jsem mohl, bylo jasný, ale jak hrát, aby ti lidi rozumněli?! Jazyk je pro písničkáře nezbytný. Dnes sice holandština, angličtina a němčina jsou jazyky, ve kterých mne nikdo neprodá, ale nebylo to tak snadné, bylo mi už přes třicet a ani jsem nevěděl, jak se učit... Neumím je ale dokonale, nejlíp dnes asi mluvím holandštinou, protože v této řeči jsem zpíval nejvíc. Měl jsem tedy i anglickej a německej repertoár, ale hlavně jsem našel úplně skvělýho překladatele do holandštiny, Gert Helmer se jmenoval, ale když přeložil asi padesát písniček, tak zemřel. To byla pitomá smůla. Byl výborným překladatelem, zpíval jsem holandsky i moravské balady. Ale já byl z Holandska frustrovanej...Vydal jsem knížku z té doby. Není snadné to vysvětlit jednoduše.

Občas také vyprávíš zajímavou příhodu, jak jsi se v Holandsku posmrtně potkal s autorem naší státní hymny, a nakonec i o jisté paralele s dnešní dobou...
To mi v Rotterdamu říkal jeden Čech: „A víš, že je tady pohřbenej František Škroup?“ A já na to: „Kde domov můj?! Co by dělal v Rotterdamu...?!“ A navíc se moje první holandská deska jmenovala „Hier is mijn thuis“. To jsem v roce 1974 napsal česky píseň „Tady domov mám“, jako odpověď na tu otázku Kde domov můj. A Hier is mijn thuis byl její překlad. A ten Škroub mi nedal. A protože jsem měl důvěru k rotterdamské radnici, zašel se zeptat koho tam maj na hřbitově a jestli tam náhodou neleží František Škroup. A oni mi to potvrdili a vykopírovali mi všecky související materiály. A bylo to dojemný, protože z těch holandskejch papírů vyplynulo, že on byl taky politickej. Tady napsal operu Wassergeist, což bylo o povstání v Holandsku proti Habsburkům, v roce, kdy tady Habsburkové po roce 1848 znovu vyhráli. Měl z toho strašný průser, ale Češi o tom nevědí, protože opera byla německy. Vymetli ho z divadla, on pak živořil, a když si Holanďani chtěli založit svou první operu, hledali někoho, kdo by ji založil. Tak padli na Škroupa, pozvali ho, on jim dal operu dohromady, dva roky ji vedl – a umřel. Takže ho pohřbili v Rotterdamu...

...a ta paralela...?
No, když Bedřich Smetana cestoval do Götteborbu, navštívil cestou Škroupa v Rotterdamu. A tam byl v té holandštině přepsanej, nevím nakolik autentickej, rozhovor mezi Smetanou a Šroupem, kde si stěžujou, že „...Český národ není schopen uživit své umělce.“ No, a teď jsi sám v Rotterdamu, politickej, něco takového čteš a říkáš si: „No, a který století se vlastně píše...?“

Hmm, a jak je to dnes...?! ... No nic, uděláme skok: Vrátil jsi se zpátky hned v prvních dnech revoluce v devětaosmdesátým, byl jsi chvíli hodně vidět na veřejnosti. Zažíval jsi euforii...?
Euforie to nebyla, byl to zvláštní, téměř absurdní pocit. Ten první den, co jsem přiletěl, jsem byl hned na Letný před milionovým davem, který zpíval se mnou a Vašek Havel mi pak ironicky šeptal před tím davem do ucha: "Jardo, to není koncert, my sundáváme vládu..." Druhý den byla zase tahle Letná a po ní večer jsem měl v Malostranský besedě svůj první koncert. Z toho všeho jsem byl trošku blbej, takže si spoustu věcí nepamatuju. Po těch mrtvých dobách v exilu jsem byl najednou v tak nezvyklé situaci neustálého dění a s takovým množstvím lidí, že jsem byl trošku mimo...

Co se dělo po stránce umělecké? Byla šance se tady uživit?
Ten první půlrok jsem hvězdou první třídy, kdy rádio i televize hráli moje písničky, bohužel ale jenom dvě nebo tři. To vytvořilo tak idiotský obraz, že jsem přestal být zajímavý. Lidi už se už o dalších písničkách z rádia a televize nedozvěděli. Tím média člověka poškoděj – a nenapravěj to. ... No, ale jak jsem byl zpočátku tou hvězdou, z toho peníze šly. Nebyly to miliony, ale pro mne poprvé v životě peníze. Ale když nemáš nic a všechno musíš znovu zařizovat a pak tě ještě nějaký pitomec přemluví k podnikání, tak zase ty peníze zmizí. Asi po roce jsem začal hrát s Radimem Hladíkem, a to jsme pořád dělali koncertní šňůry, ale lidí začalo postupně ubejvat. A já jsem začal bejt frustrovanej, protože ta popřevratová politika byla hnusná, všechno pro mne ztrácelo smysl.

Proč?
No, protože jsem si říkal: „Tady ten boj o svobodu, to je nějakej jinej boj...“. Ale narodily se dvě dcerky, zase jsem se oženil. A bylo strašně příjemné vidět ty maličký holčičky, děcka, která člověk bez problémů uživil. Nakonec je uživím dodnes i na studiích a to je taky fajn. A když mi bylo tehdy padesát, došlo u mně ke krizi, řekl jsem si, že vše co dělám je omyl, že toho nechám - a ohlásil jsem, že končím. Taky mi onemocněla pravá ruka a nešlo hrát, jak před tím. Ale vydržel jsem to jen rok a půl... Chtěl jsem začít úplně jinej život, něco co má smysl, co má...“

A co má smysl?
Tehdy jsem se pokusil odstěhovat na vesnici, na českou, jenomže tam jsem pochopil, že česká vesnice už dávno neexistuje. Je to jen vzdálené předměstí s každodenním dojíždění do práce a večer čučet na televizi Nova. ... Na začátku byl ale i pobyt na vesnici dramatický, neboť mi věčně propichovali pneumatiky: „Tomu Pražákovi!“

Kde to bylo?
V Dolní Kamenici u Holýšova. Pak jsem o tom napsal články do novin a toho se tam ti násilnící lekli, a od tý doby byl klid. Nespíš se jednalo o jednoho myslivce, co byl před tím v lidových milicích...ale všichni dělali, že nic nevědí a nevidí.

No vidíš, a to mne zase v tu dobu, právě na vesnici, na moravské Vysočině, kde jsem byl na chalupě rodičů své druhé ženy, najednou chlapi v hospodě posílali panáky: prý, že mně znají z televize. Já se tam po revoluci párkrát mihnul jako novinář..., no ale pak mi řekli, abych zahrál na kytaru, a já pochopil: „Ale to vy si mně asi pletete s Jardou Hutkou...?! Žádný další panák už nepřišel. ... Nosil jsem tehdy taky lennonky, plnovous a dlouhý vlasy, ty jsi ještě neměl bílý vlas, takže jistá podoba tu byla... Však si pamatuješ, jak nás tehdy Bořík Hájek v Brně spolu fotil na důkaz, že jsme dvě rozličné osoby...?!
No jo, to už je dávno. Takových patnáct - dvacet let, ne...?!

Tak nějak, ale nechme nostalgie. Nakonec jsi ses´ stejně vrátil do Prahy...
Ta chalupa tam zůstala, jezdím tam a teď si ji zařizuju na celoroční bydlení, je to tam příjemný, samota a příroda. Do Prahy jsme se vrátili tehdy hlavně kvůli tomu, že Klárka musela do první třidy a tamty školy okolo připomínaly ještě nedávnou dobu, to bych jim zkazil dětství: „Děcka musej chodit do školy v Praze! Tady v těch okolních školách ještě zůstal komunismus, a to jim nemůžu udělat...“ V Praze pak měly fakt štěstí na školy. A vzdělání je v týhletý době důležitější než kdysi!

To mne zajímá, zejména jak vůbec vnímáš dnešní mládež. Začněme ale trošku zeširoka: Jaká skladba lidí chodí dnes na tvoje koncerty?
Poslední dobou publika ubylo, taky píseň „Udavač z Těšína“ mi ho kus ubrala, ale je to guláš všeho. Lidi, pro který jsem silná vzpomínka, střední generace, kteří k tomu nějak došli buď přes rodiče nebo díky převratu. Pár mladejch. V publiku vlastně sedí všechny věkový kategorie... Já jsem si řek, beru to tak, jak to je, krize publika už tu několikrát byla, nejvýraznější mezi rokem 1970 – 73, kdy prostě lidi přestali chodit. Taky z otrávenosti z politiky. Tehdy toho chtěli nechat kluci, tedy Třešňák i Merta, a já jim říkal: „Ne, musíme!“ Tehdá jsem měl energii, tak se založil Šafrán, a začali jsme organizovat všechno, co se dalo. Mělo to smyl, publikum se vrátilo. I dnes si říkám, že není třeba propadat panice, musím pokračovat, protože když začnou zase lidi chodit třeba za dva roky, musím ukázat, co jsem ty dva roky dělal.

Vnímáš nějaké zásadní rozdíly mezi generacemi?
Publikum, který na mně chodí, jsou něco jako ta samá generace. Ať jsou staří nebo mladí. Jsou to lidi s nějakým přístupem k životu a jeho hodnotám. A ty lidi, kteří mně oslovují na ulici, což jsou zase nejrůznější generace – nedávno jedna mladá holka: „Pane Hutka, podepište se mi...!“ a vytáhla si tričko a nastavila pupík...tyhle lidi sice na koncert nepřijdou, nejspíš nevědí kam, ale jsou ke mně srdeční a to je také příjemné.

Znají tě odkud?
To by mně taky zajímalo!

Hodně se mluví o rozporech mezi mladou, takzvanou počítačovou generací, která je mimo reál, a tou starší, která zase třeba nemůže dostat práci, i když se teprve blíží důchodovému věku... Tohle jde mimo tebe? Co tvoje vlastní děti?
Je pravda, že o tom jsem slyšel, ale třeba u mejch vlastních dcer a syna něco podobnýho vůbec není. Klárka, ačkoliv vyzná v počítačích, má k nim odstup. Čte papírové knížky, teď studuje ve Skotsku klasickou historii a přitom tančí moderní tance, ta je úplně normální. Dopisy mi posílá poštou! A do každýho dopisu mi ještě nakreslí obrázek, jak to vidí...

Dneska je běžné, že rodiče posadí malé dítě k počítači, dají mu tam hru – a mají od něho takzvaně pokoj...
Taky jsem to slyšel... Když se narodila, tak jsme kvůli ní zrušili televizi. Ať neohlupuje. O její existenci se dozvěděla, až ve školce. Ale ani tak jsme nepouštěli programy, pouze videa a pohádky. Ta mladší do toho už vlítla víc, ale je to taky chytrá holka. Nepatří mezi generaci, přilepenou na obrazovce. Je otázkou, jestli taková generace vůbec existuje... je to možná průřez všemi generacemi a pak jsou jiní lidé. Jaký je rozdíl mezi mlaďochem závislým na počítači a starochem závislým na seriálech nebo na fotbale? Oba jen čumí do obrazovky. Můj syn se živí překladatelstvím, tedy docela specializovaným. Překládá pro Evropskou komisi české zákony do francouzštiny. Chodíme občas na pivo a to pak hodiny a hodiny probíráme historii a politiku. Vysvětluje mi vždycky římské právo a vývoj evropských dějin. Takže já o těch blbejch mladejch, jak o nich píší noviny, nevím nic.

Ty i tvoje rodina jste žili prostě jinak...?
Úplně mimo. I když, já dnes taky čumím do počítače, vyřizuju tam poštu, hledám dokumenty, s muzikou to taky souvisí. Mobil mám, používám ho zároveň jako psací stroj. Bez toho by člověk dneska nemohl žít, ale... je to jen instrument, pomocník k lepšímu životu.

A co ta tvoje politická kariéra? Ty jsi nejdřív kandidoval za Balbínovu stranu...
No to byla skvělá legrace! Asi jako ta moje kandidatura kdysi ve škole. U Balbínů jsem kandidoval na ministra války. Zrušit to pokrytectví, kdy se po druhý válce zavedlo všude ministerstvo obrany. Balbíni to pak zvorali, vybočili z humoru do politikaření a tím také skončili, škoda, ale zpočátku tam byl haškovskej nadhled, hrozně příjemnej. ... No, ale pokud se týká doopravdy politiky, tak jsem kandidoval za zelený do parlamentu, protože přesvědčením jsem nejvíc asi zelenej. Ale ta kandidatura nakonec vedla k tomu, že jsem jsem se definitivně rozhodl, že do politiky už nikdy nevlezu! Je to proklaté a začarované území, kam snad může jen někdo pod ochranou bohů a po Havlovi už taky nikdo druhej není. A začal jsem psát nový věci, nový písně a to je můj svět.

Dosáhl jsi nějakého postu?
Ne, ne! Bursík měl o tři sta hlasů víc, než já. ... Ale já jsem byl rád! Já jim chtěl jen pomoct, mně nešlo o to, dostat se do parlamentu. A když se pak při sčítání pohybovaly hlasy v můj prospěch, tak jsem si říkal: „No, to bych jim pomoh, kdybych jejich šéfa nepustil do Parlamentu!“ To by bylo blbý pak říct, a ať tam jde on, i když je za mnou... A moc jsem byl rád, že to tak dopadlo, protože ta Topolánkova vláda a Bursíkova účast v ní se mi vůbec nelíbila! Kdybych byl v tom tehdejší Parlamrentu, kde záleželo pořád na jednom hlasu, já bych tu vládu shodil. Mně byla odporná a role zelených v ní mizerná. Já tehdy pracoval na seriálu dokumentů o železný oponě a vedení toho projektu mělo strach, že jim uteču, že Bursík, jako slušnej člověk nebude kumulovat funkce, takže když se stal ministrem a místopředsedou vlády, a byl šéfem strany, že vzdá poslance. Byl jsem na řadě za ním... Pravdou je, že mi vzkazoval, že bych se musel zaručit, že budu hlasovat s nima, a že... kladl si podmínky! Ale poslanec je přece svobodná osoba a přísahá, že bude rozhodovat nezávisle. A dívat poslancovi podmínky, to je snad trestná věc...?!“

Aha! Takže...?!
Takže politika ne...

Co spisovatelství?
Ano, i tam jsem se vrátil. Jsem přece jen kumštýř a nic jiného. A chtěl bych se víc věnovat tomu výtvarnu. Ale na písních pokračuju, píšu množství nových písní, tedy textů, muziku mi teď ke všemu píše Vláďa Veit. Tahle doba je ale nevýhodná, lidi jsou otráveni a nic nového nehledají, sedí doma a čučí do bedny a nadávají.

Média nemají zájem?
Média jsou tupý, protože jejich zaměstnanci jsou pouze hrabiví.

Ono se to taky odvíjí od manažérů...
Nemám manažéra a nechci. Jsem svobodný člověk.

Tak skočme, v této souvislosti, ještě jinam: Nedávno jsi vyprávěl, že teď opakovaně jezdíš na jisté místo do Indie. Proč zrovna tam?
To byla náhoda. To jsem se chtěl dopsat ty knížky, který mi zůstaly rozepsaný v Holandsku, a hledal jsem klidné místo. Když máma umřela, byl rok volnej byt v Olomouci, tak jsem se tam vždycky vypařil a měsíc dva jsem tam byl zavřenej a pracoval. Bylo to příjemný, v pěkným městě Olomouci. Ale pak se musel byt vrátit a já hledal jiný klidný místo. Jeden kamarád v hospodě mi říkal: „Tak jeď k nám, do Agondy. Tam je klid...“ Já říkám: „Bezva, proč ne...?!A kde to je?“ "V jižní Indii". A tak jsme se sebrali s Magdalenou, a jeli. A fakt: klid tam byl, udělal jsem tam hromadu práce. A letos v zimě jsem tam byl zase. Magdalena už nechtěla po čtvrté na to samé místo, tak jsem jel sám a napsal jsem serii milostných písní, mělo to smysl.

Abychom se ale, jaksi na závěr, přidrželi i klíčového tématu našeho časopisu: V této zemi je momentálně problém, že je tu řada lidí nad padesát, kteří nemohou dostat práci jen kvůli svému věku. Přednost se dává mladým vlčákům, byť zdaleka nejsou tak zkušení a profesně dobří, jako ti nezaměstnaní padesátníci. Jaký je tvůj názor na tuto problematiku?
U mně věk nehraje roli. Pokud je však někdo dělník a je závislej na tom, jestli mu dá fabrikant práci, když to takhle zjednoduším, je to pak těžší najít odvahu nebo představivost, najít si svou vlastní cestu. Ale svou vlastní cestu si člověk musí najít, žijeme jen jednou.

Co bys tedy poradil takovému relativně „zkrachovalému“ padesátníkovi?
Uvědomit si svý vlastní bytí, nedat se.

Luboš Y. Koláček, Age Management 2014